Studentská filosofická konference v Ostravě, 2012

Jak jsem avizoval minulý týden, proběhla včera (28.3.2012) na ostravské katedře filosofie studentská konference. Účast sice nebyla tak hojná jako loni (z Ostravy se zúčastnilo 6 studentů, z Brna 2, z Olomouce nedorazil nikdo), o to vyšší ovšem byla kvalita jednotlivých příspěvků.

Většina příspěvků byla laděna analyticky, resp. naturalisticky; pouze dva přispěvatelé (Jakub Varga a já) se pustili do dějin filosofie - v obou případech se však jednalo spíše o systematizující než o historizující přístup.

Pořadatelé příspěvky seřadili takto:

• Lukáš Lička (FF OU; G+, Academia.edu) - Duše jako zrcadlo přírody? Povaha mentální reprezentace u raného Viléma Ockhama
• Jakub Varga (FF OU; G+) - Realistická sémantika Waltera Burleyho a jeho útok na Viléma Ockhama
• Monika Krzoková (FF OU) - Filozofie pro děti
• Jan Horský (FF MU; G+) - EMOPES: čivava nebo pit bull? (prezentace)
• Ondřej Kormaník  (FF OU; G+) - Pravda, význam a struktura jazykové kompetence
• Lukáš Likavčan (FF MU; G+, blog, Academia.edu) - Pragmatická presupozícia a pravdivosť v prirodzenom jazyku
• Vojtěch Zachník (FF OU; G+, blog, Academia.edu) - Konvence zjednodušené, konvence naturalizované
• Václav Lacina (FF OU) - Hodnota protagonismů ve struktuře jednání

Přepisuji sem několik poznámek k obsahu příspěvků (nakolik si jej pamatuji), zajímavé postřehy přispěvatelů i subjektivní dojmy. Sleduji pořadí, v němž příspěvky zazněly:

Ilustrace Cicero z knihy Stone is not coldod Miroslava Šaška,
kterou včlenil do své znamenité prezentace
Vojtěch Zachník

• Ve svém příspěvku jsem se pokusil vyložit Ockhamovy rané názory na povahu pojmu pomocí terminologie současné filosofie mysli - mysl dokáže reprezentovat (u Ockhama vysvětleno pomocí konceptu fictum) a zároveň reprezentace kombinovat (tento fakt lze převést na Ockhamovy úvahy o povaze mentálních synkategoremat).
• Příspěvek Jakuba Vargy byl patrně prvním konferenčním příspěvkem o Walteru Burleym, který kdy zazněl na konferenci pořádané v ČR. Jakub nejprve vyložil Burleyho pojetí signifikace a supozice a posléze poukázal na diskusi o tom, co signifikují obecné termíny typu "bílý", kterou vedl Burley spolu s Ockhamem.
• Monika Krzoková představila relativně nový trend v pedagogice známý pod názvem "filozofie pro děti" nebo atraktivnější zkratkou P4C (Philosophy for Children). V ČR lze tento postup studovat v rámci stejnojmenného modulu, který poskytuje Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (viz tyto stránky).
• Jan Horský přednášel o současných výzkumech na poli naturalizované teorie rozhodování. Shrnul, co bylo v této problematice vyzkoumáno za posledních deset let od vydání přelomového článku The Emotional Dog and its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment od Jonathana Haidta (PDF; v tomto článku autor dokazuje, že etické systémy bývaly dosud vystavěny povětšinou na racionalistickém modelu, nicméně empirická šetření v posledních letech dokazují, že na rozhodování se podílejí i jiné faktory než rozum). Autor příspěvku měl v diskusi zajímavou poznámku: je pravděpodobné, že autoři příliš racionalistických etických systémů měli potlačené některé stránky své osobnosti (např. emocionální) - Kant ku příkladu možná trpěl Aspergerovým syndromem. Václav Lacina tuto poznámku shrnul do lapidárního aforismu: etika je morální protetika.
• Ondřej Kormaník shrnul Davidsonovy názory na otázku pravdivosti a otázku významu.
• Lukáš Likavčan představil část své přednášky, kterou prezentoval počátkem měsíce ve Vídni na konferenci Nothing but the Truth. Oproti staršímu Strawsonovu pojetí presupozice propracoval Stalnakerovo pojetí pragmatických presupozic.
• Vojtěch Zachník se zaměřil na problematiku konvencí. Poněkud vágní termín "konvence" se pokusil definovat David Lewis pomocí 6 charakteristik. Vojtěch každou charakteristiku pečlivě prozkoumal a podal příklady konvencí nebo konvenčního chování, které tuto charakteristiku vyvrací. Následně představil pojetí konvencí u Ruth Millikanové, které má dvojí výhodu: je jednodušší než Lewisovo a lze jej naturalizovat.
• Konečně Václav Lacina ve svém příspěvku představil osobitou teorii jednání, pracující s terminologií odvozenou z aristotelské teorie čtyř příčin. Během příspěvku jsem získal pocit, že by se navrhovaný projekt dal aplikovat na analýzu literárních děl, resp. obecně všech narativů (tedy uměleckých či kvazi-uměleckých artefaktů, které mají strukturu vyprávění a v nichž se vyskytují jednající postavy, tj. literatury, filmů, ale např. i počítačových her).

Konference bylo zakončena posezením v restauračním zařízení a celkově se velmi vydařila. Velký dík samozřejmě patří pořadatelům, zvláště Janě Horákové, která se skvěle starala o zdárný průběh celé akce.

Konference měla také jeden dílčí důsledek: uvědomili jsem si, že - slovy Jana Horského - "PowerPoint je nudný". Polovina prezentací totiž byla vytvořena v cloudové aplikaci Prezi.

EDIT (30.3.): Jakub Varga upozornil na to, že na stránkách ostravské katedry filosofie je oficiální zpráva včetně oceněných, opatřená fotkami z akce.

Studentská vědecká konference KFI FF OU, Ostrava

Vstupte na palubu Lodi bláznů!

Příští týden ve středu (28. března 2012) se bude na ostravské katedře filosofie konat studentská vědecká konference - letos již potřetí bude otevřena kromě studentů KFI FF OU také studentům filosofie z ostatních kateder.

Jak vypadala minulá léta? V roce 2010 se konference zúčastnilo sedm studentů, z toho čtyři z Ostravy a tři z Brna (brněnští studenti podali zprávu o konferenci v časopise Pro-Fil, který také uveřejnil jejich příspěvky). Loni to bylo již jedenáct zúčastněných, z toho pět z Ostravy, tři z Brna a tři z Olomouce (program je na stránkách FF OU).

Příspěvek letos - stejně jako v předchozích letech - není nijak tematicky omezen, lze zvolit systematický i historický přístup. Zúčastnit se může jakýkoliv student či studentka filosofie; nepřiměřený ostych tedy není rozhodně namístě!

Případní zájemci mají možnost podat přihlášku až do neděle 25. 3., a to prostřednictvím mailu Mgr. Janě Horákové, doktorandce KFI FF OU, která konferenci organizuje.

Abélard, Augustin a jazykové normy

Mezi intelektuály se občas objeví lidé, kteří přehnaně dbají na pravopisné normy a pravidla gramatiky - a osočení z neznalosti jazykových pravidel používají v diskusích jako vysoce subtilní variantu argumentu ad hominem (na Twitteru se pro takové lidi používá hashtag #grammarnazi). Koneckonců i bohemisté se na toto téma čas od čas vzrušeně diskutují - jedna z posledních odborných diskusí proběhla na stránkách Slova a slovesnosti mezi lety 2005 a 2007.

Můj pohled na tuto problematiku je spíše liberální - jazyková pravidla nepokládám za přírodní zákony a považuji za nesmyslné nekompromisně je vyžadovat jinde než v oficiálních promluvách či textech (v nichž přece jen nespisovnost, resp. - jak se v dnešní bohemistice občas říká - nestandardnost, může působit poněkud rušivě).

Docela mne však překvapilo, že na tento "pragmatický" přístup k jazykovým normám jsem narazil ve středověkém díle, konkrétně u Petra Abélarda, který cituje z pozdně antické Augustinovy De doctrina christiana. (Petr Abélard, rytíř dialektiky, jehož jeho žák Jan ze Salisbury nazývá "dvorním aristotelikem" [Peripateticus Palatinus], je znám především svým pohnutým životem, o němž nás informuje nejlépe on sám ve vlastním životopise Historia calamitatum, přeloženém i do češtiny. Píše kultivovaně a se zápalem - ať už s vášní milence či vášní bojovníka v disputacích. Je mým nejoblíbenějším kastrátem v dějinách filosofie [Órigenés mi nepřijde ani z desetiny tak zajímavý jako on!], už nějakou dobu přemítám nad tím, zda nepřeložit či alespoň lépe neprozkoumat jeho poslední a podle všeho velmi originální Dialog mezi filosofem, Židem a křesťanem.] K Augustinově pojetí mluvy, která má jak po stránce lexikální, tak gramatické vyhovovat nikoliv ideálu spisovnosti, nýbrž zvyklostem a znalostech lidí, ke kterým mluvíme, se Abélard hlásí hned v úvodu ke svému slavnému spisu Sic et non:

Nejednou je také zapotřebí měnit slova podle toho, k jakým lidem mluvíme; často se totiž stává, že někteří nevědí, co vlastně určitá slova znamenají, nebo jsou pro ně méně běžná. Chceme-li k nim tedy mluvit, abychom je jak třeba poučili, musíme hledět spíš na jejich zvyklosti než na vlastnosti řeči, jak hlásá i sám kníže gramatiky a učitel rétoriky Priscianus. [...] Augustin píše: "Dobří učitelé ať učí tak pečlivě, že když nějaké slovo nemůže být v latině správné, aby zároveň nebylo nejasné nebo dvojznačné, zatímco lidově se užívá tak, že jeho dvojznačnost a nejasnost odpadá, ať se užívá ne tak, jak to činí učení, nýbrž spíš jak je obvykle užívají neučení. Když našim překladatelům nevadilo říct de sanguinibus (Ž 15,4), protože měli pocit, že se hodí, aby toto slovo, které se v latině užívá jen v singuláru, bylo na tomto místě užito v plurálu, proč by mělo vadit učiteli zbožnosti, který mluví k nevzdělaným, říkat spíš ossum než os, aby se výraz os nespojoval s ora, ale s ossa? [Os, oris = ústa; os, ossis = kost.] K čemu je bezchybná řeč, když ji posluchač nepochopí? Není přece vůbec žádný důvod mluvit, jestliže ti, k nimž mluvíme s cílem, abychom byli chápáni, to, co mluvíme, nechápou! [...] Je známkou význačného ducha milovat ve slovech pravdu, nikoliv slova sama. K čemu je dobrý zlatý klíč, když nedokáže otevřít to, co chceme? A co je špatného na klíči dřevěném, když to dokáže, jde-li nám jen o to, aby bylo přístupné, co bylo zavřeno?“ (Abélard, 2008: 137-138)

LITERATURA
PETR ABÉLARD. Sic et non. Praha: Vyšehrad, 2008. Přeložila Irena Zachová.

Soudní lékařství v barokní Praze

Tradičními příručkami pro české studenty medicíny jsou knihy z nakladatelství Avicenum, které se jmenuje po jednom slavném středověkém lékaři a filosofovi. Pokud je mi známo, v posledních letech toto nakladatelství přešlo pod Grada Publishing. Knihy z této řady jsou snadno k poznání - jsou to většinou úctyhodné svazky znepokojivé ceny; jejich střízlivý bílý obal vkusně doplňuje horní modrý pruh. V úvodech těchto monografií je většinou několik stran věnováno dějinám lékařství. Tyto historické přehledy nebývají psány historiky vědy, ale samotnými lékaři, takže neslouží jako pojednání historické, ale spíše jako rétorická ozdoba, která má dokázat starobylost a úctyhodnost traktované disciplíny (koneckonců, takto tomu bývalo vždy - Isidor Sevillský [7. stol.] ve čtvrté knize svých Etymologií věnované lékařství či Jindřich z Mondeville [přelom 13. a 14. stol.] ve své Chirurgii pojednají nejdříve o starobylosti oboru a jeho antických kořenech, než se dostanou k vlastnímu tématu).

Nedávno se mi z řečené ediční řady do rukou dostala kolektivní monografie o Soudním lékařství (Praha, 1999) a jelikož jsem pouhým laikem, prohlédl jsem si alespoň úvodní kapitolu - a narazil zde na zmínku o velmi zajímavém novověkém spisu z pera jistého pražského lékaře - Jan František Löw z Erlsfeldu (1648-1720), mj. současník Newtona nebo Leibnize, je dnes ještě méně známý než jeho předchůdce na pražské lékařské fakultě, filosof a přírodovědec Jan Marek Marci z Kronlandu (Sousedík, 1997: 162-184), ačkoliv byl několikrát rektorem celé univerzity (1699, 1703, 1712, 1717). A jak se zmíněný Löw z Erlsfeldu zapsal do dějin lékařství?
Autoři zmiňované monografie píšou toto:

Jan František Löw z Erlsfeldu (1648 až 1720) napsal první učebnici soudního lékařství nejen v naší zemi, ale i ve střední Evropě. Tato učebnice Theatrum medicoiuridicum vyšla až po smrti autora v Norimberku v roce 1725. V té době šlo o velmi pokrokové dílo. Pojednávalo o otázkách porodnických a paternitních, o abortech, příčetnosti, ranách a násilné smrti. Podrobně byly napsány kapitoly o narození člověka, sexuálních anomáliích, zrůdách, cizoložství, jedech, simulaci chorob, panenství, smilstvu a zázracích. Löw z Erlsfeldu se zúčastnil i zkoumání pozůstatků Jana Nepomuckého a prohlásil, že jeho jazyk mohl být v neporušeném stavu uchován jen nadpřirozeným způsobem (později prof. František Hájek usoudil, že šlo pravděpodobně o adipocire). (Vorel, 1999: 15)

Když jsem si přečetl seznam tak obskurních témat, probudila se ve mně curiositas (Špelda, 2005) a jal jsem se pátrati po tom, zda spis lze nalézt na internetu. Jistěže - a není to ani příliš pracné - knihu Theatrum medico-iuridicium (mimochodem s reklamním podtitulem "dílo užitečné a nutné pro postižené, teoretické i praktické lékaře, studenty, chirurgy a všechny ostatní" [opus ictis, physicis, practicis, studiosis, chirurgis, aliisque utile et necessarium]) lze nalézt na Google Books. Tak příjemné počtení!


LITERATURA
LÖW Z ERLSFELDU, J. F. Theatrum medico-iuridicium. Norimberk, 1725. [GB]
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.
ŠPELDA, D. Baconovo pojetí problému teoretické zvědavosti. In: SPFFBU B 52, Brno: Masarykova univerzita 2005, s. 41-55. [PDF]
VOREL, F. a kol. Soudní lékařství. Praha: Grada Publishing, 1999.

Nové texty v databázi Library of Latin Texts - Series B (2011)

Ani k jednomu z příspěvků, o nichž jsem nedávno bědoval na Twitteru, se dnes nedostanu. Zaujala mne totiž jiná novinka...

Kromě toho, že před nedávnem vyšlo nové číslo časopisu Aithér, celé zasvěcené památce doc. Milana Mráze (wiki), které obsahuje několik studií k Aristotelovi, jemuž Mráz zasvětil velké část své odborné činnosti, příspěvky z kolokvia o metafyzice a rozhovor s doc. Vilémem Heroldem a dr. Pavlem Baranem o tomto znamenitém badateli; všiml jsem si dnes čirou náhodou, že v databázi LLT-B přibyly nové filosofické texty.

Nakladatelství Brepols Publishers začalo svou činnost r. 1795, kdy se lovaňský tiskař Pieter Corbeels spolu se svým pomocníkem Philippem Jacobem Brepolsem přestěhovali do Turnhoutu v Belgii, kde toto slavné nakladatelství sídlí dodnes (viz wiki). Kromě mnoho jiného vydává také latinské edice různých děl ze všech období latinské literatury. V posledních letech také založili placenou databázi Brepolis, v níž uveřejňují latinské edice. Jednou z edic je Library of Latin Texts (LLT). Po úspěšné řadě A byla v r. 2009 také vydána řada B, která je postupně doplňována o nové texty. (Celá databáze Brepolis a mnoho dalších zdrojů pro klasickou i medievistickou filologii je v Česku dostupná skrze stránky Litterae ante portas, které spravuje FF MU v Brně za spoluúčasti dalších institucí; podrobněji píšu o různých internetových knihovnách latinských textů v Miscellaneích.)

V r. 2011 byly do této databáze doplněny některé významné filosofické texty středověké i novověké, které až dosud nebyly např. v České republice snadno k dostání. Jak uvádí PDF návod k této elektronické knihovně (s. 10 a 11), byly doplněny následující texty ze středověké filosofie:

• Komentář Bonaventury (viz SEP) k 1. a 2. knize Sentencí (3. a 4. kniha bude následovat v dalších rozšířeních databáze);
• soubor kvestií k 2. knize Sentencí, jehož autorem je Petr Jan Olivi (SEP; tento výstřední františkán, kacíř a patrně jeden z Ockhamových nepřiznaných zdrojů je v současné sekundární literatuře vnímán jako jeden z důležitých středověkých teoretiků v oblasti epistemologie a filosofie mysli - viz např. studie Roberta Pasnaua);
• do třetice přibyl také komentář k 1. a 2. knize Sentencí Waltera Chattona (SEP; Ockhamův kolega z dob jeho působení v úloze lektora ve františkánském konventu v Londýně a jeho sžíravý kritik);
• také mnoho opusculí, jejichž autorem je enfant terrible filosofie 14. století, Raymondus Lullus
• a také část spisu Sententiae, jehož autorem je Robert z Melunu (v odkazovaném PDF na s. 11 chybně uveden jako Petr z Melunu; tento žák Hugona ze Sv. Viktora a možná i Petra Abélarda se proslavil především tím, že v Paříži založil jednu ze slavných dialektických škol 12. století - tzv. Melidunenses neboli Robertini; tento spis je však Robertovou systematizací theologie).
• Dále bylo doplněno 5 spisů, které se dlouho připisovaly Tomáši Akvinskému, jedná se však o díla jiných autorů. Čtyři z nich jsou biblické komentáře (ke knize Genesis, Daniel, k sedmi tzv. Epistulae canonicae [viz wiki] a k Apokalypse), pátý je jakési pojednání o lásce k Bohu a bližnímu.

Z novověké latinské filosofie byly doplněny také edice některých slavných filosofických textů:

• Byla doplněna dvě latinská díla Thomase Hobbese - tři části spisu Elementa philosophiae (De corpore, De homine a De cive) a latinský překlad legendárního Leviathana, který představuje druhé, rozšířené vydání díla původně publikovaného anglicky;
• také dva dopisy komentující Hobbessovo pojednání De cive od Petra Gassendiho a Marina Mersenna;
• dále některé dopisy Erasma Rotterdamského.

Domnívám se, že je třeba vyjádřit pochvalu spojenému úsilí FF MU, FF UK, FÚ AV ČR a NK ČR, díky kterému jsou edice těchto těžko dostupných textů k dispozici českým badatelům a studentům.

Arcibiskupova ručička

Žádný masakr, nebojte...

Daryl Green je knihovníkem v oddělení vzácných knih univerzitní knihovny University of St. Andrews - nejstarší skotské university, založené sedm let před smrtí Petra z Ailly. Na blogu této knihovny před několika hodinami uveřejnil pěknou drobnost - fotografii útlé ruky nakreslené na okraji jednoho kodexu a upozorňující na dané místo v textu:

Tzv. manicula ("ručička") je paleografický termín pro iluminaci, která je umístěna in margine rukopisu nebo kodexu a kterou zde nakreslil čtenář textu, aby upozornil na důležité místo. (O tomto tématu by měl pojednávat Sherman, 2008.) Tato manikula se vyskytuje na okraji textu De duodecim periculis quae superveniunt peccatoribus in ultimo fine Bernardina ze Sieny (1380-1444), františkánského kazatele a světce. Kodex, jehož je traktát součástí, vyšel v Antverpách někdy mezi lety 1487 a 1490 a byl součástí sbírky inkunábulí Williama Schevese, arcibiskupa ze St. Andrews. Je možné, že místo v textu označil touto precizně provedenou iluminací sám arcibiskup.

Sama ručička je vyvedena detailně včetně nařaseného rukávu. Až absurdně dlouhý a hubený ukazovák člověku připomene Postílka z románu Gargantua a Pantagruel známého renesančního výtečníka Francoise Rabelaise (asi 1494 - 1553). Vystudovaný lékař Rabelais se při popisu této epizodní postavy vyřádil - s precizností anatoma a obrazotvorností Salvadora Dalího popisuje na několik stranách tohoto zbožného hubeňoura, který se tak rád postil, kaskádou metafor, z nichž některé vybírám:

"(...) co se týče vnitřních částí (alespoň za mých časů), měl mozek co do velikosti, barvy, podstaty a síly podobný levé kulce samečka klíštěte. (...)
Žaludek jako závěsník. (...)
Pohrudnici jako zobec berly. (...)
Bránici jako čapku s kokardou. (...)
Střeva jako rybářskou síť. (...)
Lačník jako pelikán.
Slepé střevo jako náprstník.
Tračník jako číši.
Konečník jako mnišskou čutoru. (...)
Buňky semenné jako koláč z loupavého těsta.
Žlázu předstojnou jako hrnec na peří.
Měchýř močový jako kulomet. (...)
Paměť měl jako řešeto.
Zdravý rozum jako čmelák.
Obraznost jako hlahol zvonů.
Myšlenky jako hejno špačků. (...)
Rozvažování jako pytel ječmene. (...)
Rozum jako roztrhaný breviář. (...)
Vůli jako tři ořechy v jedné skořápce.

(...) co se týče vnějších částí, byl poněkud lépe úměrný, až na sedm žeber, která přesahovala obecný tvar lidský. (...)
Prsty jako kláštěrní kozlík.
Zápěstí jako pár chůd.
Vřetenové kosti jako srpy.
Lokte jako past na myši. (...)
Ohryzek jako sud, na němž viselo dvojí
bronzové vole, velmi krásné a harmonické, ve tvaru
přesýpacích hodin. (...)
Bradu jako hřib. (...)
Nozdry jako roušky jeptišek.
Obočí jako pekáč.
Nad levým obočím měl znaménko ve tvaru a veli-
kosti nočníku. (...)
Jazyk jako harfu. (...)
Ústa jako čabraku.
Obličej zpotvořený jako mezčí sedlo.
Halvu zakřivenou jako křivuli. (...)

Jestliže se potil, byly z toho tresky na čerstvém másle. (...)
Jestliže hvízdal, byly z toho plné nůše zelených opis. (...)
Jestliže mumlal, byly z toho hry cechu písařského. (...)  (kn. IV, kap. 30-32)

LITERATURA
RABELAIS, F. Gargantua a Pantagruel. Sv. I-II. Praha:  SNKLU, 1962. Přeložila Jihočeská Theléma.
SHERMAN, W. H. Used Books. Marking Readers in Renaissance England. University of Pennsylvania Press, 2008.

Listopadová melancholie

Sotva mi v září začal další semestr, překvapeně jsem zjistil, že nemám ani dost času na spánek; natož abych ještě něco psal na blog. Mám sice připraveno několik příspěvků, které jsem načrtl koncem léta - např. příspěvek o tom, jak špatní byli někteří barokní scholastikové na poli historiografie filosofie, povídání o duši/mysli u scholastiků a Descarta a samozřejmě nádherný a dokonce iluminovaný slibovaný příspěvek o moči a očích (který tímto opět odkládám) - ovšem z absolutního nedostatku času jim patrně ještě dlouho nedám finální podobu.

Souhrou okolností mám však tento týden trochu více času - a také si mi nakupilo několik témat, o kterých bych chtěl psát.

Podzimní počasí (?) někdy vyvolává podivné Weltschmerzen. Čirou náhodou minulý týden Heinrich C. Kuhn, mnichovský badatel na poli renesanční filosofie a myšlení (jehož profil na Google+ nebo na Twitteru rozhodně stojí za to sledovat, protože často uveřejňuje odkazy na zajímavé texty a staré tisky), uveřejnil odkazy na dva renesanční texty o melancholii.

Albrecht Dürer - Melancholia (1514)

Melancholie byla už od antiky považována za nemoc učenců. Jako jeden z prvních popisuje příznaky melancholie Aristotelés, resp. autor spisu Problémata, který byl v pozdější tradici Aristotelovi přisuzován. Autor tohoto spisu se ptá (Probl. XXX, 1, 953a) - proč byli všichni významní muži - filosofové, státníci, či básníci - zjevně melancholiky? A usuzuje, že inspirace je vždy nějak spojena s přítomností černé žluči v těle (čímž odkazuje na humorální teorii, která se poprvé objevuje už v Corpusu Hippocraticum, ale jejíž popularita neslábne ještě ani v renesanci). (Zajímavé je, že melancholii dává do souvislosti s pitím vína...)

Pro středověké učence patřila Problémata ke korpusu Aristotelových textů, znali je a komentovali. Komentáře k nim psali zvláště lékaři - např. Petr z Abana, jehož Expositio Problematum Aristotelis bylo dokončeno v r. 1310 v Padově (blíže viz Siraisi, 1970).

Téma melancholie rapidně nabývá na popularitě během renesance. Vychází mnoho textů, jejichž autory jsou lékaři nebo (přírodní) filosofové - a stává se i tématem uměleckých děl (za všechny lze zmínit Melancholii Albrechta Dürera). Locus classicus všech renesančních debat o melancholii je spis De vita, jehož autorem je Marsilio Ficino. V předmluvě této knihy Ficino označuje melancholii za nemoc učenců a představuje sám sebe jako lékaře (cituji podle překladu Radka Chlupa, 2008: 128):

Jelikož mám soucit s náročným údělem těch, kdož se ubírají po obtížné cestě Minervině, jež svrašťuje šlachy, budu první, kdo hodlá coby lékař pečovat o zesláblé a nemocné učence. Však kéž by má schopnost k tomu byla tak důkladná, jako je má vůle oddaná! Povstaňte tedy vy, ... kdož jste ještě čilými adolescenty! Povstaňte mladí i staří, kdož jste zesláblí svým příliš prudkým studiem Minerviným! Přistupte ochotně k lékaři, který vám s Božím zjevením a pomocí poskytne léčebné rady a prostředky k dovršení vašeho záměru!

 De vita se skládá ze tří knih, v prvních dvou se popisuje melancholie v běžném dobovém duchu, ve třetí knize Ficino podává osvědčený lék - a jelikož se jedná o novoplatonika, nepřekvapí, že  jde o astrální magii a theurgii. :)
Spisy, na které na Google+ upozornil Heinrich Kuhn, jsou méně známé. Jde o:

• Georg Laurea - Disputatio de febribus melancholicis (Basilej, 1596) - digitalizovala basilejská Universitätsbibliothek
• Cosmus Borneman - Propositiones de melancholia (Basilej, 1594) - tamže

Nelze také nezmínit slavnou Anatomy of Melancholy (1621) anglického gentlemana Roberta Burtona, která se dokonce dočkala i částečného překladu do češtiny. (Burton, 2006)

Celé dějiny melancholie (a to jak v linie lékařsko-terapeutické, tak v linie umělecko-učenecké) shrnuje kniha The Nature of Melancholy (Radden, 2002), která je sborníkem komentovaných úryvků z děl lékařů, filosofů, učenců i umělců od Aristotela přes Galéna, Avicennu, Ficina, Burtona, Goetheho, Kanta, Keatse, Baudelaira, Freuda až po Kristevu.

LITERATURA
[PSEUDO-]ARISTOTELÉS. Problems II: Books XXII-XXXVIII; with an english translation by W. S. Hett. Rhetorica ad Alexandrum .... Harvard University Press, 1957.
BURTON, R. Anatomie melancholie. Praha: Prostor, 2006.
CHLUP, R. Novoplatónská magie. In: ZAJÍČEK, S. (ed.). Magie dnes. Praha: Malvern, 2008, s. 113-136.
RADDEN, J. The Nature of Melancholy. From Aristotle to Kristeva. Oxford University Press, 2002.
SIRAISI, N. G. The Expositio Problematum Aristotelis of Peter of Abano. Isis. 1970, roč. 61, č. 3, s. 321-339.

Mysl před Descartem

V předchozím příspěvku jsem sice tvrdil, že bude následovat příspěvek o moči a očích, ale nějak se mi nechce dát jeho konceptu finální podobu; proto se dnes opět vrátím k jednomu ze svých oblíbených témat, totiž ke středověké filosofii mysli.

Ve sborníku Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy (ed. H. Lagerlund), který vyšel v r. 2007, se nachází úvodní slovo editora o středověké filosofii mysli naplněné entusiasmem. Jelikož je krátké, přeložím je zde celé:

Ani ne před deseti lety by bylo velice podivné hovořit o "premoderní" filosofii mysli. Pohled, že filosofie mysli začíná v sedmnáctém století především s René Descartem byl a pravděpodobně stále je obecně přijímaným stanoviskem. Tento pohled na dějiny filosofie je však na nejlepší cestě k tomu, aby byl zcela přehodnocen. Středověká filosofii mysli je dnes jednou z nejplodnějších oblastí výzkumu. Tato kniha přináší studie některých předních badatelů anglicky mluvícího světa na tomto poli, které jsou zaměřeny na obecná témata reprezentace a předmětu myšlení. V jejich pojednáních se stává stále jasnějším, že propracovanost středověkých diskusí o poznání a mentální reprezentaci se vyrovná současným diskusím o stejných tématech a v některých ohledech je dokonce předčí. Přehrabováním se v pokladnicích středověké filosofie se patrně naučíme mnoho z filosofie nové. (Lagerlund, 2007: ix)

Mluvit o středověké filosofii mysli je samozřejmě na první pohled velmi atraktivní, neboť medievalistům umožňuje přistupovat k problémům svého okruhu zájmu způsobem, který může zaujmout i současné filosofy. Je každopádně jisté, že zabývat se myslí a poznáním je v současné (anglosaské) historiografii středověké filosofie obvyklé, ba módní (jak jsem zmiňoval zde).

Tento trend má však také svá úskalí - je jasné, že např. termíny mens nebo intellectus znamenaly pro středověké filosofy něco poněkud jiného než pro Descarta a že středověká mysl je něco diametrálně odlišného od současné mind. Spíše než o filosofii mysli by bylo u středověkých scholastiků (ale koneckonců i u Descarta) vhodné mluvit spíše o metafyzice duše.

V současné filosofii mysli je obvyklá spolupráce s neurovědami. Snaha hledat souvislosti mezi myslí a nervovou soustavou je však ve středověké i novověké scholastické filosofii spíše řídká - osobně si vybavuji pouze několik výjimek myslitelů, kteří se snažili lokalizovat pojmy, resp. kognitivní činnost do nějakého místa v mozku (jedná se Viléma Crathorna ve 14. stol. a jezuity z Coimbry v 2. pol. 16. stol.; patrně se tento postup bude také objevovat u filosofů navazujících na Avicennu, který byl kromě filosofa také významným lékařem a na poli studií nervové soustavy dosáhl jistých úspěchů). U Descarta samozřejmě o spolupráci s přírodními vědami lze mluvit spíše.

Dalším znakem, kterým se diametrálně odlišuje středověká a novověká metafyzika duše a soudobá filosofii mysli, je postavení theologie v diskusích o lidské duši. Křesťanská věrouka vyžaduje, aby lidská duše byla nadána třemi základními charakteristikami - má být (1) individuální, (2) nemateriální a (3) nesmrtelná. Vyhovět této křesťanské věrouce se snaží přirozeně takřka všichni středověcí filosofové, ale také Descartes. Bod (1) porušují středověcí i renesanční averroisté, bod (2) [patrně] Buridan a všichni renesanční následovníci antického aristotelského komentátora Alexandra z Afrodisiady, o bodu (3) tvrdí středověcí nominalisté (Ockham a Buridan), že není dokazatelný přirozeným rozumem a že jej lze zastávat leda na základě víry. Mj. proti těmto nominalistických sucharům a skeptikům jsou namířeny Meditace Reného Descarta. Tento křesťanský filosof (nebo filosof, který si hraje na křesťana? každopádně viz úvodní dopis Sorbonně) se snaží ukázat, že nesmrtelnost lidské duše a její oddělitelnost od těla dokázat přirozeným rozumem lze.

(Další rozvinutí tezí z předchozího odstavce chystám do samostatného příspěvku.)

LITERATURA
LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2007.

Knihy a konference, o kterých nebudu psát

Všiml jsem si, že v poslední době mám stále větší sklon zahlcovat tento blog mnoha příspěvky zaznamenávajícími obsah chystaných sborníků, které dosud nevyšly, a program konferencí, kterých se já a patrně ani většina mých čtenářů nebude účastnit. Jelikož mi došlo, že by to mohlo těch několik mých čtenářů brzy znudit, rozhodl jsem se, že příští příspěvek bude o něčem jiném. Než ho ovšem uveřejním, musím ovšem ještě napsat, o čem v něm psát nebudu.

O čem tedy nebude další příspěvek?

Rozhodně v něm nebudu psát o žádných knihách ani sbornících, které mají vyjít:

•   Nebudu psát o tam, že Gyula Klima chystá zbrusu novou monografii o středověké filosofii, která by se měla jmenovat Medieval Philosophy: A Systematic Survey for the 21st Century a patrně tedy pojednávat o této staré filosofické tradice z těch hledisek, které jsou zajímavé pro současnou filosofii (stejný úkol si vytkl chystaný sborník The Oxford Handbook of Medieval Philosophy, o kterém jsem psal zde).
•   Nebudu také psát o tom, že nakladatelství Brill kromě nedávno vydaného průvodce k filosofii Jindřicha z Gentu a chystaného sborníku o filosofii Waltera Burleyho (viz zde) by mělo (snad již příští rok) vydat sborník o Robertu Kildwarbym (A Companion to Robert Kilwardby, eds. Henrik Lagerlund a Paul Thom).
•   Také nebudu psát o druhém dílu prestižní série The Cambridge History of Science, jejíž druhý díl věnovaný středověké vědě by měl vyjít už v lednu 2012. Koneckonců, psal už o něm bezmála před třemi lety Mark Thakkar.
•   Nebudu dnes psát ani Franciscu Suárezovi (1548-1617), jedné z hlavních postav druhé scholastiky, filosofem stojícím na rozhraní mezi její renesanční a barokní fází, "posledním středověkým a prvním novověkým", ačkoliv je to v dějinách metafyziky postava srovnatelná s Aristotelem, ba možná i s Kantem a ačkoliv jeho Disputationes Metaphysicae (viz alespoň obsah tohoto monumentálního spisu na blogu Daniela Novotného - zde a zde) byly v novověké filosofii naprosto zásadní. Descartes ho znal z první ruky, Leibniz se chlubil tím, že tuto ukrutně složitou metafyzickou hatmatilku dokáže číst tak snadno, jako ostatní lidé čtou romány. Christian Wolff Suáreze obdivoval a chválil ho jako někoho, kdo mezi scholastiky traktoval metafyzické problémy s příkladnou pronikavostí. A Schopenhauer titul lapidárně zhodnotil jako autentické kompendium vší scholastické moudrosti. (Maurer, 1990: 90) Suárez se totiž začíná stále více zkoumat - chystají se o něm dva sborníky - jeden v oxfordském univerzitním nakladatelství (The Philosophy of Francisco Suarez, eds. Henrik Lagerlund a Benjamin Hill), druhý v Brillu (A Companion to Francisco Suárez, eds. Victor Salas a Robert Fastiggi). Letos v květnu dokonce vyšla česká monografie o Suárezově metafyzice (Daniel Heider, Suárez a jeho metafyzika. Od pojmu jsoucna přes transcendentální jednotu k druhům transcendentální jednoty).
• Když už jsem u těch sborníků, rozhodně nevěnuji příští příspěvek nedávno zmiňovanému sborníku Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy a tomu, že jsem na Klimových stránkách našel pracovní verze studií jednotlivých badatelů. (Naopak jsem doplnil odkazy na tyto studie do původního příspěvku.)

Abych trochu zpřehlednil, jaké knihy vlastně napjatě očekávám, vytvořil jsem vlevo dole jejich malý panel - Desiderabilia. (Desiderabilis, e je dvojvýchodné latinské adjektivum, které označuje věci, po kterých se touží a na které se (marně?) čeká.)

Také nebudu psát o workshopech a konferencích, které se chystají, nebo již proběhly.

• Nebudu psát o workshopu o vzniku a rozvoji mechanicismu v pozdně středověké a novověké filosofii, který se konal letos v březnu a který byl součástí rozsáhlejšího The Mechanism Project, na kterém se podílejí Henrik Lagerlund, Benjamin Hill, Dennis Des Chene, Helen Hattab a Calvin Normore (viz stránky projektu).
• Také nebudu upozorňovat na dvě konference o středověké epistemologii konané září 2009 v Torontu a v únoru 2010 v Lovani. Jejich výsledkem by měl být sborník Companion to Later Medieval Cognitive Theory (eds. Russell L. Friedman a Martin Pickave).
• Příští příspěvek také rozhodně nezasvětím velkému ECAP, který organizuje ESAP. The European Society for Analytic Philosophy zorganizovala již sedmý celoevropský kongres věnovaný analytické filosofii (Seventh European Congress of Analytic Philosophy, viz stránky kongresu). Kongres započne zítra v Miláně a bude trvat celý týden až do příštího úterý. Program kongresu je velmi bohatý, z českých a slovenských filosofů na něm své příspěvky přednesou např. Hříbek, Hvorecký, Koťátko, Materna a Picha.

A o čem tedy bude další příspěvek? Tématem budou úplně jiné věci než epistemologie a středověká filosofie.

Budu psát o moči a očích. :)

LITERATURA
MAURER, A. The Unity of a Science: St. Thomas and the Nominalists. In: TÝŽ. Being and Knowing. Studies in Thomas Aquinas and Later Medieval Philosophers. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1990, s. 71-93.

Sympozium Continuity and Innovation in Medieval and Modern Philosophy of Knowledge, Mind and Language

V pátek 28. října 2011 se bude v Londýně konat jednodenní sympozium Continuity and Innovation in Medieval and Modern Philosophy of Knowledge, Mind and Language, na kterém zazní příspěvky hledající témata společná středověké a raně novověké filosofii. Není to nic neobvyklého - podobné snahy jsou v posledních letech stále častější (sám jsem se o nich zmiňoval zde, zde a zde); zdá se, že v oblastech filosofie jazyka, filosofie mysli a epistemologie mají středověká a novověká filosofie společného více, než se dosud zdálo.

Na sympoziu vystoupí jako hlavní řečníci tři badatelé, kteří se problematikou dlouhodobě a úspěšně zabývají:

• Martin Lenz (Humboldtova univerzita, Berlín) se zabývá Ockhamem a Lockem, problematikou mentálního jazyka ve středověké a novověké filosofii. Na sympoziu přednese příspěvek Essences and Signification: Medieval Heritage and Innovation in Locke's Philosophy of Language.
• Robert Pasnau (University of Colorado) se zabývá Akvinského epistemologií a jejími středověkými kritiky (zvlášť Petr Olivi a Ockham) a v poslední době také společnými tématy středověké a novověké metafyziky. Je editorem nové cambridžské monografie o středověké filosofii The Cambridge History of Medieval Philosophy. Bude přednášet na téma Epistemic Divisions of Labor: Who Should Know, Who Should Believe, and Who Should be Left in the Dark, with special reference to Aquinas, Locke and Averroes.
• Dominik Perler (Humboldtova univerzita, Berlín) se zabývá především středověkými formami epistemologické skepse. Jeho příspěvek má název What Are Mental Faculties? A Debate in Late Medieval and Early Modern Philosophy, looking especially at Olivi, Ockham, Descartes and Malebranche.