Ve sborníku Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy (ed. H. Lagerlund), který vyšel v r. 2007, se nachází úvodní slovo editora o středověké filosofii mysli naplněné entusiasmem. Jelikož je krátké, přeložím je zde celé:
Ani ne před deseti lety by bylo velice podivné hovořit o "premoderní" filosofii mysli. Pohled, že filosofie mysli začíná v sedmnáctém století především s René Descartem byl a pravděpodobně stále je obecně přijímaným stanoviskem. Tento pohled na dějiny filosofie je však na nejlepší cestě k tomu, aby byl zcela přehodnocen. Středověká filosofii mysli je dnes jednou z nejplodnějších oblastí výzkumu. Tato kniha přináší studie některých předních badatelů anglicky mluvícího světa na tomto poli, které jsou zaměřeny na obecná témata reprezentace a předmětu myšlení. V jejich pojednáních se stává stále jasnějším, že propracovanost středověkých diskusí o poznání a mentální reprezentaci se vyrovná současným diskusím o stejných tématech a v některých ohledech je dokonce předčí. Přehrabováním se v pokladnicích středověké filosofie se patrně naučíme mnoho z filosofie nové. (Lagerlund, 2007: ix)Mluvit o středověké filosofii mysli je samozřejmě na první pohled velmi atraktivní, neboť medievalistům umožňuje přistupovat k problémům svého okruhu zájmu způsobem, který může zaujmout i současné filosofy. Je každopádně jisté, že zabývat se myslí a poznáním je v současné (anglosaské) historiografii středověké filosofie obvyklé, ba módní (jak jsem zmiňoval zde).
Tento trend má však také svá úskalí - je jasné, že např. termíny mens nebo intellectus znamenaly pro středověké filosofy něco poněkud jiného než pro Descarta a že středověká mysl je něco diametrálně odlišného od současné mind. Spíše než o filosofii mysli by bylo u středověkých scholastiků (ale koneckonců i u Descarta) vhodné mluvit spíše o metafyzice duše.
V současné filosofii mysli je obvyklá spolupráce s neurovědami. Snaha hledat souvislosti mezi myslí a nervovou soustavou je však ve středověké i novověké scholastické filosofii spíše řídká - osobně si vybavuji pouze několik výjimek myslitelů, kteří se snažili lokalizovat pojmy, resp. kognitivní činnost do nějakého místa v mozku (jedná se Viléma Crathorna ve 14. stol. a jezuity z Coimbry v 2. pol. 16. stol.; patrně se tento postup bude také objevovat u filosofů navazujících na Avicennu, který byl kromě filosofa také významným lékařem a na poli studií nervové soustavy dosáhl jistých úspěchů). U Descarta samozřejmě o spolupráci s přírodními vědami lze mluvit spíše.
Dalším znakem, kterým se diametrálně odlišuje středověká a novověká metafyzika duše a soudobá filosofii mysli, je postavení theologie v diskusích o lidské duši. Křesťanská věrouka vyžaduje, aby lidská duše byla nadána třemi základními charakteristikami - má být (1) individuální, (2) nemateriální a (3) nesmrtelná. Vyhovět této křesťanské věrouce se snaží přirozeně takřka všichni středověcí filosofové, ale také Descartes. Bod (1) porušují středověcí i renesanční averroisté, bod (2) [patrně] Buridan a všichni renesanční následovníci antického aristotelského komentátora Alexandra z Afrodisiady, o bodu (3) tvrdí středověcí nominalisté (Ockham a Buridan), že není dokazatelný přirozeným rozumem a že jej lze zastávat leda na základě víry. Mj. proti těmto nominalistických sucharům a skeptikům jsou namířeny Meditace Reného Descarta. Tento křesťanský filosof (nebo filosof, který si hraje na křesťana? každopádně viz úvodní dopis Sorbonně) se snaží ukázat, že nesmrtelnost lidské duše a její oddělitelnost od těla dokázat přirozeným rozumem lze.
(Další rozvinutí tezí z předchozího odstavce chystám do samostatného příspěvku.)
LITERATURA
LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2007.
Žádné komentáře:
Okomentovat