31. května 2012

Termín propositio ve středověké logice

Ve středověké terministické logice (tato tradice se datuje zhruba od 12. století od dob Abélarda a pařížských dialektických škol a ve scholastické filosofii přetrvává až hluboko do novověku, až do barokní scholastiky) termín propositio většinou odpovídá tomu, co dnes nazýváme výrokem (je to tedy nějaká jazyková jednotka charakterizovaná pravdivostní hodnotou).

Pro většinu logiků je propositio jednotlivým výskytem výroku (jeho tokenem, nikoliv tedy typem výroku) - výrok "Karel se bojí mantichory", který pronáším v této chvíli, se liší od výroku " Karel se bojí mantichory", který jsem pronesl včera. (Mám tušení, že fakt, že výrok je chápán spíše jako typ než jako token se patrně promítne do středověké teorie autoreferenčních vět - např. lhářského paradoxu, kteréžto téma se řešilo v žánru zvaném insolubilia.) Středověká propositio tedy není ekvivalentem dnešní propozice a podle mého názoru není ani vhodné takto tento termín překládat. V současnosti termín "propozice" označuje význam oznamovací věty a je chápána jako typ. Ve středověké logice je nejblíže tomuto významu to, čemu Abélard říká dictum, nebo to, co někteří logikové 14. stol. (např. Ockhamův kolega Adam Wodeham nebo Řehoř z Rimini, oblíbený ve druhé scholastice) nazývají jako "komplexně označitelné" (complexe significabile), což je jistá entita (o jejímž přesném ontologickém statutu se v té době vedly spory), která je signifikátem výroků. (Marenbon, 1998: 482, 477)

Např. Vilém Ockham definuje propositio jako něco složeného (obvykle ze subjektu, predikátu a kopuly, při čemž na místě subjektu i predikátu mohou stát prakticky jakékoli jazykové jednotky nižší nebo rovné výroku) a charakterizované pravdivostní hodnotou. Výrok může být psaný, mluvený nebo mentální (tedy myšlený, složený z pojmů). Doplní-li se k mentálnímu výroku souhlas (assentio) nebo nesouhlas (dissentio), vzniká soud (iudicio), což je mentální stav, který je druhem propozičního postoje. (Podrobněji viz Panaccio, 2004: 31-36 a Brower-Toland, 2007: 67-68)

Takto se termín propositio běžně ve středověké logice používá. Když jsem však loni v létě překládal Anselmovo De grammatico (tento spisek pochází z 11. století, tedy z doby před vznikem terministické logiky, z období tzv. logiky vetus), nabyl jsem dojmu, že výraz propositio se používá také v kontextech, které poukazují na mnohem užší význam. Po zralé úvaze jsem usoudil, že by se v kontextu tohoto Anselmova dílka měl termín propositio překládat prostě jako "premisa" (ze dvou premis - zde propositiones - pak vyplývá závěr - conclusio). Potvrdilo se mi to nejen v anglickém překladu dílka (jehož autorem jsou Hopkins a Richardson - viz toto PDF), ale i zcela náhodou při prohlížení jistého zpola zapomenutého textu.

Tímto zpola zapomenutým textem je anonymní Summa logicae z druhé poloviny 13. století, jejíž autorství bylo tradičně připisováno Tomáši Akvinskému. Díky tomu si získalo velkou popularitu a běžně z něj čerpají ještě autoři v období druhé scholastiky, např. Jean Poinsot (čili Jan ze Sv. Tomáše; více o tomto barokním scholastikovi na stránkách Raula Corazzona). Ještě v 19. století bývala Summa logicae řazena k dílům Tomáše - v r. 1864 vyšla v Parmě jako součást Tomášových opuscula philosophica. Ve 20. století býval (jak uvádí Edward Buckner) za autora textu považován Hervaeus Natalis. Hervaeus byl dominikán z první generace po Tomášovi, který se mj. zasloužil o jeho kanonizování. Dnešní filosofové se o Hervaea zajímají především díky jeho hlubokém zájmu o intencionalitu - je mimochodem prvním filosofem v dějinách, který napsal samostatné - a notně obsáhlé! - pojednání zasvěcené výhradně tématu intencionality; je také patrně prvním filosofem, který použil termín intentionalitas jako abstraktní substantivum (v jeho traktátu De secundis intentionibus se tento termín vyskytuje 235krát); ostatní scholastikové většinou používali pouze termín "intence" (intentio) jako synonymum k pojmu (viz Doyle, 2011).
A co Hervaeus Natalis říká o propozicích? V první kapitole šestého traktátu své Sumy logické Hervaeus rozlišuje dva významy termínu propositio. V širokém významu je propositio synonymem termínu enunciatio (tedy zhruba [mluvená/vyslovená] věta). V úzkém významu naopak propositio označuje pouze premisy sylogismu.
Tento traktát se nazývá "o větě neboli o propositio", [chápeme-li] propositio široce. Pokud by totiž byla pojímána úzce, byla by věta jejím rodem: propositio se totiž vypovídá pouze o premisách samotného sylogismu, avšak "věta" se vypovídá o premisách stejně jako o závěru.
"Et dicitur tractatus iste de enunciatione seu propositione, large sumpta propositione. Si enim stricte sumeretur, tunc enunciatio esset genus ejus: propositio enim solum dicitur de praemissis ipsius syllogismi; sed enunciatio dicitur tam de praemissis quam de conclusione." (Summa totius logicae Aristotelis VI, 1)
(Původně jsem chtěl termín propositio překládat jako výrok, překlad ale nedával úplně dobrý smysl. Tradiční logika také operuje s termínem "soud", tento termín bych ale raději vyhradil pro iudicio, resp. tzv. judikativní akt mysli [actus iudicativus], což je - jak bylo výše - ekvivalentem moderního termínu "propoziční postoj".) 

Ke středověkým teoriím propozic se určitě ještě někdy vrátím; zajímal by mě především spor o povahu propositio, který spolu vedli Vilém Ockham a Walter Burley - tento spor se totiž podobá podobnému sporu, který o stejném tématu vedli Gottlob Frege a Bertrand Russell. Zatímco pro Ockhama byli propositiones buď věty v jazyce nebo - v případě tzv. propositiones mentales určité složené mentální reprezentace, Burley chápal propositiones jako reálné složené entity, které fungují jako signifikáty pravdivých vět.

LITERATURA
  • BROWER-TOLAND, S. Ockham on Judgment, Concepts, and the Problem of Intentionality. Canadian journal of philosophy. 2007, roč. 37, č. 1, s. 67-110. [PDF]
  • DOYLE, J. P. Hervaeus Natalis. In: LAGERLUND, H. (ed.). Encyclopedia of Medieval Philosophy. Philosophy between 500 and 1600. Dordrecht: Springer, 2011, s. 472-473.
  • MARENBON, J. (ed.). Routledge History of Philosophy: Vol. III - Medieval Philosophy. London - New York: Routledge, 1998.
  • PANACCIO, C. Ockham on concepts. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2004.

1 komentář:

  1. Ahoj, napadol ma jeden návrh, ktorý sa týka predkladateľskej dilemy okolo termínu propositio. Nebolo by najlepšie prekladať ho, pokiaľ sa jedná o "širší význam" (teda propositio = enunciatio) slovíčkom "tvrzení"? Pokiaľ je totiž chápané propositio ako konkrétny token, jedná sa vlastne o "rečový akt" J. L. Austina, v tomto prípade rečový akt "oznámenia [niečoho]" (z hodín latinčiny si ešte matne pamätám, že koreň termínu enunciatio - sloveso "nuncio" - má po stránke významovej niečo do činenia s "oznámením"). Ergo, jedná sa o tvrdenie. Dá sa totiž povedať, že význam výroku (výroku = výrazu, ktorý môže nadobúdať pravdivostnú hodnotu) je týmto výrokom (teda istou špecifickou vetou, teda entitou na úrovni "type") vyjadrený, zatiaľ čo v konkrétnom tokene tejto vety je tvrdený. Tomuto tokenu potom možno hovoriť tvrdenie a jedná sa o o rečový akt s ilokučnou účinnosťou tvrdenia.

    OdpovědětVymazat