Dialektické školy ve 12. století

Dvanácté století na latinském západě představuje mimo jiné nebývalý rozvoj logických studií. Zvláště ve Francii vznikají celé dialektické školy, které pracují především na otázkách sémantiky, teorie vyplývání a ontologie. Během 12. století je také asimilováno kompletní Aristotelovo Organon (dosud se pracovalo především s Kategoriemi a spisem O vyjadřování). Právě zde vznikají zárodky terministické logiky, která dosáhla nebývalých úspěchů při řešení různých otázek logiky a na univerzitách se udržela až do 17. století.
Slavný ženevský historik filosofie Alain de Libera (www) píše o dialektickkém bádání ve 12. století toto:

Jednu z hlavních charakteristik 12. století představuje v Paříži zakládání škol, které se věnují výhradně výuce a praktikování dialektiky. Právě z těchto škol vzejde typicky středověká logika, jejíž výsledky do značné míry překročí hranice aristotelismu. Ze setkání nové logiky, nazývané "logika nových" (logica modernorum) nebo "terministická logika" (jelikož se do značné míry věnovala studiu syntakticko-sémantických vlastností kategorematických a synkategorematických termínů), a svaté nauky [sacra doctrina] se pak zrodí do té doby nevídaná forma theologie, která prožije svůj triumf hlavně ve 14. století.

Dialektické školy se usídlily na levém břehu Seiny a vždy byly spjaty s osobností určitého mistra. Nejznámějším je Abélard, který se v letech 1105-1108 usadil na hoře Saint-Geneiève. Své školy si však založili i jeho nástupci Alberich z Paříže alias Alberich z Montu (počínaje rokem 1138) a Angličan Robert z Melunu (počínaje rokem 1150). Každá skupina brzy obdržela své jméno: jsou to Montani či Albrici (stoupenci Albericha, mezi jehož žáky patří např. Jan ze Salisbury a Vilém z Tyru), Melidunenses neboli Robertini (žáci Roberta), Parvipontani či Adamiti, jejichž předákem je Pikarďan Adam z Balshamu, Porretani, které vede odchovanec školy v Chartres Gilbert z Poitiers (Gilbertus Porreta) a konečně Capuani, žáci Petra z Capoue.

Každá škola či "sekta" (secta) má své vlastní teze; ty obhajuje při veřejných diskusích, při nichž se stoupenci střetávají s protivníky. (Libera: 317-318)

Soubory pravidel používaných jednotlivými školami představují např. Ars Meliduna (teze školy kolem Roberta z Melunu) nebo Compendium logicae Porretanum (škola Gilberta z Poitiers).
Když se asi v 60. letech začala historiografie středověké filosofie více zabývat středověkou filosofií jazyka, byla logika 12. století jedním z prvních témat, které bylo zpracováno. Velkým odborníkem na tuto problematiku je Lambertus Marie De Rijk (* 1924; podrobná a anotovaná bibliografie je na ontology.co), který je autorem velkého množství studií a také mnoha edic středověkých logických spisů (jeho dílem jsou edice Abélardovy Dialektiky; Dialektiky Garlanda Compotisty či Logických sumulí Petra Španělského). Vydal také dnes již klasickou monografii o vzniku středověké terministické logiky Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic (De Rijk, 1962-1967), která je rozdělena ve dva svazky - první (On the twelfth century theory of fallacy) pojednává o rozvoji na poli teorie logických klamů (fallaciae), druhý pak o vývoji supoziční teorie (suppositio) - jeho první část (The origin and early development of the theory of supposition) podává historický vhled do problematiky, druhá (Text and indices) edice jednotlivých traktátů, které vznikly mezi lety 1130 až 1220.


LITERATURA
DE RIJK, L. M. Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic. Assen: Van Gorcun, 1962-1967.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.