31. prosince 2012

Roger Bacon a fachidioti

Rogera Bacona nadchlo kdeco - od optiky po hebraistiku, od farmakologie po geografii, od alchymie po racionální dekonstrukci řecké mytologie. O to více ho iritovalo, že většina jeho současníků jeho výstřední zvědavost (curiositas) vůbec nesdílela. Dokládá to následující Baconův povzdech z Opus tertium:
Když se v naší době filosofům řekne, že by měli znát optiku, geometrii nebo cizí jazyky a mnoho jiného, posměšně opáčí: "A jakou to má cenu?", čímž tvrdí, že jsou to zbytečnosti. Nechtějí ani slyšet řeč o užitečnosti těchto nauk - a proto opomíjejí a zavrhují vědy, které neznají. 
Nam philosophantes his diebus, quando dicitur eis quod sciant perspectivam, aut geometriam, aut linguas, et alia multa, quaerunt cum derisione, "Quid valent haec?" asserentes quod inutilia sunt. Nec volunt audire sermonem de utilitate; et ideo negligunt et contemnunt scientias quas ignorant. (Opus tertium, cap. 6, ed. Brewer, s. 20)
V současné době se zabývám (kromě epistemologie u Petra Auriola a Viléma Ockhama) také dalším středověkým myslitelem, a to právě tímto slavným Rogerem Baconem. Nezajímají mě ovšem typická loci communes pozitivistické literatury o Baconovi, např. že je prvním světlem vědy v temných dobách středověku úpících pod církevním útlakem, že je prvním milníkem na cestě pokroku k experimentální moderní vědě apod. (O těchto historiografických lapsech poutavě pojednává Daniel Špelda, 2009: 38-70.) Také opomíjím starší (zvl. renesanční) tradici, která z Bacona udělala mága ovládajícího skryté síly přírody a schopného sestrojit umělé mluvící hlavy, či zázračná zrcadla, s pomocí nichž lze zapalovat svíčku v kteroukoliv denní nebo noční dobu nebo pozorovat, co zrovna dělá kdokoli v kterékoli části světa. (Molland, 1974)

Mé zájmy jsou mnohem skromnější - pracuji na překladu a výkladu Baconova drobného a pozapomenutého spisku De erroribus medicorum (O omylech lékařů). Bacon zde s nevšední vášní kritizuje soudobé lékaře, kteří si prý ani neumějí připravit patřičné léky a proto se musí spoléhat na služby hamižných a podvodných apotékářů, planě diskutují místo toho, aby získávali praktické zkušenosti, a absolutně ignorují blahodárné poklady, které může lékařství přinést studium přírodní filosofie, alchymie, astronomie i -logie, "agrikultury" (tím Bacon myslí něco mezi botanikou, zeměměřičstvím a praktickou znalostí běžného sedláka), matematiky a přirozeně také filologie. Spisek je - jak vidno - především zprávou o intelektuálním i sociálním ovzduší 13. století na latinském západě.

LITERATURA
  • ROGER BACON. De erroribus medicorum. In: ROGER BACON. De retardatione accidentium senectutis cum aliis opusculis de rebus medicinalibus. Eds. A. G. Little; E. Withington. Oxford, 1928, s. 150-179. 
  • ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
  • MOLLAND, A. G. Roger Bacon as Magician. Traditio. 1974, roč. 50, s. 445-460.
  • ŠPELDA, D. Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia, 2009.

Pico della Mirandola na obzoru

Loni jsem zde lamentoval nad tím, jak špatné (čti: jednostranné) publikace o středověké filosofii se českému zájemci většinou nabízejí - a na závěr příspěvku jsem bez hlubší souvislosti zmínil diskusi Pica della Mirandoly a Ermolaa Barbara. Dnes možná přišel čas na to, abych tuto enigmatickou poznámku několik větami rozvedl.

Barbaro jako humanista klade důraz na to, že filosof se má vyjadřovat elegantně a uhlazeně, a proto hodnotí velmi záporně středověké filosofy (jejichž styl opravdu často bývá docela toporný). Pico se vůči tomu v dopise De genere dicendi philosophorum ohrazuje a říká, že v první řadě jde vždy o myšlenky, nikoli o rétoriku. (Aktuálnost polemiky spočívá v tom, že styl filosofických textů bývá tématem i dnes - viz diktum analytické filosofie, že je nutné psát jasně, odpor mnohých k temnosnubné pochmurnosti Heideggerova slohu atp.)

Danou polemiku zmiňuji dnes proto, že jsem se před nějakou dobou nepřímo dozvěděl, že pod ediční taktovkou dr. Jana Herůfka (od nedávna FF OU) vznikl sborník věnovaný významnějšímu z účastníků této polemiky. V knize s názvem Pico della Mirandola, kníže svornosti či sváru by se čtenáři už možná příští rok mělo dostat několika studií předních českých znalců renesančního myšlení a dále překlady několika Picových spisů, najmě právě dopisu Ermolau Barbarovi De genere dicendi philosophorum (O literárním stylu filosofů, z pera Davida Sanetrníka) a patrně také Picovy Apologie (v překladu Jana Herůfka). Sborník by měl také obsahovat Picův životopis sepsaný jeho synovcem Gianfrancescem, a to v překladu, který pořídil Lubor Kysučan - a další studie o myšlení Knížete svornosti.

13. listopadu 2012

Abstrakt mého příspěvku na FILEX 2012

Brněnské konference FILEX 2012 se budu účastnit s příspěvkem Teorie percepce u Petra Auriola, který byl zařazen do bloku dějin filosofie. Pokud si dobře vzpomínám, o tomto mysliteli jsem zde ještě nepsal, ačkoliv se jím v poslední době docela zabývám.

Abstrakt mého příspěvku je následující:
Ačkoli byl Petr Auriol (asi 1280 - 1322) ve své době velmi vlivný, dnes se řadí spíše k méně známým a málo probádaným středověkým filosofům. Poslední výzkumy však ukazují, že se jedná o originálního a zajímavého myslitele. 
Ve svém příspěvku se zaměřím na Auriolovu teorii percepce. V první části představím dva aspekty, v nichž se vymyká dobovým filosofickým a vědeckým pojetím percepce (tedy k pojetím založeným na aristotelském základě nebo na středověké optické teorii, zvané perspectiva) - Auriol (a) argumentuje ve prospěch aktivity našich poznávacích schopností a (b) připisuje ve svém zkoumání zásadní roli smyslovým klamům. V druhé části příspěvku se pokusím přiřadit Auriolovu teorii k některé pozici v rámci současné teorie percepce.
Příspěvek už mám minimálně promyšlen (je tedy hotov minimálně intencionálně, jak by řekli někteří dědicové Dunse Scota), avšak narazil jsem na znepokojivou drobnost - nikde na internetu jsem nebyl schopen nalézt nějaké Auriolovo vyobrazení. Zatímco grobiánská tvář sv. Tomáše se zjevuje v bezpočtu variací a Ockham se dokonce stává předmětem karikatur, Auriol je doslova faceless man. (Rytinka, která se tváří, že je jeho vyobrazením, zpodobňuje ve skutečnosti Mistra Eckharta.)

FILEX 2012 (Brno) - upozornění na studentskou konferenci

Po několika ročnících ostravské studentské filosofické konference, která je otevřena také studentům jiných fakult a které se účastnili studenti z Brna a Olomouce, se na sklonku letošního podzimu koná mnohem ambicióznější projekt. Několik brněnských studentů brněnské KFI se rozhodlo zorganizovat studentskou konferenci, na níž by se mohli setkat studenti nejen z Moravy, ale i z Čech, či ze Slovenska (správnou intuicí jistě je, že Brno je pro konání takové takřka mezinárodní akce mnohem lépe zeměpisně situováno). A tak vznikl FILEX 2012, neboli "FILOSOFICKÉ EXPO", které má sloužit k prezentaci studentů a studentek jednotlivých českých a slovenských kateder filosofie.

Akce se bude konat od 23. do 25. listopadu, podrobnější informace jsou k nalezení na facebookových stránkách této události. K dipozici je již také program konference, který obsahuje i anotace jednotlivých příspěvku.

Můj osobní dojem z této akce je zatím velmi dobrý, především je třeba ocenit nesmírnou pečlivost a pracovitost organizátorů celé akce, k nimž patří Jan Horský, Monika Bystroňová, Tomáš Helmich a Lukáš Likavčan.

Několik poznámek o Stanislavovi ze Znojma

Tento příspěvek volně navazuje na předchozí příspěvek o Vilému Heroldovi.

Stanislav ze Znojma (asi 1351-1414) je dnes znám především jako učitel Jana Husa a jeden z myslitelů, na nichž se dokládá silný Wyclifův vliv v pražském prostředí na přelomu 14. a 15. stol. Poněkud stranou dosud stojí Stanislavův traktát De vero et falso, který již před čtyřiceti lety editoval Vilém Herold.

Stanislav v tomto traktátu především pečlivě probírá otázku pravdy; v úvodu rozlišuje různé významy, které termínu "verum" připisují gramatikové, logikové a metafyzikové, a následně se zabývá především otázkou ontologické pravdy. Domnívám se, že tento traktát by mohl přinést zajímavé poznatky ohledně středověké teorie propozic. Stanislav patrně zastával realismus ohledně propozičních obsahů, tj. postoj tvrdící, že v realitě existují určité komplexy, které vyjadřujeme větami. Podobný propoziční realismus zastávali ve 14. stol. např. Walter Chatton, Walter Burley či Vilém Crathorn. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak by se Stanislav vypořádal s jedním důsledkem této teorie - totiž že musí existovat nějaké "negativní fakty" jako signifikáty záporných tvrzení. (Tj. vedle reálně existujících komplexů jako Caesar-překročil-Rubikon by nějak musely být přítomny i negativní fakty typu Caesar-nezabil-Pompeia, resp. negativní fakty zahrnující fikční entity typu Caesar-se-setkal-s-doktorem-Who. Poněkud triviální námitka proti propozičnímu realismu, k němuž svádí obrazová teorie významu propozic, ale stejně by mě zajímala Stanislavova odpověď. De vero et falso je naštěstí docela dostupný i v českých knihovnách, pročež nevylučuji, že se k tomuto textu někdy dostanu blíže.)

V souvislosti s otázkou teorie propozic je vhodné také připomenout to, že Stanislav je autorem spisku řadícímu se k žánru tzv. insolubilií, tedy traktátů zkoumajících autoreferenční paradoxy. Spisek se dochoval pod názvem Modus solvendi insolubilia secundum M. Iohannem Wyclif v rukopise, který je součástí kodexu uloženého v Národní knihovně pod signaturou IV.H.9. Nevím, zda se tento text už dočkal edice, je však možná totožný se spisem Insolubilia pulchra, který byl vydán jako dílo Wyclifovo. Problematikou insolubilií se v českém prostředí od nedávné doby plodně zabývá dr. Miroslav Hanke, FÚ AV ČR.

Po bližším prozkoumání Stanislavova díla by možná české středověké myšlení bylo obohaceno o pořádného metafyzika a logika a nebylo by již tak napěchované sociálními inženýry, jak se dosud často může zdát.

Vilém Herold (1933-2012)

Byl bych nerad, kdyby se můj blog proměnil na sbírku nekrologů, ovšem osobnost formátu Viléma Herolda si alespoň krátké připomenutí zaslouží.

Doc. Vilém Herold (1933-2012) byl historikem filosofie s výrazným přesahem zvláště k historii. Do jeho tematického zaměření spadá především česká filosofie (resp. myšlení obecně) předhusitské a husitské doby, vliv Wyclifa na české prostředí a další. Významná je jeho činnost editorská - vydal spis De vero et falso Stanislava ze Znojma a dále či tři synodní řeči (spolu s Milanem Mrázem). V posledních letech se podílel na projektu, který má zmapovat dějiny politického myšlení a jehož výsledky by měly vyjít v nakladatelství OIKOYMENH v rámci ediční řady Dějiny politického myšlení (dva svazky pojednávající o středověkém politickém myšlení, na nichž se Herold zvláště podílel, vyšly nedávno). Oficiální nekrolog na stránkách Akademie věd zdůrazňuje také Heroldův význam na poli organizace vědy v porevolučním období. Vilém Herold zesnul před dvěma měsíci, 10. září 2012.

Domnívám se, že pro českou medievistiku odkryl tento výjimečný badatel několik zajímavých témat, která by si do budoucna zasloužila většího rozpracování. Osobně mne napadají minimálně dvě:
  • De vero et falso Stanislava ze Znojma (jednoho z Husových učitelů) - Herold tento traktát editoval, neprovedl však jeho podrobnější filosofickou analýzu (jeho úvod k této edici je dostupný zde). Několik povšechných poznámek o tomto zajímavém mysliteli jsem přesunul do samostatného příspěvku.
  • Postava Jenka Václavova z Prahy - Herold zkoumal především Jenkův komentář k Aristotelově Politice (z příslušné studie v Aithéru jsem pořídil několik poznámek v tomto příspěvku). Lepší prozkoumání Jenkova díla by patrně nejen přidalo na plasticitě obrazu středověké filosofie v českých zemích, ale přispělo by také k hlubšímu poznání intelektuálního ovzduší dvora Karla IV.

2. července 2012

Ohlédnutí za Lambertem De Rijkem (1924-2012)

Qui satus ex homine est, et moriturus erit.
Venantius Fortunatus, Carmina IX, 2.40, ed. Leo, s. 206

Jedním z nejstarších literárních žánrů je tzv. útěšná literatura, tedy poezie i próza psaná za účelem zmírnit žal někoho, kdo truchlí po ztrátě milované osoby. (Nechutová, 1995) V antické i středověké latinské literatuře pak lze vysledovat jistá topoi, ustálené slovní obraty, které se v tomto typu literatury objevují napříč staletími. (Curtius, 1998: 92-94) Uvedený pentametr "kdo je zplozen z člověka, podlehne smrti" z básně Ad Chilpericum et Fredegundem reginam (Chilperichovi a královně Fredegundě) prvního středověkého básníka Venantia Fortunata patří mezi taková topoi.

Jak jsem se dnes dozvěděl z tohoto příspěvku Catariny Dutilh Novaes, v nedávné době umřel Lambertus Marie de Rijk (1924-2012), holandský filolog a historik antické a středověké filosofie, jehož význam pro historiografii středověké filosofie jde jen stěží přecenit. Tohoto významného badatele jsem zde již jednou zmiňoval. Je to jeden z prvních historiků středověké filosofie (spolu s Philotheem Boehnerem), kteří se zhruba v 60. letech začali zabývat tzv. logikou modernorum a naprosto zásadně tak ovlivnili obraz středověké filosofie (bohužel je nutno poznamenat, že tento nový obraz středověké filosofie začal do české historiografie nesměle pronikat teprve nedávno - bezmála po půl století). De Rijk připravil kritické edice mnoho spisů především z oblasti logické literatury (namátkou lze zmínit Abélardovu DialektikuDialektiku Garlanda Compotisty, Logické sumule a  Synkategoremata Petra Španělského, část Sumulí Jana Buridana, korespondenci Mikuláše z Autrecourtu s Bernardem z Arezza, sebrané filosofické spisy Giralda Odona či lecturu z prvních čtyř knih Aristotelovy Metafyziky od Jana Buridana; posledním De Rijkovým počinem je edice spisu De quattuor materiis sive Determinationes contra magistrum Henricum de Gandavo, jehož autorem je Hervaeus Natalis). Je také autorem zásadní monografie o vzniku středověké terministické logiky Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic (De Rijk, 1962-67) a gargantuovského množství časopiseckých studií. Jeho posledním větším dílem je edice spisu De intentionibus od Giralda Odona, kterou De Rijk opatřil velice obsáhlou více než třísetstránkovou předmluvou monograficky zpracovávající středověké pojetí intencionality. (Giraldus Odonis, 2005)

Kompletní bibliografie tohoto badatele je dostupná na ontology.co; medailonek De Rijka a náčrt jeho přístupu ke středověké filosofii podává (Vos, 2006: 558-563).

V čem je De Rijkův přínos inspirativní i dnes? Především v tom, že se na středověkou filosofii dokázal dívat bez předsudků - středověká filosofie není jen temná proluka v dějinách filosofie mezi antikou a Descartem zamořená nekončícími smysluprázdnými disputacemi, kterýžto obraz se traduje nejpozději od osvícenství od historiků typu Johanna Jacoba Bruckera; ani (v lepším případě) bezduché opakování antiky; ani poslušná služka a nástroj theologie a zkoumání křesťanské nauky vrcholící v Tomáši Akvinském, jak by si přáli někteří novotomisté - podle De Rijka je to období, jemuž nechybí originalita a myšlenková preciznost projevující se (nejen) v logických pojednáních. Dále je na jeho příkladu dobře vidět, že k historii středověké filosofie je ne-li nezbytná, pak přinejmenším velmi prospěšná dobrá filologická průprava.

LITERATURA

  • CURTIUS, E. R. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998.
  • DE RIJK, L. M. Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic. 2 sv. Assen: Van Gorcun, 1962-1967.
  • GIRALDUS ODONIS O.F.M. Opera philosophica, vol. 2: De intentionibus. Critical Edition with a Study on the Medieval Intentionality Debate up to ca. 1350 by L. M. De Rijk. Leiden - Boston: Brill, 2005.
  • NECHUTOVÁ, J. Úděl a útěcha. Heršpice: EMAN, 1995.
  • VENANTIUS FORTUNATUS. Opera poetica. Ed. F. Leo. MGH, Auct. ant. 4,1. Berlín, 1881. [online]
  • VOS, A. The Philosophy of John Duns Scotus. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2006.

31. května 2012

Termín propositio ve středověké logice

Ve středověké terministické logice (tato tradice se datuje zhruba od 12. století od dob Abélarda a pařížských dialektických škol a ve scholastické filosofii přetrvává až hluboko do novověku, až do barokní scholastiky) termín propositio většinou odpovídá tomu, co dnes nazýváme výrokem (je to tedy nějaká jazyková jednotka charakterizovaná pravdivostní hodnotou).

Pro většinu logiků je propositio jednotlivým výskytem výroku (jeho tokenem, nikoliv tedy typem výroku) - výrok "Karel se bojí mantichory", který pronáším v této chvíli, se liší od výroku " Karel se bojí mantichory", který jsem pronesl včera. (Mám tušení, že fakt, že výrok je chápán spíše jako typ než jako token se patrně promítne do středověké teorie autoreferenčních vět - např. lhářského paradoxu, kteréžto téma se řešilo v žánru zvaném insolubilia.) Středověká propositio tedy není ekvivalentem dnešní propozice a podle mého názoru není ani vhodné takto tento termín překládat. V současnosti termín "propozice" označuje význam oznamovací věty a je chápána jako typ. Ve středověké logice je nejblíže tomuto významu to, čemu Abélard říká dictum, nebo to, co někteří logikové 14. stol. (např. Ockhamův kolega Adam Wodeham nebo Řehoř z Rimini, oblíbený ve druhé scholastice) nazývají jako "komplexně označitelné" (complexe significabile), což je jistá entita (o jejímž přesném ontologickém statutu se v té době vedly spory), která je signifikátem výroků. (Marenbon, 1998: 482, 477)

Např. Vilém Ockham definuje propositio jako něco složeného (obvykle ze subjektu, predikátu a kopuly, při čemž na místě subjektu i predikátu mohou stát prakticky jakékoli jazykové jednotky nižší nebo rovné výroku) a charakterizované pravdivostní hodnotou. Výrok může být psaný, mluvený nebo mentální (tedy myšlený, složený z pojmů). Doplní-li se k mentálnímu výroku souhlas (assentio) nebo nesouhlas (dissentio), vzniká soud (iudicio), což je mentální stav, který je druhem propozičního postoje. (Podrobněji viz Panaccio, 2004: 31-36 a Brower-Toland, 2007: 67-68)

Takto se termín propositio běžně ve středověké logice používá. Když jsem však loni v létě překládal Anselmovo De grammatico (tento spisek pochází z 11. století, tedy z doby před vznikem terministické logiky, z období tzv. logiky vetus), nabyl jsem dojmu, že výraz propositio se používá také v kontextech, které poukazují na mnohem užší význam. Po zralé úvaze jsem usoudil, že by se v kontextu tohoto Anselmova dílka měl termín propositio překládat prostě jako "premisa" (ze dvou premis - zde propositiones - pak vyplývá závěr - conclusio). Potvrdilo se mi to nejen v anglickém překladu dílka (jehož autorem jsou Hopkins a Richardson - viz toto PDF), ale i zcela náhodou při prohlížení jistého zpola zapomenutého textu.

Tímto zpola zapomenutým textem je anonymní Summa logicae z druhé poloviny 13. století, jejíž autorství bylo tradičně připisováno Tomáši Akvinskému. Díky tomu si získalo velkou popularitu a běžně z něj čerpají ještě autoři v období druhé scholastiky, např. Jean Poinsot (čili Jan ze Sv. Tomáše; více o tomto barokním scholastikovi na stránkách Raula Corazzona). Ještě v 19. století bývala Summa logicae řazena k dílům Tomáše - v r. 1864 vyšla v Parmě jako součást Tomášových opuscula philosophica. Ve 20. století býval (jak uvádí Edward Buckner) za autora textu považován Hervaeus Natalis. Hervaeus byl dominikán z první generace po Tomášovi, který se mj. zasloužil o jeho kanonizování. Dnešní filosofové se o Hervaea zajímají především díky jeho hlubokém zájmu o intencionalitu - je mimochodem prvním filosofem v dějinách, který napsal samostatné - a notně obsáhlé! - pojednání zasvěcené výhradně tématu intencionality; je také patrně prvním filosofem, který použil termín intentionalitas jako abstraktní substantivum (v jeho traktátu De secundis intentionibus se tento termín vyskytuje 235krát); ostatní scholastikové většinou používali pouze termín "intence" (intentio) jako synonymum k pojmu (viz Doyle, 2011).
A co Hervaeus Natalis říká o propozicích? V první kapitole šestého traktátu své Sumy logické Hervaeus rozlišuje dva významy termínu propositio. V širokém významu je propositio synonymem termínu enunciatio (tedy zhruba [mluvená/vyslovená] věta). V úzkém významu naopak propositio označuje pouze premisy sylogismu.
Tento traktát se nazývá "o větě neboli o propositio", [chápeme-li] propositio široce. Pokud by totiž byla pojímána úzce, byla by věta jejím rodem: propositio se totiž vypovídá pouze o premisách samotného sylogismu, avšak "věta" se vypovídá o premisách stejně jako o závěru.
"Et dicitur tractatus iste de enunciatione seu propositione, large sumpta propositione. Si enim stricte sumeretur, tunc enunciatio esset genus ejus: propositio enim solum dicitur de praemissis ipsius syllogismi; sed enunciatio dicitur tam de praemissis quam de conclusione." (Summa totius logicae Aristotelis VI, 1)
(Původně jsem chtěl termín propositio překládat jako výrok, překlad ale nedával úplně dobrý smysl. Tradiční logika také operuje s termínem "soud", tento termín bych ale raději vyhradil pro iudicio, resp. tzv. judikativní akt mysli [actus iudicativus], což je - jak bylo výše - ekvivalentem moderního termínu "propoziční postoj".) 

Ke středověkým teoriím propozic se určitě ještě někdy vrátím; zajímal by mě především spor o povahu propositio, který spolu vedli Vilém Ockham a Walter Burley - tento spor se totiž podobá podobnému sporu, který o stejném tématu vedli Gottlob Frege a Bertrand Russell. Zatímco pro Ockhama byli propositiones buď věty v jazyce nebo - v případě tzv. propositiones mentales určité složené mentální reprezentace, Burley chápal propositiones jako reálné složené entity, které fungují jako signifikáty pravdivých vět.

LITERATURA
  • BROWER-TOLAND, S. Ockham on Judgment, Concepts, and the Problem of Intentionality. Canadian journal of philosophy. 2007, roč. 37, č. 1, s. 67-110. [PDF]
  • DOYLE, J. P. Hervaeus Natalis. In: LAGERLUND, H. (ed.). Encyclopedia of Medieval Philosophy. Philosophy between 500 and 1600. Dordrecht: Springer, 2011, s. 472-473.
  • MARENBON, J. (ed.). Routledge History of Philosophy: Vol. III - Medieval Philosophy. London - New York: Routledge, 1998.
  • PANACCIO, C. Ockham on concepts. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2004.

28. května 2012

Středověká a současná filosofie? (anotace The Oxford Handbook of Medieval Philosophy)

Více než před rokem jsem zde upozorňoval na to, že by vbrzku měla vyjít nová příručka o středověké filosofii - The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Na Amazonu udávají jako datum vydání 30. květen, čili příští středu.

Oproti mnoha jiným monografiím o středověké filosofii (nad těmi českými jsem lamentoval zde) by tato měla být výjimečná svou programově formulovanou snahou napsat dějiny středověké filosofie tak, aby byly čtivé pro současné filosofy, a ukázat, že středověká filosofie byla nejen obeznámena s tématy, které se ve filosofii probírají i dnes, ale že také byla schopna se s nimi kompetentně vypořádat. Výsledkem by měla být monografie reprezentující anglosaský historiografický přístup k dějinám filosofie, který před filologicky pečlivým zkoumáním historickým dává přednost problémovému přístupu k historické látce.

Zde je obsah publikace:
Introduction, John Marenbon
Part I. A Survey of Medieval Philosophy
1. The Late Ancient Background to Medieval Philosophy, John Marenbon
2. Greek philosophy, Börje Bydén and Katerina Ierodiakonou
3. Arabic Philosophy and Theology before Avicenna, Peter Adamson
4. Avicenna and Afterwards, Nadja Germann
5. Averroes and Philosophy in Islamic Spain, Matteo Di Giovanni
6. Medieval Jewish Philosophy in Arabic, Charles Manekin
7. Jewish Philosophy in Hebrew, Steven Harvey
8. Latin Philosophy to 1200, Christophe Erismann
9. Latin Philosophy, 1200-1350, Russell Friedman
10. Latin philosophy, 1350-1550, John Marenbon
11. Medieval philosophy after the Middle Ages, Jacob Schmutz 
Part II. Issues in Medieval Philosophy
Logic and Philosophy of Language
12. Logical Form, Paul Thom
13. Logical Consequence, Christopher J. Martin
14. Modality, Simo Knuuttila
15. Meaning: Foundational and Semantic Theories, Margaret Cameron
16. Mental Language, Martin Lenz 
Metaphysics and Epistemology
17. Universals, Claude Panaccio
18. Being, Gyula Klima
19. States of Affairs, Laurent Cesalli
20. Parts, Wholes, and Identity, Andrew Arlig
21. Material Substance, Henrik Lagerlund
22. Mind and Hylomorphism, Robert Pasnau
23. Body and Soul, Peter King
24. Eternity, Taneli Kukkonen
25. Skepticism and Metaphysics, Dominik Perler 
Moral Psychology, Ethics, Political Philosophy and Aesthetics
26. Freedom of the Will, Thomas Pink
27. Moral Intention, Ian Wilks
28. Virtue and Law, Terence Irwin
29. Natural Law, Anthony Lisska
30. Rights, Cary Nederman
31. Aesthetics, Andreas Speer 
Philosophy of Religion
32. Arguments for the Existence of God, Graham Oppy
33. Philosophy and the Trinity, Richard Cross
Jádro knihy (2. část) je tedy tvořeno studiemi, které se zabývají jednotlivými tématy (např. teorií významu, logické formy, logického vyplývání, univerzáliemi, problémem vztahu těla a mysli, ale i estetikou, etikou či filosofií práva) - důraz je zde kladen na to, aby vynikly spojnice mezi středověkou filosofií a současnou filosofií analytickou.

Poněkud zarážející je, že kniha i navzdory proklamovanému problémovému zaměření obsahuje také historický přehled. Podle anotace se však jedná o přehled, který přehledně shrnuje nejaktuálnější historický výzkum. Osobně oceňuji, že se do této monografie dostaly kapitoly 10 a 11, které se zabývají renesanční a barokní scholastikou - toto období dějin latinské filosofie je doposud velmi málo prozkoumáno a anglosasští historikové jej mají často tendenci přehlížet (viz zde). Kapitolu o scholastice v 17. století musel napsat francouzský badatel - Jacob Schmutz, autor známého internetového biografického slovníku Scholasticon. Že je toto bádání na vzestupu i v anglosaském světě však dosvědčuje v březnu vydaný sborník věnovaný Franciscu Suárezovi - The Philosophy of Francisco Suárez (eds. Hill; Lagerlund).

Z anotované monografie mě nejvíce zajímají tyto kapitoly:
  • Kap. 15 o teorii významu. Ve středověké logice se rozlišovaly dvě základní sémantické funkce - significatio a suppositio. V moderní literatuře panují neshody ohledně toho,   jaké moderní sémantické funkce tyto středověké zachycují. Supozice obvykle bývá ztotožňována s referencí, avšak jak v nedávné monografii přesvědčivě vyložila Dutilh Novaesová (2007: 8-30), středověká supozice se vzpírá srovnání s moderní referencí. Domnívám se, že kdybychom nutně hledali ve středověké filosofii referenci, našli bychom ji spíše v teorii signifikace, ovšem pouze v té podobě, jak ji podal Ockham. Ockhamovská signifikace je vztahem mezi jazykovým výrazem (nebo mentálním termínem neboli pojmem - viz zde) a jednotlivinami, které jsou jím označeny, tedy jeho extenzí. U jiných autorů (např. u Waltera Burleyho) je však signifikace vztahem mezi výrazem a reálně existující obecninou. (Některé aspekty Ockhamovy sémantiky jsem popsal ve studii, která by měla vyjít v letošním českém čísle Studií Neoaristotelica.)
  • Kap. 17 o univerzáliích. Claude Panaccio je nejen historikem filosofie a jedním z předních současných znalců Ockhamova díla, ale patrně by také zastával nějakou variantu ockhamismu v sémantice, ontologii a filosofii mysli. V této kapitole možná svůj projekt představuje.
  • Kap. 22 o hylomorfické koncepci vztahu těla a mysli. V současnosti se mezi některými filosofy objevují snahy oprašovat starý předkarteziánský dualismus a představovat jej jako možnou variantu řešení současného filosofického problému vztahu těla a mysli (většinou se jedná o theology nebo teistické filosofy, takže lze tušit i jiné než čistě filosofické motivy tohoto jednání :) ). Zajímalo by mě, jestli se jedná o udržitelnou koncepci. Na hylomorfické odpovědi na psychofyzický problém by mohlo být zajímavé to, že aristotelský rámec se zdá být indiferentní vůči tomu, zda je duše chápána jako materiální nebo imateriální. Zatímco scholastičtí theologové jako Tomáš Akvinský nebo Duns Scotus vypracovali hylomorfické řešení počítající s imateriální duší, v dějinách aristotelské filosofie existují i materialistické přístupy (v antice Alexandr z Afrodisiady, ve středověku Blasius z Parmy; Jan Buridan možná zastával teorii emergence).
LITERATURA
  • DUTILH NOVAES, C. Formalizing Medieval Logical Theories. Suppositio, Consequentiae and Obligationes. Leiden: Springer, 2007.
  • MARENBON, J. (ed.). The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2012.

3. května 2012

Rádl a scholastikové jako hraví tenisté

Číst Útěchu z filosofie Emanuela Rádla není žádná slast. Ne že by se snad jednalo o čtení nadmíru složité - ba naopak! Autor v ní předkládá verzi jakéhosi platonismu v oblasti morálky - nad tímto světem existuje určitý morální řád, který není konstruován, nýbrž odkrýván; přírodu chápe po aristotelsku teleologicky; kde může, laje moderní vědě. Problém však není v jeho postoji samém, ale spíše ve způsobu, jakým jej prezentuje. Jeho Útěcha je totiž nevšední srostlinou gymnaziálních znalostí dějin filosofie a velmi chabé argumentace.

Např. proti Humovu naturalismu argumentuje zhruba takto (s. 15): (i) Hume je vlastně takový skeptik. (ii) Proti skeptikům brojil již Sókratés. Ano, to je celý argument!

Ještě horší jsou ovšem jeho znalosti z dějin filosofie. Renesance podle něj pohrdala křesťanstvím (s. 66; a co Petrarca nebo tridentský koncil?!), o Ockhamovi poví, že zničil středověk, ale že nebude vykládat jeho důvtipnosti, nýbrž poví raději něco o Kierkegaardovi, který se mu prý podobá. Následně odcituje jakousi buddhistickou báseň o nosorožcích, přirovná Ockhama s Kierkegaardem k nosorožcům (kteří se prý v 19. století v Evropě hojně rozplemenili - s. 57) a následně vypráví, jak za jeho chlapeckých let všichni chodívali do kostela. (s. 52-58)

I přes Rádlův platonismus, absenci argumentů a poněkud svévolnou reflexi historie se v jeho knize občas objeví zajímavé formulace - i když ne zcela pravdivé, přesto alespoň roztomilé. Zvlášť mě zaujalo jeho hodnocení středověké filosofie, ve kterém scholastiky přirovnává k - tenistům!
Scholastika, proti které renesance rozvinula huronský pokřik, jehož ozvěnu je slyšet ještě dnes,  bylo hnutí založené na dialektice, kterou zavedl Sokrates a Plato, na přesvědčení, že možnost jistoty má každý člověk sám, ale je třeba ho k ní přivést obratným vyptáváním. Že scholastika byla filosofií málo plodnou, nepřinášejíc nových objevů přírodovědných ani filosofických, je pravda, ale ona neměla takového programu: Ideálem scholastiků bylo závodění vytrenovaných mužů před společností, závodění intelektuální, jinak však podobné turnajům nebo hře v tennis. Dnešní doba je ovšem "praktičtější", vypočítavější, pozemštější, scholastikové byli bezstarostnější, společenštější, hravější. Nedovedu si vysvětlit, proč renesance nepochopila tento obsah scholastiky; mám dojem, že Italie v té době (po křižáckých válkách) ztratila smysl pro rytířství a v souvislosti s tím i smysl pro sestru rytířství, pro scholastiku. (s. 68-69)
Jsem poněkud na rozpacích, jestli uvedenou knihu považovat za filosofické dílo sensu stricto, nebo spíše za upřímnou zpověď člověka pomalu umírajícího uprostřed války na vleklou chorobu. Zdá se mi také, že z Rádlova díla budou zajímavější přírodovědná zkoumání (o nervovém systému, o fototropismu nižších organismů apod.), které se částečně a s poněkud spekulativním vyzněním objeví i na konci Útěchy (s. 86-88), kde autor popisuje tři "smysly" společné lidem i živočichům (zrak - "gravitačnost" - hmat), které se nějak projevují i u rostlin (otáčení se za světlem - růst kořeny směrem dolů - přilnavost k předmětu, který rostlina obtáčí), které by měly mít paralelu i ve světě (světlo - gravitace - "hmota").

LITERATURA
RÁDL, E. Útěcha z filosofie. Praha: ČIN, 19473.

2. května 2012

Fingere, fictum a fikce

Dr. Novotný na svém blogu dnes píše o fikci. Slovem fikce označujeme v běžném jazyce většinou smyšlenku, výmysl; v anglosaském prostředí se tento termín užívá také pro označení románů a obecně beletrie.

Je zajímavé sledovat proměny významů už v klasické latině (viz Pražák a kol.). Sloveso fingo, ere, finxi, fictum původně znamenalo "dávat tvar hmotě, hlíně", "vytvářet", "modelovat" - a používalo se pro označení činnosti bohů, řemeslníků i umělců. Posléze se metaforicky přeneslo na činnost psychickou - tj. znamená také "vytvářet si něco v mysli" ve smyslu "představovat si". A konečně získalo význam "přetvářet něco", "předstírat", "vymýšlet si". V odvozeném adjektivu fictus, a, um je pak zachován především tento poslední význam - znamená "strojený", "vymyšlený", "nepravdivý".

Z hlediska filosofie jsem se zabýval tímto termínem v kontextu Ockhamovy rané teorie pojmu, ve které je obecný pojem považován právě za fictum. Našel jsem dva zdroje této nauky:
  • (1) Augustin, který v De Trinitate používá sloveso fingere pro označení mentálního úkonu představy, kterou si vytvoříme v mysli, aby sloužila jako význam výrazu, jehož denotát neznáme na základě obeznámenosti. Augustin dává příklad s Alexandrií, ve které nikdy nebyl; ale když se s ním někdo o tomto městě baví, vytvoří si [fingit] v mysli představu nějakého velkého města.
  • (2) Jindřich z Harclay, který rozlišuje dvojí figmentum - básnické a filosofické. První je označení básnického výmyslu, který je většinou nepravdivý, druhé je něco, co bychom dnes nazvali "vědecký konstrukt", tedy určitý model, který vytváří vědci (Harclay uvádí příklad geometrů a astronomů), aby jej aplikovali na realitu z instrumentálních důvodů (geometr konstruuje - fingit - ve svých úvahách přímku bez rozlehlosti a astronom epicykly a excentry, aniž by někdo z nich tvrdil, že takové konstrukty opravdu v přírodě existují; jsou to pouze nástroje, které slouží k lepšímu popisování a poznávání reality). (Podrobnější popis tématu včetně citací si musím z časových důvodů nechat na jindy.)
Ve scholastické filosofii se téma fikce dále týká především diskusí o tzv. pomyslných jsoucnech (entia rationis). Jedná se o intencionální objekty, které v sobě obsahují nějaký spor, kvůli kterému nemohou existovat nejen reálně, ale ani potenciálně - příkladem může být např. kulatý čtverec. Myslitelé (především druhé) scholastiky si však povšimli, že nějaký způsob existence je jim přece jen třeba přiznat - vždyť na ně můžeme myslet, můžeme o nich mluvit apod. Tématem se zabýval také Brentanův žák Alexius Meinong, který říkal, že entity jako kulaté čtverce nebo dryády neexistují - nemají existenci, ale pouze subsistují - mají subsistenci (drobně Grayling, 2007: 30-31). O pomyslných jsoucnech v druhé scholastice vyjde v nakladatelství Fordham v lednu příštího roku monografie právě dr. Novotnému, kterému bych rád k tomuto velkému badatelskému úspěchu pogratuloval.

LITERATURA
AURELIUS AUGUSTINUS. De Trinitate. Eds. W. J. Mountain; F. Glorie. Corpus christianorum, series Latina, sv. 50. Turnhout: Brepols, 1968.
HENRICUS DE HARCLAY. Quaestio de significato conceptus universalis. Ed. G. Gál. Franciscan Studies. 1971, roč. 31, s. 178–234.
GRAYLING, A. C. Wittgenstein. Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. Přel. Petr Glombíček.
PRAŽÁK, J.; NOVOTNÝ, F.; SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: Česká grafická unie, 194816.

29. března 2012

Studentská filosofická konference v Ostravě, 2012

Jak jsem avizoval minulý týden, proběhla včera (28.3.2012) na ostravské katedře filosofie studentská konference. Účast sice nebyla tak hojná jako loni (z Ostravy se zúčastnilo 6 studentů, z Brna 2, z Olomouce nedorazil nikdo), o to vyšší ovšem byla kvalita jednotlivých příspěvků.

Většina příspěvků byla laděna analyticky, resp. naturalisticky; pouze dva přispěvatelé (Jakub Varga a já) se pustili do dějin filosofie - v obou případech se však jednalo spíše o systematizující než o historizující přístup.

Pořadatelé příspěvky seřadili takto:
  • Lukáš Lička (FF OU; G+, Academia.edu) - Duše jako zrcadlo přírody? Povaha mentální reprezentace u raného Viléma Ockhama
  • Jakub Varga (FF OU; G+) - Realistická sémantika Waltera Burleyho a jeho útok na Viléma Ockhama
  • Monika Krzoková (FF OU) - Filozofie pro děti
  • Jan Horský (FF MU; G+) - EMOPES: čivava nebo pit bull? (prezentace)
  • Ondřej Kormaník  (FF OU; G+) - Pravda, význam a struktura jazykové kompetence
  • Lukáš Likavčan (FF MU; G+, blogAcademia.edu) - Pragmatická presupozícia a pravdivosť v prirodzenom jazyku
  • Vojtěch Zachník (FF OU; G+, blogAcademia.edu) - Konvence zjednodušené, konvence naturalizované
  • Václav Lacina (FF OU) - Hodnota protagonismů ve struktuře jednání
Přepisuji sem několik poznámek k obsahu příspěvků (nakolik si jej pamatuji), zajímavé postřehy přispěvatelů i subjektivní dojmy. Sleduji pořadí, v němž příspěvky zazněly:
Ilustrace Cicero z knihy Stone is not coldod Miroslava Šaška,
kterou včlenil do své znamenité prezentace
Vojtěch Zachník
  • Ve svém příspěvku jsem se pokusil vyložit Ockhamovy rané názory na povahu pojmu pomocí terminologie současné filosofie mysli - mysl dokáže reprezentovat (u Ockhama vysvětleno pomocí konceptu fictum) a zároveň reprezentace kombinovat (tento fakt lze převést na Ockhamovy úvahy o povaze mentálních synkategoremat).
  • Příspěvek Jakuba Vargy byl patrně prvním konferenčním příspěvkem o Walteru Burleym, který kdy zazněl na konferenci pořádané v ČR. Jakub nejprve vyložil Burleyho pojetí signifikace a supozice a posléze poukázal na diskusi o tom, co signifikují obecné termíny typu "bílý", kterou vedl Burley spolu s Ockhamem.
  • Monika Krzoková představila relativně nový trend v pedagogice známý pod názvem "filozofie pro děti" nebo atraktivnější zkratkou P4C (Philosophy for Children). V ČR lze tento postup studovat v rámci stejnojmenného modulu, který poskytuje Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (viz tyto stránky).
  • Jan Horský přednášel o současných výzkumech na poli naturalizované teorie rozhodování. Shrnul, co bylo v této problematice vyzkoumáno za posledních deset let od vydání přelomového článku The Emotional Dog and its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment od Jonathana Haidta (PDF; v tomto článku autor dokazuje, že etické systémy bývaly dosud vystavěny povětšinou na racionalistickém modelu, nicméně empirická šetření v posledních letech dokazují, že na rozhodování se podílejí i jiné faktory než rozum). Autor příspěvku měl v diskusi zajímavou poznámku: je pravděpodobné, že autoři příliš racionalistických etických systémů měli potlačené některé stránky své osobnosti (např. emocionální) - Kant ku příkladu možná trpěl Aspergerovým syndromem. Václav Lacina tuto poznámku shrnul do lapidárního aforismu: etika je morální protetika.
  • Ondřej Kormaník shrnul Davidsonovy názory na otázku pravdivosti a otázku významu.
  • Lukáš Likavčan představil část své přednášky, kterou prezentoval počátkem měsíce ve Vídni na konferenci Nothing but the Truth. Oproti staršímu Strawsonovu pojetí presupozice propracoval Stalnakerovo pojetí pragmatických presupozic.
  • Vojtěch Zachník se zaměřil na problematiku konvencí. Poněkud vágní termín "konvence" se pokusil definovat David Lewis pomocí 6 charakteristik. Vojtěch každou charakteristiku pečlivě prozkoumal a podal příklady konvencí nebo konvenčního chování, které tuto charakteristiku vyvrací. Následně představil pojetí konvencí u Ruth Millikanové, které má dvojí výhodu: je jednodušší než Lewisovo a lze jej naturalizovat.
  • Konečně Václav Lacina ve svém příspěvku představil osobitou teorii jednání, pracující s terminologií odvozenou z aristotelské teorie čtyř příčin. Během příspěvku jsem získal pocit, že by se navrhovaný projekt dal aplikovat na analýzu literárních děl, resp. obecně všech narativů (tedy uměleckých či kvazi-uměleckých artefaktů, které mají strukturu vyprávění a v nichž se vyskytují jednající postavy, tj. literatury, filmů, ale např. i počítačových her).
Konference bylo zakončena posezením v restauračním zařízení a celkově se velmi vydařila. Velký dík samozřejmě patří pořadatelům, zvláště Janě Horákové, která se skvěle starala o zdárný průběh celé akce.

Konference měla také jeden dílčí důsledek: uvědomili jsem si, že - slovy Jana Horského - "PowerPoint je nudný". Polovina prezentací totiž byla vytvořena v cloudové aplikaci Prezi.

EDIT (30.3.): Jakub Varga upozornil na to, že na stránkách ostravské katedry filosofie je oficiální zpráva včetně oceněných, opatřená fotkami z akce.

22. března 2012

Studentská vědecká konference KFI FF OU, Ostrava

Vstupte na palubu Lodi bláznů!
Příští týden ve středu (28. března 2012) se bude na ostravské katedře filosofie konat studentská vědecká konference - letos již potřetí bude otevřena kromě studentů KFI FF OU také studentům filosofie z ostatních kateder.

Jak vypadala minulá léta? V roce 2010 se konference zúčastnilo sedm studentů, z toho čtyři z Ostravy a tři z Brna (brněnští studenti podali zprávu o konferenci v časopise Pro-Fil, který také uveřejnil jejich příspěvky). Loni to bylo již jedenáct zúčastněných, z toho pět z Ostravy, tři z Brna a tři z Olomouce (program je na stránkách FF OU).

Příspěvek letos - stejně jako v předchozích letech - není nijak tematicky omezen, lze zvolit systematický i historický přístup. Zúčastnit se může jakýkoliv student či studentka filosofie; nepřiměřený ostych tedy není rozhodně namístě!

Případní zájemci mají možnost podat přihlášku až do neděle 25. 3., a to prostřednictvím mailu Mgr. Janě Horákové, doktorandce KFI FF OU, která konferenci organizuje.

24. února 2012

Abélard, Augustin a jazykové normy

Mezi intelektuály se občas objeví lidé, kteří přehnaně dbají na pravopisné normy a pravidla gramatiky - a osočení z neznalosti jazykových pravidel používají v diskusích jako vysoce subtilní variantu argumentu ad hominem (na Twitteru se pro takové lidi používá hashtag #grammarnazi). Koneckonců i bohemisté se na toto téma čas od čas vzrušeně diskutují - jedna z posledních odborných diskusí proběhla na stránkách Slova a slovesnosti mezi lety 2005 a 2007.

Můj pohled na tuto problematiku je spíše liberální - jazyková pravidla nepokládám za přírodní zákony a považuji za nesmyslné nekompromisně je vyžadovat jinde než v oficiálních promluvách či textech (v nichž přece jen nespisovnost, resp. - jak se v dnešní bohemistice občas říká - nestandardnost, může působit poněkud rušivě).

Docela mne však překvapilo, že na tento "pragmatický" přístup k jazykovým normám jsem narazil ve středověkém díle, konkrétně u Petra Abélarda, který cituje z pozdně antické Augustinovy De doctrina christiana. (Petr Abélard, rytíř dialektiky, jehož jeho žák Jan ze Salisbury nazývá "dvorním aristotelikem" [Peripateticus Palatinus], je znám především svým pohnutým životem, o němž nás informuje nejlépe on sám ve vlastním životopise Historia calamitatum, přeloženém i do češtiny. Píše kultivovaně a se zápalem - ať už s vášní milence či vášní bojovníka v disputacích. Je mým nejoblíbenějším kastrátem v dějinách filosofie [Órigenés mi nepřijde ani z desetiny tak zajímavý jako on!], už nějakou dobu přemítám nad tím, zda nepřeložit či alespoň lépe neprozkoumat jeho poslední a podle všeho velmi originální Dialog mezi filosofem, Židem a křesťanem.] K Augustinově pojetí mluvy, která má jak po stránce lexikální, tak gramatické vyhovovat nikoliv ideálu spisovnosti, nýbrž zvyklostem a znalostech lidí, ke kterým mluvíme, se Abélard hlásí hned v úvodu ke svému slavnému spisu Sic et non:
Nejednou je také zapotřebí měnit slova podle toho, k jakým lidem mluvíme; často se totiž stává, že někteří nevědí, co vlastně určitá slova znamenají, nebo jsou pro ně méně běžná. Chceme-li k nim tedy mluvit, abychom je jak třeba poučili, musíme hledět spíš na jejich zvyklosti než na vlastnosti řeči, jak hlásá i sám kníže gramatiky a učitel rétoriky Priscianus. [...] Augustin píše: "Dobří učitelé ať učí tak pečlivě, že když nějaké slovo nemůže být v latině správné, aby zároveň nebylo nejasné nebo dvojznačné, zatímco lidově se užívá tak, že jeho dvojznačnost a nejasnost odpadá, ať se užívá ne tak, jak to činí učení, nýbrž spíš jak je obvykle užívají neučení. Když našim překladatelům nevadilo říct de sanguinibus (Ž 15,4), protože měli pocit, že se hodí, aby toto slovo, které se v latině užívá jen v singuláru, bylo na tomto místě užito v plurálu, proč by mělo vadit učiteli zbožnosti, který mluví k nevzdělaným, říkat spíš ossum než os, aby se výraz os nespojoval s ora, ale s ossa? [Os, oris = ústa; os, ossis = kost.] K čemu je bezchybná řeč, když ji posluchač nepochopí? Není přece vůbec žádný důvod mluvit, jestliže ti, k nimž mluvíme s cílem, abychom byli chápáni, to, co mluvíme, nechápou! [...] Je známkou význačného ducha milovat ve slovech pravdu, nikoliv slova sama. K čemu je dobrý zlatý klíč, když nedokáže otevřít to, co chceme? A co je špatného na klíči dřevěném, když to dokáže, jde-li nám jen o to, aby bylo přístupné, co bylo zavřeno?“ (Abélard, 2008: 137-138)
LITERATURA
PETR ABÉLARD. Sic et non. Praha: Vyšehrad, 2008. Přeložila Irena Zachová.

13. února 2012

Soudní lékařství v barokní Praze

Tradičními příručkami pro české studenty medicíny jsou knihy z nakladatelství Avicenum, které se jmenuje po jednom slavném středověkém lékaři a filosofovi. Pokud je mi známo, v posledních letech toto nakladatelství přešlo pod Grada Publishing. Knihy z této řady jsou snadno k poznání - jsou to většinou úctyhodné svazky znepokojivé ceny; jejich střízlivý bílý obal vkusně doplňuje horní modrý pruh. V úvodech těchto monografií je většinou několik stran věnováno dějinám lékařství. Tyto historické přehledy nebývají psány historiky vědy, ale samotnými lékaři, takže neslouží jako pojednání historické, ale spíše jako rétorická ozdoba, která má dokázat starobylost a úctyhodnost traktované disciplíny (koneckonců, takto tomu bývalo vždy - Isidor Sevillský [7. stol.] ve čtvrté knize svých Etymologií věnované lékařství či Jindřich z Mondeville [přelom 13. a 14. stol.] ve své Chirurgii pojednají nejdříve o starobylosti oboru a jeho antických kořenech, než se dostanou k vlastnímu tématu).

Nedávno se mi z řečené ediční řady do rukou dostala kolektivní monografie o Soudním lékařství (Praha, 1999) a jelikož jsem pouhým laikem, prohlédl jsem si alespoň úvodní kapitolu - a narazil zde na zmínku o velmi zajímavém novověkém spisu z pera jistého pražského lékaře - Jan František Löw z Erlsfeldu (1648-1720), mj. současník Newtona nebo Leibnize, je dnes ještě méně známý než jeho předchůdce na pražské lékařské fakultě, filosof a přírodovědec Jan Marek Marci z Kronlandu (Sousedík, 1997: 162-184), ačkoliv byl několikrát rektorem celé univerzity (1699, 1703, 1712, 1717). A jak se zmíněný Löw z Erlsfeldu zapsal do dějin lékařství?
Autoři zmiňované monografie píšou toto:
Jan František Löw z Erlsfeldu (1648 až 1720) napsal první učebnici soudního lékařství nejen v naší zemi, ale i ve střední Evropě. Tato učebnice Theatrum medicoiuridicum vyšla až po smrti autora v Norimberku v roce 1725. V té době šlo o velmi pokrokové dílo. Pojednávalo o otázkách porodnických a paternitních, o abortech, příčetnosti, ranách a násilné smrti. Podrobně byly napsány kapitoly o narození člověka, sexuálních anomáliích, zrůdách, cizoložství, jedech, simulaci chorob, panenství, smilstvu a zázracích. Löw z Erlsfeldu se zúčastnil i zkoumání pozůstatků Jana Nepomuckého a prohlásil, že jeho jazyk mohl být v neporušeném stavu uchován jen nadpřirozeným způsobem (později prof. František Hájek usoudil, že šlo pravděpodobně o adipocire). (Vorel, 1999: 15)
Když jsem si přečetl seznam tak obskurních témat, probudila se ve mně curiositas (Špelda, 2005) a jal jsem se pátrati po tom, zda spis lze nalézt na internetu. Jistěže - a není to ani příliš pracné - knihu Theatrum medico-iuridicium (mimochodem s reklamním podtitulem "dílo užitečné a nutné pro postižené, teoretické i praktické lékaře, studenty, chirurgy a všechny ostatní" [opus ictis, physicis, practicis, studiosis, chirurgis, aliisque utile et necessarium]) lze nalézt na Google Books. Tak příjemné počtení!


LITERATURA
LÖW Z ERLSFELDU, J. F. Theatrum medico-iuridicium. Norimberk, 1725. [GB]
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.
ŠPELDA, D. Baconovo pojetí problému teoretické zvědavosti. In: SPFFBU B 52, Brno: Masarykova univerzita 2005, s. 41-55. [PDF]
VOREL, F. a kol. Soudní lékařství. Praha: Grada Publishing, 1999.

29. ledna 2012

Nové texty v databázi Library of Latin Texts - Series B (2011)

Ani k jednomu z příspěvků, o nichž jsem nedávno bědoval na Twitteru, se dnes nedostanu. Zaujala mne totiž jiná novinka...

Kromě toho, že před nedávnem vyšlo nové číslo časopisu Aithér, celé zasvěcené památce doc. Milana Mráze (wiki), které obsahuje několik studií k Aristotelovi, jemuž Mráz zasvětil velké část své odborné činnosti, příspěvky z kolokvia o metafyzice a rozhovor s doc. Vilémem Heroldem a dr. Pavlem Baranem o tomto znamenitém badateli; všiml jsem si dnes čirou náhodou, že v databázi LLT-B přibyly nové filosofické texty.

Nakladatelství Brepols Publishers začalo svou činnost r. 1795, kdy se lovaňský tiskař Pieter Corbeels spolu se svým pomocníkem Philippem Jacobem Brepolsem přestěhovali do Turnhoutu v Belgii, kde toto slavné nakladatelství sídlí dodnes (viz wiki). Kromě mnoho jiného vydává také latinské edice různých děl ze všech období latinské literatury. V posledních letech také založili placenou databázi Brepolis, v níž uveřejňují latinské edice. Jednou z edic je Library of Latin Texts (LLT). Po úspěšné řadě A byla v r. 2009 také vydána řada B, která je postupně doplňována o nové texty. (Celá databáze Brepolis a mnoho dalších zdrojů pro klasickou i medievistickou filologii je v Česku dostupná skrze stránky Litterae ante portas, které spravuje FF MU v Brně za spoluúčasti dalších institucí; podrobněji píšu o různých internetových knihovnách latinských textů v Miscellaneích.)

V r. 2011 byly do této databáze doplněny některé významné filosofické texty středověké i novověké, které až dosud nebyly např. v České republice snadno k dostání. Jak uvádí PDF návod k této elektronické knihovně (s. 10 a 11), byly doplněny následující texty ze středověké filosofie:
  • Komentář Bonaventury (viz SEP) k 1. a 2. knize Sentencí (3. a 4. kniha bude následovat v dalších rozšířeních databáze);
  • soubor kvestií k 2. knize Sentencí, jehož autorem je Petr Jan Olivi (SEP; tento výstřední františkán, kacíř a patrně jeden z Ockhamových nepřiznaných zdrojů je v současné sekundární literatuře vnímán jako jeden z důležitých středověkých teoretiků v oblasti epistemologie a filosofie mysli - viz např. studie Roberta Pasnaua);
  • do třetice přibyl také komentář k 1. a 2. knize Sentencí Waltera Chattona (SEP; Ockhamův kolega z dob jeho působení v úloze lektora ve františkánském konventu v Londýně a jeho sžíravý kritik);
  • také mnoho opusculí, jejichž autorem je enfant terrible filosofie 14. století, Raymondus Lullus
  • a také část spisu Sententiae, jehož autorem je Robert z Melunu (v odkazovaném PDF na s. 11 chybně uveden jako Petr z Melunu; tento žák Hugona ze Sv. Viktora a možná i Petra Abélarda se proslavil především tím, že v Paříži založil jednu ze slavných dialektických škol 12. století - tzv. Melidunenses neboli Robertini; tento spis je však Robertovou systematizací theologie).
  • Dále bylo doplněno 5 spisů, které se dlouho připisovaly Tomáši Akvinskému, jedná se však o díla jiných autorů. Čtyři z nich jsou biblické komentáře (ke knize Genesis, Daniel, k sedmi tzv. Epistulae canonicae [viz wiki] a k Apokalypse), pátý je jakési pojednání o lásce k Bohu a bližnímu.
Z novověké latinské filosofie byly doplněny také edice některých slavných filosofických textů:
  • Byla doplněna dvě latinská díla Thomase Hobbese - tři části spisu Elementa philosophiae (De corpore, De homineDe cive) a latinský překlad legendárního Leviathana, který představuje druhé, rozšířené vydání díla původně publikovaného anglicky;
  • také dva dopisy komentující Hobbessovo pojednání De cive od Petra Gassendiho a Marina Mersenna;
  • dále některé dopisy Erasma Rotterdamského.
Domnívám se, že je třeba vyjádřit pochvalu spojenému úsilí FF MU, FF UK, FÚ AV ČR a NK ČR, díky kterému jsou edice těchto těžko dostupných textů k dispozici českým badatelům a studentům.