31. května 2012

Termín propositio ve středověké logice

Ve středověké terministické logice (tato tradice se datuje zhruba od 12. století od dob Abélarda a pařížských dialektických škol a ve scholastické filosofii přetrvává až hluboko do novověku, až do barokní scholastiky) termín propositio většinou odpovídá tomu, co dnes nazýváme výrokem (je to tedy nějaká jazyková jednotka charakterizovaná pravdivostní hodnotou).

Pro většinu logiků je propositio jednotlivým výskytem výroku (jeho tokenem, nikoliv tedy typem výroku) - výrok "Karel se bojí mantichory", který pronáším v této chvíli, se liší od výroku " Karel se bojí mantichory", který jsem pronesl včera. (Mám tušení, že fakt, že výrok je chápán spíše jako typ než jako token se patrně promítne do středověké teorie autoreferenčních vět - např. lhářského paradoxu, kteréžto téma se řešilo v žánru zvaném insolubilia.) Středověká propositio tedy není ekvivalentem dnešní propozice a podle mého názoru není ani vhodné takto tento termín překládat. V současnosti termín "propozice" označuje význam oznamovací věty a je chápána jako typ. Ve středověké logice je nejblíže tomuto významu to, čemu Abélard říká dictum, nebo to, co někteří logikové 14. stol. (např. Ockhamův kolega Adam Wodeham nebo Řehoř z Rimini, oblíbený ve druhé scholastice) nazývají jako "komplexně označitelné" (complexe significabile), což je jistá entita (o jejímž přesném ontologickém statutu se v té době vedly spory), která je signifikátem výroků. (Marenbon, 1998: 482, 477)

Např. Vilém Ockham definuje propositio jako něco složeného (obvykle ze subjektu, predikátu a kopuly, při čemž na místě subjektu i predikátu mohou stát prakticky jakékoli jazykové jednotky nižší nebo rovné výroku) a charakterizované pravdivostní hodnotou. Výrok může být psaný, mluvený nebo mentální (tedy myšlený, složený z pojmů). Doplní-li se k mentálnímu výroku souhlas (assentio) nebo nesouhlas (dissentio), vzniká soud (iudicio), což je mentální stav, který je druhem propozičního postoje. (Podrobněji viz Panaccio, 2004: 31-36 a Brower-Toland, 2007: 67-68)

Takto se termín propositio běžně ve středověké logice používá. Když jsem však loni v létě překládal Anselmovo De grammatico (tento spisek pochází z 11. století, tedy z doby před vznikem terministické logiky, z období tzv. logiky vetus), nabyl jsem dojmu, že výraz propositio se používá také v kontextech, které poukazují na mnohem užší význam. Po zralé úvaze jsem usoudil, že by se v kontextu tohoto Anselmova dílka měl termín propositio překládat prostě jako "premisa" (ze dvou premis - zde propositiones - pak vyplývá závěr - conclusio). Potvrdilo se mi to nejen v anglickém překladu dílka (jehož autorem jsou Hopkins a Richardson - viz toto PDF), ale i zcela náhodou při prohlížení jistého zpola zapomenutého textu.

Tímto zpola zapomenutým textem je anonymní Summa logicae z druhé poloviny 13. století, jejíž autorství bylo tradičně připisováno Tomáši Akvinskému. Díky tomu si získalo velkou popularitu a běžně z něj čerpají ještě autoři v období druhé scholastiky, např. Jean Poinsot (čili Jan ze Sv. Tomáše; více o tomto barokním scholastikovi na stránkách Raula Corazzona). Ještě v 19. století bývala Summa logicae řazena k dílům Tomáše - v r. 1864 vyšla v Parmě jako součást Tomášových opuscula philosophica. Ve 20. století býval (jak uvádí Edward Buckner) za autora textu považován Hervaeus Natalis. Hervaeus byl dominikán z první generace po Tomášovi, který se mj. zasloužil o jeho kanonizování. Dnešní filosofové se o Hervaea zajímají především díky jeho hlubokém zájmu o intencionalitu - je mimochodem prvním filosofem v dějinách, který napsal samostatné - a notně obsáhlé! - pojednání zasvěcené výhradně tématu intencionality; je také patrně prvním filosofem, který použil termín intentionalitas jako abstraktní substantivum (v jeho traktátu De secundis intentionibus se tento termín vyskytuje 235krát); ostatní scholastikové většinou používali pouze termín "intence" (intentio) jako synonymum k pojmu (viz Doyle, 2011).
A co Hervaeus Natalis říká o propozicích? V první kapitole šestého traktátu své Sumy logické Hervaeus rozlišuje dva významy termínu propositio. V širokém významu je propositio synonymem termínu enunciatio (tedy zhruba [mluvená/vyslovená] věta). V úzkém významu naopak propositio označuje pouze premisy sylogismu.
Tento traktát se nazývá "o větě neboli o propositio", [chápeme-li] propositio široce. Pokud by totiž byla pojímána úzce, byla by věta jejím rodem: propositio se totiž vypovídá pouze o premisách samotného sylogismu, avšak "věta" se vypovídá o premisách stejně jako o závěru.
"Et dicitur tractatus iste de enunciatione seu propositione, large sumpta propositione. Si enim stricte sumeretur, tunc enunciatio esset genus ejus: propositio enim solum dicitur de praemissis ipsius syllogismi; sed enunciatio dicitur tam de praemissis quam de conclusione." (Summa totius logicae Aristotelis VI, 1)
(Původně jsem chtěl termín propositio překládat jako výrok, překlad ale nedával úplně dobrý smysl. Tradiční logika také operuje s termínem "soud", tento termín bych ale raději vyhradil pro iudicio, resp. tzv. judikativní akt mysli [actus iudicativus], což je - jak bylo výše - ekvivalentem moderního termínu "propoziční postoj".) 

Ke středověkým teoriím propozic se určitě ještě někdy vrátím; zajímal by mě především spor o povahu propositio, který spolu vedli Vilém Ockham a Walter Burley - tento spor se totiž podobá podobnému sporu, který o stejném tématu vedli Gottlob Frege a Bertrand Russell. Zatímco pro Ockhama byli propositiones buď věty v jazyce nebo - v případě tzv. propositiones mentales určité složené mentální reprezentace, Burley chápal propositiones jako reálné složené entity, které fungují jako signifikáty pravdivých vět.

LITERATURA
  • BROWER-TOLAND, S. Ockham on Judgment, Concepts, and the Problem of Intentionality. Canadian journal of philosophy. 2007, roč. 37, č. 1, s. 67-110. [PDF]
  • DOYLE, J. P. Hervaeus Natalis. In: LAGERLUND, H. (ed.). Encyclopedia of Medieval Philosophy. Philosophy between 500 and 1600. Dordrecht: Springer, 2011, s. 472-473.
  • MARENBON, J. (ed.). Routledge History of Philosophy: Vol. III - Medieval Philosophy. London - New York: Routledge, 1998.
  • PANACCIO, C. Ockham on concepts. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2004.

28. května 2012

Středověká a současná filosofie? (anotace The Oxford Handbook of Medieval Philosophy)

Více než před rokem jsem zde upozorňoval na to, že by vbrzku měla vyjít nová příručka o středověké filosofii - The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Na Amazonu udávají jako datum vydání 30. květen, čili příští středu.

Oproti mnoha jiným monografiím o středověké filosofii (nad těmi českými jsem lamentoval zde) by tato měla být výjimečná svou programově formulovanou snahou napsat dějiny středověké filosofie tak, aby byly čtivé pro současné filosofy, a ukázat, že středověká filosofie byla nejen obeznámena s tématy, které se ve filosofii probírají i dnes, ale že také byla schopna se s nimi kompetentně vypořádat. Výsledkem by měla být monografie reprezentující anglosaský historiografický přístup k dějinám filosofie, který před filologicky pečlivým zkoumáním historickým dává přednost problémovému přístupu k historické látce.

Zde je obsah publikace:
Introduction, John Marenbon
Part I. A Survey of Medieval Philosophy
1. The Late Ancient Background to Medieval Philosophy, John Marenbon
2. Greek philosophy, Börje Bydén and Katerina Ierodiakonou
3. Arabic Philosophy and Theology before Avicenna, Peter Adamson
4. Avicenna and Afterwards, Nadja Germann
5. Averroes and Philosophy in Islamic Spain, Matteo Di Giovanni
6. Medieval Jewish Philosophy in Arabic, Charles Manekin
7. Jewish Philosophy in Hebrew, Steven Harvey
8. Latin Philosophy to 1200, Christophe Erismann
9. Latin Philosophy, 1200-1350, Russell Friedman
10. Latin philosophy, 1350-1550, John Marenbon
11. Medieval philosophy after the Middle Ages, Jacob Schmutz 
Part II. Issues in Medieval Philosophy
Logic and Philosophy of Language
12. Logical Form, Paul Thom
13. Logical Consequence, Christopher J. Martin
14. Modality, Simo Knuuttila
15. Meaning: Foundational and Semantic Theories, Margaret Cameron
16. Mental Language, Martin Lenz 
Metaphysics and Epistemology
17. Universals, Claude Panaccio
18. Being, Gyula Klima
19. States of Affairs, Laurent Cesalli
20. Parts, Wholes, and Identity, Andrew Arlig
21. Material Substance, Henrik Lagerlund
22. Mind and Hylomorphism, Robert Pasnau
23. Body and Soul, Peter King
24. Eternity, Taneli Kukkonen
25. Skepticism and Metaphysics, Dominik Perler 
Moral Psychology, Ethics, Political Philosophy and Aesthetics
26. Freedom of the Will, Thomas Pink
27. Moral Intention, Ian Wilks
28. Virtue and Law, Terence Irwin
29. Natural Law, Anthony Lisska
30. Rights, Cary Nederman
31. Aesthetics, Andreas Speer 
Philosophy of Religion
32. Arguments for the Existence of God, Graham Oppy
33. Philosophy and the Trinity, Richard Cross
Jádro knihy (2. část) je tedy tvořeno studiemi, které se zabývají jednotlivými tématy (např. teorií významu, logické formy, logického vyplývání, univerzáliemi, problémem vztahu těla a mysli, ale i estetikou, etikou či filosofií práva) - důraz je zde kladen na to, aby vynikly spojnice mezi středověkou filosofií a současnou filosofií analytickou.

Poněkud zarážející je, že kniha i navzdory proklamovanému problémovému zaměření obsahuje také historický přehled. Podle anotace se však jedná o přehled, který přehledně shrnuje nejaktuálnější historický výzkum. Osobně oceňuji, že se do této monografie dostaly kapitoly 10 a 11, které se zabývají renesanční a barokní scholastikou - toto období dějin latinské filosofie je doposud velmi málo prozkoumáno a anglosasští historikové jej mají často tendenci přehlížet (viz zde). Kapitolu o scholastice v 17. století musel napsat francouzský badatel - Jacob Schmutz, autor známého internetového biografického slovníku Scholasticon. Že je toto bádání na vzestupu i v anglosaském světě však dosvědčuje v březnu vydaný sborník věnovaný Franciscu Suárezovi - The Philosophy of Francisco Suárez (eds. Hill; Lagerlund).

Z anotované monografie mě nejvíce zajímají tyto kapitoly:
  • Kap. 15 o teorii významu. Ve středověké logice se rozlišovaly dvě základní sémantické funkce - significatio a suppositio. V moderní literatuře panují neshody ohledně toho,   jaké moderní sémantické funkce tyto středověké zachycují. Supozice obvykle bývá ztotožňována s referencí, avšak jak v nedávné monografii přesvědčivě vyložila Dutilh Novaesová (2007: 8-30), středověká supozice se vzpírá srovnání s moderní referencí. Domnívám se, že kdybychom nutně hledali ve středověké filosofii referenci, našli bychom ji spíše v teorii signifikace, ovšem pouze v té podobě, jak ji podal Ockham. Ockhamovská signifikace je vztahem mezi jazykovým výrazem (nebo mentálním termínem neboli pojmem - viz zde) a jednotlivinami, které jsou jím označeny, tedy jeho extenzí. U jiných autorů (např. u Waltera Burleyho) je však signifikace vztahem mezi výrazem a reálně existující obecninou. (Některé aspekty Ockhamovy sémantiky jsem popsal ve studii, která by měla vyjít v letošním českém čísle Studií Neoaristotelica.)
  • Kap. 17 o univerzáliích. Claude Panaccio je nejen historikem filosofie a jedním z předních současných znalců Ockhamova díla, ale patrně by také zastával nějakou variantu ockhamismu v sémantice, ontologii a filosofii mysli. V této kapitole možná svůj projekt představuje.
  • Kap. 22 o hylomorfické koncepci vztahu těla a mysli. V současnosti se mezi některými filosofy objevují snahy oprašovat starý předkarteziánský dualismus a představovat jej jako možnou variantu řešení současného filosofického problému vztahu těla a mysli (většinou se jedná o theology nebo teistické filosofy, takže lze tušit i jiné než čistě filosofické motivy tohoto jednání :) ). Zajímalo by mě, jestli se jedná o udržitelnou koncepci. Na hylomorfické odpovědi na psychofyzický problém by mohlo být zajímavé to, že aristotelský rámec se zdá být indiferentní vůči tomu, zda je duše chápána jako materiální nebo imateriální. Zatímco scholastičtí theologové jako Tomáš Akvinský nebo Duns Scotus vypracovali hylomorfické řešení počítající s imateriální duší, v dějinách aristotelské filosofie existují i materialistické přístupy (v antice Alexandr z Afrodisiady, ve středověku Blasius z Parmy; Jan Buridan možná zastával teorii emergence).
LITERATURA
  • DUTILH NOVAES, C. Formalizing Medieval Logical Theories. Suppositio, Consequentiae and Obligationes. Leiden: Springer, 2007.
  • MARENBON, J. (ed.). The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2012.

3. května 2012

Rádl a scholastikové jako hraví tenisté

Číst Útěchu z filosofie Emanuela Rádla není žádná slast. Ne že by se snad jednalo o čtení nadmíru složité - ba naopak! Autor v ní předkládá verzi jakéhosi platonismu v oblasti morálky - nad tímto světem existuje určitý morální řád, který není konstruován, nýbrž odkrýván; přírodu chápe po aristotelsku teleologicky; kde může, laje moderní vědě. Problém však není v jeho postoji samém, ale spíše ve způsobu, jakým jej prezentuje. Jeho Útěcha je totiž nevšední srostlinou gymnaziálních znalostí dějin filosofie a velmi chabé argumentace.

Např. proti Humovu naturalismu argumentuje zhruba takto (s. 15): (i) Hume je vlastně takový skeptik. (ii) Proti skeptikům brojil již Sókratés. Ano, to je celý argument!

Ještě horší jsou ovšem jeho znalosti z dějin filosofie. Renesance podle něj pohrdala křesťanstvím (s. 66; a co Petrarca nebo tridentský koncil?!), o Ockhamovi poví, že zničil středověk, ale že nebude vykládat jeho důvtipnosti, nýbrž poví raději něco o Kierkegaardovi, který se mu prý podobá. Následně odcituje jakousi buddhistickou báseň o nosorožcích, přirovná Ockhama s Kierkegaardem k nosorožcům (kteří se prý v 19. století v Evropě hojně rozplemenili - s. 57) a následně vypráví, jak za jeho chlapeckých let všichni chodívali do kostela. (s. 52-58)

I přes Rádlův platonismus, absenci argumentů a poněkud svévolnou reflexi historie se v jeho knize občas objeví zajímavé formulace - i když ne zcela pravdivé, přesto alespoň roztomilé. Zvlášť mě zaujalo jeho hodnocení středověké filosofie, ve kterém scholastiky přirovnává k - tenistům!
Scholastika, proti které renesance rozvinula huronský pokřik, jehož ozvěnu je slyšet ještě dnes,  bylo hnutí založené na dialektice, kterou zavedl Sokrates a Plato, na přesvědčení, že možnost jistoty má každý člověk sám, ale je třeba ho k ní přivést obratným vyptáváním. Že scholastika byla filosofií málo plodnou, nepřinášejíc nových objevů přírodovědných ani filosofických, je pravda, ale ona neměla takového programu: Ideálem scholastiků bylo závodění vytrenovaných mužů před společností, závodění intelektuální, jinak však podobné turnajům nebo hře v tennis. Dnešní doba je ovšem "praktičtější", vypočítavější, pozemštější, scholastikové byli bezstarostnější, společenštější, hravější. Nedovedu si vysvětlit, proč renesance nepochopila tento obsah scholastiky; mám dojem, že Italie v té době (po křižáckých válkách) ztratila smysl pro rytířství a v souvislosti s tím i smysl pro sestru rytířství, pro scholastiku. (s. 68-69)
Jsem poněkud na rozpacích, jestli uvedenou knihu považovat za filosofické dílo sensu stricto, nebo spíše za upřímnou zpověď člověka pomalu umírajícího uprostřed války na vleklou chorobu. Zdá se mi také, že z Rádlova díla budou zajímavější přírodovědná zkoumání (o nervovém systému, o fototropismu nižších organismů apod.), které se částečně a s poněkud spekulativním vyzněním objeví i na konci Útěchy (s. 86-88), kde autor popisuje tři "smysly" společné lidem i živočichům (zrak - "gravitačnost" - hmat), které se nějak projevují i u rostlin (otáčení se za světlem - růst kořeny směrem dolů - přilnavost k předmětu, který rostlina obtáčí), které by měly mít paralelu i ve světě (světlo - gravitace - "hmota").

LITERATURA
RÁDL, E. Útěcha z filosofie. Praha: ČIN, 19473.

2. května 2012

Fingere, fictum a fikce

Dr. Novotný na svém blogu dnes píše o fikci. Slovem fikce označujeme v běžném jazyce většinou smyšlenku, výmysl; v anglosaském prostředí se tento termín užívá také pro označení románů a obecně beletrie.

Je zajímavé sledovat proměny významů už v klasické latině (viz Pražák a kol.). Sloveso fingo, ere, finxi, fictum původně znamenalo "dávat tvar hmotě, hlíně", "vytvářet", "modelovat" - a používalo se pro označení činnosti bohů, řemeslníků i umělců. Posléze se metaforicky přeneslo na činnost psychickou - tj. znamená také "vytvářet si něco v mysli" ve smyslu "představovat si". A konečně získalo význam "přetvářet něco", "předstírat", "vymýšlet si". V odvozeném adjektivu fictus, a, um je pak zachován především tento poslední význam - znamená "strojený", "vymyšlený", "nepravdivý".

Z hlediska filosofie jsem se zabýval tímto termínem v kontextu Ockhamovy rané teorie pojmu, ve které je obecný pojem považován právě za fictum. Našel jsem dva zdroje této nauky:
  • (1) Augustin, který v De Trinitate používá sloveso fingere pro označení mentálního úkonu představy, kterou si vytvoříme v mysli, aby sloužila jako význam výrazu, jehož denotát neznáme na základě obeznámenosti. Augustin dává příklad s Alexandrií, ve které nikdy nebyl; ale když se s ním někdo o tomto městě baví, vytvoří si [fingit] v mysli představu nějakého velkého města.
  • (2) Jindřich z Harclay, který rozlišuje dvojí figmentum - básnické a filosofické. První je označení básnického výmyslu, který je většinou nepravdivý, druhé je něco, co bychom dnes nazvali "vědecký konstrukt", tedy určitý model, který vytváří vědci (Harclay uvádí příklad geometrů a astronomů), aby jej aplikovali na realitu z instrumentálních důvodů (geometr konstruuje - fingit - ve svých úvahách přímku bez rozlehlosti a astronom epicykly a excentry, aniž by někdo z nich tvrdil, že takové konstrukty opravdu v přírodě existují; jsou to pouze nástroje, které slouží k lepšímu popisování a poznávání reality). (Podrobnější popis tématu včetně citací si musím z časových důvodů nechat na jindy.)
Ve scholastické filosofii se téma fikce dále týká především diskusí o tzv. pomyslných jsoucnech (entia rationis). Jedná se o intencionální objekty, které v sobě obsahují nějaký spor, kvůli kterému nemohou existovat nejen reálně, ale ani potenciálně - příkladem může být např. kulatý čtverec. Myslitelé (především druhé) scholastiky si však povšimli, že nějaký způsob existence je jim přece jen třeba přiznat - vždyť na ně můžeme myslet, můžeme o nich mluvit apod. Tématem se zabýval také Brentanův žák Alexius Meinong, který říkal, že entity jako kulaté čtverce nebo dryády neexistují - nemají existenci, ale pouze subsistují - mají subsistenci (drobně Grayling, 2007: 30-31). O pomyslných jsoucnech v druhé scholastice vyjde v nakladatelství Fordham v lednu příštího roku monografie právě dr. Novotnému, kterému bych rád k tomuto velkému badatelskému úspěchu pogratuloval.

LITERATURA
AURELIUS AUGUSTINUS. De Trinitate. Eds. W. J. Mountain; F. Glorie. Corpus christianorum, series Latina, sv. 50. Turnhout: Brepols, 1968.
HENRICUS DE HARCLAY. Quaestio de significato conceptus universalis. Ed. G. Gál. Franciscan Studies. 1971, roč. 31, s. 178–234.
GRAYLING, A. C. Wittgenstein. Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. Přel. Petr Glombíček.
PRAŽÁK, J.; NOVOTNÝ, F.; SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: Česká grafická unie, 194816.