Fingere, fictum a fikce

Dr. Novotný na svém blogu dnes píše o fikci. Slovem fikce označujeme v běžném jazyce většinou smyšlenku, výmysl; v anglosaském prostředí se tento termín užívá také pro označení románů a obecně beletrie.

Je zajímavé sledovat proměny významů už v klasické latině (viz Pražák a kol.). Sloveso fingo, ere, finxi, fictum původně znamenalo "dávat tvar hmotě, hlíně", "vytvářet", "modelovat" - a používalo se pro označení činnosti bohů, řemeslníků i umělců. Posléze se metaforicky přeneslo na činnost psychickou - tj. znamená také "vytvářet si něco v mysli" ve smyslu "představovat si". A konečně získalo význam "přetvářet něco", "předstírat", "vymýšlet si". V odvozeném adjektivu fictus, a, um je pak zachován především tento poslední význam - znamená "strojený", "vymyšlený", "nepravdivý".

Z hlediska filosofie jsem se zabýval tímto termínem v kontextu Ockhamovy rané teorie pojmu, ve které je obecný pojem považován právě za fictum. Našel jsem dva zdroje této nauky:

• (1) Augustin, který v De Trinitate používá sloveso fingere pro označení mentálního úkonu představy, kterou si vytvoříme v mysli, aby sloužila jako význam výrazu, jehož denotát neznáme na základě obeznámenosti. Augustin dává příklad s Alexandrií, ve které nikdy nebyl; ale když se s ním někdo o tomto městě baví, vytvoří si [fingit] v mysli představu nějakého velkého města.
• (2) Jindřich z Harclay, který rozlišuje dvojí figmentum - básnické a filosofické. První je označení básnického výmyslu, který je většinou nepravdivý, druhé je něco, co bychom dnes nazvali "vědecký konstrukt", tedy určitý model, který vytváří vědci (Harclay uvádí příklad geometrů a astronomů), aby jej aplikovali na realitu z instrumentálních důvodů (geometr konstruuje - fingit - ve svých úvahách přímku bez rozlehlosti a astronom epicykly a excentry, aniž by někdo z nich tvrdil, že takové konstrukty opravdu v přírodě existují; jsou to pouze nástroje, které slouží k lepšímu popisování a poznávání reality). (Podrobnější popis tématu včetně citací si musím z časových důvodů nechat na jindy.)

Ve scholastické filosofii se téma fikce dále týká především diskusí o tzv. pomyslných jsoucnech (entia rationis). Jedná se o intencionální objekty, které v sobě obsahují nějaký spor, kvůli kterému nemohou existovat nejen reálně, ale ani potenciálně - příkladem může být např. kulatý čtverec. Myslitelé (především druhé) scholastiky si však povšimli, že nějaký způsob existence je jim přece jen třeba přiznat - vždyť na ně můžeme myslet, můžeme o nich mluvit apod. Tématem se zabýval také Brentanův žák Alexius Meinong, který říkal, že entity jako kulaté čtverce nebo dryády neexistují - nemají existenci, ale pouze subsistují - mají subsistenci (drobně Grayling, 2007: 30-31). O pomyslných jsoucnech v druhé scholastice vyjde v nakladatelství Fordham v lednu příštího roku monografie právě dr. Novotnému, kterému bych rád k tomuto velkému badatelskému úspěchu pogratuloval.

LITERATURA
AURELIUS AUGUSTINUS. De Trinitate. Eds. W. J. Mountain; F. Glorie. Corpus christianorum, series Latina, sv. 50. Turnhout: Brepols, 1968.
HENRICUS DE HARCLAY. Quaestio de significato conceptus universalis. Ed. G. Gál. Franciscan Studies. 1971, roč. 31, s. 178–234.

GRAYLING, A. C. Wittgenstein. Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. Přel. Petr Glombíček.

PRAŽÁK, J.; NOVOTNÝ, F.; SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: Česká grafická unie, 1948¹⁶.