2. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – úvod

Minulý týden (23.10. – 25.10.2014) se v Berlíně na Humboldtově univerzitě konala konference Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind (program), které jsem se jakožto posluchač účastnil.

Jak jsem se dozvěděl, konference byla přípravnou akcí, jejímž výsledkem by měl být sborník z ediční řady History of the Philosophy of Mind, který připravuje nakladatelství Routledge. Hlavním editorem celé řady je Christopher Shields (Notre Dame), který byl na konferenci také přítomen.

Jak mi sdělil organizátor celé akce, Stephan Schmid (Berlín), řada by mít celkem asi 7 svazků a měla by shrnout dějiny (především filosofického) zkoumání mysli "od Platóna po Putnama". Jemu a jeho kolegům připadl svazek třetí, který má za úkol obsáhnout 14., 15. a 16. století, tedy dobu obecně označovanou jako pozdní středověk a renesance. Sborník by měl vyjít v r. 2016 v Routledge.

Raffael – Amor a Psyché (konferenční emblém: Amorova náklonnost k Psyché má reprezentovat náklonnost badatelů-filosofů k otázkám duše a jejích operací)

Badatelé, kteří představovali své články do budoucího sborníku, působí z velké části na evropských univerzitách, české badatele zastupoval Daniel Heider (Budějovice/Praha). Příspěvky většinou originálně uchopovaly nějaké systematické téma (kognitivní mohutnosti, dualismus, intencionalita, vědomí, percepce, emoce, svobodná vůle) a demonstrovaly na pozadí širšího narativu, jak bylo běžné k danému tématu přistupovat ve vymezeném období – většina příspěvků proto začínala Ockhamem (kterým se otevírá 14. stol.) a končila Suárezem (který představuje konec 16. stol. a zároveň pomyslný milník v dějinách filosofie těsně před Descartem). Každý příspěvek kromě toho zahrnoval nějakého reprezentanta 15. stol., většinou se jednalo o filosofy běžně označované jako "renesanční" (Ficino, Telesio, Pomponazzi); bylo zajímavé sledovat myšlení těchto autorů na pozadí scholastického rozvrhnutí problematiky. Poznámky k jednotlivým příspěvkům a podnětným diskusím, které po nich zazněly, shrnu v následujících příspěvcích.

Poznámka na závěr: konference se konala v jedné z budov berlínského centra TOPOI na Hannoversche Straße, v těsné blízkosti hřbitova, na němž leží Hegel či Fichte...

12. října 2014

Petr Olivi a nemorálnost optiky

Františkánský myslitel Petr Olivi (1248/49 – 1298), známý spíše z dějin církevních řádů v souvislosti s radikální frakcí františkánů, tzv. spirituály, k nimž měl ideově blízko, byl relativně originálním a invenčním myslitelem i na poli filosofickém (pro přehled v češtině viz Kobusch, 2014: 376-396). V tomto příspěvku stručně představím jeho kritiku dobové převládající optické teorie.

Olivi zjevně dobře znal středověkou optickou tradici zakládající se na intromisi, resp. pasivitě smyslových orgánů – tj. tezi, že vnímání je vysvětlitelné na základě kauzálního působení vnějších předmětů. Hlavními představiteli této pozice byli Alhacen a Roger Bacon (jejich znalost u Oliviho dokládá Tachau, 1988: 40-41; viz také 9.9.2014 nebo 16.5.2014). Olivi základní předpoklad této optické tradice kritizoval; zajímavé je, že tuto kritiku vedl z morálních pozic.

Jedním z míst, kde se Olivi zabývá optikou, je 58. kvestie jeho komentáře ke 2. knize Sentencí. V této rozsáhlé kvestii (Sent. II, q. 58, ed. Jansen II, 394-517) je jeho hlavním tématem povaha vůle – a otázka, zdali je vůle aktivní, nebo pasivní mohutnost.

Podle Oliviho lze předložit následující argument pro pasivitu vůle (II, 403):
  • (1) Vůle je co do své povahy analogická kognitivním mohutnostem.
  • (2) Všechny kognitivní mohutnosti jsou pasivní.
  • (3) Vůle je pasivní.
Poznámky k tomuto argumentu:
  • Argument předpokládá platnost tzv. psychologie mohutností (faculty psychology), která předpokládá, že v duševním životě lze identifikovat určité základní typy činností, které jsou stálé, relativně autonomní a které lze určitým způsobem klasifikovat (přehledně např. Hasse, 2010; nebo tento můj článek, §2).
  • „Být aktivní“ znamená pro mohutnost to, že je příčinou svých aktů.
  • Je zajímavé, že Olivi se zaměřuje pouze na premisu (2), a nikterak nezdůvodňuje premisu (1), která je však pro argument stejně klíčová. Tradičnější myslitelé (např. Tomáš Akvinský), by s touto premisou jednoduše nesouhlasili.
Oliviho kritika optiky je založena na tom, že její převládající paradigma pracuje s pasivitou smyslů a potvrzuje tedy premisu (2) uvedeného argumentu. Argument tedy vede k potvrzení pasivity vůle, což je pro Oliviho – jako středověkého myslitele – přirozeně velmi neplausibilní teze (implikuje totiž, že nemáme svobodnou vůli, což znamená v důsledku, že bychom nebyli zodpovědní za své jednání atp.). Proto se Olivi domnívá, že zastávat tezi (2) je nemorální – znamená to podle něj "zničit nejen lidskou důstojnost, ale také víru, zákon, milost a vůbec všechno dobré". Tvrdit, že kognitivní mohutnosti jsou pasivní, je tak pozice "velmi nebezpečná pro celou křesťanskou víru" (II, 477-78).

Oliviho strategií je proto pokusit se vybudovat takovou teorii percepce, která by pracovala s aktivitou smyslových mohutností. V tom je mu částečnou oporou starší přístup v dějinách optiky, tzv. extramise (který zastávali Eukleidés či Galénos; Olivi jej zná především z Augustina); ovšem notně reformulovaný. Zajímavé také je, že Olivi se mnohem více než na fyzikální aspekty percepce (tj. z větší části spekulace o tom, jak se v oku formuje obraz předmětu, jak fungují jednotlivé části zrakového ústrojí apod.) zaměřuje na fenomenologické aspekty vnímání (např. fenomén pozornosti).

Podobné úvahy, ač dnes na první pohled antikvované kuriozity, byly od Oliviho doby relativně běžné mezi františkánskými mysliteli (resp. obecněji mezi mysliteli ovlivněnými Augustinem) a pomáhaly otevřít cestu k psychologickým a fenomenologickým aspektům percepce a duševních schopností obecně. Pokud se dnes někdo táže na kořeny dualistických intuic (např. teze, že mentální sféru nelze popisovat stejným jazykem jako sféru fyzikálních jevů), nestačí se zastavit u Descarta – osobně se domnívám, že tyto kořeny leží hlouběji v dějinách, zřejmě na přelomu 13. a 14. století.

LITERATURA
  • PETR OLIVI. Quaestiones in secundum librum Sententiarum. Ed. B. Jansen. 3 sv. Quaracchi: Collegium S. Bonaventurae, 1922–26.
  • HASSE, D. N. The soul’s faculties. In: PASNAU, R.; VAN DYKE, Ch. (eds.). The Cambridge History of Medieval Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 305-319.
  • KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.

26. září 2014

Středověký člověk (kolokvium, Ostrava)

V pátek 12. září se v Ostravě konalo medievistické kolokvium Středověký člověk: poznání a svět. Příspěvky byly z větší části filosofického rázu:
  • Jana Horáková (OU Ostrava): Odpověď Judy ibn Alfakara Davidu Kímhi
  • Jakub Varga (OU Ostrava): Walter Burky o pravdě a jejím logickém nositeli
  • Lukáš Lička (OU Ostrava): Je optika nemorální? Petr Olivi o povaze smyslového vnímání
  • Daniel Heider (JČU Č. Budějovice, FLÚ Praha): Suárez o vzniku species sensibilis a smyslové percepce
  • Martin Celhoffer (MU Brno, OU Ostrava): Platonismus a pythagoreismus v latinském hudebním písemnictví: základní problémy
  • Pavel Blažek (FLÚ Praha): Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů
  • Michaela Bortlová (OU Ostrava): Proměny ikonografie a zobrazování legendy sv. Benedikta z Nursie ve středověkém umění a kultuře
Několik stručných poznámek o zajímavých tezích:
  • Varga:
    • Burley používal koncept tzv. objektivního bytí nejen pro předměty jednoduchých kognitivních aktů (předmět vnímání, předmět konceptuálního aktu apod.), ale i pro propozice (tj. předměty složených kognitivních aktů, kterým dnes říkáme propoziční postoje)
    • podle Burleyho je rozdíl mezi mentální propozicí, která existuje v intelektu subjektivně (je složena z nějakým mentálních entit, zřejmě kognitivních aktů uchopujících subjekt a predikát) a tzv. propozicí in re, která je na jedné straně složena z věcí samotných, na straně druhé však existuje v intelektu "objektivně" (obiective)
      • → opět zde máme příklad toho, jak koncept objektivního bytí slouží pro překlenutí mezery mezi myslí a světem (jak bylo ukázáno v předchozím příspěvku)
    • koncept objektivního bytí mohl Burley převzít přímo od Scota (jak zdůraznil Jakub, byl Burley patrně jeho posluchačem); dalším možným zdrojem mohl být také Petr Auriol (několik z jeho příkladů smyslových klamů cituje Burley v De universalibus, cap. 6, ed. Wöhler, 62)
  • Heider:
    • příspěvek čerpal ze Suárezova spisu De anima (ed. Castellote), hlavně ze dvou kvestií:
      • (1) De an., d. 6, q. 2: Utrum ad productionem specierum sensibilium necesse sit ponere sensum agentem
      • (2) De an., d. 4, q. 4: Utrum actus cognoscendi fiat a potentia, in qua recipitur simul cum specie
    • zajímavé je, že Suárez zkoumal averroisty nastolenou otázku, zda je třeba postulovat aktivní smysl (viz (1)); znal a navazoval na texty Jana z Jandunu (což však mezi renesančními scholastiky nebylo neobvyklé); na danou otázku odpovídá záporně
    • v otázce vzniku percepčního kognitivního aktu (viz (2)) Suárez hledá nějakou střední pozici mezi aktivitou ("augustinianismus", např. Olivi či Jindřich z Gentu) a receptivitou / pasivitou kognitivních mohutností ("aristotelismus", např. Akvinský)
    • Suárez dochází ke stanovisku, které je blízké Scotově (a také Auriolově) pozici: pro vznik kognitivního aktu jsou určující dvě parciální příčiny – jedna na straně duševní mohutnosti, jedna na straně objektu
      • podle doc. Heidera je však mezi Suárezem a Scotum rozdíl:
        • u Scota je hlavní příčinou kognitivní mohutnost, instrumentální příčinou pak species;
        • u Suáreze je instrumentální příčinou mohutnost in-formováná species, hlavní příčinou je pak sama duše
  • Blažek:
    • velmi zajímavý příspěvek z hlediska interkulturních vztahů mezi latinskou Evropou a muslimským světem: otázka, jaké byly ve středověké Evropě znalosti muslimské polygamie
    • jako pramen sloužily autorovi středověcí a raně novověcí životopisci: např.  Burchard ze Štrasburku, Simone Sigoli, Lionardo Frescobaldi, Anselm Adorno atd.
    • podkladem příspěvku byla studie (Blažek, 2014)
  • Celhoffer:
    • v antice existoval rozdíl mezi dvěma školami hudební teorie:
      • pythagorejci – předkládali aritmetickou teorii hudby (hudba je smyslově postřebnutelným projevem matematických vztahů, mezi aritmetickou proporcí a zvukovou harmonií je analogie – viz "mýtus o kovárně")
      • aristoxenovci / harmonikové – předkládali "empirickou" teorii hudby (hudba je především záležitostí sluchu, proto se snaží nalézt pokud nejmenší intervaly postřehnutelné sluchem)
    • ačkoliv pythagorejský přístup vypadá na první pohled jako příliš spekulativní, prakticky je úspěšnější než aristoxenovský

Pozn.: Ve svém příspěvku jsem se zaměřil na:
  • (1) Oliviho kritiku tradičních intromisních teorií percepce (Alhacen, Roger Bacon) (na tento krok jsem se zaměřil už na dubnové konferenci v Brně – viz 16.5.2014), vedenou z morálních pozic,
  • (2) jeho kritiku extramise (Augustin) a konečně
  • (3) na jeho vlastní pozici zakládající se na silném důrazu na aktivitu smyslů.
Stručně v následujícím příspěvku.

EDIT (13.11.2014): Stručná zpráva o kolokviu, kterou jsme napsali s Jakubem Vargou, vyšla v Listech Filosofické fakulty Ostravské univerzity (2014, č. 8, s. 8).

LITERATURA
  • FRANCISCO SUÁREZ. De anima. Commentaria una cum quaestionibus in libros Aristotelis De Anima. Ed. S. Castellote. 3 sv. Madrid, 1992. Dostupné z WWW.
  • WALTER BURLEY. Tractatus de universalibus. Traktat über die Universalien. Lateinisch – Deutsch. Ed. et trans. H.-U. Wöhler. Leipzig: Sächsische Akademie der Wissenschaften, 1999.
  • BLAŽEK, P. Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů . In: KRAS, P.; NODL, M. (eds.). Manželství v pozdním středověku: rituály a obyčeje / Małżeństwa w późnym średniowieczu: rytuały i zwyczaje (= Colloquia mediaevalia Pragensia 14). Praha: Filosofia, 2014.

21. září 2014

Objektivní bytí (esse obiectivum) – několik poznámek a literatura

Koncept tzv. "objektivního bytí" (esse obiectivum) je originálním příspěvkem středověké filosofie, který leží na pomezí metafyziky mysli a teorie intencionality. Samotný termín měl ve středověku mnoho synonym – kromě objektivního/předmětného bytí se často mluvilo o bytí intencionálním (intentionale) nebo zmenšeném (diminutum); Petr Auriol používal vlastní termín "jevící se bytí" (esse apparens).

Základním metafyzickým přesvědčením spojeným s tímto konceptem je to, že je-li nějaká věc poznána / uchopena kognitivním aktem, disponuje zároveň dvěma způsoby existence (modi essendi):
  • (a) jednak existuje reálně / subjektivně ve vnějším světě nezávisle na kognitivním aktu,
  • (b) jednak existuje intencionálně / objektivně jakožto předmět kognitivního aktu.
Distinkce mezi oběma způsoby existence přísně vzato nespočívá v mentalitě – tj. v tom, že (a) by bylo extramentální / fyzikální, kdežto (b) by bylo intramentální, existující v mysli na způsob mentálního obrazu nebo reprezentace. Rozdíl spočívá spíše v závislosti – (a) je nezávislé na jakékoliv kognitivní aktivitě, kdežto (b) objektivní bytí věci získají pouze tehdy, jsou-li uchopovány nějakým kognitivním aktem.

Tato drobná nuance má zásadní dopad: "Intencionální" není distinktivním rysem mezi fyzikálním a mentálním, není "známkou mentálního" (jak někdy máme sklon tvrdit pod vlivem tzv. Brentanovy teze). Intencionální / objektivní bytí není tedy nutně mentální entita, někteří středověcí autoři naopak trvají na tom, že je to způsob existence vnější věci.

Proponenti této nauky zároveň tvrdili, že mezi (a) reálným a (b) objektivním bytím je (ve většině případů) identita: jedna a tatáž reálná věc pokaždé disponuje jiným způsobem existence. Nauka je tak vyjádřením epistemologického realismu: věc může existovat reálně ve světě a zároveň objektivně v mysli jakožto poznaná, jedná se však o tutéž jednu věc. (Někteří interpreti zdůrazňují, že se jedná o rozpracování staré aristotelské teze o tom, že při poznání se poznávající mohutnost stává poznaným předmětem.)

Existují ovšem předměty našich kognitivních aktů, které mají pouze (b) objektivní bytí – tj. v realitě jim nic neodpovídá přesně, jsou to ovšem stále nějaké předměty kognitivních aktů, které mají objektivní bytí; tato nauka nám umožňuje mluvit o těchto kvazi-předmětech stejným slovníkem, jaký používáme pro popis běžných předmětů každodenní zkušenosti. O jaké předměty se jedná? Mezi věci, které existují pouze natolik, nakolik jsou předměty našich kognitivních aktů, patří např. univerzálie (podle konceptualistů), relace, iluzorní předměty a předměty představivosti.

Několik historických poznámek: nauka o objektivním bytí byla ve středověku užívána nejprve pro výklad statusu Božích idejí, následně často v otázce univerzálií a dokonce pro výklad smyslových klamů (Auriol). Byla oblíbená především u skotistů a Dunsem Scotem ovlivněných myslitelů (Vilém Alnwick, Jakub z Ascoli, Petr Auriol, Jindřich z Harclay, raný Ockham atp.), ale objevuje se dále ve scholastické i novověké filosofii (Suárez, zmínky u Descarta); časově spadá tedy do 14. – 17. století.

Literatura ke konceptu objektivního bytí je rozsáhlá, namátkou lze uvést:
  • obecný výklad nauky: (De Rijk 1975), (Tachau 1988: passim), (Spruit 1994: 277-280);
  • objektivní bytí u Scota a skotistů: (Perler 2001), (Novák 2011: 102-114), (Pasnau 1997: 69-70), (Tweedale 2007: 73-78);
  • u Auriola: (Perler 1994), (Lička 2014: 551-552);
  • u Descarta a Suáreze: (Palkoska 2010), (Heider 2011);
  • v novověké filosofii obecně: (Ayers 1998).
EDIT (24.9.2014): Jak správně připomněl Jakub Varga, (a) subjektivním / reálným bytím nedisponují pouze vnější věci, ale podle středověkých autorů také kognitivní akty samotné (většina autorů je chápe jako kvality duše, tedy reálně existující akcidenty). To je dalším dokladem, že distinkce mezi (a) reálným a (b) intencionálním nebyla ve středověku navržena pro vymezení rozdílu mezi extramentálním či fyzikálním na jedné straně a mentálním na straně druhé.

LITERATURA
  • AYERS, M. Ideas and objective being. In: GARBER, D.;  AYERS, M. (eds.). The Cambridge History of Seventeenth-Century Philosophy. Cambridge University Press, 1998, sv. 2, s. 1062-1107.
  • DE RIJK, L. Quaestio de ideis. Some Notes on an Important Chapter of Platonism. In: MANSFELD, J.; DE RIJK, L. (eds.). Kephalaion. Studies offered to Professor C. J. de Vogel. Assen: Van Gorcum, 1975, s. 204–213.
  • HEIDER, D. K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky „Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu“. Studia Neoaristotelica. 2011, roč. 8, č. 1, s. 95-105.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.
  • NOVÁK, L. Scire Deum esse. Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy. Praha: Kalich, 2011.
  • PALKOSKA, J. Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu. Studia Neoaristotelica. 2010, roč. 7, č. 1, s. 28-48.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
  • PERLER, D. What am I thinking about? John Duns Scotus and Peter Aureol on Intentional Objects. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 72-89.
  • PERLER, D. What Are Intentional Objects? A Controversy among Early Scotists. In: PERLER, D. (ed.). Ancient and Medieval Theories of Intentionality. Leiden – Boston – Köln: Brill, 2001, s. 203-226.
  • SPRUIT, L. Species Intelligibilis: From Perception to Knowledge. Volume I: Classical Roots and Medieval Discussions. Leiden: Brill, 1994.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.
  • TWEEDALE, M. Representation in Scholastic Epistemology. In: LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Aldershot: Ashgate, 2007, s. 63-79.

9. září 2014

Optika na pražské středověké univerzitě

Pokud je mi známo, tématem optické nauky na středověké pražské univerzitě se doposud česká historiografie nezabývala. Tento příspěvek představuje několik povšechných poznámek k tomuto tématu. Především se snaží doložit, že znalost optické tradice mezi pražskými učenci zřejmě existovala už ve 14. stol.

Jako první doklad by mohly sloužit dochované optické rukopisy. Ty se v Praze zřejmě objevují už v předhusovském období:
  • Rukopisy Baconovy Perspektivy – dva rukopisy vznikly přímo v Praze ve 14. stol.,  dnes jsou uloženy v Národní knihovně:
    • MS VIII.G.19 (= Truhlář I, č. 1552) a
    • MS VIII.E.27 (= Truhlář I, č. 1601).
  • Rukopisy Peckhamovy Perspectivy communis – dva rukopisy ze 14. stol. jsou dnes uloženy v knihovně Metropolitní kapituly pražské:
    • MS L.29 (= Patera-Podlaha II, č. 1272) a
    • MS L.41 (= Patera-Podlaha II, č. 1284).
  • Další rukopis Peckhama z 15. stol. je dnes uložen v pražské Univerzitní knihovně:
    • MS adlig. 44.E.8  (= Truhlář II, 2815).
Peckhamovo pojednání bylo zřejmě navíc součástí kurikula pražské artistické fakulty už koncem 14. stol. (Lindberg, 1970: 30).

Dalším důkazem rozšířenosti optických znalostí mezi mistry artes je také Husův Quodlibet (1411), který obsahuje několik kvestií s optickými tématy. Konkrétně lze uvést např. kvestii Eliáše z Týna (q. 52, Hus ho tituluje "Witelo") nebo Jana z Borotína (q. 56, přezdívka "Avicenna").

Téma by si zasloužilo podrobnější analýzu.

LITERATURA
  • JAN HUS. Quodlibet. Ed. B. Ryba. Praha 1948.
  • LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • PATERA, A.; PODLAHA, A. Soupis rukopisů Knihovny Metropolitní kapitoly pražské, I–II. Praha: Česká akademie císar̆e Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1910–1922. [= Patera-Podlaha]
  • TRUHLÁŘ, J. Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, I-II. Praha, 1905-1906. [= Truhlář]

Středověká optika v latinské Evropě – základní literatura a prameny

V tomto příspěvku představím stručně základní literaturu ke středověké optické tradici a několik nejvýznamnějších středověkých optiků.

V latinském prostředí se optická disciplína nazývala perspectiva, proto se o jejích představitelích někdy hovoří jako o "perspektivistech" (Perspectivus bylo ve latinských středověkých textech přízvisko Alhacena; stejně jako Philosophus byl Aristotelés a Commentator Averroes). Premoderní (tedy antická a středověká) optika se od moderní liší především tím, že se nejedná o čistě fyzikální nauku (zabývající se povahou světla a jeho chováním při průchodu různými typy prostředí). V premoderní době byla optika z velké části naukou o vnímání – a patřily do ní tedy fyziologie zrakového orgánu, psychologie vnímání a částečně noetika. O odrazu (reflexi) a lomu (refrakci) světla však pojednávala, nicméně příslušné katoptrické a dioptrické otázky byly opět vztaženy k vnímání: jak vnímáme skrze odražený / lomený paprsek? Změnu optiky na čistě fyzikální disciplínu lze připisovat až Keplerovi. (Smith, 2004)

Mezi základní literaturu k této disciplíně patří texty následujících badatelů:
  • David C. Lindberg (University of Wisconsinwikipedia)
    • zabývá se optikou z pozice historika vědy, zkoumá především texty samotných optiků-vědců
    • je autorem základní monografie Theories of Vision from al-Kindi to Kepler (Lindberg, 1981) analyzující vývoj optiky od Al-Kindího po Keplera
    • připravil také edice a anglické překlady optických spisů Jana Peckhama a Rogera Bacona
    • velmi užitečný je také jeho obsáhlý katalog latinských optických rukopisů (Lindberg, 1975)
  • A. Mark Smith (University of Missouri)
    • další historik vědy; zásadní jsou především jeho studie, v nichž popisuje proces percepce z hlediska středověké optiky (Smith, 1982; 2004)
    • jeho zásadním počinem je však jeho osmi svazková kritická edice středověkého latinského překladu Alhacena, včetně moderního překladu do angličtiny, precizních úvodních studií a obsáhlých komentářů
  • Katherine H. Tachau (University of Iowa)
  • Dallas G. Denery (Bowdoin Collegeprofil na Academia.edu)
Nyní k samotným středověkým optickým textům. V latinských překladech už od počátku 13. stol. byla dostupná arabská optická pojednání, zvláště:
  • Al-Kindí – De aspectibus (ed. Björnbo)
    • stručné dílo eukleidovského stylu psané more geometrico pojednávájící o základních optických otázkách
  • Alhacen (Ibn Al-Hajtham) – De aspectibus (kritickou edici připravil Smith, dodnes se někdy cituje stará a nepřesná renesanční Risnerova edice)
    • hlavní optická encyklopedie probírající postupně fyziologii a psychologii vnímání, optické jevy týkající se reflexe v zrcadlech (katoptrika) a refrakce v čočkách (dioptrika)
Během 13. stol. vznikly (vcelku rychle za sebou, asi během 60.-80. let 13. stol.) tři hlavní přehledová optická pojednání (edice jednotlivých textů jsou v bibliografii):
  • Roger Bacon sepsal svou Perspectivu (= 5. část jeho Opusu maius); základní pojetí optiky je alhacenovské, text však bere v úvahu i antické optické texty (Eukleida a Ptolemaia), text je zároveň určitým manifestem užitečnosti optické nauky; dále je Bacon autorem originálního díla De multiplicatione specierum
  • Jan Peckham sepsal Perspectivu communis, která je pojednáním více systematickým a přehledným (text je členěn do jednotlivých optických tezí); což bylo zřejmě důvodem, proč se stal nejpopulárnější učebnicí středověké optiky na středověkých univerzitách
  • Witelo a jeho Perspectiva, která je velmi rozsáhlým vědeckým textem
O vzájemném vztahu těchto tří děl a myslitelů pojednává (Lindberg, 1971). Kromě vědeckých a pedagogických pojednání věnovaných cele optice se s optickými tématy lze setkat i v textech filosofických a theologických (namátkou: Petr Olivi, Duns Scotus, Petr Auriol, Vilém Ockham atp. – viz Tachau, 1988). Příkladem hojného užívání optické metaforiky v homiletice je potom Petr z Limoges a jeho dílo Tractatus moralis de oculo (nedávno byl publikován angl. překlad – viz obsah). Tento text vznikl v 80. letech 13. stol., vzápětí po rozšíření optiky na artistických fakultách, a stal se velmi populárních, o čemž svědčí, že se dodnes dochovalo přes 200 rukopisů!

V následujícím příspěvku nastíním několik poznámek k optické tradici na středověké pražské univerzitě.

EDICE LATINSKÝCH PRAMENŮ K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY

  • ALHACEN. De aspectibus, I-III. In: SMITH, A. M. Alhacens Theory of Visual Perception. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of the First Three Books of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2001.
  • ALHACEN. De aspectibus, IV-V. In: SMITH, A. M. Alhacen on the Principles of Reflection. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Books 4 and 5 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2006.
  • ALHACEN. De aspectibus, VI. In: SMITH, A. M. Alhacen on Image-formation and Distortion in Mirrors. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 6 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2008.
  • ALHACEN. De aspectibus, VII. In: SMITH, A. M. Alhacen on Refraction. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 7 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2010.
  • ALHACEN. De aspectibus. In: Opticae thesaurus Alhazeni Arabis libri septem, nunc primum editi. Eiusdem liber De crepusculis et Nubium ascensionibus. Item Vitellonis Thuringopoloni libri X. Ed. F. Risner. Basilej, 1572, fol. 1-282.
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • JAN PECKHAM. Perspectiva communis. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • ROGER BACON. De multiplicatione specierum. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon’s Philosophy of Nature: A Critical Edition, with English Translation, Introduction, and Notes, of De multiplicatione specierum and De speculis comburentibus. Oxford: Clarendon Press, 1983, s. 1–268; 343–362.
  • ROGER BACON. Perspectiva. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon and the Origins of Perspectiva in the Middle Ages: A Critical Edition and English Translation of Bacon’s Perspectiva with Introduction and Notes. Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 1–338.
  • WITELO. Perspectivae liber primus. Books I of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the Mathematical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1977.
  • WITELO. Perspectivae liber secundus et liber tertius. Books II and III of Witelo’s Perspectiva. A Critical Latin Edition and English Translation with Introduction, Notes and Commentaries. Ed. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1991.
  • WITELO. Perspectivae liber quintus. Books V of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the First Catoptrical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. A. M. Smith. Wrocław: Ossolineum, 1983.
ZÁKLADNÍ SEKUNDÁRNÍ LITERATURA K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY
  • DENERY, D. G. Seeing and Being Seen in the Later Medieval World. Optics, Theology and Religious Life. Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
  • LINDBERG, D. C. A Catalogue of Medieval and Renaissance Optical Manuscripts. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1975.
  • LINDBERG, D. C. Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham. Speculum. 1971, roč. 46, č. 1, s. 66-83.
  • LINDBERG, D. C. Theories of Vision from al-Kindi to Kepler. Chicago: University of Chicago Press, 1981.
  • SMITH, A. M. Getting the Big Picture in Perspectivist Optics. Isis. 1982, roč. 72, č. 4, s. 568–89.
  • SMITH, A. M. What is the History of Medieval Optics Really About? Proceedings of the American Philosophical Society. 2004, roč. 148, č. 2, s. 180–194.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.

3. září 2014

Boží ideje a introspekce

V pondělí 1. září se na ostravské KFI konala aristotelská konference mezinárodní konference Λογος και Θεος (viz sborník abstraktů). Na konferenci jsem vystoupil s příspěvkem Boží ideje a aristotelská nauka o duši: Jan Duns Scotus a Petr Auriol. O obsahu příspěvku napoví abstrakt:
Na přelomu 13. a 14. stol. ve výkladu poznání převládal aristotelský přístup, podle nějž rozumové poznání předpokládá přítomnost smyslů – ty poskytují informace o vnějším světě, z nichž je abstrakcí získána intelligibilní vrstva reality. Tento přístup se však jevil jako ne zcela vhodný v případě bytostí jako jsou Bůh či andělé, o nichž doboví myslitelé předpokládali, že jsou schopni rozumového poznání, ale že zároveň nemají tělo a tudíž nedisponují smyslovými mohutnostmi poskytujícími materiál pro abstrakci.
Pro popis poznání u takových bytostí se tedy hledaly nové explanační a terminologické přístupy. V první části příspěvku proto načrtnu výklad Božích idejí podle Dunse Scota (1265/66 – 1308), který je vlivným příspěvkem k této problematice. Ve druhé části příspěvku se zaměřím na františkána o generaci mladšího – Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Auriolův přínos spočívá v tom, že (stejně jako Scotus) výklad přenesl i na lidské poznání, avšak nejen to rozumové, nýbrž dokonce i smyslové. Jak se ukáže, tato strategie přináší zajímavé důsledky pro aristotelskou nauku o duši – konkrétně v otázce, co je předmětem jednotlivých kognitivních mohutností, a dále v otázce, v čem se tyto mohutnosti navzájem odlišují.
V příspěvku jsem představil historickou tezi, že některé teze typické pro moderní přístup k otázce vědomí – např. teze o aktivitě / produktivitě / spontaneitě našich kognitivních mohutností, nebo teze o introspekci jako vhodném a informativním přístupu v psychologických otázkách – jsou aristotelskému přístupu cizí a mají svůj původ zřejmě ve středověkých úvahách o tom, jakým typem poznání disponuje Bůh. (Dr. Petr Dvořák tuto tezi lapidárně shrnul jako "cestu od Aristotela ke Kantovi".)

Podle středověkých theologů (v příspěvku jsem shrnul Scotovu nauku o Božích idejích) je Boží intelekt ve svém poznávání produktivní (vytváří Boží ideje) a zároveň introspektivní – veškeré Boží poznání věcí odlišných od něj je jeho sebe-poznáním (Lectura I, d. 35, q. un., §33, ed. Vat. XVII, 456; Ord. I, d. 35, q. un., §32, ed. Vat. VI, 258). (U některých mladších skotistů – konkrétně u Petra Thomae – byla oblíbená "rortyovská" metafora o Boží mysli jako zrcadle, v němž se zobrazují všechny Bohem poznávané věci – Bůh tedy primárně poznává vlastní esenci, sekundárně věci od sebe odlišné, které se v ní zrcadlí.)


Sekundárně byly tyto úvahy přeneseny i na lidské kognitivní schopnosti. Jeden ze zajímavých důsledků tohoto přenosu představuje Scotův mladší františkánský spolubratr Petr Auriol. Podle Auriola se naše kognitivní mohutnosti (smysly, představivost, intelekt) neliší na základě svých předmětů (což by tvrdil Aristotelés – viz např. De anima II, 4, 415a16-23 nebo středověkou tezi potentiae distinguuntur per actus, actus vero per obiecta). Auriol tvrdí, že předmět kognitivních aktů různých mohutností je stále týž, liší se pouze ve způsobu, jakým se jeví (modus apparendi). Auriol proto soudí, že rozdíl mezi mohutnostmi je dán introspektivně, z hlediska první osoby (Scriptum I, d. 35, p. 1, a. 1) – tedy něco velmi podobného tomu, co o více než tři staletí později bude tvrdit Descartes na počátku 6. Meditace.


Podrobněji tyto Auriolovy teze rozebírám v článku připravovaném do sborníku z konference o důstojnosti člověka (zvl. oddíl 2; koncept článku zde). Otázkou zůstává, co je Auriolův modus apparendi a zda se jedná o mentální reprezentace. Domnívám se, že nikoliv – pracovní uchopení této problematiky podávám v 
článku, který vyjde ve 4. letošním čísle Filosofického časopisu (Lička, 2014).

LITERATURA

  • JAN DUNS SCOTUS. Lectura. Opera omnia, tom. XVI-XXI. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1960-2004.
  • JAN DUNS SCOTUS. Ordinatio. Opera omnia, tom. I-XIV. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1950-2011.
  • PETR AURIOL. Electronic Scriptum. Ed. R. L. Friedman; L. O. Nielsen; C. Schabel. Dostupné z WWW.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.

9. června 2014

Auriol a definice člověka

Tento týden ve čtvrtek 12. června se na ostravské KFI koná mezinárodní konference Pojetí důstojnosti člověka mezi antikou a novověkem. Vystupovat budou badatelé z Česka, Slovenska a Polska; program je značně nabitý – viz sborník abstraktů.

Konference bych se měl účastnit s příspěvkem Definice člověka ve středověké filosofii a role kognitivní psychologie (na příkladu Petra Auriola). O čem budu mluvit, shrnuje abstrakt:
Příspěvek se zabývá tím, jak byla středověkými filosofy pro definování toho, co je člověk a jaké je jeho místo ve světě, užívána kognitivní psychologie (tedy ta část nauky o duši, která se zabývá poznávacími duševními schopnostmi). Téma bude představeno na konkrétnímpříkladu františkánského filosofa a theologa Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Výchozím bodem příspěvku bude souvislost, kterou Auriol klade mezi vlastnosti “být živý” a “být schopný poznání”. (Jak bude ukázáno, Auriolovo pojetí poznání je značně nearistotelské.) Následně bude představena základní teze středověké kognitivistické definice člověka:předpoklad, že kognitivní schopnosti lze hierarchicky uspořádat a zároveň že analogická hierarchie se nachází mezi živými tvory samotnými. V závěrečné části příspěvku bude odvozeno místo člověka, které vyplývá z této definiční strategie: bude ukázáno, v jakýchkonkrétních aspektech se člověk na základě svých kognitivních schopností liší od živočichů na jedné straně a zároveň od Boha na straně druhé.
V příspěvku se tedy – jak vidno – nebude jednat ani tak o důstojnost člověka, ale spíše o představení jedné definiční strategie. Rád bych představil dvě teze:
  • (1) Auriol pro definici člověka užívá kognitivní psychologie – člověk se liší od ostatních tvorů tím, že disponuje určitými kognitivními schopnostmi (resp. jejich specifickou kombinací).
  • (2) Auriol pro rozlišení kognitivních schopností neužívá tradiční aristotelské pojetí (rozlišení na základě předmětů příslušných kognitivních aktů), ale rozlišuje je na základě kvalitativně odlišných (vnitřních) zkušeností, které činnost těchto kognitivních schopností provázejí.

Zatímco bod (1) je ve středověku vcelku běžný, bod (2) je spíše neobvyklý a objevuje se běžněji až v novověku.

Zřejmě nezbude čas na několik scholastických marginálních kuriozit:
  • že hlemýždi a červi nemají představivost (Averroes),
  • jak Roger Bacon sledoval kočku honící myš v kádi vody a
  • že Pygmejové prý nejsou lidmi (Albert Veliký).
EDIT (8. 10. 2014): Z konference by měl na jaře vyjít sborník. Koncept svého článku "Co je člověk? Petr Auriol a role kognitivní psychologie ve středověké definici člověka" jsem uveřejnil zde.

26. května 2014

Dějiny filosofie: anketa

Medievista Lee Faber na svém skotistickém blogu The Smithy upozorňuje na zajímavou anketu, která proběhla mezi čtenáři blogu Leiter Reports. Otázky byla prostá: jaký je váš názor na dějiny filosofie?

Jelikož mě tato anketa zaujala, rozhodl jsem se uveřejnit podobnou, abych lépe poznal postoje lidí, kteří čtou tento blog. Otázka zůstává takřka identická; jedná se mi o to, jaký je podle vás vztah mezi dějinami filosofie a filosofií. Možnosti jsou od hegeliánské identifikace těchto dvou disciplín až po vykázání historiků z kateder filosofie.

16. května 2014

Alhacen, Roger Bacon, Petr Olivi a otázka vztahu mezi viděným předmětem a zrakem

Příští týden se zúčastním konference "Paralely vědy a filozofie" konané v Brně (22. – 23. 5. 2014, viz web konference nebo FB událost). Pracuji na příspěvku s poněkud širším názvem "Arabská optika a středověká filosofie", jehož abstrakt je následující:
Příspěvek představuje vztah středověké vědy a filosofie na konkrétním příkladu arabské optiky a jejího přijetí, resp. odmítnutí dvěma latinskými mysliteli. Nejprve bude představeno několik hlavních tezí Ibn al-Hajthamovy (Alhacenovy) (965 – 1040) teorie a jeho přínos optické tradici, následně dvojí typ reakce, kterého se dostalo arabské optice na latinském západě ve 2. pol. 13. stol. Pozitivního hodnocení se optice dostalo u Rogera Bacona (1214/1220 – 1292), který disciplínu nadšeně přijímá a je fascinován jejími výdobytky. Zároveň ji obohacuje o nové koncepty a vytváří textový podklad pro další rozvoj v latinském prostředí. Naopak Petr Olivi (asi 1248 – 1298) provádí pojmovou analýzu myšlenkových základů optické tradice, pokouší se poukázat na jejich vnitřní rozpornost a v důsledku toho optiku odmítnout jako celek.
Kromě tématu spíše historického (jak přijali/odmítli arabskou optiku dva význační františkánští myslitelé 2. pol. 13. stol.) bych se rád zaměřil na téma spíše systematické: konkrétně problematikou vztahu vnímaného předmětu a zrakového orgánu. V souvislosti s tímto se u premoderních myslitelů objevují obvykle dvě otázky:
  • (1) Lze tento vztah chápat čistě kauzálně (tj. chápat jej jako kauzální působení předmětu na zrak)?
  • (2) Jestliže ano, jak potom popsat toto kauzální působení (např. jaké entity je třeba pro jeho popis postulovat)?
Myslitelé jako Roger Bacon odpovídali na otázku (1) kladně a pohlíželi tedy na zkoumaný vztah jakožto na vztah fyzikální – předmět kauzálně působí na zrakový orgán a vyvolá v něm nějaký účinek. Bacon pro popis tohoto procesu (2) vypracoval sofistikovanou teorii multiplikace účinků (tzv. multiplicatio specierum), jíž zasvětil celé jedno pojednání.[*]

Naopak myslitelé jako Petr Olivi na otázku (1) odpovídali záporně a zdůrazňovali spíše psychologický rozměr uvedeného vztahu – to, že vidíme, není dáno čistě kauzálním působením předmětu na oko, ale roli zde hraje i aktivita smyslů (např. fenomén pozornosti).

V příspěvku se zaměřím především na to, co se podle zmíněných myslitelů děje v prostředí mezi předmětem a okem – roli Alhacena, který určil tón i terminologii debaty, Bacona, který se zaměřuje především na otázku (2) a detekuje ontologické závazky optického výkladu, a Oliviho, který podrobuje baconovské rozpracování otázky (2) pojmové analýze a pokouší se poukázat na jeho vnitřní nekonzistenci, aby tím na jedné straně odmítl alhacenovskou optiku jako celek a na straně druhé si otevřel možnost negativní odpovědi na otázku (1).

Poznámky:
[*] Je třeba poznamenat, že v premoderní době se kauzalita chápala poněkud robustněji, než jsme zvyklí dnes. Zatímco "humovské" pojetí kauzality nepředpokládá mezi příčinou a následkem žádný složitější vztah než pouhou časovou následnost (a pravidelnost výskytu), "aristotelské" pojetí pracuje s představou, že příčinu svému účinku něco "předává" nebo že jej "vyvádí" do existence.