16. září 2018

Nové časopisy (2018/9)

Po letní pauze opět upozornění na několik nových čísel medievistických časopisů.

S mírným zpožděním připomínám Cahiers de l'Institut du Moyen-Âge Grec et Latin (2017/86), který přináší např. studii o pařížkých a kolínských komentářích k Topikám; textový korpus k otázce, zda je osvojení si jazyka závislé na sluchu, zkompilovaný ze středověkých komentářů k De anima, De sensu et sensato a De animalibus; dále edice anonymních komentářů k Parva naturalia; několika kvestií o rozumovém sebepoznání z komentáře k De anima Johna Dinsdalea; edici staroslověnského překladu tzv. Irmologia, studii z byzantské musikologie a nekrolog N. H. G. Pedersena.

Nové číslo Archives d'Histoire Doctrinale et Littéraire du Moyen Âge (2017/84) přináší rozsáhlý článek o Oresmeho kvestiích k Aristotelově Meteorologii, stať o vlivu tzv. kolínské školy (od Alberta Velikého po Bertholda z Moosburgu) na Kusánského; rovněž edice jednoho kázání Richarda ze Sv. Viktora, lékařského spisku Practica fratris, či textu o genealogii alchymie. Dále zde najdeme analýzu a edici kvestie Štěpána Pálče De esse aeterno o první příčině a jejím vztahu ke stvořenému světu.

Loňský ročník Documenti e studi sulla tradizione filosofica medievale (2017/28) obsahuje množství článků o Avicennových textech, jejich středověkých latinských překladech a jejich čtenářích. Od Logiky po Meteorologii, od Dominika Gundissalina po Alfréda ze Sareshelu. Celý svazek je navíc volně dostupný online; doufejme, že se to stane standardem i pro další ročníky.

30. května 2018

Počty středověkých rukopisů

Kolik ve středověku vzniklo rukopisů? A kolik se dochovalo do dnešních dní? Snaha zodpovědět podobné otázky samozřejmě naráží na mnohá úskalí – je třeba určit, co je považováno za rukopis (popsaný list pergamenu zjevně ne), ne všechny dochované rukopisy jsou správně dochovány, není jasné, kolik rukopisů se během staletí ztratilo a kolik celých knihoven zaniklo.

Nizozemský badatel Eltjo Buringh dloudobě pracuje na zodpovězení těchto otázek "statistické kodikologie" – výsledkem jeho úsilí je bezmála šestisetstránková monografie Medieval Manuscript Production in the Latin West (Brill, 2011). V metodologicky dobře podložené monografii se zabývá geografickou distribucí středověkých rukopisů, zánikem rukopisů z různých příčin, mírou produkce rukopisů na latinském západě či vztahem ekonomického stavu dané oblasti a míry produkce rukopisů. Kniha obsahuje přehledné tabulky shrnující různá data (resp. statisticky podložené odhady).


Např. celkový počet dochovaných rukopisů vzniklých v latinské Evropě mezi lety 500 a 1500 je odhadnut na 726 598, přičemž celkový počet rukopisů vzniklých v tomtéž období (včetně zaniklých) je odhadován na 10 894 087. Většina těchto rukopisů vznikla v období vrcholného a pozdního středověku, což samozřejmě koreluje s rozvojem měst a vznikem univerzit. Pro období tří staletí od vzniku univerzit kolem r. 1200 až do r. 1500 lze počítat s 615 774 dochovanými rukopisy a odhadovat vznik celkem 9 508 080 rukopisů. (Viz tabulka 5.5, Buringh, 2011, s. 261.)

Buringh také přináší kvalifikované odhady o produkci rukopisů ve vztahu ke geografické oblasti a jejímu počtu obyvatel. Srovnat lze např. produkci v českých zemích (Čechy a Morava) s německými zeměmi a Francií. V českých zemích vzniklo asi 421 rukopisů ve 14. stol. a asi 454 v 15. stol., kdežto v německých zemích 2 938 ve 14. stol. (a ve Francii dokonce 5 646) a 5151 v 15. stol. (a ve Francii 11 958). Relativně malá míra produkce rukopisů v českých zemích vynikne i v přepočtu na počet obyvatel v příslušné oblasti. Zatímco v českých zemích vzniklo 247 rukopisů na milion obyvatel ve 14. stol. a 284 v 15. stol., v německých zemích je to 377 rukopisů na milion obyvatel ve 14. stol. a 660 v 15. stol, ve Francii 418 rukopisů na milion obyvatel ve 14. stol. a 920 v 15. stol. (Viz tabulka 6.4, Buringh, 2011, s. 369.)

Z Buringhových výpočtů lze také zjistit, jaké množství rukopisů je dnes mimo geografickou oblast, kde vznikly. Z rukopisů vzniklých v českých zemích je asi 45% mimo české knihovny – podobně jako u rukopisů provenience francouzské (51% domácích rukopisů je dnes mimo Francii) a německé (43%). Naopak v téže oblasti, kde vznikly, dnes můžeme najít rukopisy původu britského (britské ostrovy a Irsko; pouze 19% je dnes v zahraničí), rakouského (22% v zahraničí) či středo- a severoevropského (dnešní Polsko, Maďarsko, Slovensko, Švédsko, Norsko, Dánsko a Island; 23% v zahraničí). (Viz tabulka 7.7, Buringh, 2011, s. 437.)


LITERATURA

  • Buringh, Eltjo (2011), Medieval Manuscript Production in the Latin West: Explorations with a Global Database, Leiden – Boston: Brill.

11. května 2018

Nové časopisy (2018/5)

Nové dvojčíslo časopisu Vivarium (2018/1-2) obsahuje články o "ockhamovském" přístupu k nutnosti minulých událostí, které lze dohledat u některých pařížských myslitelů kolem r. 1200; článek přinášející interpretaci vzájemně rozporných Akvinského výroků o ontologii kauzality; téma z aristotelské kosmologie (jaké důsledky by mělo, kdyby ustal pohyb nebeských těles) ve zpracování některých myslitelů 14. století; rovněž edici a anglický překlady Epistola Lucipheri, včetně rozboru možného autorství a připsání textu cisterciákovi Pierrovi Ceffonsovi; a kritiku skotistické univocity bytí u Dominika z Flander.

Freiburger Zeitschrift für Philosophie und Theologie (2017/2) přináší skupinu článků týkající se Jeronýma Pražského, jeho pojetí první látky či Wyclifovy politické theologie a jejího vlivu na české prostředí. (Jeronýmovi je rovněž věnován nedávno publikovaný sborník). Časopis dále obsahuje články o Akvinského  pojetí intentio a ratio a o Lutherově etice. Časopis brzy začne zveřejňovat články i online.

Nové číslo Recherches de Théologie et Philosophie Médiévales (2017/2) přináší objev řeckých scholií, která obsahují výpisky ze 3. knihy Filoponova komentáře k De anima, a edice kvodlibetu Viléma z Hothumu, raného obhájce tomismu v Oxfordu, a jednoho z principií Jana z Naples k Sentencím. Dále zde lze nalézt článek o středověké recepci pseudo-aristotelské Epistula ad Alexandrum, o Scotově pojmu aliquitas a imposibiliích, italském rukopisu Swinesheadovy Liber calculationum a Thomasiově přístupu k Aristotelovi v otázce vzniku lidské duše.

17. března 2018

Nové časopisy (2018/III)

Původní záměr publikovat zde seznam nových časopisů týkajících se filosofické medievistiky "zhruba každý druhý měsíc" zjevně nebyl zcela naplněn – od listopadového seznamu uběhly již více než čtyři měsíce. Mezitím přibylo nezanedbatelné množství nových čísel časopisů a článků k dané problematice:

V Mediaeval Studies (2016/78) vychází mj. edice textu De anima mundi Platonica od Hisdosa Scholastica (autora počátku 12. stol. známého především díky údajnému zlomku z Hérakleita o duši jako pavoukovi dochovaném v jeho komentáři k Chalcidiovi) a článek o postavě a identitě logika Roberta Flanda.

Poslední číslo Bulletin de Philosophie Médiévale (2016/58) přináší kritickou edici De mineralibus (díla, které ve středověku kolovalo připojeno k překladu Aristotelovy Meteorologie; ve skutečnosti se však jedná o překlad Avicenny), článek o písaři Tomáše Akvinského, ohlašuje objev nové redakce Scotova Reportatio IV a zkoumá recepci Scota od 16. stol. po Gilsona. Dále lze zmínit dva články o kvestií k Fyzice (v prvním je zkoumán Franciscus Marbres, ve druhém několik anonymních autorů inspirujících se Buridanem) či článek o theologických disputacích ve Vídni 15. stol.

Poslední číslo časopisu Vivarium (2017/4) přínáší článek o Auriolově teorii účinné kauzality, rané intelektuální kariéře Gerarda z Abbeville a dvou zástupcích druhoscholatické logiky – zkoumány jsou základy propoziční logiky podle Jana Dullaerta z Gentu a teorie znaků u Laurentia Ghiffeneho.

Loňské Franciscan Studies (2017/75) přinášejí sérii článků o Janu Kapistránovi (který je v českém prostředí známý především jako kritik husitů, který kázal i v českých zemích a vedl polemiku s Janem Borotínem), mimo jiné také o Oliviho ohlasech v Kapistránových ekonomických pojednáních. Rovněž je zde nalezení článek o filosofii matematiky u Rogera Bacona a další.

Nové číslo ročenky Bochumer Philosophisches Jahrbuch für Antike und Mittelalter (2017/20) přináší – co se týče středověké filosofie – články o gruzínském novoplatonikovi Ioanovi Petritsi, o pozornosti, kterou Johann Albert Fabricius věnoval středověkému novoplatonikovi Bertholdovi z Moosburgu, o tom, jak se v 18. stol. užíval Maimonides pro kritiku Kanta, o latinském překladu Epikúrova životopisu z Diogéna Laertia – a interview s prof. Ruedim Imbachem.

V posledním čísle českého časopisu Aithér (2017/18) nalezneme články o Aristotelově teorii smyslového vnímání, styčných bodech mezi Aristotelem a Francisem Baconem, Bonaventurově teorii poznání a Burleyho pojetí pravdy.

Články o středověké filosofii se objevily i v dalších českých časopisech zaměřených šířeji – v Pro-Filu (2017/2) lze nalézt článek o Burleyho teorii vzniku pojmů a jejich reprezentační funkci; ve Filosofickém časopise (2018/1) vychází spíše systematicky pojatý úvod do aristotelsko-scholastické filosofie mysli.

Co se týče Filosofického časopisu, rád bych na závěr zmínil také jeho mimořádné číslo Perception in Scholastics and Their Interlocutors (2017, Special Issue 2), na jehož vzniku jsem se podílel. Číslo obsahuje sérii osmi článků věnovaných teoriím vnímání mezi 11. a 17. stoletím. "Pozornost je zaměřena především na scholastické myslitele (od Anselma přes Petra Oliviho a Dunse Scota až po Suáreze), některé starší autory, jejichž myšlení scholastikové rozvíjeli (např. Aristotelés či Alhacen), případně současníky, kteří se scholastiky vcházeli do dialogu (např. Plethón či Valerián Magni)." Z tematického hlediska je "čtenář svědkem prolínání i vzájemného soupeření aristotelských i platónsko-augustinovských východisek a myšlenek. Z typických rysů platónské a augustinovské tradice jsou zmíněny např. důraz na roli pozornosti při vnímání, extramisní chápání zraku, metafyzika světla, teorie iluminace, důraz na perspektivu první osoby a sebe-reflexi. Z témat, která akcentuje spíše aristotelská tradice, je rozebrána ontologie vnímatelného předmětu a jeho kauzalita, role prostředí, či rozdíl mezi tzv. vnitřními smysly a jejich možné klasifikace." Všechny články jsou dostupné online na stránkách Filosofického časopisu (rozcestník také zde).

28. února 2018

Od kvadrivia k přírodním vědám: call for papers

Letos v listopadu (15. – 16. 11. 2018) se v Ostravě bude konat konference From Quadrivium to Natural Sciences: New Impulses in the Traditional Framework. Hlavním záměrem je shromáždit příspěvky týkající se dějin vědy zhruba od 10. do 17. století, které reflektují proměnu zkoumání přírody od kvadriviálních disciplín po přírodní vědy a zaměřují se na překračování hranic – ať už disciplinární (jako např. matematizace některých disciplín), nebo geografické (např. vliv překladů řecké a arabské vědecké literatury na vývoj).

Účast na konferenci přislíbili čtyři významní zahraniční odborníci:
  • Jari Kaukua (University of Jyväskylä) – zaměřuje se na (kognitivní) psychologii ve středověké arabské filosofii, v současnosti vede ERC projekt ETI: Epistemic Transitions in Islamic Philosophy, Theology and Science: From the 12th to the 19th Century. Na konferenci plánuje vystoupit s příspěvkem zkoumajícím vliv Ibn al-Hajthama (Alhacena) na některé další arabské filosofy.
    Ptolemaios a Astronomie z Reischovy
    encyklopedie Margarita philosophica (zdroj).
  • Marco Sgarbi (University of Venice) – zaměřuje se aristotelskou tradici v novověku – její vliv na britský empirismus či Kanta a její vernakulární recepci v renesanční Itálii. Posledně jmenovanému tématu je zasvěcen také jím vedený ERC projekt Aristotle in the Italian Vernacular: Rethinking Renaissance and Early-Modern Intellectual History (c. 1400–c. 1650). Sgarbi měl před pěti lety přednášku v Olomouci, o které zde padla zmínka.
Podrobnější informace i instrukce, jak přihlásit abstrakty, naleznete v CfP – na PhilEventsAcademia.edu, nebo na Faceboooku. Deadline pro zasílání abstraktů je stanoven na 3. září.

5. listopadu 2017

Nové časopisy (2017/XI)

Na facebookové stránce blogu jsem příležitostně upozorňoval na nová čísla tuzemských i zahraničních odborných časopisů, která přinášejí články k tématům středověké filosofie. Před několika měsíci jsem také založil účet na Twitteru, který se zaměřuje spíše na zahraniční publikum (a upozorňuje pouze na časopisy vydávané ve světových jazycích).

Rozhodl jsem se tato upozornění přesunout zpět na blog a dodat jim určitou pravidelnost. Zhruba každý druhý měsíc (podle toho, jak budou nová čísla vycházet) se čtenář může těšit na příspěvek upozorňující na několik nových čísel – a učinit si tak představu o aktuálních trendech filosofické medievistiky.

Listopadový seznam obsahuje:

Nové číslo ročenky Oxford Studies in Medieval Philosophy (2017/5) přináší články o Anselmovi a nutnosti, původu lidské duše podle Avicenny, emanaci duševních mohutností, Akvinského pojetí individuace substancí, Auriolovo chápání intuitivního poznání a úvahu nad možnými skeptickými důsledky, z nichž jej obviňovali Chatton a Wodeham, a kontinuu a částech v Ockhamově pojetí.

V novém čísle Archives d'Histoire Doctrinale et Littéraire du Moyen Âge (2016/1) lze nalézt články o Eriugenově christocentrické kosmologii, Abélardově teorii inferencí, o františkánské kazuistické etice, kritickou edici anonymních výpisků z Averoova komentáře k Etice Níkomachově, kritickou edici kvestie Tadeáše z Parmy o mísení prvků, a článek o pojednání františkána Geralda Odonova o tom, zda při Apokalypse ustane pohyb nebeských těles, a o důsledcích pro sublunární svět (opět s edicí).

Recherches de Théologie et Philosophie Médiévales ve svém novém čísle (2017/1) přinášejí články o epistemologii a psychologii náboženské víry u dominikána Roberta Kilwardbyho a jeho současníků; článek o tezi některých pařížských mistrů svobodných umění, že člověka dělá člověkem nikoliv jeho rozumová, nýbrž jeho smyslová duše (!); článek o vztahu ctnosti a štěstí u Akvinského; studii marginálních poznámek dochovaných v latinských rukopisech pseudo-aristotelského spisu Physiognomonica; přelomovou studii falzifikující tradiční tezi, že přednášky k Sentencím na pařížské theologické fakultě byly dvouleté (zhruba do r. 1318); a kritickou edici kvestie o nekonečné moci první příčiny od Antonína z Parmy.

V letošním ročníku časopisu Vivarium zatím vyšlo trojčíslo (2017/1-3) věnované středověkým analýzám toho, co je v dnešní analytické filosofii nazýváno limit decision problem – jedná se o otázku náležející do problematiky ontologie změny: pokud věc přejde ze stavu A do stavu B, ke kterému z těchto stavů patří moment změny (k prvnímu, druhému, oběma, nebo žádnému z obou)? Články přinášejí řešení tohoto problému a analýzy příbuzných témat u širokého spektra (nejen) středověkých myslitelů – lze zmínit např. Jindřicha z Gentu, Hervaea Natalise, Duranda ze St. Pourçain, Waltera Burleyho, Ockhama, Mikuláše z Autrecourtu či Marsilia z Inghen.


Konečně letošní první anglické číslo Studií Neoaristotelica (2017/1) přináší dva články týkající se filosofické medievistiky – jeden o ontologickém statusu těla u Akvinského, druhý o bradwardinovském řešení auto-referenčních paradoxů.


(Další seznam lze očekávat počátkem ledna.)

14. dubna 2017

Teorie vnímání ve 13. a 14. století (Berlín)

Minulý týden (6. a 7. 4.) se v Berlíně na Humboldtově univerzitě konala konference Theories of Sense-Perception in the 13th and 14th Centuries, věnovaná teoriím smyslového vnímání a zaměřená úzce na středověkou filosofii 13. a 14. století (viz stránky konference). Konferenci organizovala Elena Baltuta.

Z historického hlediska byly příspěvky věnovány povýtce myslitelům, kteří v současné odborné literatuře tvoří určitý kánon tohoto období – Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Robert Kilwardby, Roger Bacon, Petr Olivi, Jan Duns Scotus a Jan Buridan. Občas zaznělo jméno méně známého myslitele (jako např. Jakub z Viterba), ale jinak v tomto historickém ohledu příspěvky příliš objevné nebyly.

Co však chybělo na originalitě z historického hlediska, bylo bohatě nahrazeno hloubkou filosofického vhledu a pečlivostí v analýze jednotlivých pozic. Ze systematického hlediska se zkoumala témata jako mechanismus vzniku percepčního aktu, vizuální teorie, role pozornosti při vnímání, otázka immateriality na rovině smyslového vnímání, vnímání jako model singulárního poznání a také vztah smyslového vnímání a racionality na rovině kognitivní psychologie lidí i zvířat. Celkem zaznělo 12 příspěvků:

6. dubna:
  • Saliha Shah (Indian Institute of Technology Delhi) – The Limits of Sense-Perception: An Exploration of the Theory of Internal Senses in Avicenna and Averroes
  • John Marenbon (University of Cambridge) – Sense-Perception and Immateriality in the 13th and 14th Centuries
  • José Filipe Silva (University of Helsinki) – The Chameleonic Mind: Medieval Augustinians on the Activity of Perception
  • Juhana Toivanen (University of Jyväskylä) – Perceiving as: A Theme and Medieval Variations
  • André Martin (McGill University) – Peter John Olivi on Perception, Attention and the Soul’s Orientation Towards the Body
  • Mattia Mantovani (Humboldt University of Berlin) – Sensus spoliatus: The Perspectivists’ Distinction between Proper and Common Sensibles
7. dubna:
  • Dominik Perler (Humboldt University of Berlin) – Rational Seeing: Aquinas on Human Perception
  • Daniel De Haan (University of Cambridge) – Perception, Practical Reason, and Prudence in Thomas Aquinas: The Function of the vis cogitativa
  • Lukáš Lička (University of Ostrava) – Non sicut mus de foramine: Some 13th Century Approaches Towards the Extramissionist Explanation of Vision
  • Andrew LaZella (University of Scranton) – Caesar in Bronze: Duns Scotus on the Sensation of Singulars
  • Martin Klein (Humboldt University of Berlin) – John Buridan on the Singularity of Sense-Perception
  • Elena Baltuta (Humboldt University of Berlin) – Perception and Causation in Robert Kilwardby
K dispozici je rovněž seznam abstraktů.

Několik povšechných poznámek k zajímavým tezím některých příspěvků:
  • Silva: různé názory augustinovských autorů na mechanismus vzniku percepčního aktu:
    • zajímavé je především jeho rozlišení dvou variant tzv. excitační teorie (tj. dualistické teorie podle které předmět kauzálně působí pouze na tělesné rovině = ve smyslovém orgánu; kdežto duše je touto afekcí excitována a sama zapříčiňuje kognitivní akt) – Silva rozlišuje:
      • excitaci jako pasivní asimilace – změna v orgánu vede ke změně v duševní mohutnosti (anonymní komentátoři k De anima, ed. Gauthier a ed. Bernardini)
        • zdá se, že tato pozice nemá problém s tzv. ascendenční kauzalitou, tj. s působením tělesných stavů na stavy duševní
      • excitace jako aktivní asimilace – duše sama sebe transformuje a asimiluje se k vnějšímu předmětu (hl. rozdíl zde zřejmě spočívá v tom, že duše k tomu není necesitována, změna v orgánu vyvolaná předmětem není účinnou příčinou transformace duše, ale spíše "příležitostí")
        • v tomto kontextu se objevují metafora duše jako chameleona (stejně jako chameleon je schopen rychle měnit barvy, tak duše je schopna rychle se transformovat tak, aby reprezentovala vnější předměty) – viz Augustin, De Trinitate a Vilém z Auvergne;
        • a metafora aktivního vosku (která rozvíjí aristotelskou metaforu vosku a pečetidla) – viz Robert Kilwardby, Jan Peckham, zmíněno i u Oliviho
  • Martin: předložil výklad Oliviho teorie vzniku percepčního aktu, který je alternativní vůči standardnímu výkladu (viz např. Pasnau, 1997, s. 130–134, 168–181; Toivanen, 2013, kap. 5–8; česky stručně Lička, 2016)
    • standardní výklad: afekce orgánu předmětem nemají při vzniku vnímání žádnou roli; zásadní je zaměření pozornosti a následné zapříčinění aktu, kde účinnou příčinou je smyslová duše sama; předmět hraje leda roli tzv. terminativní příčiny
    • Martin: afekce orgánu mají kauzální roli při zaměřování pozornosti smyslu (problém přechodu mezi orgánem a duševní mohutností pak řeší odkazem na "přirozené sepětí" [naturalis colligantia] – viz 30. 11. 2014)
      • pozn.: zajímavé je také Martinovo chápání tzv. aspectus generalis jako nevědomého
  • Marenbon + Mantovani: perspektivisté (Bacon) v otázce povahy species zastávají materialitu (na rozdíl od aristoteliků typu Alberta Velikého a Tomáše Akvinského)
    • důležité je však rozlišit mezi materialitou a tělesností – species jsou sice materiální (jsou to formy, které inherují v určité části prostředí či orgánu), ale nejsou to tělesa (nejsou trojrozměrná, ale přejímají rozměry části prostředí či subjektu, v němž inherují)
  • Perler: interpretace Akvinského, podle níž smyslové vnímání u zvířat a lidí je zásadně odlišné
    • východiskem je jiná metafyzika smyslové duše, konkrétně přítomnost posuzovacího / estimativního smyslu u zvířat a kogitativního smyslu u lidí
    • zvíře pak estimativním smyslem pouze spojuje nějaké vlastnosti jednotlivin, člověk kogitativní schopností, která spolupracuje s intelektem, uchopuje jednotlivinu jakožto případ obecniny
    • zvířata tedy vnímají věci jako svazky vlastností, kdežto lidé vnímají věc jako instanci určitého typu, kterému připisují určité vlastnosti
    • podle Perlera tedy existuje úzké spojení mezi smyslovostí a racionalitou – racionalita utváří naše vjemy
  • LaZella: Scotova teze, že ani při vnímání neuchopujeme věc v její jednotlivosti
  • Klein: Buridanova teorie smyslového vnímání
    • oproti tradičnímu aristotelismu Buridan kromě receptivity zdůrazňuje i aktivitu duše 
    • akt vnímání existuje jak v orgánu, tak v mohutnosti – smyslová duše je příčinou vnímání, látka pak způsobuje, že sám akt je v nějakém smyslu rozprostraněný
    • proti buridanovské tezi o materialitě intelektu (viz např. Zupko, 2004) lze vznést námitku schopnosti obecného poznání (jelikož se obecné poznání týká obecného jakožto abstrahovaného od látky, mohutnost schopná poznávat obecné musí být rovněž zbavena látky)
      • X proti tomu Buridan poukazuje, že schopnost obecného poznání lze v určitém ohledu připsat i smyslové duši – i na této úrovni mohou existovat obecné akty (např. touha zvířat po vodě – není aktem, jehož předmětem by byla nějaké jednotlivina, ale jakákoliv voda – čili něco obecného)
      • singulární poznání pak není dáno materialitou svého předmětu, ale tím, že poznaná věc je na zřeteli (prospectus) poznávajícího (Buridan zde užívá augustinovského konceptu prospectus, patrně ovlivněn Petrem Auriolem)
      • zajímavým důsledkem této pozice je, že se oddělují otázky metafyzické (jakým způsobem existuje singulární kognitivní akt a příslušná species) a otázky epistemologické (čím je dána singularita kognitivního aktu)

LITERATURA
  • LIČKA, L. Vnímání, kauzalita a pozornost: Roger Bacon a Petr Olivi. Studia Neoaristotelica. 2016, roč. 13, č. 3, s. 1–38.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
  • TOIVANEN, J. Perception and the Internal Senses: Peter of John Olivi on the Cognitive Functions of the Sensitive Soul. Leiden: Brill, 2013.
  • ZUPKO, J. On Buridan’s Alleged Alexandrianism: Heterodoxy and Natural Philosophy in Fourteenth-century Paris. Vivarium. 2004, roč. 42, č. 1, s. 42-57.

31. prosince 2016

Secretum secretorum a Roger Bacon

Který aristotelský text patřil ve středověku k těm nejoblíbenějším? Nejsou to logické spisy jako Kategorie či O vyjadřování, které dohromady tvoří Organon a z nichž každý se dochoval skoro ve 300 rukopisech. Není to ani konvolut O živočiších, spis O vzniku a zániku či O nebi, z nichž každý se dochoval ve více než 300 rukopisech. Není to ani Etika Níkomachova s více než 360 rukopisy, ba ani Metafyzika s více než 410 rukopisy. Prvenství nedrží ani Fyzika s více než 440 rukopisy, ba ani spis O duši s více než 470 rukopisy. (Pro počty rkp. viz Dod, 1982, s. 74-79.)

Největší aristotelský blockbuster ve skutečnosti nenapsal Aristotelés. Jedná se o totiž o bizarní encyklopedii arabského původu plnou lékařských rad a tajných nauk, která se tváří jako dopis Aristotela Alexandrovi Makedonského a která ve středověku nesla příznačný název Secretum secretorum čili Tajemství všech tajemství. Latinský překlad spisu či jeho částí se dochoval ve více než 500 rukopisech! Spis navíc byl už během 13. století přeložen do hebrejštiny, kastilštiny, holandštiny či provensálštiny a později do angličtiny, francouzštiny a dokonce staročeštiny – a byl čten nejen na univerzitách, ale i v klášterech a dokonce na šlechtických dvorech.

Arabská předloha textu vznikla někdy během 10. stol., do latiny byla nejprve přeložena část obsahující lékařské rady, a to Janem Španělským někdy mezi lety 1135 a 1150; kompletně pak až zhruba o sto let později péčí Filipa z Tripolisu. Text stylizovaný jako dopis, který údajně  stárnoucí Aristotelés posílá svému žáku Alexandru, lze přiřadit k žánru tzv. knížecích zrcadel (obsahuje rady panovníkovi stran umění vládnout i morálky); nachází se v něm však také lékařská část, která někdy kolovala samostatně a je svého druhu radami ke správné životosprávě (regimen sanitatis). (Dietetické pasáže rozebírá Adamson, 1995, s. 50-56.) Kromě toho zde lze nalézt i filosofii přírody.
Iluminace z anglického rukopisu Secreta (Londýn, British Library, Add MS 47680, fol. 57v):
dva muži s jablečnými čepicemi jsou lékaři, kteří udílejí králi rady,
zatímco klečící muž mu nabízí dietní rybu. Tento kodex vznikl na poč. 14. stol.
a byl věnován anglického králi Edwardovi III.

Spisem Secretum secretorum nebyl fascinován nikdo menší než slavný anglický učenec Roger Bacon. Se spisem se seznámil zřejmě někdy v 50. letech 13. stol., tj. v době, kdy již nepůsobil jako učitel aristotelských přírodovědných spisů na pařížské artistické fakultě, ale jako učenec "na volné noze" zabývající se obskurními alchymistickými, astrologických, optickými či lékařskými texty a utrácející dědictví za tajné knihy, optické nástroje, astronomické tabulky apod. (Viz slavná autobiografická zmínka z Opus tertium, c. 17, ed. Brewer, 59.) Na Baconovo myšlení měl spis zřejmě velký vliv. Někteří badatelé (jako např. Easton) spatřují v tomto spisu katalyzátor, který měl zásadní roli při přeměně Bacona z tradičního aristotelského komentátora v entuziastického učence usilujícího o obrodu křesťanské vzdělanosti, v níž má studium přírodních věd sloužit v obraně křesťanstva před Antikristem. (Easton se pokouší vykládat celou Baconovu koncepci reformy vzdělávání jako rozpracování jednotlivých témat Secreta – viz Easton, 1952, s. 24, 78-82, 108; Williams, 1997, s. 369-372 souhlasí s důležitou rolí Secreta v Baconově myšlení, ale střízlivěji poznamenává, že nelze všechno vysvětlovat pouze tímto jedním vlivem; zvlášť pokud zohledníme obrovskou šíři literatury, kterou Bacon četl.)

O tom, že si spisu velmi vážil, ostatně svědčí i to, že Bacon připravil jeho edici. Porovnal celkem 4 rukopisy Secreta a původních deset knih přerozdělil do čtyř částí (v Baconově dělení první část pojednává o vládnutí a mravech králů, druhá shrnuje rady pro zachování zdraví, třetí představuje divy přírody a věd, a čtvrtá je věnována fyziognomii – vysvětluje se zde, jak si mají králové vybírat přátele a rádce na základě jejich tělesných rysů). Bacon také sepsal spisek sloužící jako úvod k dílu – Tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta in libro Secreti Secretorum Aristotilis, který pojednává především o záležitostech astrologických a má sloužit urozenému čtenáři k lepšímu pochopení kapitol o flebotomii, při jejímž provádění je třeba vzít v úvahu stav ovzduší a postavení planet (Secr. II, 30), a talismanech (Secr. III, 23). Do záhlaví každé kapitoly pak Bacon umístil stručné shrnutí a opatřil text množstvím glos – ať už filologických, které podávají různočtení nebo vysvětlují významy arabských termínů, či věcných komentářů k tématům, které Bacona zvláště zajímaly. Svou edicí chtěl spis patrně učinit přístupným i univerzitně nevzdělanému čtenáři – není vyloučeno, že stejně jako Aristotelés údajně tento spis věnoval Alexandrovi, chtěl jej Bacon věnovat přímo anglickému králi. (Williams, 1997, s. 380 se domnívá, že se mohlo jednat o krále Jinřicha III. nebo jeho syna Edwarda I. Podrobněji k Baconově práci na této edici viz ibid., s. 378-388; podle Williamse  se sice nejedná o edici kritickou, ale stále edici víceméně spolehlivou – a až do dnešních dní jednu z nejlepších, které máme k dispozici. Baconova edice včetně jeho úvodu a glos vyšla jako pátý svazek jeho Opera hactenus inedita – viz literatura níže).

Jedním z témat spisu, které Bacona obzvláště zajímaly, byla medicína (ve svém drobném spisku De erroribus medicorum, v němž kritizuje dobové lékaře a na jehož překladu jsem před pár lety pracoval, odkazuje na Secretum celkem devětkrát – po Avicennově Kánonu se tedy jedná o nejcitovanější text v rámci tohoto spisu.) Jednak odkazuje na různé léčivé látky (např. rebarboru, jejíž blahodárné účinky prý poznal na vlastním těle), jednak se dovolává autority tohoto spisu, aby podpořil tezi, že by lékaři měli brát v úvahu vliv nebes a používat metod praktické alchymie. Zaujat byl zřejmě lékem, který je v Secretu nazván "neocenitelná sláva" (gloria inestimabilis). Pseudo-Aristotelés popisuje velice podrobně obtížnou výrobu tohoto léku (viz Secr. II, 28). Bacon k tomuto místu připojuje obsáhlejší glosu (OHI V, 105): je prý těžké porozumět všem arabským termínům v uvedeném receptu, zájemce o tento všelék musí být velmi bohatý (suroviny jsou stěží dostupné a navíc velmi drahé a je třeba si najmout ty nejmoudřejší lékaře a nejzkušenější lékárníky); Bacon dále uvádí, že na vlastní oči viděl, jak tento lék vyléčil druhého nejmocnějšího muže Francie z těžkých chorob (zřejmě Alfonsa z Poitiers – viz Williams, 1997, s. 386-387).

Jak bylo zmíněno v předchozím příspěvku, vlivem Secreta secretorum v českém prostředí se v současnosti zabývá Pavlína Cermanová (viz např. Cermanová, 2013). Přítomnost Baconovy edice na českém území se zatím dokázat nepodařilo.

LITERATURA

  • Pseudo-ARISTOTELÉS. Secretum Secretorum cum glossis et notulis fratris Rogeri. In: Opera hactenus inedita Rogeri Baconi, sv. 5. Ed. R. Steele. Oxford: Clarendon Press, 1920, s. 25-172. [= Secr.]
  • ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
  • ROGER BACON. Tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta in libro Secreti Secretorum Aristotilis. In: Opera hactenus inedita Rogeri Baconi, sv. 5. Ed. R. Steele. Oxford: Clarendon Press, 1920, s. 1-24.
  • ADAMSON, M. W. Medieval Dietetics. Food and Drink in Regimen Sanitatis Literature from 800 to 1400. Frankfurt am Main: Peter Lang, 1995.
  • CERMANOVÁ, P. Moc vědění: pseudo-aristotelské Secretum secretorum ve středověkých Čechách. Studia Mediaevalia Bohemica. 2013, roč. 5, č. 2, s. 179-213.
  • DOD, B. G. Aristoteles Latinus. In: KRETZMANN, N.; KENNY, A.; PINBORG, J.; STUMP, E. (eds.). Cambridge History of Later Medieval Philosophy. From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100-1600. Cambridge: Cambridge University Press, 1982, s. 45-79.
  • EASTON, S. C. Roger Bacon and his Search for a Universal Science. A Reconsideration of the Life and Work of Roger Bacon in the Light of His Own Stated Purposes. New York: Russell & Russell, 1952.
  • WILLIAMS, S. J. Roger Bacon and the Secret of Secrets. In: HACKETT, J. (ed.). Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays. Leiden: Brill, 1997, s. 365-393.

Svobodná umění ve středověké Praze

Počátkem prosince se v Praze konala konference Studying the Arts in Medieval Bohemia: Production, Reception and Transmission of Knowledge at the Arts Faculty of Prague University in the Middle Ages, kterou pořádal dr. Ota Pavlíček z Filosofického ústavu AV ČR. Zároveň se jednalo o druhé výroční setkání Societas artistarum (loňské setkání se uskutečnilo v lednu 2015 v Londýně) a na konferenci byla přítomna i prezidentka společnosti Olga Weijers z pařížského IHRT CNRS.

Jak napovídá již název konference, tématem byla svobodná umění a filosofie, nakolik byla pěstována ve středověkých českých zemích, zvláště na univerzitě v Praze ve 14. a 15. století. Na konferenci vystoupili badatelé především ze střední Evropy (Česko a Polsko), ale i z Finska, Itálie či Švýcarska. Zazněly následující příspěvky (viz také plakát konference):

[Čtvrtek 8. prosince:]
  • Luigi Campi (Milano): Anti-eternalism at the Prague Faculty of Arts in the Wake of Wyclif: Notes in the margins of Matěj of Knín’s Quodlibet (1409)
  • Lukáš Lička (Ostrava): Optics at the Prague Faculty of Arts in the Middle Ages: The Case of John of Borotin
  • Olivier Ribordy (Fribourg): Disputes métaphysiques autour de la matière à Prague et Salamanque. Impacts des thèses wyclifiennes sur les débats scolastiques
  • Miroslav Hanke (Praha) & Ota Pavlíček (Praha): Jerome of Prague’s Argumenta Sophistica: Towards a New Critical Edition
  • Petra Mutlová (Brno): The Dresden School at Prague University: Texts and Their Authors
  • Annemieke Verboon (Helsinki): Teaching Sense-cognition from a Prague Manual in Leipzig University
  • Barbora Kocánová (Praha): Who Cares about Weather? Weather Forecasting of Medieval Czech Scholars
  • Alena Hadravová (Praha): Two newly identified copies of the so called Vatican Mythographer II in Latin manuscripts of Czech provenience
[Pátek 9. prosince:]
  • Krystyna Krauze-Błachowicz (Warsaw): A Prague Thread in the History of Speculative Grammar in the 15th Century Cracow?
  • Pavlína Cermanová (Praha): The Prague Scholastic Career of Secretum secretorum
  • Pavel Blažek (Praha) & Pavlína Cermanová (Praha): Two anonymous commentaries on the Secretum secretorum and on De pomo. Preliminary remarks on the Ms. Prague, KNM XIII F 8
  • Maciej Stanek (Warsaw): Remarks on the Problem of Universalia Realia in Cracow and Prague at the Turn of the 15th Century
  • Jiří Petrášek (Praha): Darf ein ungerechter Mensch die bona temporalia tatsächlich besitzen? Eine Quästion des Gallus von Neumark (Havel z Úterého) und seine Position im Hus Quodlibet aus dem Jahr 1411
  • Monika Mansfeld (Katowice): Prolegomena to a Study of John’s of Münsterberg Commentary on the Metaphysics
  • Pavel Blažek (Praha): Studying Aristotle in mid-fifteenth century Prague: Alexander of Trebovia’s collection of Aristotle commentaries (1449)
  • Hana Šedinová (Praha): Ut dicit Aristoteles: Gli enigmatici nomi di animali nel Glossario di Claretus e la loro origine nella traduzione araba e latina degli scritti zoologici di Aristotele
  • Milan Žonca (Praha): Greek Wisdom in Jerusalem: Medieval Jewish Encounters with Aristotelian Texts in and Around Prague
Jak vidno, na konferenci zazněla pestrá směsice příspěvků, které zmapovaly činnost učenců na pražské artistické fakultě i mimo ni. Některé příspěvky se zaměřily na jednotlivá artes či filosofické disciplíny – např. na logiku (Hanke & Pavlíček, Stanek), tradici spekulativní gramatiky (Krauze-Błachowicz, Mutlová), metafyziku (Campi, Ribordy, Stanek, Mansfeld), ale i na meteorologii (Kocánová), optiku a filosofickou psychologii (Lička, Verboon) či zoologii (Šedinová). Jiné příspěvky zkoumaly spíše přenos textů a jejich historický vliv v pražském prostředí i mimo něj – zmíněna byla tzv. drážďanská škola (Mutlová), vliv pražských učenců na univerzitách v Krakově (Krauze-Błachowicz, Stanek) či Lipsku (Verboon, Mansfeld), ale i v českých zemích vzniklé komentáře k Aristotelovým i pseudo-aristotelským spisům (Blažek, Cermanová, Mansfeld). Několik příspěvků také zkoumalo pražské kvodlibetní disputace (Campi, Lička, Petrášek).

Několik poznámek k některým příspěvkům:
  • Campi: na pražský anti-eternalismus (= odmítnutí aristotelské teze, že svět je věčný) měl zásadní vliv Wyclif
    • podle Husa je platónský a Wyclifův pohled bližší křesťanské věrouce než ten aristotelský, Aristotelův pohled je naopak věroučně problematický a filosoficky sporný – jak je schopen posoudit každý student artes
    • některé pasáže z Husa přejímá Matěj Knín v questio principalis svého kvodlibetu
  • Pavlíček + Hanke: nedávná Šmahelova edice Jeronýmova spisu Argumenta Sophistica patrně špatně dešifruje některé argumenty
  • Mutlová: silný vliv spekulativní gramatiky v Praze: 12 komentářů ke spisu Grammatica speculativa Tomáše z Erfurtu je pražského původu
  • Verboon: Petr z Drážďan působící v Praze sepsal učebnici přírodní filosofie Parvulus philosophiae naturalis, která byla velice populární v 15. stol. (celkem dochováno kolem 80 rukopisů!)
    • text obsahuje pouze velmi základní nauku, obvyklý postup učitele vyučujícího danou látku byl mít při ruce příručku Parvulus a rozvíjet jednotlivé teze
    • rukopis Würzburg m.ch.f. 118 (viz katalog) obsahuje zajímavá schémata kognitivních mohutností – nepříliš vábná figura mužské hlavy zobrazuje vnější smysly, vnitřní smysly jsou lokalizovány do mozku, jednotlivé schopnosti intelektu jsou zobrazeny jako kruhy vznášející se nad hlavou, jelikož intelekt je imateriální mohutnost
  • Kocánová: některé rukopisy obsahující texty k předpovídání počasí vznikly v Krakowě, dnes jsou ale uloženy v Praze (např. III.C.2, VI.F.7 či I.G.6)
  • Hadravová: v Praze objevila dva opisy tzv. Vatikánského mytografa (v rkp. IX.C.3 bylo matoucí, že text je v incipitu i kolofónu označen jako Fulgentiův)
  • Krauze-Błachowicz: spekulativní gramatika byla velmi populární na přelomu 14. a 15. stol. v Krakowě i Praze
    • báseň Massa gramaticae v řeči vázané pojednává o syntaxi na základě Tomáše z Erfurtu
    • báseň patrně nevznikla v Praze, ale minimálně zde byla používána při výuce (rkp. KMK M.84 – viz katalog)
  • Cermanová: Secretum secretorum bylo v českém prostředí velmi oblíbené – v českých knihovnách se dochovalo více než 30 kopií latinského textu, německé překlady a dokonce i jeden překlad staročeský
    • Secretum bylo používáno v mnišském prostředí (hl. lékařské rady a dietetika) i mezi univerzitními učenci (hl. pasáže o lékařské teorii a fyziognomii)
    • ozvěny Secreta se objevují už koncem 13. stol. za vlády Václava II., dále u dvorních lékařů (Havla ze Strahova či Albíka z Uničova)
    • v rkp. V.G.25 (viz Manuscriptorium; od fol. 287r?) se dochovalo excerptum adresované Zikmundovi Lucemburskému, které zmiňuje škodlivost koitu a nadměrného pití vína
    • → o Secretu secretorum více v následujícím příspěvku
  • Blažek: co se týče pražských komentářů k Aristotelovi, v 1. pol. 15. stol. vznikaly hlavně komentáře k logice a přírodní filosofii, částečně byly modelovány podle Buridana
    • zhruba od 50. let narůstá vliv Jana Versora, jehož komentáře 3 čeští studenti opsali v Paříži a dopravili do Prahy, kde měly ohromný úspěch
    • zhruba od 70. let 15. stol. lze sledovat úpadek aristotelských studií v českých zemích – nevznikají nové komentáře, pouze se používají staré
Víceméně všechny konferenční příspěvky se opíraly o rukopisný materiál a přinášely tak nové a originální poznatky o nejstarším období české filosofie. Z konference by měl vyjít sborník v nakladatelství Brepols.

28. listopadu 2016

Porod císařským řezem ve středověkých Čechách?

Před několika měsíci přinesla česká média zprávu o výzkumu na poli dějin středověké medicíny. Vyznění článků bylo bombastické: císařský řez – porodní metoda, kterou lze v problematických případech zvýšit pravděpodobnost přežití dítěte i matky a která byla až do 19. stol. velmi problematická (úmrtnost matek až 90%) – byl údajně proveden již ve středověkých Čechách. Česká televize mluví o českém objevu, který "přepisuje dějiny lékařské vědy" a prohlašuje, že "v době vlády Lucemburků ... se totiž povedl úspěšný porod císařským řezem". Článek na Aktuálně.cz je pak střízlivější a spíše tlumočí závěry vlastního odborného článku.

Samotný článek vyšel v časopise Česká gynekologie a jeho autory jsou historik Václav Drška, historička lékařství Milada Říhová a porodník a anesteziolog Antonín Pařízek – viz (Pařízek et al., 2016). Článek už svým názvem ("Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě?") evokuje možnost zásadního objevu, přesto ale svou formulací naznačuje, že se pohybuje na tenkém ledě dohadů. Popisuje porod Betrice Bourbonské (druhé manželky Jana Lucemburského), která zřejmě při porodu omdlela, lékaři ji považovali za mrtvou a vyřízli plod z jejího těla, avšak nastalá bolest ji přivedla zpět k vědomí. (Rekonstrukce takové podoby událostí je postavena jen na nepřímých důkazech jako jsou zmínky v dopisech a kronikách a je tedy sice možná, nikoliv však jistá.) Takto narozené dítě se dožilo dospělosti a jako Václav, vévoda lucemburský, se tento nevlastní bratr Karla IV. stal dědicem frankofonní části lucemburského panství, básníkem a podporovatelem umění. I matka Beatrice porod přežila.

O článku se doslechla i přední světová znalkyně dějin středověkého lékařství, gynekologie a porodnictví Monica H. Green, která se k této věci vyjadřuje na Academia.edu. Překládá seznam celkem 26 odborných studií a knih, které se zabývají problematickou císařského řezu ve středověku a z nichž většinu, jak poznamenává, Pařízek et al. překvapivě vůbec necitují. Už jen na základě tohoto seznamu literatury se zdá, že "objev" českých badatelů není zase tak převratný.

Císařský řez – či spíše sectio in mortua.
Iluminace již ze 13. stol. z kodexu obsahujícího Avicennův Kánon lékařství.
(Besançon, Bibliothèque municipale, MS 457, fol. 260v )

Zřejmě je také vhodné zohlednit tezi, kterou Green překládá již ve své starší monografii Making Women's Medicine Masculine: nazývat tento konkrétní středověký porodnický úkon "císařským řezem" je nevhodné. Císařský řez je lékařský zákrok, jehož cílem je přivést na svět dítě a udržet při životě matku. Středověká praxe je podle Green spíše sectio in mortua (dosl. "rozříznutí mrtvé ženy"). Nenarozené dítě je chirurgicky vyňato z těla zesnulé matky z náboženských důvodů – aby mohlo být pokřtěno. (Green, 2008, s. 103-104) Případ popisovaný Pařízkem et al. je tedy zřejmě spíše jen náhodou – situací, kdy Beatrice byla již považována za mrtvou a proto se přikročilo k chirurgickému vynětí dítěte. To, že matka nakonec přežila, nebylo záměrem lékařů (a zřejmě to nijak nesvědčí o úrovni lékařské vědy v lucemburských Čechách, na který odkazuje publicistika), ale spíše šťastnou náhodou (k podobnému dochází ostatně i Pařízek et al., 2016, s. 311-312). Mluvit zde tedy o "císařském řezu" a zásadním objevu je tedy minimálně zavádějící.

LITERATURA

  • GREEN, M. H. Making Women's Medicine Masculine: The Rise of Male Authority in Pre-Modern Gynaecology. Oxford: Oxford University Press, 2008.
  • PAŘÍZEK, A.; DRŠKA, V.; ŘÍHOVÁ, M. Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě? Česká gynekologie. 2016, roč. 81, č. 4, s. 304–313.