23. prosince 2014

Insolubilia na Facebooku

Nadšený čtenář!
Iluminace z vatikánského rukopisu
Auriolova Scripta (MS Borghese 329, fol. 51r).
V lednu to bude už pět let od založení tohoto blogu věnovaného středověké filosofii a vědě. Rozhodl jsem se, že k této příležitosti vytvořím blogu stránku na Facebooku. Případní zájemci ji mohou nalézt zde.

Stránka bude sloužit především ke sdílení nových příspěvků na tomto blogu. Takže, pokud vás blog zajímá a chcete mít upozornění na nové příspěvky z první ruky (a zároveň nemáte možnost sledovat mne na Google+ nebo na Twitteru), můžete se přihlásit k odběru nově i na Facebooku.

Přeji pěkné Vánoce!

13. prosince 2014

O pojmu tradice

Tento příspěvek je drobnou úvahou o pojmu tradice a navazuje na předchozí příspěvek o konferenci "Pluralita tradice ve středověké a raně novověké filosofii".

Jak jsem zmínil již v předchozím příspěvku, na řečené konferenci poněkud chyběla reflexe toho, co se myslí slovem "tradice". Osobně tradicí rozumím určitý intelektuální a společenský útvar, který je v rámci nějakého širšího časového období víceméně konstantní (nebo se vyvíjí jen pomalu), zahrnuje určité základní teze, návody k různým (v tomto případě především intelektuálním) praktikám a zároveň "autority", tj. vzory, podle nichž je tyto praktiky záhodno vykonávat. Filosofická tradice tedy s sebou nese určité postoje, hodnotové soudy o tom, které otázky jsou důležité a které ne, a také to, jaké typy argumentů jsou považovány za přesvědčivé.

S pojmem tradice se však dále pojí problém, který nám zanechalo osvícenství: totiž představa, že tradice je něco svazujícího, něco, co nám brání svobodně myslet.
Osvícenství se koneckonců samo definuje na základě rozchodu s tradicí. Jako doklad nám může posloužit slavná Kantova úvaha o tom, co je to osvícenství. V tomto textu královecký filosof klade ostrou distinkci mezi tradicí na jedné straně a racionalitou na straně druhé. Podle Kanta je pak osvícenství procesem přechodu od (a) nesvéprávností k (b) svéprávnosti; tedy mezi
  • (a) situací, kdy člověk jedná podle pravidel, k nimž nedochází vlastním rozumem, nýbrž kdy na používání rozumu rezignuje a „líně a zbaběle“ přijímá pravidla, která ustanovili jiní;
  • a (b) situací, kdy člověk je schopen užívat svůj rozum samostatně bez cizího vedení a nepřijímat pravidla slepě. (Kant, 1993: 381-387)
Tato distinkce mezi intelektuální nesvéprávností a svéprávností bývá od Kantových dob často ztotožňována s distinkcí mezi poslušenstvím tradici na jedné straně a užíváním rozumu na straně – a v důsledku toho zároveň s distinkcí mezi premoderní a moderní dobou.

Je však vhodné z této Kantovy úvahy odvodit, že (dejme tomu) středověká filosofie je neracionální, protože má pozitivní vztah k tradici? Osobně se domnívám, že taková odsouzení je poněkud unáhlené. Ukázat to lze na tom, jak ve středověku byly užívány filosofické autority (auctoritates). Ačkoliv se ve středověkých textech úcta k autoritám určitě objevuje, rozhodně se nejedná o slepou poslušnost.

Ilustrativní může být např. přístup bagdádského polyhistora Al-Kindího (9. stol.) k eukleidovské optice – v úvodu svého optického pojednání De aspectibus představuje tento myslitel své cíle: chce jednak předložit a vyložit (exponere), co nám zanechali starověcí učenci (antiqui), ale na druhou stranu rozšířit a doplnit (augere), co oni sami započali. (De aspectibus, prol., ed. Björnbo, 3) Středověký učenec si tedy uvědomuje svou návaznost na úspěchy předchozích generací, zároveň ale je schopen na jejich práci navázat a v dílčích aspektech ji opravit.

Ještě zjevnější je povaha tohoto přístupu k tradici v žánru scholastických kvestií. Jak poukazuje scotistický badatel Antonie Vos (mimochodem De Rijkův žák), ve středověku se autority objevují na obou stranách kvestie – tj. když je představena otázka, shromáždí se názory autorit ve prospěch kladné i záporné odpovědi. V důsledku toho kvestie nemůže být rozhodnuta na základě autorit, ale jiným způsobem – můžeme dodat: užíváním rozumu. Role autorit spočívá pouze v tom, že vytyčují prostor, ve kterém se pravda nachází. (Vos, 2006: 530-539)

Také jednotlivé příspěvky na řečené konferenci ukázaly, že v případě středověkých a raně novověkých myslitelů není rozumné počítat s tak ostrou distinkcí mezi tradicí a racionalitou. Středověcí a raně novověcí myslitelé (většinou) nepodléhají tradici slepě, ale naopak ji opětovně promýšlí a rozvíjejí. V této souvislosti si zaslouží zmínku příspěvek Lukáše Nováka o Dunsi Scotovi: na Scotovi lze demonstrovat běžný středověký způsob práce s autoritami – pokusit se "zachránit, co se dá", číst autority vstřícně a interpretovat je tak, aby výsledkem byly pravdivé postoje. Tento způsob podle Nováka kontrastuje s novověkým způsobem myšlení, které naopak tradici odvrhuje a snaží se "začít znovu".

LITERATURA
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • KANT, I. Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? Filosofický časopis. 1993, roč. 41, č. 3, s. 381-390. Přel. J. Loužil, kom. M. Znoj.
  • VOS, A. The Philosophy of John Duns Scotus. Edinburgh University Press, 2006.

Pluralita tradic (Nové Hrady)

Počátkem tohoto týdne se v Nových Hradech v jižních Čechách konala konference Pluralita tradic ve středověké a raně novověké filosofii, kterou pořádaly Filosofický ústav AV ČR a Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Na konferenci vystoupili historikové filosofie zabývající se dlouhým obdobím v dějinách myšlení rozprostírajícím se od raného latinského středověku, přes vrcholný středověk, až po raně novověkou filosofii. Zazněly následující příspěvky (viz také program, v němž ale došlo k určitým změnám):

Pondělí 8. prosince:
  • Marek Otisk (FLÚ AV ČR, FF OU): Číslo a matematika jako předmět filosoficko-teologického zájmu raně středověkých myslitelů
  • Václav Němec (FLÚ AV ČR, FF UK): Vědomý a nevědomý novoplatonismus ve středověku
  • Lukáš Novák (FF UK, TF JU): Scotova „recepce“ novoplatonismu
  • Tomáš Nejeschleba (FF UP): Bonaventurismus jako svébytný filosofický systém?
  • Jakub Sirovátka (TF JU): Nekonečnost Nekonečna. Tradice radikální transcendence u Mikuláše Kusánského v návaznosti na Augustina a Diogena Areopagitu
  • Miroslav Hanke (FLÚ AV ČR, FF ZČU): Problém univerzálií v pozdněstředověkém nominalismu. Případ Martina Magistriho (1432–1482)
  • Jan Samohýl (TF JU): Diskuse k „Maimonidovské kontroverzi“ v Praze v druhé polovině 16. století v kontextu židovského myšlení
  • Prokop Sousedík (KTF UK, UJEP), David Svoboda (KTF UK, FLÚ AV ČR): Různé koncepce matematiky od antiky po novověk
 Úterý 9. prosince:
  • Daniel Heider (FLÚ AV ČR, TF JU): Idea řádu a metodologie Suárezovy psychologie
  • Tomáš Machula (TF JU, FLÚ AV ČR): Koncepce kardinálních ctností ve středověké scholastice
  • Daniel Špelda (FF ZČU): Progresivistická rétorika raně novověké filosofie a věd
  • David Svoboda (FLÚ AV ČR, KTF UK): Tomistické pojetí vztahu
  • Jan Palkoska (FF UK): Pappova matematická analýza a Descartova metoda

Příspěvky byly zaměřeny tak, aby poukazovaly na fakt, že středověké myšlení není čistě homogenní – že se nejedná např. o rozvíjení čistě aristotelské tradice. Celkově lze z příspěvků odvodit několik tradic, které se projevovaly v středověkém a novověkém (latinském) myšlení:
  • samozřejmě scholastické myšlení (Novák, Hanke, Heider, Machula)
    • scholastika není zjevně definovaná nějakými základními tématy (např. filosofickou theologií) – už samotné příspěvky ukázaly, že se jednotliví myslitelé zabývali teorií poznání (Novák), metafyzikou a naukou o duši (Svoboda, Heider), logikou a ontologickými závazky (Hanke), ale i etikou a teorií ctností (Machula)
    • stejně tak scholastika není definována nějakými vybranými postoji, např. realismem (viz Hanke a nominalismus) nebo aristotelismem (scholastický filosof často zastával i novoplatónské postoje – viz dále)
    • scholastickou tradici lze zřejmě definovat nejlépe její metodou – pojmová analýza, důraz na argumentaci, apod.
  • novoplatónská filosofie a její dědictví (Němec, Novák, Nejeschleba, Sirovátka, Heider)
    • zajímavé byla teze Václava Němce: ve středověku byl velmi častý "nevědomý" platonismus – i když mnozí autoři (což platí zvl. pro raný středověk) neměli např. k dispozici Platónův korpus, jejich myšlení je prodchnuto novoplatónským viděním světa (k této problematice viz např. aktuální podcast Petera Adamsona)
    • v rámci reflexe této tradice některé konferenční příspěvky zkoumaly novoplatónské (a augustinovské) prvky, které se projevují u scholastických autorů – např.:
      • Novák a Scotova kritika iluminační teorie poznání u Jindřicha z Gentu (reflexe části Scotovy kruciální 3. distinkce z Ordinatio I; viz [Pasnau, 2003: 300-304]); 
      • Heider a argumenty v Suárezově psychologii, které se zakládají na novoplatónské myšlence řádu a "velkého řetězce jsoucen" (novoplatónská představa hierarchie je častá; objevuje se např. i u Petra Auriola - viz [Lička, 2015: zvl. §3]);
      • Nejeschleba a otázka, jak vysvětlit pnutí mezi tradicí platónskou a aristotelskou u Bonaventury (o sporu mezi interprety Bonaventury píše poutavě už ve studii [Nejeschleba, 2003: 7-18])
  • matematika (Otisk, Palkoska, Sousedík/Svoboda)
    • příspěvky poukázaly na důležitost matematické tradice od antiky po novověk; zabývaly raně středověkým pojetím matematiky, známým především z kvadriviálních příruček (Otisk), i vlivem matematiky na filosofii:
      • Palkoska ve svém příspěvku obhajoval tezi, že Descartova metoda byla částečně inspirovaná řeckou matematikou/geometrií, zvláště Pappem z Alexandrie, především geometrickým pojmem analýzy (Palkoska v příspěvku přesvědčivě propojil Descartovu epistemologii [metodu analýzy]  s jeho kognitivní psychologií = rozbor jednotlivých mentálních procesů jako chápavost, soud až k tzv. "vynucenému souhlasu", který provádí vůle, předloží-li nám chápavost jasný a rozlišený obsah)
  • židovské myšlení, které na konferenci představil Samohýl na dědictví maimonidovských kontroverzí v Praze
Kromě příspěvků reflektujících jednotlivé tradice a jejich aspekty zazněla také jakási "meta-reflexe" přístupu ke tradicím a autoritám v renesanci, novověku a osvícenství (Špelda). Špelda k tomuto tématu přistoupil prostřednictvím metafor, které se v těchto obdobích objevovaly – např.:
  • figura obráceného věku (staří nejsou antičtí myslitelé, ale my, protože naše doba má za sebou více věku → jeden důsledek = infantilizace Aristotela);
  • metafora trpaslíků na ramenou obrů (která postupně měnila význam od představy dekadence a úpadku [příroda je slabá, naše vědění je "zakrslé" v porovnání s veleduchy antiky]) až po představu kumulativnosti poznání [díky tomu, že sedíme na ramenou obrů, vidíme dále]);
  • metaforu génia uvězněného v čase (Aristotelés měl pronikavého ducha a kdyby slyšel argumenty pro novou kosmologii, určitě by s nimi souhlasil; kdyby Duns Scotus nežil v době tmářství, nemarnil by čas subtilnostmi a byl by novým Newtonem). (Od poslední metafory už není daleko k historismu.)
Na konferenci poněkud chyběla reflexe toho, co je to tradice, byť tento termín zazníval velmi často. (Drobné úvaze o pojmu tradice věnuji následující příspěvek.) Dále, je přirozené, že na takto široce pojaté konferenci se patřičné pozornosti nedostane všemu. Spíše marginálně byly představeny některé tradice geokulturní: arabská středověká filosofie zazněla pouze okrajově v příspěvku Václava Němce, byzantská vůbec; je však třeba podotknout, že židovské myšlení bylo tématem celého jednoho příspěvku (Samohýl). Tradice vědecká byla představena dostatečně, ovšem poněkud jednostranně – z vědeckých disciplín se mluvilo pouze o matematice. Nikdo bohužel nereflektoval lékařskou tradici galénovsko-avicennovskou, která měla na evropské latinské myšlení silný vliv od raného středověku (salernská škola) minimálně po 16. století (kromě samotného lékařství také ve filosofických disciplínách – v psychologii, antropologii atp.).

Celkově však konference byla velmi zajímavou událostí. Na závěr lze dodat, že podobná akce se konala již před čtyřmi lety, kdy hlavním tématem byla problematika univerzálií (viz dr. Novotný, 13.12.2010). Z této minulé konference byl publikován "sborník" (resp. supplementum Studií Neoaristotelica) s názvem Univerzálie ve scholastice; podobně i příspěvky, které zazněly na této současné konferenci by se měly dočkat publikování podobnou cestou.

LITERATURA
  • LIČKA, L. Co je člověk? Petr Auriol a role kognitivní psychologie ve středověké definici člověka. In: HERŮFEK, J. Pojetí důstojnosti člověka mezi antikou a novověkem. Ostrava: Ostravská univerzita 2015 (v tisku). [PDF - draft]
  • NEJESCHLEBA, T. „Redukující“ povaha filosofie Bonaventury z Bagnoregia. In: BONAVENTURA. Jak přivést umění zpět k theologii. Váš učitel je jeden, Kristus. Praha: OIKOYMENH, 2003, s. 7-56.
  • PASNAU, R. Cognition. In: WILLIAMS, T. (ed.). The Cambridge Companion to Duns Scotus. Cambridge University Press, 2003, s. 285–311.

30. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – druhý den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly v pátek 24. 10. následující příspěvky:
  • Daniel Heider (České Budějovice/Praha): Late Scholastic Debates about the External and Internal Senses
  • Sabrina Ebbersmeyer (Mnichov): Renaissance Theories of Emotions: Embodied Minds
  • Sander de Boer (Groningen; Academia.edu): The Mind-Body-Problem and the Rise of Dualism
  • Lorenzo Casini (Uppsala): Debates about the Immortality of the Soul
  • Paul Bakker (Nijmegen; Academia.edu): The Soul and its Parts: Debates about the Faculties of the Soul

Příspěvek Daniela Heidera byl zajímavý už jen tím, že se zaměřil na jiné autory než ostatní příspěvky. Místo obligátního Ockhama zvolil Heider za počáteční bod svého příspěvku latinského averroistu Jana z Jandunu (poč. 14. stol.; ačkoliv se dnes jedná o myslitele poněkud pozapomenutého, ve době a dalších staletích měl velký vliv a jeho texty často vycházely tiskem). Z 15. stol. byl vybrán Agostino Nifo, 16. stol. reprezentoval Suárez. (Výklad o Suárezovi byl rozvedením toho, co zaznělo už v září na medievistickém kolokviu v Ostravě – viz 26.9.2014.) Hlavním tématem byl kognitivní aktivismus, resp. aktivní teorie percepce, nikoliv však v platónsko-augustinovském pojetí (jako u Oliviho), nýbrž v rámci aristotelsko-averroistického výkladu: výchozím bodem byla Jandunova nauka o tzv. aktivním smyslu (sensus agens), který je postulován za podobným účelem a s podobným zdůvodněním, s jakými se v averroismu zavádí aktivní intelekt (každá pasivní potence potřebuje nějakou aktivní potenci, která by ji aktualizovala; v případě smyslu to nemůže být vnější objekt – není dostatečně nobilitní, aby přiváděl k aktu duševní potenci). Následovaly reakce na Jandunovu nauku u Nifa a Suáreze.

Sabrina Ebbermeyer se zaměřila úzce na teorii emocí u jediného renesančního filosofa – Bernardina Telesia (16. stol.; viz SEP). Na Telesiově přístupu je zajímavý především jeho materialismus. Duše je čistě materiální část těla, která se vyvinula ze semena; proto ji nelze považovat za formu (jako to dělají aristotelikové). Telesio se zajímal o lékařské pozadí problematiky, zvl. tzv. teorii spiritů (k pojmu spiritus viz 9.1.2013) – spirity jsou velmi jemné tělesné částečky, které mají sídlo v mozkových komorách a jsou po těle rozváděny nervy. Kromě vnímání vnějších věcí jsme také schopni – díky pohybu spiritů – vnímat vlastní tělo, což je zdrojem emocí (když vnímáme své tělo jako celistvé a "zachované", vzbuzuje to v nás rozkoš, naopak vnímáme-li destrukci vlastního těla, vyvolává to v nás bolest). Telesiova teorie emocí se liší jak od aristotelské (emoce nejsou součástí smyslové, tj. nerozumové složky duše a nebojují s rozumovou složkou), tak od descartovské (emoce nejsou v těle a nebojují tak s rozumem/myslí) – podle Telesia jsou emoce částí jednotné materiální duše.

Mladý badatel Sander de Boer přednášel o problému vztahu mezi myslí a tělem (mind-body problem, MBP) a vznikem dualismu ve sledovaném období mezi 14. a 16. stol. (Toto téma mne v dané historické perspektivě velmi zajímá a mělo by být jedním z vedlejších témat mé disertace; několik poznámek k de Boerovým tezím uvedu v jednom z dalších příspěvků.)

Lorenzo Casini se zaměřil na zvláště renesanční debaty o nesmrtelnosti (rozumové) duše – z platónského pohledu (Ficino) a aristotelského pohledu (Pomponazzi).

Posledním pátečním příspěvkem byla reflexe psychologie mohutností od předního odborníka na tuto problematiku, Paula Bakkera. Podle Bakkera je základním problémem psychologie mohutností otázka, jak může jeden princip (duše) být počátkem tolika naprosto odlišných operací (mohutnosti; v aristotelismu od vyživování po abstraktní myšlení). (Jak v diskusi podotkl Perler, tento problém je filosoficky zajímavý, protože zde dochází ke sporu dvou ideálů: jedním ideálem je jednota duše, druhým ideálem funkcionální komplexnost.) Bakkerovou otázkou je potom to, jestli je rozdíl mezi duší a jejími mohutnostmi. V zásadě pak lze rozlišit tři přístupy:
  • (1) mezi duší a mohutnostmi je reálná distinkce (Akvinský),
  • (2) mezi duší a mohutnostmi není žádná distinkce, jsou reálně totožné (augustinovci i nominalisté – např. Buridan, částečně Ockham),
  • (3) mezi duší a mohutnostmi je určitá "střední" distinkce, Dunsem Scotem nazvaná formální.
Zajímavosti z diskuse po tomto příspěvku:
  • Bakker: Pro pojem mohutnosti se v latinské filosofii používaly nejvíce tři termíny: theologové a filosofové používali pojem potentia (potence, potency), lékaři před 16. stol. pojem virtus ("síla", power – toto např. ještě u Reida v 18. stol.), lékaři po 16. stol. pojem facultas (faculty).
  • Perler: Galénovskou tendencí je nalézt pro každou mohutnost nějaký tělesný orgán (odtud zřejmě pramení snaha lokalizovat tzv. vnitřní smysly [představivost, paměť atp.] do některé části mozku).
  • Heider: V diskusích o mohutnostech bývá nearistotelský prvek tzv. "harmonie" mohutností (colligantia), který se vyskytuje u Suáreze (a můžeme dodat, že i u Oliviho).
    • Poznámka: Stručně řečeno, jde o postoj v rámci problému mentální kauzality: podle některých myslitelů zvl. augustinovské tradice je (nemateriální) duše o tolik ontologicky nobilitnější, že na ni tělo (smyslové složky duše) nemohou kauzálně působit. Nicméně k určitému vlivu těla na mysl zajisté dochází; danými mysliteli však není chápán jako kauzální; tento vliv je pouze umožněn "harmonií" mohutností. (Postoj je tedy patrně předchůdcem okazionalismu; rozdílem však je, že na rozdíl od okazionalismu nezdůrazňuje v otázce mentální kauzality roli Boha.)

V sobotu 25. 10. zazněl ještě příspěvek Eileen Sweeney With or Against Passion: Late Scholastics and Renaissance Humanists on the Role of the Passions in Moral Action, který jsem bohužel neviděl, protože jsem v ranních hodinách Berlín opouštěl.

28. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – první den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly ve čtvrtek 23. 10. následující příspěvky:
  • Stephan Schmid (HU Berlín): Introduction: Three Traditions of Late Scholastic Philosophy of Mind
  • Dominik Perler (HU Berlín): Mind and Method
  • Paolo Rubini (Berlín): The Function of the Intellect: Intentionality and Representationalism
  • Sonja Schierbaum (HU Berlín): Late Medieval Theories of (Self-) Consciousness
  • Sydney Penner (Cornell University): Renaissance Debates about the Will and its Freedom 
Příspěvek Stephana Schmida konferenci otevíral a poukazoval především na metodologické a historiografické problémy: období mezi lety 1300 - 1600 obsahuje obrovské množství materiálu: je třeba udržet si systematický nadhled a neutopit se v detailech. Dále rozlišil tři hlavní tradice v tomto období: aristotelismus (široce pojatý, zahrnující všechny scholastiky), humanismus a platonismus (myslitelé typu Ficina).

Dominik Perler zdůraznil různost metod, které se ve sledovaném období používaly ve filosofické reflexi mysli. Celkem rozlišil 3 metodologické přístupy: aristotelský na příkladu Buridana (14. stol.), platónský na příkladu Ficina (15. stol.) a skeptický na příkladu Montaigna. K Perlerovu příspěvku několik poznámek:
  • V reflexi Buridanovy metody vycházel Perler z Buridanových kvestií k De anima (QDA I, q. 1). Buridan si zde klade námitku, že psychologie (scientia de anima), jak se zdá, vůbec nepojednává o duši (de anima), ale je spíše částí široce pojaté fyziologie (a pojednává tedy o úkonech oduševnělého těla – de corpore animato).
  • Námitku Buridan řeší distinkcí: duševní operace lze studovat dvěma způsoby:
    • 1) nakolik jsou dány materiálně (ex parte corporis), nebo
    • 2) vytvářet "mapu duševních funkcí" (ex parte animae). (Ibid., 168-170)
  • První způsob náleží dobové optice či fyziologii (tedy tomu, co se studuje v rámci parva naturalia); druhý způsob Perler zřejmě chápe funkcionalisticky jako psychologii mohutností (faculty psychology – viz např. 12.10.2014).
  • Ficino podle Perlera přistupuje k psychologie z naprosto jiných východisek – nezaměřuje se na fungování duše, ale primárně na její místo v univerzu a její vztah k Bohu. Což má zajímavé důsledky: např. duše musí být zcela aktivní, a to včetně percepce. Tuto tezi (známou už od Augustina, Oliviho, Auriola a mnoha dalších) Ficino ilustruje ve své Platónské theologii příkladem s malířem Apellem a loukou:
    • Příčinou, že Apellés vidí louku (= jeho aktu vidění) není samotná louka, ale jeho duše. Louka je pak spíše "příležitostí", aby se daný akt objevil. (Theol. Plat. III, 1, §14, ed. XXX I, 228 – v samotném textu však není tato Perlerova teze úplně zjevná.)
  • Montaignovy sebe-reflexe nejsou jen "řečmi o vlastním nitru" (jak je hodnotí Malebranche), ale podle Perlera, aplikací skeptické pyrrhónské metody.
    • Zajímavost: v Essais II, 12 Montaigne údajně kritizuje hierarchický model duševních mohutností – který podle něj spočívá v představě duše jako "fiktivní republiky". (Poznámka: metafora vztahu duševních mohutností a vztahu politických aktérů ve státě je středověká – viz k tomu např. františkánská představa vůle jako "krále nad mohutnostmi": (Teske, 1994).

Paolo Rubini se ve svém příspěvku zaměřil na to, jak se ve zkoumaném období vysvětlovala intencionalita. Rubini nejprve předložil "minimální definici intencionality": intencionalita je vlastnost kognitivních aktů, díky které tyto akty referují nebo se jinak vztahují ke svým předmětům nebo obsahům (= intencionalita definovaná jako aboutness). Následně sledoval výklad o této vlastnosti u Akvinského (13. stol.: standardní pojetí, intencionalita jako formální asimilace, koncept species); Ockhama (14. stol.: přímý realismus, odmítnutí species); Pomponazziho (15. stol.: materialismus: intelekt není imateriální; účinnou příčinou rozumových aktů jsou fantasmata) a Suáreze (16. stol.: species a mohutnost tvoří jednotu, která vytváří kognitivní akt).
Několik poznámek:
  • U Ockhama Rubini tvrdil, že objekt i intelekt jsou parciální příčiny rozumového kognitivního aktu (objekt determinuje obsah, intelekt akt tvoří a obdařuje jej intencionalitou). U Ockhama se nicméně objevují místa, kde Venerabilis Inceptor trvá na pasivitě intelektu při poznání – zdá se tvrdit, že rozumové akty jsou v intelektu vyvolány čistě kauzálně samotnými předměty. (Viz zvl. Qq. var., q. 5, OTh VIII, 175; stručně (Lička, 2012: xxvi-xxvii).)
  • U Suáreze Rubini spatřuje novoplatónské motivy: (1) ke vzniku kognitivního aktu je třeba pozornost (vliv Augustina), vztah mezi intelektem a (materiálními) vnitřními smysly (např. fantazií) není kauzální: byť mezi nimi je koordinace či "harmonie" (vliv Simplikia). Oba motivy by možná šlo vyložit jako vliv Petra Oliviho (který zastává obě řečené teze).


Sonja Schierbaumová se ve svém příspěvku zaměřila na otázku sebe-vědomí ve středověké filosofii. Jak v diskusi správně podotkl Penner, nejedná se o téma sebevědomí ve smyslu vědomí sebe sama, své individuality, ale téma tzv. reflexivních kognitivních aktů – tedy aktů, jejichž předměty nejsou vnější věci, ale nějaké mentální entity, především jiné akty. (Jedná se tedy o situace, kdy myslím a zároveň jsem si vědom toho, že myslím.) Schierbaumová vyložila dané téma u Ockhama, Chattona a Suáreze.
Zajímavost:
  • Schopnost mít "běžné" a zároveň reflexivní akty byla scholastiky připisována pouze intelektu a nikoliv smyslům (reflektovat, co se děje ve smyslech, musí už podle Aristotela jiná mohutnost – tzv. společný smysl). Zajímavé však je, že Suárez přiznával určitou míru reflexivity i smyslům.
  • V diskusi se probíralo, že téma souvisí s problematikou pozornosti – Suárez (narozdíl od ostatních explicitně) hovoří o tématu pozornosti: podle něj je pozornost (attentio) modus duše jako celku. Jak zdůraznil Perler, pozornost není modus jedné mohutnosti, jejím nositelem je duše jako celek.
Konečně Sydney Penner opustil – v tomto dni dominující – téma kognitivních mohutností a zaměřil se na mohutnost apetitivní: totiž na vůli a její svobodu. Ve svém příspěvku se zkoumal Ockhama, Buridana, židovského myslitele Hasdaie Crescase a obligátního Suáreze. Zajímavosti:
  • Radikální voluntarismus Ockhamův: lidská vůle není determinována ničím, ani úsudkem intelektu (nevolíme nutně to, co je rozumné zvolit) a dokonce ani dobrem! Ockham jde dokonce až k tezi, že si můžeme zvolit jednání, o němž jsme si zcela jisti, že nás povede k nešťastným pocitům (jako příklad uvádí supererogaci, tedy obětování sebe sama pro obecné dobro, aniž bychom počítali s nějakou odměnou, např. v posmrtném životě; sebevraždu a páchání hříchu, jehož negativních důsledků jsme si vědomi).
  • Suárez působí v jiném společenském pozadí: zatímco Ockhamův voluntarismus byl chápán ve své době jako něco podivného, v době Suáreze mají katoličtí myslitelé potřebu se vymezovat vůči protestantům zastávajícím deterministické pozice, a proto kladou na svobodnou vůli větší důraz než ve středověku. Nicméně Suárez přesto nejde tak daleko jako Ockham: máme svobodnou vůli, ale ne radikálně svobodnou = volíme pouze mezi těmi alternativami, které byly předtím vyhodnoceny intelektem jako dobré.

LITERATURA
  • BURIDAN, J. Quaestiones de anima I. Ed. B. Patar. In: PATAR, B. Le traité de l’âme de Jean Buridan (Prima lectura). Edition, étude critique et doctrinale. Louvain-la-Neuve, 1991. [= QDA]
  • FICINO, M.  Platonic Theology. 6 sv. Ed. J. Hankins, přel. M. J. B. Allen. Cambridge, MS: Harvard University Press, 2001-2006. [= Theol. Plat.]
  • VILÉM OCKHAM. Quaestiones variae. Ed. G. I. Etzkorn et al. In: Guillelmi de Ockham Opera theologica. 10 sv. St. Bonaventure, NY 1967–1986, sv. 8. [= Qq. var.]
  • LIČKA, L. Supozice mentálního termínu podle Viléma Ockhama. Studia Neoaristotelica. 2012, roč. 9, č. 3, s. 20-62.
  • TESKE, R. J. The Will as King over the Powers of the Soul: Uses and Sources of an Image in the Thirteenth Century. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 62-71.

2. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – úvod

Minulý týden (23.10. – 25.10.2014) se v Berlíně na Humboldtově univerzitě konala konference Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind (program), které jsem se jakožto posluchač účastnil.

Jak jsem se dozvěděl, konference byla přípravnou akcí, jejímž výsledkem by měl být sborník z ediční řady History of the Philosophy of Mind, který připravuje nakladatelství Routledge. Hlavním editorem celé řady je Christopher Shields (Notre Dame), který byl na konferenci také přítomen.

Jak mi sdělil organizátor celé akce, Stephan Schmid (Berlín), řada by mít celkem asi 7 svazků a měla by shrnout dějiny (především filosofického) zkoumání mysli "od Platóna po Putnama". Jemu a jeho kolegům připadl svazek třetí, který má za úkol obsáhnout 14., 15. a 16. století, tedy dobu obecně označovanou jako pozdní středověk a renesance. Sborník by měl vyjít v r. 2016 v Routledge.

Raffael – Amor a Psyché (konferenční emblém: Amorova náklonnost k Psyché má reprezentovat náklonnost badatelů-filosofů k otázkám duše a jejích operací)

Badatelé, kteří představovali své články do budoucího sborníku, působí z velké části na evropských univerzitách, české badatele zastupoval Daniel Heider (Budějovice/Praha). Příspěvky většinou originálně uchopovaly nějaké systematické téma (kognitivní mohutnosti, dualismus, intencionalita, vědomí, percepce, emoce, svobodná vůle) a demonstrovaly na pozadí širšího narativu, jak bylo běžné k danému tématu přistupovat ve vymezeném období – většina příspěvků proto začínala Ockhamem (kterým se otevírá 14. stol.) a končila Suárezem (který představuje konec 16. stol. a zároveň pomyslný milník v dějinách filosofie těsně před Descartem). Každý příspěvek kromě toho zahrnoval nějakého reprezentanta 15. stol., většinou se jednalo o filosofy běžně označované jako "renesanční" (Ficino, Telesio, Pomponazzi); bylo zajímavé sledovat myšlení těchto autorů na pozadí scholastického rozvrhnutí problematiky. Poznámky k jednotlivým příspěvkům a podnětným diskusím, které po nich zazněly, shrnu v následujících příspěvcích.

Poznámka na závěr: konference se konala v jedné z budov berlínského centra TOPOI na Hannoversche Straße, v těsné blízkosti hřbitova, na němž leží Hegel či Fichte...

12. října 2014

Petr Olivi a nemorálnost optiky

Františkánský myslitel Petr Olivi (1248/49 – 1298), známý spíše z dějin církevních řádů v souvislosti s radikální frakcí františkánů, tzv. spirituály, k nimž měl ideově blízko, byl relativně originálním a invenčním myslitelem i na poli filosofickém (pro přehled v češtině viz Kobusch, 2014: 376-396). V tomto příspěvku stručně představím jeho kritiku dobové převládající optické teorie.

Olivi zjevně dobře znal středověkou optickou tradici zakládající se na intromisi, resp. pasivitě smyslových orgánů – tj. tezi, že vnímání je vysvětlitelné na základě kauzálního působení vnějších předmětů. Hlavními představiteli této pozice byli Alhacen a Roger Bacon (jejich znalost u Oliviho dokládá Tachau, 1988: 40-41; viz také 9.9.2014 nebo 16.5.2014). Olivi základní předpoklad této optické tradice kritizoval; zajímavé je, že tuto kritiku vedl z morálních pozic.

Jedním z míst, kde se Olivi zabývá optikou, je 58. kvestie jeho komentáře ke 2. knize Sentencí. V této rozsáhlé kvestii (Sent. II, q. 58, ed. Jansen II, 394-517) je jeho hlavním tématem povaha vůle – a otázka, zdali je vůle aktivní, nebo pasivní mohutnost.

Podle Oliviho lze předložit následující argument pro pasivitu vůle (II, 403):
  • (1) Vůle je co do své povahy analogická kognitivním mohutnostem.
  • (2) Všechny kognitivní mohutnosti jsou pasivní.
  • (3) Vůle je pasivní.
Poznámky k tomuto argumentu:
  • Argument předpokládá platnost tzv. psychologie mohutností (faculty psychology), která předpokládá, že v duševním životě lze identifikovat určité základní typy činností, které jsou stálé, relativně autonomní a které lze určitým způsobem klasifikovat (přehledně např. Hasse, 2010; nebo tento můj článek, §2).
  • „Být aktivní“ znamená pro mohutnost to, že je příčinou svých aktů.
  • Je zajímavé, že Olivi se zaměřuje pouze na premisu (2), a nikterak nezdůvodňuje premisu (1), která je však pro argument stejně klíčová. Tradičnější myslitelé (např. Tomáš Akvinský), by s touto premisou jednoduše nesouhlasili.
Oliviho kritika optiky je založena na tom, že její převládající paradigma pracuje s pasivitou smyslů a potvrzuje tedy premisu (2) uvedeného argumentu. Argument tedy vede k potvrzení pasivity vůle, což je pro Oliviho – jako středověkého myslitele – přirozeně velmi neplausibilní teze (implikuje totiž, že nemáme svobodnou vůli, což znamená v důsledku, že bychom nebyli zodpovědní za své jednání atp.). Proto se Olivi domnívá, že zastávat tezi (2) je nemorální – znamená to podle něj "zničit nejen lidskou důstojnost, ale také víru, zákon, milost a vůbec všechno dobré". Tvrdit, že kognitivní mohutnosti jsou pasivní, je tak pozice "velmi nebezpečná pro celou křesťanskou víru" (II, 477-78).

Oliviho strategií je proto pokusit se vybudovat takovou teorii percepce, která by pracovala s aktivitou smyslových mohutností. V tom je mu částečnou oporou starší přístup v dějinách optiky, tzv. extramise (který zastávali Eukleidés či Galénos; Olivi jej zná především z Augustina); ovšem notně reformulovaný. Zajímavé také je, že Olivi se mnohem více než na fyzikální aspekty percepce (tj. z větší části spekulace o tom, jak se v oku formuje obraz předmětu, jak fungují jednotlivé části zrakového ústrojí apod.) zaměřuje na fenomenologické aspekty vnímání (např. fenomén pozornosti).

Podobné úvahy, ač dnes na první pohled antikvované kuriozity, byly od Oliviho doby relativně běžné mezi františkánskými mysliteli (resp. obecněji mezi mysliteli ovlivněnými Augustinem) a pomáhaly otevřít cestu k psychologickým a fenomenologickým aspektům percepce a duševních schopností obecně. Pokud se dnes někdo táže na kořeny dualistických intuic (např. teze, že mentální sféru nelze popisovat stejným jazykem jako sféru fyzikálních jevů), nestačí se zastavit u Descarta – osobně se domnívám, že tyto kořeny leží hlouběji v dějinách, zřejmě na přelomu 13. a 14. století.

LITERATURA
  • PETR OLIVI. Quaestiones in secundum librum Sententiarum. Ed. B. Jansen. 3 sv. Quaracchi: Collegium S. Bonaventurae, 1922–26.
  • HASSE, D. N. The soul’s faculties. In: PASNAU, R.; VAN DYKE, Ch. (eds.). The Cambridge History of Medieval Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 305-319.
  • KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.

26. září 2014

Středověký člověk (kolokvium, Ostrava)

V pátek 12. září se v Ostravě konalo medievistické kolokvium Středověký člověk: poznání a svět. Příspěvky byly z větší části filosofického rázu:
  • Jana Horáková (OU Ostrava): Odpověď Judy ibn Alfakara Davidu Kímhi
  • Jakub Varga (OU Ostrava): Walter Burky o pravdě a jejím logickém nositeli
  • Lukáš Lička (OU Ostrava): Je optika nemorální? Petr Olivi o povaze smyslového vnímání
  • Daniel Heider (JČU Č. Budějovice, FLÚ Praha): Suárez o vzniku species sensibilis a smyslové percepce
  • Martin Celhoffer (MU Brno, OU Ostrava): Platonismus a pythagoreismus v latinském hudebním písemnictví: základní problémy
  • Pavel Blažek (FLÚ Praha): Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů
  • Michaela Bortlová (OU Ostrava): Proměny ikonografie a zobrazování legendy sv. Benedikta z Nursie ve středověkém umění a kultuře
Několik stručných poznámek o zajímavých tezích:
  • Varga:
    • Burley používal koncept tzv. objektivního bytí nejen pro předměty jednoduchých kognitivních aktů (předmět vnímání, předmět konceptuálního aktu apod.), ale i pro propozice (tj. předměty složených kognitivních aktů, kterým dnes říkáme propoziční postoje)
    • podle Burleyho je rozdíl mezi mentální propozicí, která existuje v intelektu subjektivně (je složena z nějakým mentálních entit, zřejmě kognitivních aktů uchopujících subjekt a predikát) a tzv. propozicí in re, která je na jedné straně složena z věcí samotných, na straně druhé však existuje v intelektu "objektivně" (obiective)
      • → opět zde máme příklad toho, jak koncept objektivního bytí slouží pro překlenutí mezery mezi myslí a světem (jak bylo ukázáno v předchozím příspěvku)
    • koncept objektivního bytí mohl Burley převzít přímo od Scota (jak zdůraznil Jakub, byl Burley patrně jeho posluchačem); dalším možným zdrojem mohl být také Petr Auriol (několik z jeho příkladů smyslových klamů cituje Burley v De universalibus, cap. 6, ed. Wöhler, 62)
  • Heider:
    • příspěvek čerpal ze Suárezova spisu De anima (ed. Castellote), hlavně ze dvou kvestií:
      • (1) De an., d. 6, q. 2: Utrum ad productionem specierum sensibilium necesse sit ponere sensum agentem
      • (2) De an., d. 4, q. 4: Utrum actus cognoscendi fiat a potentia, in qua recipitur simul cum specie
    • zajímavé je, že Suárez zkoumal averroisty nastolenou otázku, zda je třeba postulovat aktivní smysl (viz (1)); znal a navazoval na texty Jana z Jandunu (což však mezi renesančními scholastiky nebylo neobvyklé); na danou otázku odpovídá záporně
    • v otázce vzniku percepčního kognitivního aktu (viz (2)) Suárez hledá nějakou střední pozici mezi aktivitou ("augustinianismus", např. Olivi či Jindřich z Gentu) a receptivitou / pasivitou kognitivních mohutností ("aristotelismus", např. Akvinský)
    • Suárez dochází ke stanovisku, které je blízké Scotově (a také Auriolově) pozici: pro vznik kognitivního aktu jsou určující dvě parciální příčiny – jedna na straně duševní mohutnosti, jedna na straně objektu
      • podle doc. Heidera je však mezi Suárezem a Scotum rozdíl:
        • u Scota je hlavní příčinou kognitivní mohutnost, instrumentální příčinou pak species;
        • u Suáreze je instrumentální příčinou mohutnost in-formováná species, hlavní příčinou je pak sama duše
  • Blažek:
    • velmi zajímavý příspěvek z hlediska interkulturních vztahů mezi latinskou Evropou a muslimským světem: otázka, jaké byly ve středověké Evropě znalosti muslimské polygamie
    • jako pramen sloužily autorovi středověcí a raně novověcí životopisci: např.  Burchard ze Štrasburku, Simone Sigoli, Lionardo Frescobaldi, Anselm Adorno atd.
    • podkladem příspěvku byla studie (Blažek, 2014)
  • Celhoffer:
    • v antice existoval rozdíl mezi dvěma školami hudební teorie:
      • pythagorejci – předkládali aritmetickou teorii hudby (hudba je smyslově postřebnutelným projevem matematických vztahů, mezi aritmetickou proporcí a zvukovou harmonií je analogie – viz "mýtus o kovárně")
      • aristoxenovci / harmonikové – předkládali "empirickou" teorii hudby (hudba je především záležitostí sluchu, proto se snaží nalézt pokud nejmenší intervaly postřehnutelné sluchem)
    • ačkoliv pythagorejský přístup vypadá na první pohled jako příliš spekulativní, prakticky je úspěšnější než aristoxenovský

Pozn.: Ve svém příspěvku jsem se zaměřil na:
  • (1) Oliviho kritiku tradičních intromisních teorií percepce (Alhacen, Roger Bacon) (na tento krok jsem se zaměřil už na dubnové konferenci v Brně – viz 16.5.2014), vedenou z morálních pozic,
  • (2) jeho kritiku extramise (Augustin) a konečně
  • (3) na jeho vlastní pozici zakládající se na silném důrazu na aktivitu smyslů.
Stručně v následujícím příspěvku.

EDIT (13.11.2014): Stručná zpráva o kolokviu, kterou jsme napsali s Jakubem Vargou, vyšla v Listech Filosofické fakulty Ostravské univerzity (2014, č. 8, s. 8).

LITERATURA
  • FRANCISCO SUÁREZ. De anima. Commentaria una cum quaestionibus in libros Aristotelis De Anima. Ed. S. Castellote. 3 sv. Madrid, 1992. Dostupné z WWW.
  • WALTER BURLEY. Tractatus de universalibus. Traktat über die Universalien. Lateinisch – Deutsch. Ed. et trans. H.-U. Wöhler. Leipzig: Sächsische Akademie der Wissenschaften, 1999.
  • BLAŽEK, P. Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů . In: KRAS, P.; NODL, M. (eds.). Manželství v pozdním středověku: rituály a obyčeje / Małżeństwa w późnym średniowieczu: rytuały i zwyczaje (= Colloquia mediaevalia Pragensia 14). Praha: Filosofia, 2014.

21. září 2014

Objektivní bytí (esse obiectivum) – několik poznámek a literatura

Koncept tzv. "objektivního bytí" (esse obiectivum) je originálním příspěvkem středověké filosofie, který leží na pomezí metafyziky mysli a teorie intencionality. Samotný termín měl ve středověku mnoho synonym – kromě objektivního/předmětného bytí se často mluvilo o bytí intencionálním (intentionale) nebo zmenšeném (diminutum); Petr Auriol používal vlastní termín "jevící se bytí" (esse apparens).

Základním metafyzickým přesvědčením spojeným s tímto konceptem je to, že je-li nějaká věc poznána / uchopena kognitivním aktem, disponuje zároveň dvěma způsoby existence (modi essendi):
  • (a) jednak existuje reálně / subjektivně ve vnějším světě nezávisle na kognitivním aktu,
  • (b) jednak existuje intencionálně / objektivně jakožto předmět kognitivního aktu.
Distinkce mezi oběma způsoby existence přísně vzato nespočívá v mentalitě – tj. v tom, že (a) by bylo extramentální / fyzikální, kdežto (b) by bylo intramentální, existující v mysli na způsob mentálního obrazu nebo reprezentace. Rozdíl spočívá spíše v závislosti – (a) je nezávislé na jakékoliv kognitivní aktivitě, kdežto (b) objektivní bytí věci získají pouze tehdy, jsou-li uchopovány nějakým kognitivním aktem.

Tato drobná nuance má zásadní dopad: "Intencionální" není distinktivním rysem mezi fyzikálním a mentálním, není "známkou mentálního" (jak někdy máme sklon tvrdit pod vlivem tzv. Brentanovy teze). Intencionální / objektivní bytí není tedy nutně mentální entita, někteří středověcí autoři naopak trvají na tom, že je to způsob existence vnější věci.

Proponenti této nauky zároveň tvrdili, že mezi (a) reálným a (b) objektivním bytím je (ve většině případů) identita: jedna a tatáž reálná věc pokaždé disponuje jiným způsobem existence. Nauka je tak vyjádřením epistemologického realismu: věc může existovat reálně ve světě a zároveň objektivně v mysli jakožto poznaná, jedná se však o tutéž jednu věc. (Někteří interpreti zdůrazňují, že se jedná o rozpracování staré aristotelské teze o tom, že při poznání se poznávající mohutnost stává poznaným předmětem.)

Existují ovšem předměty našich kognitivních aktů, které mají pouze (b) objektivní bytí – tj. v realitě jim nic neodpovídá přesně, jsou to ovšem stále nějaké předměty kognitivních aktů, které mají objektivní bytí; tato nauka nám umožňuje mluvit o těchto kvazi-předmětech stejným slovníkem, jaký používáme pro popis běžných předmětů každodenní zkušenosti. O jaké předměty se jedná? Mezi věci, které existují pouze natolik, nakolik jsou předměty našich kognitivních aktů, patří např. univerzálie (podle konceptualistů), relace, iluzorní předměty a předměty představivosti.

Několik historických poznámek: nauka o objektivním bytí byla ve středověku užívána nejprve pro výklad statusu Božích idejí, následně často v otázce univerzálií a dokonce pro výklad smyslových klamů (Auriol). Byla oblíbená především u skotistů a Dunsem Scotem ovlivněných myslitelů (Vilém Alnwick, Jakub z Ascoli, Petr Auriol, Jindřich z Harclay, raný Ockham atp.), ale objevuje se dále ve scholastické i novověké filosofii (Suárez, zmínky u Descarta); časově spadá tedy do 14. – 17. století.

Literatura ke konceptu objektivního bytí je rozsáhlá, namátkou lze uvést:
  • obecný výklad nauky: (De Rijk 1975), (Tachau 1988: passim), (Spruit 1994: 277-280);
  • objektivní bytí u Scota a skotistů: (Perler 2001), (Novák 2011: 102-114), (Pasnau 1997: 69-70), (Tweedale 2007: 73-78);
  • u Auriola: (Perler 1994), (Lička 2014: 551-552);
  • u Descarta a Suáreze: (Palkoska 2010), (Heider 2011);
  • v novověké filosofii obecně: (Ayers 1998).
EDIT (24.9.2014): Jak správně připomněl Jakub Varga, (a) subjektivním / reálným bytím nedisponují pouze vnější věci, ale podle středověkých autorů také kognitivní akty samotné (většina autorů je chápe jako kvality duše, tedy reálně existující akcidenty). To je dalším dokladem, že distinkce mezi (a) reálným a (b) intencionálním nebyla ve středověku navržena pro vymezení rozdílu mezi extramentálním či fyzikálním na jedné straně a mentálním na straně druhé.

LITERATURA
  • AYERS, M. Ideas and objective being. In: GARBER, D.;  AYERS, M. (eds.). The Cambridge History of Seventeenth-Century Philosophy. Cambridge University Press, 1998, sv. 2, s. 1062-1107.
  • DE RIJK, L. Quaestio de ideis. Some Notes on an Important Chapter of Platonism. In: MANSFELD, J.; DE RIJK, L. (eds.). Kephalaion. Studies offered to Professor C. J. de Vogel. Assen: Van Gorcum, 1975, s. 204–213.
  • HEIDER, D. K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky „Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu“. Studia Neoaristotelica. 2011, roč. 8, č. 1, s. 95-105.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.
  • NOVÁK, L. Scire Deum esse. Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy. Praha: Kalich, 2011.
  • PALKOSKA, J. Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu. Studia Neoaristotelica. 2010, roč. 7, č. 1, s. 28-48.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
  • PERLER, D. What am I thinking about? John Duns Scotus and Peter Aureol on Intentional Objects. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 72-89.
  • PERLER, D. What Are Intentional Objects? A Controversy among Early Scotists. In: PERLER, D. (ed.). Ancient and Medieval Theories of Intentionality. Leiden – Boston – Köln: Brill, 2001, s. 203-226.
  • SPRUIT, L. Species Intelligibilis: From Perception to Knowledge. Volume I: Classical Roots and Medieval Discussions. Leiden: Brill, 1994.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.
  • TWEEDALE, M. Representation in Scholastic Epistemology. In: LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Aldershot: Ashgate, 2007, s. 63-79.

9. září 2014

Optika na pražské středověké univerzitě

Pokud je mi známo, tématem optické nauky na středověké pražské univerzitě se doposud česká historiografie nezabývala. Tento příspěvek představuje několik povšechných poznámek k tomuto tématu. Především se snaží doložit, že znalost optické tradice mezi pražskými učenci zřejmě existovala už ve 14. stol.

Jako první doklad by mohly sloužit dochované optické rukopisy. Ty se v Praze zřejmě objevují už v předhusovském období:
  • Rukopisy Baconovy Perspektivy – dva rukopisy vznikly přímo v Praze ve 14. stol.,  dnes jsou uloženy v Národní knihovně:
    • MS VIII.G.19 (= Truhlář I, č. 1552) a
    • MS VIII.E.27 (= Truhlář I, č. 1601).
  • Rukopisy Peckhamovy Perspectivy communis – dva rukopisy ze 14. stol. jsou dnes uloženy v knihovně Metropolitní kapituly pražské:
    • MS L.29 (= Patera-Podlaha II, č. 1272) a
    • MS L.41 (= Patera-Podlaha II, č. 1284).
  • Další rukopis Peckhama z 15. stol. je dnes uložen v pražské Univerzitní knihovně:
    • MS adlig. 44.E.8  (= Truhlář II, 2815).
Peckhamovo pojednání bylo zřejmě navíc součástí kurikula pražské artistické fakulty už koncem 14. stol. (Lindberg, 1970: 30).

Dalším důkazem rozšířenosti optických znalostí mezi mistry artes je také Husův Quodlibet (1411), který obsahuje několik kvestií s optickými tématy. Konkrétně lze uvést např. kvestii Eliáše z Týna (q. 52, Hus ho tituluje "Witelo") nebo Jana z Borotína (q. 56, přezdívka "Avicenna").

Téma by si zasloužilo podrobnější analýzu.

LITERATURA
  • JAN HUS. Quodlibet. Ed. B. Ryba. Praha 1948.
  • LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • PATERA, A.; PODLAHA, A. Soupis rukopisů Knihovny Metropolitní kapitoly pražské, I–II. Praha: Česká akademie císar̆e Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1910–1922. [= Patera-Podlaha]
  • TRUHLÁŘ, J. Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, I-II. Praha, 1905-1906. [= Truhlář]