21. září 2014

Objektivní bytí (esse obiectivum) – několik poznámek a literatura

Koncept tzv. "objektivního bytí" (esse obiectivum) je originálním příspěvkem středověké filosofie, který leží na pomezí metafyziky mysli a teorie intencionality. Samotný termín měl ve středověku mnoho synonym – kromě objektivního/předmětného bytí se často mluvilo o bytí intencionálním (intentionale) nebo zmenšeném (diminutum); Petr Auriol používal vlastní termín "jevící se bytí" (esse apparens).

Základním metafyzickým přesvědčením spojeným s tímto konceptem je to, že je-li nějaká věc poznána / uchopena kognitivním aktem, disponuje zároveň dvěma způsoby existence (modi essendi):
  • (a) jednak existuje reálně / subjektivně ve vnějším světě nezávisle na kognitivním aktu,
  • (b) jednak existuje intencionálně / objektivně jakožto předmět kognitivního aktu.
Distinkce mezi oběma způsoby existence přísně vzato nespočívá v mentalitě – tj. v tom, že (a) by bylo extramentální / fyzikální, kdežto (b) by bylo intramentální, existující v mysli na způsob mentálního obrazu nebo reprezentace. Rozdíl spočívá spíše v závislosti – (a) je nezávislé na jakékoliv kognitivní aktivitě, kdežto (b) objektivní bytí věci získají pouze tehdy, jsou-li uchopovány nějakým kognitivním aktem.

Tato drobná nuance má zásadní dopad: "Intencionální" není distinktivním rysem mezi fyzikálním a mentálním, není "známkou mentálního" (jak někdy máme sklon tvrdit pod vlivem tzv. Brentanovy teze). Intencionální / objektivní bytí není tedy nutně mentální entita, někteří středověcí autoři naopak trvají na tom, že je to způsob existence vnější věci.

Proponenti této nauky zároveň tvrdili, že mezi (a) reálným a (b) objektivním bytím je (ve většině případů) identita: jedna a tatáž reálná věc pokaždé disponuje jiným způsobem existence. Nauka je tak vyjádřením epistemologického realismu: věc může existovat reálně ve světě a zároveň objektivně v mysli jakožto poznaná, jedná se však o tutéž jednu věc. (Někteří interpreti zdůrazňují, že se jedná o rozpracování staré aristotelské teze o tom, že při poznání se poznávající mohutnost stává poznaným předmětem.)

Existují ovšem předměty našich kognitivních aktů, které mají pouze (b) objektivní bytí – tj. v realitě jim nic neodpovídá přesně, jsou to ovšem stále nějaké předměty kognitivních aktů, které mají objektivní bytí; tato nauka nám umožňuje mluvit o těchto kvazi-předmětech stejným slovníkem, jaký používáme pro popis běžných předmětů každodenní zkušenosti. O jaké předměty se jedná? Mezi věci, které existují pouze natolik, nakolik jsou předměty našich kognitivních aktů, patří např. univerzálie (podle konceptualistů), relace, iluzorní předměty a předměty představivosti.

Několik historických poznámek: nauka o objektivním bytí byla ve středověku užívána nejprve pro výklad statusu Božích idejí, následně často v otázce univerzálií a dokonce pro výklad smyslových klamů (Auriol). Byla oblíbená především u skotistů a Dunsem Scotem ovlivněných myslitelů (Vilém Alnwick, Jakub z Ascoli, Petr Auriol, Jindřich z Harclay, raný Ockham atp.), ale objevuje se dále ve scholastické i novověké filosofii (Suárez, zmínky u Descarta); časově spadá tedy do 14. – 17. století.

Literatura ke konceptu objektivního bytí je rozsáhlá, namátkou lze uvést:
  • obecný výklad nauky: (De Rijk 1975), (Tachau 1988: passim), (Spruit 1994: 277-280);
  • objektivní bytí u Scota a skotistů: (Perler 2001), (Novák 2011: 102-114), (Pasnau 1997: 69-70), (Tweedale 2007: 73-78);
  • u Auriola: (Perler 1994), (Lička 2014: 551-552);
  • u Descarta a Suáreze: (Palkoska 2010), (Heider 2011);
  • v novověké filosofii obecně: (Ayers 1998).
EDIT (24.9.2014): Jak správně připomněl Jakub Varga, (a) subjektivním / reálným bytím nedisponují pouze vnější věci, ale podle středověkých autorů také kognitivní akty samotné (většina autorů je chápe jako kvality duše, tedy reálně existující akcidenty). To je dalším dokladem, že distinkce mezi (a) reálným a (b) intencionálním nebyla ve středověku navržena pro vymezení rozdílu mezi extramentálním či fyzikálním na jedné straně a mentálním na straně druhé.

LITERATURA
  • AYERS, M. Ideas and objective being. In: GARBER, D.;  AYERS, M. (eds.). The Cambridge History of Seventeenth-Century Philosophy. Cambridge University Press, 1998, sv. 2, s. 1062-1107.
  • DE RIJK, L. Quaestio de ideis. Some Notes on an Important Chapter of Platonism. In: MANSFELD, J.; DE RIJK, L. (eds.). Kephalaion. Studies offered to Professor C. J. de Vogel. Assen: Van Gorcum, 1975, s. 204–213.
  • HEIDER, D. K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky „Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu“. Studia Neoaristotelica. 2011, roč. 8, č. 1, s. 95-105.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.
  • NOVÁK, L. Scire Deum esse. Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy. Praha: Kalich, 2011.
  • PALKOSKA, J. Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu. Studia Neoaristotelica. 2010, roč. 7, č. 1, s. 28-48.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
  • PERLER, D. What am I thinking about? John Duns Scotus and Peter Aureol on Intentional Objects. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 72-89.
  • PERLER, D. What Are Intentional Objects? A Controversy among Early Scotists. In: PERLER, D. (ed.). Ancient and Medieval Theories of Intentionality. Leiden – Boston – Köln: Brill, 2001, s. 203-226.
  • SPRUIT, L. Species Intelligibilis: From Perception to Knowledge. Volume I: Classical Roots and Medieval Discussions. Leiden: Brill, 1994.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.
  • TWEEDALE, M. Representation in Scholastic Epistemology. In: LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Aldershot: Ashgate, 2007, s. 63-79.

9. září 2014

Optika na pražské středověké univerzitě

Pokud je mi známo, tématem optické nauky na středověké pražské univerzitě se doposud česká historiografie nezabývala. Tento příspěvek představuje několik povšechných poznámek k tomuto tématu. Především se snaží doložit, že znalost optické tradice mezi pražskými učenci zřejmě existovala už ve 14. stol.

Jako první doklad by mohly sloužit dochované optické rukopisy. Ty se v Praze zřejmě objevují už v předhusovském období:
  • Rukopisy Baconovy Perspektivy – dva rukopisy vznikly přímo v Praze ve 14. stol.,  dnes jsou uloženy v Národní knihovně:
    • MS VIII.G.19 (= Truhlář I, č. 1552) a
    • MS VIII.E.27 (= Truhlář I, č. 1601).
  • Rukopisy Peckhamovy Perspectivy communis – dva rukopisy ze 14. stol. jsou dnes uloženy v knihovně Metropolitní kapituly pražské:
    • MS L.29 (= Patera-Podlaha II, č. 1272) a
    • MS L.41 (= Patera-Podlaha II, č. 1284).
  • Další rukopis Peckhama z 15. stol. je dnes uložen v pražské Univerzitní knihovně:
    • MS adlig. 44.E.8  (= Truhlář II, 2815).
Peckhamovo pojednání bylo zřejmě navíc součástí kurikula pražské artistické fakulty už koncem 14. stol. (Lindberg, 1970: 30).

Dalším důkazem rozšířenosti optických znalostí mezi mistry artes je také Husův Quodlibet (1411), který obsahuje několik kvestií s optickými tématy. Konkrétně lze uvést např. kvestii Eliáše z Týna (q. 52, Hus ho tituluje "Witelo") nebo Jana z Borotína (q. 56, přezdívka "Avicenna").

Téma by si zasloužilo podrobnější analýzu.

LITERATURA
  • JAN HUS. Quodlibet. Ed. B. Ryba. Praha 1948.
  • LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • PATERA, A.; PODLAHA, A. Soupis rukopisů Knihovny Metropolitní kapitoly pražské, I–II. Praha: Česká akademie císar̆e Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1910–1922. [= Patera-Podlaha]
  • TRUHLÁŘ, J. Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, I-II. Praha, 1905-1906. [= Truhlář]

Středověká optika v latinské Evropě – základní literatura a prameny

V tomto příspěvku představím stručně základní literaturu ke středověké optické tradici a několik nejvýznamnějších středověkých optiků.

V latinském prostředí se optická disciplína nazývala perspectiva, proto se o jejích představitelích někdy hovoří jako o "perspektivistech" (Perspectivus bylo ve latinských středověkých textech přízvisko Alhacena; stejně jako Philosophus byl Aristotelés a Commentator Averroes). Premoderní (tedy antická a středověká) optika se od moderní liší především tím, že se nejedná o čistě fyzikální nauku (zabývající se povahou světla a jeho chováním při průchodu různými typy prostředí). V premoderní době byla optika z velké části naukou o vnímání – a patřily do ní tedy fyziologie zrakového orgánu, psychologie vnímání a částečně noetika. O odrazu (reflexi) a lomu (refrakci) světla však pojednávala, nicméně příslušné katoptrické a dioptrické otázky byly opět vztaženy k vnímání: jak vnímáme skrze odražený / lomený paprsek? Změnu optiky na čistě fyzikální disciplínu lze připisovat až Keplerovi. (Smith, 2004)

Mezi základní literaturu k této disciplíně patří texty následujících badatelů:
  • David C. Lindberg (University of Wisconsinwikipedia)
    • zabývá se optikou z pozice historika vědy, zkoumá především texty samotných optiků-vědců
    • je autorem základní monografie Theories of Vision from al-Kindi to Kepler (Lindberg, 1981) analyzující vývoj optiky od Al-Kindího po Keplera
    • připravil také edice a anglické překlady optických spisů Jana Peckhama a Rogera Bacona
    • velmi užitečný je také jeho obsáhlý katalog latinských optických rukopisů (Lindberg, 1975)
  • A. Mark Smith (University of Missouri)
    • další historik vědy; zásadní jsou především jeho studie, v nichž popisuje proces percepce z hlediska středověké optiky (Smith, 1982; 2004)
    • jeho zásadním počinem je však jeho osmi svazková kritická edice středověkého latinského překladu Alhacena, včetně moderního překladu do angličtiny, precizních úvodních studií a obsáhlých komentářů
  • Katherine H. Tachau (University of Iowa)
  • Dallas G. Denery (Bowdoin Collegeprofil na Academia.edu)
Nyní k samotným středověkým optickým textům. V latinských překladech už od počátku 13. stol. byla dostupná arabská optická pojednání, zvláště:
  • Al-Kindí – De aspectibus (ed. Björnbo)
    • stručné dílo eukleidovského stylu psané more geometrico pojednávájící o základních optických otázkách
  • Alhacen (Ibn Al-Hajtham) – De aspectibus (kritickou edici připravil Smith, dodnes se někdy cituje stará a nepřesná renesanční Risnerova edice)
    • hlavní optická encyklopedie probírající postupně fyziologii a psychologii vnímání, optické jevy týkající se reflexe v zrcadlech (katoptrika) a refrakce v čočkách (dioptrika)
Během 13. stol. vznikly (vcelku rychle za sebou, asi během 60.-80. let 13. stol.) tři hlavní přehledová optická pojednání (edice jednotlivých textů jsou v bibliografii):
  • Roger Bacon sepsal svou Perspectivu (= 5. část jeho Opusu maius); základní pojetí optiky je alhacenovské, text však bere v úvahu i antické optické texty (Eukleida a Ptolemaia), text je zároveň určitým manifestem užitečnosti optické nauky; dále je Bacon autorem originálního díla De multiplicatione specierum
  • Jan Peckham sepsal Perspectivu communis, která je pojednáním více systematickým a přehledným (text je členěn do jednotlivých optických tezí); což bylo zřejmě důvodem, proč se stal nejpopulárnější učebnicí středověké optiky na středověkých univerzitách
  • Witelo a jeho Perspectiva, která je velmi rozsáhlým vědeckým textem
O vzájemném vztahu těchto tří děl a myslitelů pojednává (Lindberg, 1971). Kromě vědeckých a pedagogických pojednání věnovaných cele optice se s optickými tématy lze setkat i v textech filosofických a theologických (namátkou: Petr Olivi, Duns Scotus, Petr Auriol, Vilém Ockham atp. – viz Tachau, 1988). Příkladem hojného užívání optické metaforiky v homiletice je potom Petr z Limoges a jeho dílo Tractatus moralis de oculo (nedávno byl publikován angl. překlad – viz obsah). Tento text vznikl v 80. letech 13. stol., vzápětí po rozšíření optiky na artistických fakultách, a stal se velmi populárních, o čemž svědčí, že se dodnes dochovalo přes 200 rukopisů!

V následujícím příspěvku nastíním několik poznámek k optické tradici na středověké pražské univerzitě.

EDICE LATINSKÝCH PRAMENŮ K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY

  • ALHACEN. De aspectibus, I-III. In: SMITH, A. M. Alhacens Theory of Visual Perception. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of the First Three Books of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2001.
  • ALHACEN. De aspectibus, IV-V. In: SMITH, A. M. Alhacen on the Principles of Reflection. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Books 4 and 5 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2006.
  • ALHACEN. De aspectibus, VI. In: SMITH, A. M. Alhacen on Image-formation and Distortion in Mirrors. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 6 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2008.
  • ALHACEN. De aspectibus, VII. In: SMITH, A. M. Alhacen on Refraction. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 7 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2010.
  • ALHACEN. De aspectibus. In: Opticae thesaurus Alhazeni Arabis libri septem, nunc primum editi. Eiusdem liber De crepusculis et Nubium ascensionibus. Item Vitellonis Thuringopoloni libri X. Ed. F. Risner. Basilej, 1572, fol. 1-282.
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • JAN PECKHAM. Perspectiva communis. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • ROGER BACON. De multiplicatione specierum. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon’s Philosophy of Nature: A Critical Edition, with English Translation, Introduction, and Notes, of De multiplicatione specierum and De speculis comburentibus. Oxford: Clarendon Press, 1983, s. 1–268; 343–362.
  • ROGER BACON. Perspectiva. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon and the Origins of Perspectiva in the Middle Ages: A Critical Edition and English Translation of Bacon’s Perspectiva with Introduction and Notes. Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 1–338.
  • WITELO. Perspectivae liber primus. Books I of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the Mathematical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1977.
  • WITELO. Perspectivae liber secundus et liber tertius. Books II and III of Witelo’s Perspectiva. A Critical Latin Edition and English Translation with Introduction, Notes and Commentaries. Ed. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1991.
  • WITELO. Perspectivae liber quintus. Books V of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the First Catoptrical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. A. M. Smith. Wrocław: Ossolineum, 1983.
ZÁKLADNÍ SEKUNDÁRNÍ LITERATURA K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY
  • DENERY, D. G. Seeing and Being Seen in the Later Medieval World. Optics, Theology and Religious Life. Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
  • LINDBERG, D. C. A Catalogue of Medieval and Renaissance Optical Manuscripts. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1975.
  • LINDBERG, D. C. Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham. Speculum. 1971, roč. 46, č. 1, s. 66-83.
  • LINDBERG, D. C. Theories of Vision from al-Kindi to Kepler. Chicago: University of Chicago Press, 1981.
  • SMITH, A. M. Getting the Big Picture in Perspectivist Optics. Isis. 1982, roč. 72, č. 4, s. 568–89.
  • SMITH, A. M. What is the History of Medieval Optics Really About? Proceedings of the American Philosophical Society. 2004, roč. 148, č. 2, s. 180–194.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.

3. září 2014

Boží ideje a introspekce

V pondělí 1. září se na ostravské KFI konala aristotelská konference mezinárodní konference Λογος και Θεος (viz sborník abstraktů). Na konferenci jsem vystoupil s příspěvkem Boží ideje a aristotelská nauka o duši: Jan Duns Scotus a Petr Auriol. O obsahu příspěvku napoví abstrakt:
Na přelomu 13. a 14. stol. ve výkladu poznání převládal aristotelský přístup, podle nějž rozumové poznání předpokládá přítomnost smyslů – ty poskytují informace o vnějším světě, z nichž je abstrakcí získána intelligibilní vrstva reality. Tento přístup se však jevil jako ne zcela vhodný v případě bytostí jako jsou Bůh či andělé, o nichž doboví myslitelé předpokládali, že jsou schopni rozumového poznání, ale že zároveň nemají tělo a tudíž nedisponují smyslovými mohutnostmi poskytujícími materiál pro abstrakci.
Pro popis poznání u takových bytostí se tedy hledaly nové explanační a terminologické přístupy. V první části příspěvku proto načrtnu výklad Božích idejí podle Dunse Scota (1265/66 – 1308), který je vlivným příspěvkem k této problematice. Ve druhé části příspěvku se zaměřím na františkána o generaci mladšího – Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Auriolův přínos spočívá v tom, že (stejně jako Scotus) výklad přenesl i na lidské poznání, avšak nejen to rozumové, nýbrž dokonce i smyslové. Jak se ukáže, tato strategie přináší zajímavé důsledky pro aristotelskou nauku o duši – konkrétně v otázce, co je předmětem jednotlivých kognitivních mohutností, a dále v otázce, v čem se tyto mohutnosti navzájem odlišují.
V příspěvku jsem představil historickou tezi, že některé teze typické pro moderní přístup k otázce vědomí – např. teze o aktivitě / produktivitě / spontaneitě našich kognitivních mohutností, nebo teze o introspekci jako vhodném a informativním přístupu v psychologických otázkách – jsou aristotelskému přístupu cizí a mají svůj původ zřejmě ve středověkých úvahách o tom, jakým typem poznání disponuje Bůh. (Dr. Petr Dvořák tuto tezi lapidárně shrnul jako "cestu od Aristotela ke Kantovi".)

Podle středověkých theologů (v příspěvku jsem shrnul Scotovu nauku o Božích idejích) je Boží intelekt ve svém poznávání produktivní (vytváří Boží ideje) a zároveň introspektivní – veškeré Boží poznání věcí odlišných od něj je jeho sebe-poznáním (Lectura I, d. 35, q. un., §33, ed. Vat. XVII, 456; Ord. I, d. 35, q. un., §32, ed. Vat. VI, 258). (U některých mladších skotistů – konkrétně u Petra Thomae – byla oblíbená "rortyovská" metafora o Boží mysli jako zrcadle, v němž se zobrazují všechny Bohem poznávané věci – Bůh tedy primárně poznává vlastní esenci, sekundárně věci od sebe odlišné, které se v ní zrcadlí.)


Sekundárně byly tyto úvahy přeneseny i na lidské kognitivní schopnosti. Jeden ze zajímavých důsledků tohoto přenosu představuje Scotův mladší františkánský spolubratr Petr Auriol. Podle Auriola se naše kognitivní mohutnosti (smysly, představivost, intelekt) neliší na základě svých předmětů (což by tvrdil Aristotelés – viz např. De anima II, 4, 415a16-23 nebo středověkou tezi potentiae distinguuntur per actus, actus vero per obiecta). Auriol tvrdí, že předmět kognitivních aktů různých mohutností je stále týž, liší se pouze ve způsobu, jakým se jeví (modus apparendi). Auriol proto soudí, že rozdíl mezi mohutnostmi je dán introspektivně, z hlediska první osoby (Scriptum I, d. 35, p. 1, a. 1) – tedy něco velmi podobného tomu, co o více než tři staletí později bude tvrdit Descartes na počátku 6. Meditace.


Podrobněji tyto Auriolovy teze rozebírám v článku připravovaném do sborníku z konference o důstojnosti člověka (zvl. oddíl 2; koncept článku zde). Otázkou zůstává, co je Auriolův modus apparendi a zda se jedná o mentální reprezentace. Domnívám se, že nikoliv – pracovní uchopení této problematiky podávám v 
článku, který vyjde ve 4. letošním čísle Filosofického časopisu (Lička, 2014).

LITERATURA

  • JAN DUNS SCOTUS. Lectura. Opera omnia, tom. XVI-XXI. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1960-2004.
  • JAN DUNS SCOTUS. Ordinatio. Opera omnia, tom. I-XIV. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1950-2011.
  • PETR AURIOL. Electronic Scriptum. Ed. R. L. Friedman; L. O. Nielsen; C. Schabel. Dostupné z WWW.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.

9. června 2014

Auriol a definice člověka

Tento týden ve čtvrtek 12. června se na ostravské KFI koná mezinárodní konference Pojetí důstojnosti člověka mezi antikou a novověkem. Vystupovat budou badatelé z Česka, Slovenska a Polska; program je značně nabitý – viz sborník abstraktů.

Konference bych se měl účastnit s příspěvkem Definice člověka ve středověké filosofii a role kognitivní psychologie (na příkladu Petra Auriola). O čem budu mluvit, shrnuje abstrakt:
Příspěvek se zabývá tím, jak byla středověkými filosofy pro definování toho, co je člověk a jaké je jeho místo ve světě, užívána kognitivní psychologie (tedy ta část nauky o duši, která se zabývá poznávacími duševními schopnostmi). Téma bude představeno na konkrétnímpříkladu františkánského filosofa a theologa Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Výchozím bodem příspěvku bude souvislost, kterou Auriol klade mezi vlastnosti “být živý” a “být schopný poznání”. (Jak bude ukázáno, Auriolovo pojetí poznání je značně nearistotelské.) Následně bude představena základní teze středověké kognitivistické definice člověka:předpoklad, že kognitivní schopnosti lze hierarchicky uspořádat a zároveň že analogická hierarchie se nachází mezi živými tvory samotnými. V závěrečné části příspěvku bude odvozeno místo člověka, které vyplývá z této definiční strategie: bude ukázáno, v jakýchkonkrétních aspektech se člověk na základě svých kognitivních schopností liší od živočichů na jedné straně a zároveň od Boha na straně druhé.
V příspěvku se tedy – jak vidno – nebude jednat ani tak o důstojnost člověka, ale spíše o představení jedné definiční strategie. Rád bych představil dvě teze:
  • (1) Auriol pro definici člověka užívá kognitivní psychologie – člověk se liší od ostatních tvorů tím, že disponuje určitými kognitivními schopnostmi (resp. jejich specifickou kombinací).
  • (2) Auriol pro rozlišení kognitivních schopností neužívá tradiční aristotelské pojetí (rozlišení na základě předmětů příslušných kognitivních aktů), ale rozlišuje je na základě kvalitativně odlišných (vnitřních) zkušeností, které činnost těchto kognitivních schopností provázejí.

Zatímco bod (1) je ve středověku vcelku běžný, bod (2) je spíše neobvyklý a objevuje se běžněji až v novověku.

Zřejmě nezbude čas na několik scholastických marginálních kuriozit:
  • že hlemýždi a červi nemají představivost (Averroes),
  • jak Roger Bacon sledoval kočku honící myš v kádi vody a
  • že Pygmejové prý nejsou lidmi (Albert Veliký).

26. května 2014

Dějiny filosofie: anketa

Medievista Lee Faber na svém skotistickém blogu The Smithy upozorňuje na zajímavou anketu, která proběhla mezi čtenáři blogu Leiter Reports. Otázky byla prostá: jaký je váš názor na dějiny filosofie?

Jelikož mě tato anketa zaujala, rozhodl jsem se uveřejnit podobnou, abych lépe poznal postoje lidí, kteří čtou tento blog. Otázka zůstává takřka identická; jedná se mi o to, jaký je podle vás vztah mezi dějinami filosofie a filosofií. Možnosti jsou od hegeliánské identifikace těchto dvou disciplín až po vykázání historiků z kateder filosofie.

16. května 2014

Alhacen, Roger Bacon, Petr Olivi a otázka vztahu mezi viděným předmětem a zrakem

Příští týden se zúčastním konference "Paralely vědy a filozofie" konané v Brně (22. – 23. 5. 2014, viz web konference nebo FB událost). Pracuji na příspěvku s poněkud širším názvem "Arabská optika a středověká filosofie", jehož abstrakt je následující:
Příspěvek představuje vztah středověké vědy a filosofie na konkrétním příkladu arabské optiky a jejího přijetí, resp. odmítnutí dvěma latinskými mysliteli. Nejprve bude představeno několik hlavních tezí Ibn al-Hajthamovy (Alhacenovy) (965 – 1040) teorie a jeho přínos optické tradici, následně dvojí typ reakce, kterého se dostalo arabské optice na latinském západě ve 2. pol. 13. stol. Pozitivního hodnocení se optice dostalo u Rogera Bacona (1214/1220 – 1292), který disciplínu nadšeně přijímá a je fascinován jejími výdobytky. Zároveň ji obohacuje o nové koncepty a vytváří textový podklad pro další rozvoj v latinském prostředí. Naopak Petr Olivi (asi 1248 – 1298) provádí pojmovou analýzu myšlenkových základů optické tradice, pokouší se poukázat na jejich vnitřní rozpornost a v důsledku toho optiku odmítnout jako celek.
Kromě tématu spíše historického (jak přijali/odmítli arabskou optiku dva význační františkánští myslitelé 2. pol. 13. stol.) bych se rád zaměřil na téma spíše systematické: konkrétně problematikou vztahu vnímaného předmětu a zrakového orgánu. V souvislosti s tímto se u premoderních myslitelů objevují obvykle dvě otázky:
  • (1) Lze tento vztah chápat čistě kauzálně (tj. chápat jej jako kauzální působení předmětu na zrak)?
  • (2) Jestliže ano, jak potom popsat toto kauzální působení (např. jaké entity je třeba pro jeho popis postulovat)?
Myslitelé jako Roger Bacon odpovídali na otázku (1) kladně a pohlíželi tedy na zkoumaný vztah jakožto na vztah fyzikální – předmět kauzálně působí na zrakový orgán a vyvolá v něm nějaký účinek. Bacon pro popis tohoto procesu (2) vypracoval sofistikovanou teorii multiplikace účinků (tzv. multiplicatio specierum), jíž zasvětil celé jedno pojednání.[*]

Naopak myslitelé jako Petr Olivi na otázku (1) odpovídali záporně a zdůrazňovali spíše psychologický rozměr uvedeného vztahu – to, že vidíme, není dáno čistě kauzálním působením předmětu na oko, ale roli zde hraje i aktivita smyslů (např. fenomén pozornosti).

V příspěvku se zaměřím především na to, co se podle zmíněných myslitelů děje v prostředí mezi předmětem a okem – roli Alhacena, který určil tón i terminologii debaty, Bacona, který se zaměřuje především na otázku (2) a detekuje ontologické závazky optického výkladu, a Oliviho, který podrobuje baconovské rozpracování otázky (2) pojmové analýze a pokouší se poukázat na jeho vnitřní nekonzistenci, aby tím na jedné straně odmítl alhacenovskou optiku jako celek a na straně druhé si otevřel možnost negativní odpovědi na otázku (1).

Poznámky:
[*] Je třeba poznamenat, že v premoderní době se kauzalita chápala poněkud robustněji, než jsme zvyklí dnes. Zatímco "humovské" pojetí kauzality nepředpokládá mezi příčinou a následkem žádný složitější vztah než pouhou časovou následnost (a pravidelnost výskytu), "aristotelské" pojetí pracuje s představou, že příčinu svému účinku něco "předává" nebo že jej "vyvádí" do existence.

29. ledna 2014

O těch, kteří odsuzují dějiny filosofie

Občas se setkávám s lidmi, kteří prohlašují zkoumání dějin filosofie za smysluprázdnou činnost. Jejich tvrzení je na první pohled plausibilní - proč se ostatně zabývat názory dávno mrtvých filosofů, které se navíc dnes ukazují jako nepravdivé?

Domnívám se, že ti, kteří zpochybňují smysluplnost studia dějin filosofie často zastávají (ať už vědomě, nebo nevědomě) následující přesvědčení:
  • (1) Většinou zaujímají přesvědčení, že filosofie je přirozený druh (a že tedy lze podat její esenciální charakteristiky; ba dokonce, že oni sami je znají).
  • (2) Domnívají se, že každé pojednání o dějinách filosofie je proto doxografické.
Jelikož (1) filosofii chápou jako přirozený druh (spíše než třeba jako soubor praktik spjatých rodinnou podobností), domnívají se, že filosofové minulosti se zabývali zhruba tím, čím se zabývají oni samotní. Zjevně však minulí filosofové nebyli tak úspěšní jako ti současní; už jen proto, že jejich postoje se nám dnes ukazují jako nepravdivé. Jelikož jsou tedy dějiny filosofie podáváním horších či lepších odpovědí na stále tytéž otázky, (2) studium dějin filosofie není ničím jiným než doxografií - tedy vypisováním mínění jednotlivých myslitelů v dané otázce.

Domnívám se, že tato přesvědčení nejsou oprávněná, protože filosofie zjevně není přirozeným druhem - svědčí o tom už jen prostý fakt (který mimochodem odhaluje právě studium jejích dějin), že v průběhu dějin se zásadním způsobem mění představy o úkolech a kompetencích této disciplíny. Navíc ne každé zkoumání dějin filosofie musí být nutně doxografií - může se jednat také o racionální rekonstrukci (přístup, kdy se interpret snaží o pokud možno věrný konceptuální překlad myšlenek starého filosofa do jazyka současné filosofie a posuzuje validitu jeho argumentů) nebo o snahu o historické porozumění (přístup, kdy se interpret snaží porozumět starému filosofovi tak, jak si rozuměl on sám, a uvědomuje si zároveň historickou distanci mezi jím a sebou).

19. ledna 2014

Berlínský rukopis Auriola

V pátek jsem navštívil rukopisné oddělení berlínské Staatsbibliothek, jejíž kořeny sahají do 2. pol. 17. stol., kdy Fridrich Vilém I. Braniborský nechal katalogizovat své knižní sbírky a posléze je zpřístupnil veřejnosti. Samotné rukopisné oddělení má také úctyhodnou tradici; za zmínku také stojí, že koncem 19. stol. jej vedl aristotelský badatel Valentin Rose.

Mě zajímal rukopis se signaturou Theol. Lat. Fol. 536, který obsahuje reportatio pařížských přednášek Petra Auriola nad první knihou Sentencí.


Nejprve několik poznámek: jeden z úkolů studenta na theologické fakultě středověké university bylo vést přednášky nad theologickou knihou Sentencí Petra Lombardského (velmi brzy se z těchto komentářů vyvinula samostatná pojednání, jejichž autoři se předlohy drželi spíše co do struktury témat a vkládali navíc do textu obsáhlé pasáže obsahující ryze filosofické analýzy - obvykle na témata z metafyziky, epistemologie, filosofické psychologie, ale i přírodní filosofie, např. z optiky či dokonce embryologie). Z těchto úvodních přednášek se většinou dochovaly studentské zápisy - tzv. reportationes. Když se řečený přednášející stal sentenciářem (baccalarius sententiarius), přepracoval většinou první knihu komentáře do ucelenější podoby - tato přepracovaná a většinou rozšířená verze se většinou nazývá Scriptum nebo Ordinatio (jak jednou trefně podotkl Robert Pasnau, Scriptum je předchůdce dnešních disertačních prací).

U Petra Auriola tomu však bylo jinak: tento františkánský myslitel nejdříve vypracoval obsáhlé Scriptum, které dokončil zřejmě koncem r. 1316 (tzn. že komentoval Sentence někdy během let, kdy učil na františkánských řádových učilištích v Toulouse a v Bologni) a jehož bohatě iluminovanou kopii daroval papeži Janovi XXII. (tento kodex je dnes uložen ve vatikánských sbírkách pod signaturou Borghese 329; podle kolofónu kodex vytvořil písař Jan z Fríska a dokončil jej v Cahors, Auriolově rodišti, dne 19. května 1317 - viz editorův úvod ke Scriptu, ed. Buytaert I, xii, tamže i znění kolofónu). Teprve potom byl Auriol rozhodnutím generální kapituly františkánského řádu poslán do Paříže, aby se zde ucházel o doktorát z theologie. V Paříži v letech 1316-1318 vedl tedy Auriol přednášky nad všemi čtyřmi knihami Sentencí, z nichž se dochovaly reportationes. U Auriola došlo tedy k tomu, že jeho Scriptum je mladší a obsahuje starší názory než jeho reportationes, což u středověkých autorů těchto typů textů nebývá příliš obvyklé. (Nielsen, 2002: 151-152)

Berlínský rukopis, do něhož mi bylo umožněno nahlédnout, obsahuje tedy reportatio pařížských přednášek k první knize Sentencí. Popis tohoto rukopisu podává Nielsen, 2002, 153; který také vypisuje seznam několika listů, které v rukopisu chybějí. Samotný kodex má francouzský původ a vznikl někdy během 14. stol., tedy v době, kdy dioptrické brýle stále ještě byly výstřední novotou. Kodex měl foliantový formát, na výšku odhadem přes třicet centimetrů. Mile mě překvapila vůně knihy - čekal jsem sedm století zrající puch a zatím se kolem rozprostřela docela příjemná vůně staré knihy, ne nepodobná vůni mého vydání Rabelaise. Již od prvních folií byly v rukopisu typické drobnosti, jejichž fotografiemi paleografové s neutuchajícím nadšením zásobují Twitter - tu několik dírek od červotočů, tu dírka vzniklá při výrobě rukopisu, kterou písař spořivě obepsal z obou stran, tu nedostatečně upravený pergamen na němž jsou dodnes znatelné pozůstatky srsti zvířete, z jehož kůže byl pergamen vyroben.

Co se týče samotného textu, pikantní na celé záležitosti je, že tato kniha nebyla nikdy editována - kompletní moderní edice Auriolových spisů schází zcela, renesanční edice obsahuje sice reportationes přednášek ke druhé, třetí a čtvrté knize Sentencí, pro první knihu však přináší pouze znění Scripta. Text rukopisu tedy nebylo možno porovnat s jakoukoli edicí; jediné, co jsem věděl, byl fakt, že struktura Reportatio I by měla tematicky odrážet strukturu Scripta. Strany kodexu byly hustě popsané drobnou gotickou kurzívou plnou zkratek, což bývá u těchto typů textů běžné a činí to z četby nadlidský výkon nedosažitelný bez patřičné paleografické průpravy a hodin listování v Cappelliho slovníku zkratek.

Jelikož moje paleografické schopnosti jsou spíše diletantské, jako svůj úkol jsem si vytkl pouze najít v rukopisu paralelu slavného místo ze 3. distinkce Scripta, kde Auriol analyzuje smyslové klamy (viz Scriptum I, d. 3, q. 14, a. 1, ed. Buytaert II, 696-698, §31; filosofické teze na pozadí tohoto výkladu částečně analyzuji v článku, který by měl brzy vyjít ve Filosofickém časopise). Jelikož distinkce v rukopisu nebyly číslovány, musel jsem se orientovat podle lemmat (= úryvku z původního textu Petra Lombardského) - podařilo se mi určit, že
  • distinkce 1 (lemma "veteris ac nove legis") začíná na fol. 10rb dole,
  • distinkce 2 (lemma "hoc itaque vera") začíná na fol. 14va a konečně
  • distinkce 3 (lemma "apostolus namque ait") začíná na fol. 19va (a končí na fol. 25va).
Po nějaké době luštění jsem také zjistil, že distinkce 3 se dělí do dvou částí, přičemž obě části mají shodně po čtyřech kvestiích. Nestřeženým pohybem ruky se mi povedlo vyfotit seznam témat kvestií druhé části (až později jsem se dozvěděl, že fotografování je tu povoleno):

Fol. 23ra, seznam kvestií v Rep. I, d. 3, p. 2.
Nakonec se mi povedlo určit, že paralela ke klasické pasáži o smyslových klamech je obsažena ve 3. kvestii 2. části 3. distinkce - v rukopise na fol. 24ra - 25rb. Na těchto foliích se mi povedlo identifikovat několik slov, která naznačují, že Auriolův seznam smyslových klamů z doby pařížských přednášek se podobá seznamu z doby Scripta:
  • na fol. 24rb dole je zmínka o arbores (tedy o stromech, které se zdají být v pohybu člověku plavícímu se na po lodi plující v řece),
  • na fol. 24va nahoře je čitelné, že tertia experientia est quam ponat alech. perspectivus (= "třetí zkušenost je ta, kterou představuje optik Alhacen"), kde alech. je třeba číst jako Alachen, což je varianta jména arabského optika Alhacena (tato varianta se vyskytuje také v nestažené formě na fol. 3va nahoře a ve formě alacen na téže straně in margine),
  • na tomtéž foliu o kousek dále se také Auriol zmiňuje de coloribus in collo columbe (tj. "o barvách [lesknoucích se] na krku holubice"), což byl již od antiky oblíbený příklad smyslového klamu a Auriol jej také uvádí již ve svém Scriptu.
Celá kvestie se zdá obsahovat zajímavé teze o struktuře kognitivního aktu; zřejmě nic, co by Auriol už nerozebral podrobně a mnohokrát ve svém Scriptu; je ovšem pravděpodobné, že teze v reportatio budou vyostřenější, stručnější a pádnější. V úterý bych měl Handschriftenabteilung navštívit znovu a folia s touto kvestií si nafotit. V rámci práce na své disertaci pak možná i některé části této pasáže transkribuji.

Celkově se ovšem jednalo o velmi nevšední a zajímavý zážitek...

LITERATURA
  • PETR AURIOL. Scriptum super primum Sententiarum. Ed. E. M. Buytaert. 2 sv. St. Bonaventure, NY: The Franciscan Institute, 1952-56. [= Scriptum]
  • NIELSEN, L. O. Peter Auriol’s Way with Words: The Genesis of Peter Auriol’s Commentaries on Peter Lombard’s First and Fourth Books of the Sentences. In: EVANS, G. R. (ed.). Mediaeval Commentaries on the Sentences of Peter Lombard. Brill, 2002, s. 149-219.

8. ledna 2014

Berlín

Počátkem tohoto týdne začal můj měsíční badatelský pobyt v Berlíně na Humboldtově univerzitě. Jednou z pracovních náplní by mělo být dokončení anglického článku o teorii percepce u Petra Auriola a konzultace jeho problematických míst s prof. Dominikem Perlerem, který se dlouhodobě zaměřuje na problematiku poznání ve středověké a novověké filosofii.

Dalším úkolem bude studium materiálů k mé disertaci, kterými disponují dobře zásobené berlínské knihovny (především berlínská Státní knihovna a Univerzitní knihovna Humboldtovy univerzity). Tematicky se jedná především o následující okruhy:


  • Petr Olivi a zvláště Petr Auriol (se zaměřením na jejich pojetí smyslového vnímání)
  • nauka o objektivním, resp. intencionálním bytí (esse obiectivum, esse intentionale), která vznikla v theologickém kontextu nauky o Božích idejích, ale záhy se stala oblíbeným nástrojem v teorii poznání obecně
  • arabská a latinská tradice optiky (zvl. Alhacen a Roger Bacon); s optikou se oba autoři nějak vyrovnávali (ať už odmítnutím a snahou o vyvrácení jako u Oliviho, nebo asimilací jako u Auriola)

Pokud to čas dovolí, rád bych si také prohlédl kodex uložený v berlínské Státní knihovně pod signaturou MS Theol. Fol. 536, který obsahuje reportatio Auriolových pařížských přednášek o 1. knize Sentencí Petra Lombardského.