Sgarbi v Olomouci (přednáška Benedetto Varchi's Psychology)

Centrum pro práci s renesančními texty při olomoucké katedře filosofie už třetí semestr pořádá cyklus přednášek o renesanční filosofii a příbuzných tématech. V rámci těchto cyklů do Olomouce zavítají často i přední světoví odborníci na danou problematiku, což je v českých zemích jevem stále ještě poněkud zřídkavým.

Toto úterý (9.4.2013) zavítal v rámci zmíněného přednáškového cyklu dr. Marco Sgarbi (CV, www, wiki; v současnosti působí ve Florencii na Villa I Tatti). Sgarbi se zabývá renesanční filosofií (mj. vernakulární tradicí italské logiky v 16. století - viz připravovaná monografie The Italian Mind. Vernacular Logic in Renaissance Italy, 1540-1551), ale také vlivem aristotelské tradice na novověkou neuniverzitní filosofii. V tomto ohledu propracoval zvl. problematiku vlivu aristotelismu na vznik a formování britského empirismu (viz jeho čerstvě publikovaná kniha The Aristotelian Tradition and the Rise of British Empiricism. Logic and Epistemology in the British Isles, 1570–1689 (Springer, 2013); náhled zde). Široce se zabývá také velmi zajímavou otázkou, do jaké míry se aristotelské a scholastické motivy objevují ve filosofii Immanuela Kanta (disertace Kant and Aristotle. The Critique of Pure Reason within the Tradition of Aristotelian Logic).

Ve své olomoucké přednášce Benedetto Varchi's Psychology se Sgarbi zaměřil na méně známého italského myslitele 16. století - Benedetta Varchiho (1503 - 1565). Tento myslitel bývá v současnosti chápán především jako literát - zkoumají se většinou jeho zájmy na poli poetiky či historie. Jak zdůraznil Sgarbi, nikdo se zatím příliš nesnažil vyložit Varchiho jako filosofa. Je to způsobeno zvláště tím, že jeho filosofické texty (psané italsky) nevyšly v renesanci tiskem a jsou tudíž dosud pouze v rukopisech (které dnes chová florentská Biblioteca Nazionale Centrale). Sgarbi v přednášce zohlednil právě tento dlouho přehlížený rukopisný materiál a zaměřil se na rekonstrukci Varchiho postojů na poli psychologie.

Varchi tvrdí, že ve skutečnosti (reálně) jako lidé disponujeme pouze jednou duší. Tuto duši ovšem lze "virtuálně" - tedy podle jednotlivých schopností, jichž je tato duše schopna - rozdělit na tři tradiční aristotelské složky - složku vegetativní, smyslovou i rozumovou (Varchi je jednotlivé složky popořadě lokalizuje do jater, srdce a mozku). Vzájemný poměr mezi jednotlivými složkami duše je pak podle Varchiho dán tím, že vyšší mohutnost v sobě obsahuje všechny nižší - rozumová duše tedy v sobě obsahuje vegetativní i smyslovou složku. (Vztahy mezi jednotlivými částmi pak odpovídají vztahu mezi potencí a aktem - např. představivost v uskutečnění je podle Varchiho totožná s trpným intelektem). V tomto přístupu je podle Sgarbiho znát vliv pozdně antického aristotelského komentátora Themistia.

Činný intelekt je v určitém smyslu sám o sobě jediný a společný všem lidem (např. kvůli tomu, abychom si navzájem rozuměli, musíme sdílet pojmy - a doménou pojmů je právě činný intelekt). Individuálnost duše zajišťují nástroje, kterými získávají informace o vnějším světě - tedy vnější a vnitřní smysly a trpný intelekt. Mezi činným a trpným intelektem pak podle Varchiho není reálná distinkce, naopak jsou jednou rozumovou duší. Je mezi nimi podobný vztah jako mezi formou a látkou - jak uvedl Sgarbi, toto tvrzení je opět blízké Themistiovi.

Varchi někdy bývá vykládán jako averroista (především kvůli silně aristotelskému přístupu k nauce o duši), jak však bylo ukázáno, Varchi nezastával tradiční averroistický postoj - jednotu aktivního intelektu a jeho oddělitelnost. Jeho pozice je naopak blízká Themistiovi (ten v psychologických otázkách aristotelský základ obohacoval platónskými prvky).

V následné diskusi, kterou moderoval prof. Paul Richard Blum (wiki) z Baltimoru, který také působí v Olomouci v rámci Centra, zaznělo několikrát upozornění na určitou podobnost mezi Varchiho psychologií a Avicennovým pojetím téhož tématu.

Po roce v Ostravě (studentská konference KFI OU, 2013)

Po roce tu máme další, tentokrát už čtvrtý ročník studentské filosofické konference na ostravské katedře filosofie. Koná se příští týden ve středu (27. března 2013) a jako v předchozích letech je otevřena i studentům a studentkám z ostatních kateder (podle zkušeností z minulých ročníků lze asi očekávat převážně moravskou účast).

Příspěvek ani letos není tematicky omezen. Konferenci letos organizuje doktorand KFI FF OU Mgr. Ondřej Kormaník, kterému můžete poslat svou přihlášku až do 25. března.

Iluminace z Avicennova Kánonu lékařství
(Besançon, BM ms. 0457, fol. 51; viz Wikimedia).
S konferencí tato iluminace nijak nesouvisí
- leda svým terapeuticko-kulinářským poselstvím!

Po zkušenosti z předchozích ročníků této studentské konference (2012 či starší) nebo parádním brněnském FILEXu v listopadu 2012 (viz zde, viz také shrnutí organizátorů v Pro-Filu či stručné shrnutí v Listech FF OU, s. 7 od Vojty Zachníka a mě) bych se opovážil očekávat, že to opět bude povedená akce.

Tak přijďte, ukuchtíme si nějakou výživnou filosofickou stravu!

A pozor - možná přijdou i antikáři!

"Příští papež bude poslední!" (O jednom starém proroctví)

Zprávou dnešního dne je bezpochyby to, že Joseph Ratzinger se rozhodl, že přestane být Benediktem XVI. Je to zároveň ideální příležitost, jak oprášit jednu kuriozitu z latinské literatury 16. století, která mi dnes padla do oka na Twitteru.

Řečenou kuriozitou je text nadepsaný Proroctví svatého arcibiskupa Malachiáše o papežích (Prophetia S. Malachiae Archiepiscopi, de Summis Pontificibus). Text zabírá pouhých 5 stran v knize Lignum Vitae, kterou v roce 1595 v Benátkách publikoval benediktinský historik a editor Arnold de Wyon. Autor knihy text připisuje svatému Malachiášovi (irskému arcibiskupovi z 12. století).

Samotný text obsahuje 112 přízvisek papežů. Arnold, který se tváří, že se pracuje s originálním seznamem z 12. století, doplňuje jména jednotlivých papežů až do své doby, při čemž prvního s přízviskem Ex castro Tiberis ("z hradu na Tiberu") identifikuje jako Malachiášova současníka Celestýna II. (zemřel 1144, mimochodem žák Petra Abélarda). Ve skutečnosti však jde patrně o padělek z konce 16. století.

A co je na tomto textu tak kuriózní? Když jednotlivým přízviskům v seznamu přiřadíme jména papežů podle jejich posloupnosti, zjistíme, že předposlednímu přízvisku Gloria olivae ("sláva olivy") odpovídá současný papež Benedikt XVI.[*] Po něm následuje poslední jméno v posloupnosti papežů - Petrus Romanus (Petr z Říma). Proroctví o něm praví (s. 311):

Petr z Říma, který bude pást ovce v mnohých souženích, které když budou dokonány, město na sedmi pahorcích padne a strašlivý[**] soudce bude soudit svůj lid.

Zkrátka proroctví, jak má být. Včetně strašidelného závěru.

EDIT: Je zajímavé, že to, díky čemu byla prorocká literatura v každé době živá - totiž vykládání nejasných poukazů v textu proroctví podle dobových událostí - není o nic méně živé ani dnes, jak se lze snadno přesvědčit zde.

[*] Přehlednou tabulku, v níž se jednotlivým přízviskům přiřazují papežové, lze nalézt na anglické Wikipedii.
[**] Dosl. ten, před kterým je třeba se třást, tremendus.

LITERATURA

• ARNOLD DE WION. Lignum Vitae. Benátky, 1595. [facsimile na stránkách Bayerische StaatsBibliothek; proroctví je na s. 307–311; další kopie na Google Books]

Petr Auriol a fyziologické projevy emocí

Těch několik badatelů, kteří se dosud zabývalo dílem středověkého filosofa a theologa Petra Auriola, by se patrně shodlo na tom, že Auriol se zaměřuje více než bylo mezi středověkými scholastiky běžné na psychologické aspekty. V současnosti k tématům prozkoumaným alespoň základním způsobem patří především Auriolova kognitivní psychologie (je známý především zajímavou reflexí zkušenosti smyslových klamů) a jeho psychologický model Boží Trojice (Auriol v trinitární theologii navazuje na augustinovskou představu, že lidská duše je obrazem Trojice). (Sám se zabývám Auriolovou teorií percepce.)

Auriol však také provádí určitou psychologickou analýzu emocí, resp. - v dobové terminologii - aktů volní složky duše (jeho zajímavý výklad lásky rozebírá Davenport, 2006). V uvedené studii mě zaujalo místo, kde se odkazuje na Auriolův popis toho, jak emoce jako duševní pochody způsobují změny v tělesné oblasti. Auriol tyto fyziologické projevy emocí popisuje takto:

Tak jako hnutí duše existují intencionálně, tělesné změny, které tato hnutí duše následují, existují reálně. Strach je totiž jakýsi duchovní[*] útěk duše a provází jej útěk krve směrem k srdci, hněv je vzepětí k pomstě a provází jej vzkypění krve okolo srdce. Hnutí lásky vyskytující se v mysli naopak provází vylévání krevnaté šťávy mimo srdce. Rozlévá se totiž a srdce milujícího s ohledem na milovaného vypouští kapalinu, což je provázeno vyrážením povzdechů a pootevřením úst, střetne-li se s milovaným objektem.

Transmutationes corporeae, sequentes motus animae, tales sunt realiter, quales motus animae sunt intentionaliter, unde quia timor est quaedam fuga spiritualis animae concomitatur ipsum talis fuga sanguinis ad cor, et quia ira est insurrectio ad vindictam, concomitatur ipsam ebullitio sanguinis circa cor, sed motum amoris existentis in mente concomitatur effusio humoris sanguinei extra cor. Liquescit enim, et liquorem emittit cor amantis in ordine ad amatum, et concomitatur visibilis emissio suspirii, et hyatus versus rem amatam. (Scriptum I, d. 10, a. 3, ed. Roma, fol. 343bC-D)

[*] Pozn.: Duchovní (spiritualis) v tomto kontextu nemusí nutně znamenat nemateriální (immaterialis). Ve středověkém lékařství byla živá představa, že tělesné hnutí jsou zapříčiněna něčím, co lékaři nazývali spiritus - jakýmisi duchovními částečkami, které ovšem nebyly chápany jako nemateriální, nýbrž naopak jako skládající se z velmi jemné látky (viz Costa ben Luca, De differentia animae et spiritus 1, ed. Barach, s. 121: "Spiritus est quoddam corpus subtile [...]")). Tato představa je odvozena z Galéna (u nějž je v tomto vysledovatelný vliv stoické nauky o tzv. pneumatu) a byla živá dlouho do novověku - zcela vážně ji zastával i Descartes - viz Röd, 2001: 110-111.

Strach ve středověku - nahý muž je vystrašen wyvernou
(nebo wyverna nahým mužem; to vyjde nastejno).
Iluminace z lotrinského rukopisu (14. stol.), který obsahuje kopii
díla Bestiář lásky (Bestiaire d’Amour) Richarda de Fournival.
(Bodleian Library, MS. Douce 308, fol. 89v; h/t: Discarding images)

Jak vidno, Auriol ovládal dobovou lékařskou terminologii (dalším dokladem může být místo, kde Auriol zmiňuje při definice pravdy jako transcendentální vlastnosti takové věci jako čistotu farmaceutických surovin nebo vývoj plodu v děloze matky - o tom však zase někdy jindy).

Ačkoliv jeho styl je mnohdy těžký a plný metafyzických subtilností podobně jako styl Dunse Scota, přesto mu v neotřelosti metafor a originálnosti příkladů vyrovná málokterý scholastický suchar.

LITERATURA

• COSTA BEN LUCA. De differentia animae et spiritus. In: BARACH, C. S. Excerpta e libro Alfredi Anglici De motu cordis, item, Costa-ben-Lucae De differentia animae et spiritus liber translatus a Johanne Hispalensi. Innsbruck, 1878, s. 115-139.
• PETR AURIOL. Commentariorum in primum librum Sententiarum pars prima et secunda. Roma: Vaticana, 1596. [= Scriptum]

• DAVENPORT, A. Esse Egressus and Esse Apparens in Peter Auriol’s Theory of Intentional Being. Mediaevalia Philosophica Polonorum. 2006, roč. 35, s. 60-84.
• RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Roger Bacon a fachidioti

Rogera Bacona nadchlo kdeco - od optiky po hebraistiku, od farmakologie po geografii, od alchymie po racionální dekonstrukci řecké mytologie. O to více ho iritovalo, že většina jeho současníků jeho výstřední zvědavost (curiositas) vůbec nesdílela. Dokládá to následující Baconův povzdech z Opus tertium:

Když se v naší době filosofům řekne, že by měli znát optiku, geometrii nebo cizí jazyky a mnoho jiného, posměšně opáčí: "A jakou to má cenu?", čímž tvrdí, že jsou to zbytečnosti. Nechtějí ani slyšet řeč o užitečnosti těchto nauk - a proto opomíjejí a zavrhují vědy, které neznají. 

Nam philosophantes his diebus, quando dicitur eis quod sciant perspectivam, aut geometriam, aut linguas, et alia multa, quaerunt cum derisione, "Quid valent haec?" asserentes quod inutilia sunt. Nec volunt audire sermonem de utilitate; et ideo negligunt et contemnunt scientias quas ignorant. (Opus tertium, cap. 6, ed. Brewer, s. 20)

V současné době se zabývám (kromě epistemologie u Petra Auriola a Viléma Ockhama) také dalším středověkým myslitelem, a to právě tímto slavným Rogerem Baconem. Nezajímají mě ovšem typická loci communes pozitivistické literatury o Baconovi, např. že je prvním světlem vědy v temných dobách středověku úpících pod církevním útlakem, že je prvním milníkem na cestě pokroku k experimentální moderní vědě apod. (O těchto historiografických lapsech poutavě pojednává Daniel Špelda, 2009: 38-70.) Také opomíjím starší (zvl. renesanční) tradici, která z Bacona udělala mága ovládajícího skryté síly přírody a schopného sestrojit umělé mluvící hlavy, či zázračná zrcadla, s pomocí nichž lze zapalovat svíčku v kteroukoliv denní nebo noční dobu nebo pozorovat, co zrovna dělá kdokoli v kterékoli části světa. (Molland, 1974)

Mé zájmy jsou mnohem skromnější - pracuji na překladu a výkladu Baconova drobného a pozapomenutého spisku De erroribus medicorum (O omylech lékařů). Bacon zde s nevšední vášní kritizuje soudobé lékaře, kteří si prý ani neumějí připravit patřičné léky a proto se musí spoléhat na služby hamižných a podvodných apotékářů, planě diskutují místo toho, aby získávali praktické zkušenosti, a absolutně ignorují blahodárné poklady, které může lékařství přinést studium přírodní filosofie, alchymie, astronomie i -logie, "agrikultury" (tím Bacon myslí něco mezi botanikou, zeměměřičstvím a praktickou znalostí běžného sedláka), matematiky a přirozeně také filologie. Spisek je - jak vidno - především zprávou o intelektuálním i sociálním ovzduší 13. století na latinském západě.

LITERATURA

• ROGER BACON. De erroribus medicorum. In: ROGER BACON. De retardatione accidentium senectutis cum aliis opusculis de rebus medicinalibus. Eds. A. G. Little; E. Withington. Oxford, 1928, s. 150-179. 
• ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
• MOLLAND, A. G. Roger Bacon as Magician. Traditio. 1974, roč. 50, s. 445-460.
• ŠPELDA, D. Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia, 2009.

Pico della Mirandola na obzoru

Loni jsem zde lamentoval nad tím, jak špatné (čti: jednostranné) publikace o středověké filosofii se českému zájemci většinou nabízejí - a na závěr příspěvku jsem bez hlubší souvislosti zmínil diskusi Pica della Mirandoly a Ermolaa Barbara. Dnes možná přišel čas na to, abych tuto enigmatickou poznámku několik větami rozvedl.

Barbaro jako humanista klade důraz na to, že filosof se má vyjadřovat elegantně a uhlazeně, a proto hodnotí velmi záporně středověké filosofy (jejichž styl opravdu často bývá docela toporný). Pico se vůči tomu v dopise De genere dicendi philosophorum ohrazuje a říká, že v první řadě jde vždy o myšlenky, nikoli o rétoriku. (Aktuálnost polemiky spočívá v tom, že styl filosofických textů bývá tématem i dnes - viz diktum analytické filosofie, že je nutné psát jasně, odpor mnohých k temnosnubné pochmurnosti Heideggerova slohu atp.)

Danou polemiku zmiňuji dnes proto, že jsem se před nějakou dobou nepřímo dozvěděl, že pod ediční taktovkou dr. Jana Herůfka (od nedávna FF OU) vznikl sborník věnovaný významnějšímu z účastníků této polemiky. V knize s názvem Pico della Mirandola, kníže svornosti či sváru by se čtenáři už možná příští rok mělo dostat několika studií předních českých znalců renesančního myšlení a dále překlady několika Picových spisů, najmě právě dopisu Ermolau Barbarovi De genere dicendi philosophorum (O literárním stylu filosofů, z pera Davida Sanetrníka) a patrně také Picovy Apologie (v překladu Jana Herůfka). Sborník by měl také obsahovat Picův životopis sepsaný jeho synovcem Gianfrancescem, a to v překladu, který pořídil Lubor Kysučan - a další studie o myšlení Knížete svornosti.

Abstrakt mého příspěvku na FILEX 2012

Brněnské konference FILEX 2012 se budu účastnit s příspěvkem Teorie percepce u Petra Auriola, který byl zařazen do bloku dějin filosofie. Pokud si dobře vzpomínám, o tomto mysliteli jsem zde ještě nepsal, ačkoliv se jím v poslední době docela zabývám.

Abstrakt mého příspěvku je následující:

Ačkoli byl Petr Auriol (asi 1280 - 1322) ve své době velmi vlivný, dnes se řadí spíše k méně známým a málo probádaným středověkým filosofům. Poslední výzkumy však ukazují, že se jedná o originálního a zajímavého myslitele. 

Ve svém příspěvku se zaměřím na Auriolovu teorii percepce. V první části představím dva aspekty, v nichž se vymyká dobovým filosofickým a vědeckým pojetím percepce (tedy k pojetím založeným na aristotelském základě nebo na středověké optické teorii, zvané perspectiva) - Auriol (a) argumentuje ve prospěch aktivity našich poznávacích schopností a (b) připisuje ve svém zkoumání zásadní roli smyslovým klamům. V druhé části příspěvku se pokusím přiřadit Auriolovu teorii k některé pozici v rámci současné teorie percepce.

Příspěvek už mám minimálně promyšlen (je tedy hotov minimálně intencionálně, jak by řekli někteří dědicové Dunse Scota), avšak narazil jsem na znepokojivou drobnost - nikde na internetu jsem nebyl schopen nalézt nějaké Auriolovo vyobrazení. Zatímco grobiánská tvář sv. Tomáše se zjevuje v bezpočtu variací a Ockham se dokonce stává předmětem karikatur, Auriol je doslova faceless man. (Rytinka, která se tváří, že je jeho vyobrazením, zpodobňuje ve skutečnosti Mistra Eckharta.)

FILEX 2012 (Brno) - upozornění na studentskou konferenci

Po několika ročnících ostravské studentské filosofické konference, která je otevřena také studentům jiných fakult a které se účastnili studenti z Brna a Olomouce, se na sklonku letošního podzimu koná mnohem ambicióznější projekt. Několik brněnských studentů brněnské KFI se rozhodlo zorganizovat studentskou konferenci, na níž by se mohli setkat studenti nejen z Moravy, ale i z Čech, či ze Slovenska (správnou intuicí jistě je, že Brno je pro konání takové takřka mezinárodní akce mnohem lépe zeměpisně situováno). A tak vznikl FILEX 2012, neboli "FILOSOFICKÉ EXPO", které má sloužit k prezentaci studentů a studentek jednotlivých českých a slovenských kateder filosofie.

Akce se bude konat od 23. do 25. listopadu, podrobnější informace jsou k nalezení na facebookových stránkách této události. K dipozici je již také program konference, který obsahuje i anotace jednotlivých příspěvku.

Můj osobní dojem z této akce je zatím velmi dobrý, především je třeba ocenit nesmírnou pečlivost a pracovitost organizátorů celé akce, k nimž patří Jan Horský, Monika Bystroňová, Tomáš Helmich a Lukáš Likavčan.

Několik poznámek o Stanislavovi ze Znojma

Tento příspěvek volně navazuje na předchozí příspěvek o Vilému Heroldovi.

Stanislav ze Znojma (asi 1351-1414) je dnes znám především jako učitel Jana Husa a jeden z myslitelů, na nichž se dokládá silný Wyclifův vliv v pražském prostředí na přelomu 14. a 15. stol. Poněkud stranou dosud stojí Stanislavův traktát De vero et falso, který již před čtyřiceti lety editoval Vilém Herold.

Stanislav v tomto traktátu především pečlivě probírá otázku pravdy; v úvodu rozlišuje různé významy, které termínu "verum" připisují gramatikové, logikové a metafyzikové, a následně se zabývá především otázkou ontologické pravdy. Domnívám se, že tento traktát by mohl přinést zajímavé poznatky ohledně středověké teorie propozic. Stanislav patrně zastával realismus ohledně propozičních obsahů, tj. postoj tvrdící, že v realitě existují určité komplexy, které vyjadřujeme větami. Podobný propoziční realismus zastávali ve 14. stol. např. Walter Chatton, Walter Burley či Vilém Crathorn. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak by se Stanislav vypořádal s jedním důsledkem této teorie - totiž že musí existovat nějaké "negativní fakty" jako signifikáty záporných tvrzení. (Tj. vedle reálně existujících komplexů jako Caesar-překročil-Rubikon by nějak musely být přítomny i negativní fakty typu Caesar-nezabil-Pompeia, resp. negativní fakty zahrnující fikční entity typu Caesar-se-setkal-s-doktorem-Who. Poněkud triviální námitka proti propozičnímu realismu, k němuž svádí obrazová teorie významu propozic, ale stejně by mě zajímala Stanislavova odpověď. De vero et falso je naštěstí docela dostupný i v českých knihovnách, pročež nevylučuji, že se k tomuto textu někdy dostanu blíže.)

V souvislosti s otázkou teorie propozic je vhodné také připomenout to, že Stanislav je autorem spisku řadícímu se k žánru tzv. insolubilií, tedy traktátů zkoumajících autoreferenční paradoxy. Spisek se dochoval pod názvem Modus solvendi insolubilia secundum M. Iohannem Wyclif v rukopise, který je součástí kodexu uloženého v Národní knihovně pod signaturou IV.H.9. Nevím, zda se tento text už dočkal edice, je však možná totožný se spisem Insolubilia pulchra, který byl vydán jako dílo Wyclifovo. Problematikou insolubilií se v českém prostředí od nedávné doby plodně zabývá dr. Miroslav Hanke, FÚ AV ČR.

Po bližším prozkoumání Stanislavova díla by možná české středověké myšlení bylo obohaceno o pořádného metafyzika a logika a nebylo by již tak napěchované sociálními inženýry, jak se dosud často může zdát.

Vilém Herold (1933-2012)

Byl bych nerad, kdyby se můj blog proměnil na sbírku nekrologů, ovšem osobnost formátu Viléma Herolda si alespoň krátké připomenutí zaslouží.

Doc. Vilém Herold (1933-2012) byl historikem filosofie s výrazným přesahem zvláště k historii. Do jeho tematického zaměření spadá především česká filosofie (resp. myšlení obecně) předhusitské a husitské doby, vliv Wyclifa na české prostředí a další. Významná je jeho činnost editorská - vydal spis De vero et falso Stanislava ze Znojma a dále či tři synodní řeči (spolu s Milanem Mrázem). V posledních letech se podílel na projektu, který má zmapovat dějiny politického myšlení a jehož výsledky by měly vyjít v nakladatelství OIKOYMENH v rámci ediční řady Dějiny politického myšlení (dva svazky pojednávající o středověkém politickém myšlení, na nichž se Herold zvláště podílel, vyšly nedávno). Oficiální nekrolog na stránkách Akademie věd zdůrazňuje také Heroldův význam na poli organizace vědy v porevolučním období. Vilém Herold zesnul před dvěma měsíci, 10. září 2012.

Domnívám se, že pro českou medievistiku odkryl tento výjimečný badatel několik zajímavých témat, která by si do budoucna zasloužila většího rozpracování. Osobně mne napadají minimálně dvě:

• De vero et falso Stanislava ze Znojma (jednoho z Husových učitelů) - Herold tento traktát editoval, neprovedl však jeho podrobnější filosofickou analýzu (jeho úvod k této edici je dostupný zde). Několik povšechných poznámek o tomto zajímavém mysliteli jsem přesunul do samostatného příspěvku.
• Postava Jenka Václavova z Prahy - Herold zkoumal především Jenkův komentář k Aristotelově Politice (z příslušné studie v Aithéru jsem pořídil několik poznámek v tomto příspěvku). Lepší prozkoumání Jenkova díla by patrně nejen přidalo na plasticitě obrazu středověké filosofie v českých zemích, ale přispělo by také k hlubšímu poznání intelektuálního ovzduší dvora Karla IV.