28. listopadu 2016

Porod císařským řezem ve středověkých Čechách?

Před několika měsíci přinesla česká média zprávu o výzkumu na poli dějin středověké medicíny. Vyznění článků bylo bombastické: císařský řez – porodní metoda, kterou lze v problematických případech zvýšit pravděpodobnost přežití dítěte i matky a která byla až do 19. stol. velmi problematická (úmrtnost matek až 90%) – byl údajně proveden již ve středověkých Čechách. Česká televize mluví o českém objevu, který "přepisuje dějiny lékařské vědy" a prohlašuje, že "v době vlády Lucemburků ... se totiž povedl úspěšný porod císařským řezem". Článek na Aktuálně.cz je pak střízlivější a spíše tlumočí závěry vlastního odborného článku.

Samotný článek vyšel v časopise Česká gynekologie a jeho autory jsou historik Václav Drška, historička lékařství Milada Říhová a porodník a anesteziolog Antonín Pařízek – viz (Pařízek et al., 2016). Článek už svým názvem ("Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě?") evokuje možnost zásadního objevu, přesto ale svou formulací naznačuje, že se pohybuje na tenkém ledě dohadů. Popisuje porod Betrice Bourbonské (druhé manželky Jana Lucemburského), která zřejmě při porodu omdlela, lékaři ji považovali za mrtvou a vyřízli plod z jejího těla, avšak nastalá bolest ji přivedla zpět k vědomí. (Rekonstrukce takové podoby událostí je postavena jen na nepřímých důkazech jako jsou zmínky v dopisech a kronikách a je tedy sice možná, nikoliv však jistá.) Takto narozené dítě se dožilo dospělosti a jako Václav, vévoda lucemburský, se tento nevlastní bratr Karla IV. stal dědicem frankofonní části lucemburského panství, básníkem a podporovatelem umění. I matka Beatrice porod přežila.

O článku se doslechla i přední světová znalkyně dějin středověkého lékařství, gynekologie a porodnictví Monica H. Green, která se k této věci vyjadřuje na Academia.edu. Překládá seznam celkem 26 odborných studií a knih, které se zabývají problematickou císařského řezu ve středověku a z nichž většinu, jak poznamenává, Pařízek et al. překvapivě vůbec necitují. Už jen na základě tohoto seznamu literatury se zdá, že "objev" českých badatelů není zase tak převratný.

Císařský řez – či spíše sectio in mortua.
Iluminace již ze 13. stol. z kodexu obsahujícího Avicennův Kánon lékařství.
(Besançon, Bibliothèque municipale, MS 457, fol. 260v )

Zřejmě je také vhodné zohlednit tezi, kterou Green překládá již ve své starší monografii Making Women's Medicine Masculine: nazývat tento konkrétní středověký porodnický úkon "císařským řezem" je nevhodné. Císařský řez je lékařský zákrok, jehož cílem je přivést na svět dítě a udržet při životě matku. Středověká praxe je podle Green spíše sectio in mortua (dosl. "rozříznutí mrtvé ženy"). Nenarozené dítě je chirurgicky vyňato z těla zesnulé matky z náboženských důvodů – aby mohlo být pokřtěno. (Green, 2008, s. 103-104) Případ popisovaný Pařízkem et al. je tedy zřejmě spíše jen náhodou – situací, kdy Beatrice byla již považována za mrtvou a proto se přikročilo k chirurgickému vynětí dítěte. To, že matka nakonec přežila, nebylo záměrem lékařů (a zřejmě to nijak nesvědčí o úrovni lékařské vědy v lucemburských Čechách, na který odkazuje publicistika), ale spíše šťastnou náhodou (k podobnému dochází ostatně i Pařízek et al., 2016, s. 311-312). Mluvit zde tedy o "císařském řezu" a zásadním objevu je tedy minimálně zavádějící.

LITERATURA

  • GREEN, M. H. Making Women's Medicine Masculine: The Rise of Male Authority in Pre-Modern Gynaecology. Oxford: Oxford University Press, 2008.
  • PAŘÍZEK, A.; DRŠKA, V.; ŘÍHOVÁ, M. Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě? Česká gynekologie. 2016, roč. 81, č. 4, s. 304–313.

17. listopadu 2016

Optika a pražské kvodlibety: několik poznámek

Před dvěma lety jsem zde zmiňoval (9. 9. 2014), že historikové dosud nevěnovali dostatek pozornosti otázce, nakolik byla na středověké pražské univerzitě známa a pěstována středověká optika (perspectiva). Poukazoval jsem tehdy na několik rukopisů Peckhama a Bacona uložených dnes v pražských knihovnách a na fakt, že několik kvestií, o nichž se disputovalo na Husově kvodlibetu v r. 1411, bylo věnováno právě optickým tématům. V posledních týdnech mám konečně příležitost se tímto témat zabývat o něco podrobněji – rád bych o něm něco pronesl na konferenci Studying the Arts in Medieval Bohemia, kterou pořádá počátkem prosince v Praze dr. Ota Pavlíček (viz program).

Ukazuje se, že pražské kvodlibetní disputace, pořádané na artistické fakultě na přelomu 14. a 15. století (resp. příručky kvodlibetářů, kteří tyto disputace pořádali), mohou být v dané problematice cenným pramenem.

Předně je třeba poznamenat, že pražské kvodlibetní disputace se od těch klasických zásadně liší. (Viz např. Kejř, 1971, s. 23-41.):

  • Klasický kvodlibet (přelom 13. a 14. stol.) byl theologický: mistr theologie předstoupil před skupinu učenců, ti mu mohli předložit libovolnou otázku (dosl. "cokoliv" – quodlibet), on zaujal stanovisko a hájil jej. V určitém časovém odstupu pak následovala determinatio – daný učenec znovu promyslel všechny otázky a sepsal pečlivější zdůvodnění svého postoje, následně jej pak přednášel. Determinace se pak stala základem literárního zpracování kvodlibetu. (Ke klasickému kvodlibetu viz např. nově Hamesse, 2016.)
  • Oproti tomu dochované pražské kvodlibety (přelom 14. a 15. stol.) se konaly na artistické fakultě. Odlišná je rovněž role kvodlibetáře: zatímco v klasickém kvodlibetu je to především on, komu jsou kladeny otázky a kdo má zaujímat stanovisko a hájit jej, při pražských disputacích je to quodlibetarius, kdo klade otázky, a to postupně každému z mistrů artistické fakulty. Když mistr-respondent zaujme nějaké stanovisko a obhájí jej, začne mu jej kvodlibetář zpochybňovat protiargumenty.
  • Pražský kvodlibetář tedy musí dopředu nejen vymyslet několik desítek otázek a přiřadit je všem jednotlivým mistrům fakulty (a to tak, aby zohlednil jejich obor a specializaci), ale také mít k dispozici argumenty pro obě možné odpovědi – tj. počítat s jak s tím, že tázaný mistr bude danou kvestii zodpovídat kladně, tak s tím, že zvolí naopak zápornou odpověď. Kvodlibetář si proto musel dopředu připravit velké množství argumentů k problémům z široké škály disciplín – ty obvykle sepsal do příručky, kterou měl při disputaci k dispozici. Je zajímavé, že těchto příruček (resp. jejich opisů) se nám dochovalo nezanedbatelné množství (většina z nich je dnes uložena v Praze, některé v Lipsku a jedna v německém Stralsundu).

Z období mezi r. 1391 (kdy byla novelizována fakultní statutární nařízení ohledně kvodlibetních disputací) a vypuknutím husitských válek, je alespoň jménem známo celkem 14 kvodlibetářů – Jindřich z Ribenic (Henricus de Ribenitz, 1394?), Nicolaus Magni de Jawor (1395), Henricus de Homberg (1396), Matěj z Lehnice (Matthias de Legnitz, 1399?), Henricus de St. Gallen (1398), Johannes Arsen de Langenfeld (1400?), Stephanus de Colonia (1401), Johannes Hübner (1404), Andreas de Broda (1405?), Matěj z Knína (1409), Jan Hus (1411), Michal z Malenic (1412), Šimon z Tišnova (1416) a Prokop z Kladrub (1417). Z těchto 14 případů se pouze od sedmi kvodlibetářů dochovaly jejich kvodlibetní příručky s jednotlivými kvestiemi – jmenovitě: Ribenic, Lehnice, Arsen, Knín, Hus, Tišnov, Kladrub. (Podrobný seznam včetně pramenů a literatury k jednotlivým kvodlibetům přináší Šmahel, 2016, s. 339-342.)

Jelikož v literatuře lze nalézt soupisy jednotlivých kvestií ze všech dochovaný kvodlibetů, není složité odhalit, že takřka na každém kvodlibetu byla mistrům-respondentům předložena alespoň jedna kvestie s optickým tématem. Celkově jsem jich dosud identifikoval 13 optických kvestií:
  • kvodlibet Jindřicha z Rybenic
    • q. 48: Utrum radius visualis frangatur in occursu medii rarioris seu densioris
  • kvodlibet Matěje z Lehnice
    • q. 85: Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat extra mittendo vel recipiendo
  • kvodlibet Matěje z Knína
    • q. 37: Utrum species qualitatum per se sensibilium existat in medio realiter et subiective
    • q. 72 (73): Utrum demonstrabile est yridem tantum tricolorem peryferiam circuli apparere
    • q. 114 (116): Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat intus suscipiendo vel extramittendo
    • q. 137 (140): Utrum multiplicacio luminis per medium uniforme sit uniformiter difformis
  • kvodlibet Jana Husa
    • q. 28: Utrum oculus, existens luminosus intrinsece, sit coloratus
    • q. 52: Utrum necesse est in omni illuminacione naturali lumen multiplicari et radios reflecti 
    • q. 56: Utrum sensaciones fiunt per extramissiones virtutum ab organis sensitivis
  • kvodlibet Šimona z Tišnova
    • q. 46: Utrum oculus ex quatuor tunicis et tribus humoribus compositus pro visione sine fallacia exigit remocionem, opposicionem, lucem proporcionalem, quantitatem medii, dyafaneitatem, corporis densitatem, tempus ac sui ipsius sanitatem
  • kvodlibet Prokopa z Kladrub
    • q. 28 (29): Utrum lumen sit actus dyaphani manens idem in numero per tempus in ipso medio subiective
    • q. 36 (37): Utrum forme sive ymagines apparentes in speculis videantur per inpressionem factam in ipsis
    • q. 63 (65): Utrum omnem visionem sensualem necesse est partim extramittendo fieri partim autem intus suscipiendo

S výjimkou Husovy příručky jsou všechny kvodlibety dochovány pouze ve středověkých kodexech, takže se poslední týdny prokousávám více či méně čitelnými latinskými rukopisy. Zatím jsem došel k určitým dílčím poznatkům, které zde mohu naznačit a které určitě podrobněji zpracuji v nějakém budoucím textu:
  • Jindřich z Ribenic se ve své kvestii (v jejímž názvu je třeba číst "frangatur" a nikoliv "fungatur", jak se domnívá Šmahel, 2016, s. 345 ve svém soupisu kvestií daného kvodlibetu) zabývá problematikou refrakce, k níž dochází při průchodu paprsku mezi prostředími o různé optické hustotě. Jedním z důkazů, že k refrakci dochází, jsou podle něj tzv. halové jevy. Cituje takřka výhradně Peckhama a jeho Perspectivu communis (jejíž zvládnutí mimochodem v Praze patřilo k požadavkům k magisterskému titulu).
  • Husova kvestie 56 o extramisi je jedinou z uvedených kvestií, u nichž se dochovala nejen kvodlibetářova příprava, ale i písemné vypracování kvestie, které při kvodlibetních disputacích pronášel mistr-respondent. V tomto případě vytvořil tzv. positio mistr Jan z Borotína – dochovala se v jediném rukopise (navíc nepříliš dobře čitelném) a na její edici rovněž pracuji.
    • Zdá se, že ve sporu mezi intromisí a extramisí zastával Borotín typickou perspektivistickou pozici, která rámcově počítá s intromisí species (kauzálního účinku a zároveň podobnosti předmětu) do oka, ale zároveň uchovává určité drobné prvky extramise. Podobně jako Bacon či Peckham i Borotín tvrdil, že aby došlo k vnímání, musí být v oku recipována species vnějšího předmětu; zároveň však z oka vycházejí také species, které "zušlechťují" okolní prostředí a umožňují species předmětu, aby vstoupila do oka. (Na příkladu Bacona viz např. Lička, 2016.)
    • Při obhajobě této pozice se Borotín odvolává opět na Peckhama. Obecně ale často cituje také oftalmologické texty (např. De oculis Konstantina Afričana či Galénovo De interioribus), což naznačuje jeho zájem o lékařství, které ostatně později vystudoval.
Borotín přiznává určitou roli extramisi, inspirován Janem Peckhamem
(Praha, Národní knihovna, MS X.H.18, fol. 61r)

  • V přípravě Šimona z Tišnova ke kvestii 46 se prokazuje – minimálně z textů, které jsou dosud prozkoumal – nejvyšší  znalost dobové optiky. Nejenže už samotné zadání kvestie shrnuje perspektivistickou nauku o 8 podmínkách, které musejí být naplněny, pokud má být percepční akt věrohodný, ale i citace optických autorit je u Tišnova úctyhodná. Pracovní transkripce přípravy, kterou jsem pořídil, odhaluje, že na ploše necelých 5 rukopisných stran se vyskytuje celkem 31 odkazů na tradiční optické autority (často se jedná o velmi přesné odkazy na konkrétní kapitoly či propozice). Nejčastěji je citován Peckham a Alhacen, objeví se ale i odkaz na Al-Kindího, který se jinak od 13. stol. mezi latinskými učenci objevuje málokdy. Tišnovovy odkazy jsou natolik přesné, že se vnucuje otázky, zda je autorem přípravy opravdu on...
Tišnov (?) bez zaváhání prokazuje znalost Al-Kindího De aspectibus...
Nebo danou pozici zná díky četbě Baconovy Perspectivy?
(Praha, Národní knihovna, MS V.C.42, fol. 133r)

Celkově lze předběžně uzavřít, že optika byla na pražské univerzitě nejen předmětem přednášek pro bakaláře usilující o mistrovský gradus, ale rovněž disciplínou, jejíž znalost byla mezi mistry artes relativně rozšířena. Důkazem je, že jim nečinilo problém o ní veřejně disputovat při výročních kvodlibetech – a často (zřejmě) poučeným, netriviálním způsobem.


LITERATURA
  • HAMESSE, J. Theological Quaestiones Quodlibetales. In: SCHABEL, Ch. (ed.). Theological Quodlibeta in the Middle Ages. The Thirteenth Century. Leiden – Boston: Brill, 2006, s. 17–48.
  • KEJŘ, J. Kvodlibetní disputace na pražské univerzitě. Praha: Universita Karlova, 1971. 
  • LIČKA, L. Vnímání, kauzalita a pozornost: Roger Bacon a Petr Olivi. Studia Neoaristotelica. 2016, roč. 13 / S. B. 1, č. 1 (v tisku).
  • ŠMAHEL, F. Alma mater Pragensis: Studie k počátkům Univerzity Karlovy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2016.