Můj pohled na tuto problematiku je spíše liberální - jazyková pravidla nepokládám za přírodní zákony a považuji za nesmyslné nekompromisně je vyžadovat jinde než v oficiálních promluvách či textech (v nichž přece jen nespisovnost, resp. - jak se v dnešní bohemistice občas říká - nestandardnost, může působit poněkud rušivě).
Docela mne však překvapilo, že na tento "pragmatický" přístup k jazykovým normám jsem narazil ve středověkém díle, konkrétně u Petra Abélarda, který cituje z pozdně antické Augustinovy De doctrina christiana. (Petr Abélard, rytíř dialektiky, jehož jeho žák Jan ze Salisbury nazývá "dvorním aristotelikem" [Peripateticus Palatinus], je znám především svým pohnutým životem, o němž nás informuje nejlépe on sám ve vlastním životopise Historia calamitatum, přeloženém i do češtiny. Píše kultivovaně a se zápalem - ať už s vášní milence či vášní bojovníka v disputacích. Je mým nejoblíbenějším kastrátem v dějinách filosofie [Órigenés mi nepřijde ani z desetiny tak zajímavý jako on!], už nějakou dobu přemítám nad tím, zda nepřeložit či alespoň lépe neprozkoumat jeho poslední a podle všeho velmi originální Dialog mezi filosofem, Židem a křesťanem.] K Augustinově pojetí mluvy, která má jak po stránce lexikální, tak gramatické vyhovovat nikoliv ideálu spisovnosti, nýbrž zvyklostem a znalostech lidí, ke kterým mluvíme, se Abélard hlásí hned v úvodu ke svému slavnému spisu Sic et non:
Nejednou je také zapotřebí měnit slova podle toho, k jakým lidem mluvíme; často se totiž stává, že někteří nevědí, co vlastně určitá slova znamenají, nebo jsou pro ně méně běžná. Chceme-li k nim tedy mluvit, abychom je jak třeba poučili, musíme hledět spíš na jejich zvyklosti než na vlastnosti řeči, jak hlásá i sám kníže gramatiky a učitel rétoriky Priscianus. [...] Augustin píše: "Dobří učitelé ať učí tak pečlivě, že když nějaké slovo nemůže být v latině správné, aby zároveň nebylo nejasné nebo dvojznačné, zatímco lidově se užívá tak, že jeho dvojznačnost a nejasnost odpadá, ať se užívá ne tak, jak to činí učení, nýbrž spíš jak je obvykle užívají neučení. Když našim překladatelům nevadilo říct de sanguinibus (Ž 15,4), protože měli pocit, že se hodí, aby toto slovo, které se v latině užívá jen v singuláru, bylo na tomto místě užito v plurálu, proč by mělo vadit učiteli zbožnosti, který mluví k nevzdělaným, říkat spíš ossum než os, aby se výraz os nespojoval s ora, ale s ossa? [Os, oris = ústa; os, ossis = kost.] K čemu je bezchybná řeč, když ji posluchač nepochopí? Není přece vůbec žádný důvod mluvit, jestliže ti, k nimž mluvíme s cílem, abychom byli chápáni, to, co mluvíme, nechápou! [...] Je známkou význačného ducha milovat ve slovech pravdu, nikoliv slova sama. K čemu je dobrý zlatý klíč, když nedokáže otevřít to, co chceme? A co je špatného na klíči dřevěném, když to dokáže, jde-li nám jen o to, aby bylo přístupné, co bylo zavřeno?“ (Abélard, 2008: 137-138)LITERATURA
PETR ABÉLARD. Sic et non. Praha: Vyšehrad, 2008. Přeložila Irena Zachová.
Žádné komentáře:
Okomentovat