6. července 2011

Sebastian Izquierdo

Dr. Daniel D. Novotný (www, starý a nový blog) objevil zajímavého myslitele druhé scholastiky - španělského jezuitu Sebastiana Izquierda (1601-1681), kterého lze bez rozpaků zařadit mezi  novověké polyhistory:
Jednalo se o všestranného myslitele, autora děl filosofických, teologických i duchovních. Tak jako u řady dalších barokních autorů, jako byl G.W. Leibniz, Juan Caramuel či Athanasius Kircher, šíře jeho zájmů byla monumentální – vedla od židovské mystiky po matematiku. (Novotný, 28. října 2010)
Novotný na svém blogu dává k dispozici Izquierdovu životopisnou črtu, přehled kapitol jeho hlavního filosofického díla Pharus scientiarum (Maják věd) a latinskou edici jeho předmluvy k tomuto spisu se shrnutími základních myšlenek. K loňské konferenci o univerzáliích si připravil příspěvek o pojetí obecnin u tohoto myslitele a zasvětil mu několik příspěvků na svém starším blogu (viz toto vlákno). Izquirdův přístup shrnuje takto:
Izquierdova teorie obecnin obecnin je v několika ohledech překvapující. Na jednu stranu je Izquierdo blízký novověkému empiricismu díky svému epistemickému rozvrhu a nejasné hranici mezi smyslovým a intelektivním poznáním. Na druhou stranu je ovšem úzce napojen na scholastiku své doby jak co do metodologie, tak co do autorů na něž ve své práci navazuje. Izquierdův projekt lze chápat jako hledání jakési „třetí cesty“ mezi umírněným realismem tomistů a skotistů a nominalismem Hurtada, Arriagy a Ovieda. Izquierdo odmítá jakoukoli extramentální jednotu společné přirozenosti, čímž se vyhraňuje proti umírněnému realismu, na druhou stranu ovšem odmítá i nominalismus tím, že postuluje objektivní pojmy. (...) Izquierdovo odchýlení se od skotisticko-tomistického Aristotelismu je dále vyhroceno jeho representacionalistickou naukou podle níž poznáváme to, co je nepřístupné smyslům, pomocí „náhradních fantasmat“, která nápadně připomínají empiristické ideas. (Novotný, 1. prosince 2010)
Izquierdův Pharus se mi na internetu nepovedlo nalézt celý; na Goggle Books je však jeho druhá část. Při prohlížení jsem narazil na zajímavé místo, kterému věnuji následující příspěvek.

4. července 2011

Konference Conceptual Content: History and Prospects

V září letošního roku se bude v Cambridge konat mezinárodní konference o pojmech v historii filosofie i současné filosofické diskusi pod názvem Conceptual Content: History and Prospects. Jedním z pořadatelů je Tim Crane. Hlavní stránka konference je zde; provizorní program konference zde. Zajímalo by mě, jestli se dostaví i medievalisté; zdá se mi, že i oni k tomuto tématu mají co říci...

1. července 2011

Dialektické školy ve 12. století

Dvanácté století na latinském západě představuje mimo jiné nebývalý rozvoj logických studií. Zvláště ve Francii vznikají celé dialektické školy, které pracují především na otázkách sémantiky, teorie vyplývání a ontologie. Během 12. století je také asimilováno kompletní Aristotelovo Organon (dosud se pracovalo především s Kategoriemi a spisem O vyjadřování). Právě zde vznikají zárodky terministické logiky, která dosáhla nebývalých úspěchů při řešení různých otázek logiky a na univerzitách se udržela až do 17. století.
Slavný ženevský historik filosofie Alain de Libera (www) píše o dialektickkém bádání ve 12. století toto:
Jednu z hlavních charakteristik 12. století představuje v Paříži zakládání škol, které se věnují výhradně výuce a praktikování dialektiky. Právě z těchto škol vzejde typicky středověká logika, jejíž výsledky do značné míry překročí hranice aristotelismu. Ze setkání nové logiky, nazývané "logika nových" (logica modernorum) nebo "terministická logika" (jelikož se do značné míry věnovala studiu syntakticko-sémantických vlastností kategorematických a synkategorematických termínů), a svaté nauky [sacra doctrina] se pak zrodí do té doby nevídaná forma theologie, která prožije svůj triumf hlavně ve 14. století.
Dialektické školy se usídlily na levém břehu Seiny a vždy byly spjaty s osobností určitého mistra. Nejznámějším je Abélard, který se v letech 1105-1108 usadil na hoře Saint-Geneiève. Své školy si však založili i jeho nástupci Alberich z Paříže alias Alberich z Montu (počínaje rokem 1138) a Angličan Robert z Melunu (počínaje rokem 1150). Každá skupina brzy obdržela své jméno: jsou to Montani či Albrici (stoupenci Albericha, mezi jehož žáky patří např. Jan ze Salisbury a Vilém z Tyru), Melidunenses neboli Robertini (žáci Roberta), Parvipontani či Adamiti, jejichž předákem je Pikarďan Adam z Balshamu, Porretani, které vede odchovanec školy v Chartres Gilbert z Poitiers (Gilbertus Porreta) a konečně Capuani, žáci Petra z Capoue.
Každá škola či "sekta" (secta) má své vlastní teze; ty obhajuje při veřejných diskusích, při nichž se stoupenci střetávají s protivníky. (Libera: 317-318)
Soubory pravidel používaných jednotlivými školami představují např. Ars Meliduna (teze školy kolem Roberta z Melunu) nebo Compendium logicae Porretanum (škola Gilberta z Poitiers).
Když se asi v 60. letech začala historiografie středověké filosofie více zabývat středověkou filosofií jazyka, byla logika 12. století jedním z prvních témat, které bylo zpracováno. Velkým odborníkem na tuto problematiku je Lambertus Marie De Rijk (* 1924; podrobná a anotovaná bibliografie je na ontology.co), který je autorem velkého množství studií a také mnoha edic středověkých logických spisů (jeho dílem jsou edice Abélardovy Dialektiky; Dialektiky Garlanda Compotisty či Logických sumulí Petra Španělského). Vydal také dnes již klasickou monografii o vzniku středověké terministické logiky Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic (De Rijk, 1962-1967), která je rozdělena ve dva svazky - první (On the twelfth century theory of fallacy) pojednává o rozvoji na poli teorie logických klamů (fallaciae), druhý pak o vývoji supoziční teorie (suppositio) - jeho první část (The origin and early development of the theory of supposition) podává historický vhled do problematiky, druhá (Text and indices) edice jednotlivých traktátů, které vznikly mezi lety 1130 až 1220.


LITERATURA
DE RIJK, L. M. Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic. Assen: Van Gorcun, 1962-1967.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.

21. června 2011

Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy

Jeden ze slavných historiků středověké filosofie (zvláště logiky a metafyziky), Gyula Klima (Fordham University; www) edituje sborník studií o středověké filosofii mysli, který je v těchto dnech v tisku v univerzitním nakladatelství Fordhamské univerzity.
Současný výzkum na poli (zvláště pozdně) středověkých filosofických textů ukazuje, že středověcí myslitelé byli mimo jiné také zaujati epistemologií; ačkoliv tradiční obraz je takový, že středověk se zaobíral zvláště metafyzikou, kdežto k tzv. epistemologickému obratu došlo až s Descartem, tedy v novověku. Mezi medievalisty se jedná o relativně nový směr výzkumu, který se ovšem rychle rozvíjí; zvláště v anglosaském světě, kde využívá dědictví postanalytické filosofie mysli.
Za jednoho z čelních představitelů tohoto bádání lze považovat Henrika Lagerlunda (University of Western Ontario; www), který v současné době připravuje monografii Intentionality and Skepticism in the Aristotelian Tradition (viz její obsah). Jmenovaný badatel je také editorem dvou sborníků věnovaných uvedenému tématu - Forming the Mind. Essays on the Internal Senses and the Mind Body Problem from Avicenna to Medical Enlightenment (Lagerlund, 2007a) a Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy‎ (Lagerlund, 2007b). (Oba sborníky vyšly v ediční řadě Studies in the History of Philosophy of Mind, kterou vydává nakladatelství Springer.) Vhodná je také přehledová studie téhož autora (Lagerlund, 2011).
Ovšem zpátky k připravovanému Klimovu sborníku - bude mít název Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy. Hledáním na internetu lze odhadnout jeho přibližný obsah:

  • BROWER-TOLAND, Susan - How Chatton Changed Ockham's Mind: William Ockham and Walter Chatton on Objects and Acts of Judgment [také zde]
  • FRIEDMAN, RUSSELL - Peter Auriol versus Durand of St. Pour cain on Intellectual Cognition [zde]
  • GRELLARD, Christophe - The Nature of Intentional Objects in Nicholas of Autrecourt’s Theory of Knowledge [zde]
  • KING, Peter - Thinking about Things: Singular Thought in the Middle Ages [zde]
  • LAGERLUND, Henrik - Singular Terms and Vague Concepts in Late Medieval Mental Language Theory or the Decline and Fall of Mental Language [zde]
  • MEIER-OESER, Stephan - The Intersubjective Sameness of Mental Concepts in Late Scholastic Thought (and some Aspects of its Historical Aftermath) [také zde, nebo zde]
  • PANACCIO, Claude - Ockham’s Externalism [zde]
  • PICKAVÉ, Martin - Causality and Cognition: An Interpretation of Henry of Ghent's Quodlibet V, q. 14
  • PINI, Giorgio - Two Models of Thinking: Thomas Aquinas and John Duns Scotus [zde]
Myšlenka vydat tento sborník byla živá již v r. 2004. Tehdy ve čtvrtém svazku Proceedings of the Society for Medieval Logic and Metaphysics, jehož editorem je také Klima byly uveřejněny některé studie s tím, že se jedná o zárodek budoucího sborníku Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy (Klima, 2004: 2). Proceedings pak obsahují tyto studie:
  • BROWER-TOLAND, Susan - Against Ockham? Walter Chatton on Objects of Propositional
  • HOCHSCHILD, Joshua P. - Does Mental Language Imply Mental Representationalism? The Case of Aquinas’s Verbum Mentis
  • KLIMA, Gyula - The Demonic Temptations of Medieval Nominalism: Mental Representation and "Demon Skepticism"
  • KLIMA, Gyula - Tradition and Innovation in Medieval Theories of Mental Representation
  • LAGERLUND, Henrik - Vague Concepts and Singular Terms in a Buridanian Language of Thought Tradition
  • PANACCIO, Claude - Concepts as Similitudes in William of Ockham’s Nominalism
  • PLUTA, Olaf - Mental Representation in Animals and Humans – Some Late-Medieval Discussions

EDIT (3.7.2011): Včera se na Stanford Encyclopedia of Philosophy objevila nová verze článku o Vilému Ockhamovi. Dosud byl jeho autorem Paul Vincent Spade, nyní se přidal jako spoluautor jiný slavný znalec Ockhama, Claude Panaccio. Ten do bibliografie přidal svůj výše uvedený článek (Ockham’s Externalism) a hlavně doplnil datum publikování celého sborníku - 2012. Je tedy pravděpodobné, že sborník Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy vyjde příští rok...
EDIT (31.8.2011): Objevil jsem, že na Klimových stránkách (případně jinde na internetu) jsou ke stažení pracovní verze jednotlivých článků. Doplnil jsem tedy odkazy výše.

LITERATURA
KLIMA, G. (ed.). Proceedings of the Society for Medieval Logic and Metaphysics, vol. IV. 2004. [PDF]
LAGERLUND, H. (ed.). Forming the Mind. Essays on the Internal Senses and the Mind Body Problem from Avicenna to Medical Enlightenment. Dordrecht: Springer, 2007. (= 2007a)
LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2007. (= 2007b)
LAGERLUND, H. Mental Representation in Medieval Philosophy. In: ZALTA, E. N. (ed.). The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2011 Edition). 2011. [URL]

15. června 2011

Ahistorická filosofie?

Současní filosofové se mnohdy programově snaží budovat svou disciplínu ahistoricky; zvláště ti, kteří tak či onak náleží k analytické tradici - na rozdíl např. od fenomenologů, kteří s oblibou (re-/dez-?)interpretují díla různých postav z dějin filosofie. Stačí si vzpomenout na Heideggera, který už svou doktorskou práci Die Kategorien- und Bedeutungslehre des Duns Scotus (1916) zasvětil středověkému spisu o spekulativní gramatice, který se tradičně připisoval Dunsi Scotovi; o šest let později však významný německý medievalista Martin Grabmann (viz jeho stručný medailon na Logic Museum) dokázal, že se jedná o dílu Tomáše z Erfurtu. (Zupko, 2011)
V časopise Journal of Philosophy vyšly v č. 11 v r. 1985 dvě studie o tématu filosofie a její historie; jednu napsal Paul Oskar Kristeller, jeden z těch, kteří rehabilitovali renesanční filosofii; druhou Richard H. Popkin. Pro ilustraci překládám krátkou citaci z druhé studie:
Wittgensteinův Tractatus logico-philosophicus se svým komplikovaným číslováním výroků a aforistickým stylem bohatým na implikace byl také monumentálním pokusem prezentovat filosofii ahistoricky. Veřejného ohlasu [však] došel jen díky zásahu Bertranda Russella, potom co byl zamítnut mnoho vydavateli. Russellův zásah a úvod, [který k němu napsal,] dodaly Wittgensteinovu Traktátu historické pozadí; díky tomu jej čtenář mohl umístit do kontextu myšlení 20. století. Dílo, už jen díky svému titulu, vyvolává historické resonance. Proč takový název? Souvisí to s názvem a účelem spisu Spinozova? Proč ta "numerologie"? Proč aforismy? Proč obrázky ze Sexta Empeirika? Spinoza? Schopenhauer? Augustin? Proč diskuse o Fregovi a Kantovi? (Popkin, 1985: 628)

LITERATURA
POPKIN, R. H. Philosophy and the History of Philosophy. The Journal of Philosophy. 1985, r. 82, č. 11, s. 625-632.
ZUPKO, J. Thomas of Erfurt. In: ZALTA, E. N. (ed.). The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2011 Edition). 2011. [URL]

4. června 2011

Philotheus Boehner

Ve včerejším příspěvku jsem psal o proměnách přístupu historiků ke středověké filosofii, dnešní příspěvek bude portrétem významného amerického historika filosofie, který rehabilitoval Viléma Ockhama.
Philotheus Boehner, vlastním jménem Heinrich Boehner (1901 – 1955) byl historik středověké filosofie a člen františkánského řádu. Jako jeden z prvních badatelů 20. století zkoumal středověkou logiku. Započal práce na edici spisů Viléma Ockhama.
Narodil se v Lichtenau (ve Vestfálsku) v r. 1901. Do františkánského řádu vstoupil v r. 1920 (tehdy přijal nové jméno - Philotheus). Následně vystudoval filosofii a mimo to získal doktorát z botaniky - jeho disertace měla název Über die thermonastischen Blutbewegegungen bei der Tulpe a pojednávala tedy o vlivu teploty na kvetení tulipánů. V r. 1927 byl jmenován knězem, ačkoliv trpěl tuberkulózou do té míry, že se zdálo, že brzy umře. Během odpočinku kvůli své nemoci začal překládat do němčiny monografii francouzského medievalisty Étienna Gilsona o sv. Bonaventurovi. Dále přeložil knihy téhož badatele o Augustinovi a Bernardovi z Clairvaux.
Ve 30. letech se stal Gilsonovým blízkým přítelem. Během 2. světové války emigroval do Ameriky, kde na Saint Bonaventure College (dnes St. Bonaventure University) v New Yorku přednášel o františkánské filosofii. Zde se také podílel na založení Franciscan Institute (byl jeho prvním ředitelem), což je pracoviště pro výzkum dějin, spirituality a intelektuálního života františkánského hnutí. Vydává časopis Franciscan Studies, periodikum, ve kterém vycházejí studie předních badatelů mj. o středověké filosofii a logice pěstovaných mezi středověkými františkánskými intelektuály. Pod patronátem institutu také vznikly moderní edice Ockhamových spisů (viz níže).
Philotheus Boehner zemřel r. 1955 na koronární trombózu.
Co se týče Boehnerova odborného působení, je významný především jako tvůrce latinských edic středověkých spisů, jako překladatel a jako badatel na poli středověké filosofie a logiky.
Dal impulsy k vytvoření moderní edice filosofických a theologických děl Viléma Ockhama (ta vycházela po jednotlivých svazcích mezi lety 1967 a 1988), sám editoval první dva díly Ockhamova spisu Summa logicae. Dále vytvořil edici De puritate artis logicae (delší verze, tzv. Tractatus longior), logického textu Ockhamova souputníka Waltera Burleyho. Z Ockhamova díla dále vytvořil a přeložil reprezentativní výbor - ten vyšel po jeho smrti v r. 1955 péčí Raymonda Klibanského jako Philosophical Writings.
Zasloužil se o reinterpretaci Ockhamova odkazu v dějinách filosofie - dokázal, že do té doby rozšířená představa, že Ockham reprezentuje úpadek středověké filosofie, je jednoduše špatná a zastaralá. (Inglis, 1998: 217) Také ukazuje, že vžité označení Ockhama jako nominalisty je zkreslující - Ockham sice vznáší tezi, že v extramentálním světě existují pouze jednotliviny, nicméně povahu universálií mají pojmy vyskytující se v lidské mysli, přičemž vztah mezi věcí a pojmem je přirozený a není tedy dán konvencí. Proto je vhodnější označovat Ockhama za zastánce konceptualismu. (tamže: 218)
Publikoval také mnoho studií o středověké logice 14. století a přidružených tématech. (Podrobná bibliografie je na staré verzi portálu Logic Museum). Vrcholem této jeho činnosti je pak monografie o středověké logice Medieval Logic. An Outline of its Development from 1250 to c. 1400. (Boehner, 1952) Z dnešního pohledu je tato monografie sice již překonaná (především se zakládá se relativně úzké pramenné základně, což ovšem pouze odráží situaci vydávání středověkých logických spisů v 50. letech), nicméně Boehner svým dílem byl jedním z iniciátorů širokého výzkumu středověké logiky, který v anglosaských zemích především u analyticky orientovaných historiků filosofie začíná v 60. letech a trvá dodnes.

LITERATURA
BOEHNER, P. Medieval Logic. An Outline of its Development from 1250 to c. 1400. Manchester, 1952. [dostupné na archive.org]
INGLIS, J. Spheres of Philosophical Inquiry and the Historiography of Medieval Philosophy. Leiden: Brill, 1998. Zvláště kap. 8: The Expansion of the Pantheon of Medieval Philosophers in the Late Twentieth Century, s. 215-229.
WILLIAM OCKHAM. Philosophical Writings. Indianapolis, 19902.  [náhled na Google Books]


Pozn.: Původní biogram Philothea Boehnera jsem napsal pro českou Wikipedii v červnu 2010. Tento příspěvek obsahuje lehce upravenou verzi tohoto článku.

3. června 2011

Středověká filosofie a její historikové

Významnost filosofa není objektivní fakt, který by byl měřitelný. Proto i kánon dějin filosofie není pevně daný a je víceméně konstruktem. Jedním z úkolů historika filosofie je tento kánon relativizovat a odhalovat jeho podmíněnost.
Právě středověcí filosofové byli dlouhá staletí poněkud přehlíženi; jejich přínos byl zpochybňován. Částečně to bylo kvůli jazyku jejich děl (jejich košatá a někdy až redundantní terminologie byla předmětem opovržení u humanistů), částečně kvůli tomu, že mnohá jejich dílka zůstala v rukopisech a nevyšla tiskem, pročež neměla takřka žádné čtenáře. Tento osud potkal například spis De visione stellarum Mikuláše z Oresme - tento filosof a vědec 14. stol. ve svém spise objevil a popsal atmosférický lom světla, tedy problematiku, kterou se později zabývali až Hooke a Newton a došli - nezávisle na Oresmovi - ke stejným závěrům. (Burton, 2008)
Od počátku 20. století se však pohled historiků filosofie na středověk začíná pomalu proměňovat - začínají vznikat moderní edice středověkých spisů a vzrůstá počet učenců, kteří k nim přistupují bez předsudků. Jeden ze zásadních medievalistů je francouzský tomista Étienne Gilson (1884-1978). Jeho dílo odkrývá nové možnosti přístupu ke středověké filosofii, ačkoliv je do jisté míry tendenční - Gilson za největšího středověkého filosofa považuje Tomáše Akvinského, pročež dějiny před ním líčí jako cestu k Tomášovi, filosofové po něm jsou pak strůjci úpadku.
Filosofie 14. stol. v Gilsonově pohledu znamená dekadentní dobu, v níž bují epistemologická skepse, kterou Gilson chápe jako negativní fenomén, a její představitelé jsou zvláště úpadkoví františkáni Jan Duns Scotus a Vilém Ockham.
Střízlivější pohled na toto období dějin filosofie a rehabilitaci Ockhamova díla pak přináši Philotheus Boehner, o němž bude další příspěvek...

LITERATURA:
BURTON, D. E. (ed. et trans.). Nicole Oresme’s On Seeing the Stars (De visione stellarum): A Critical Edition of Oresme’s Treatise on Optics and Atmospheric Refraction, with an Introduction, Commentary, and English Translation. Leiden: Brill, 2008.

6. dubna 2011

Český Hankins je na světě

Před několika dny nakladatelství OIKOYMENH vydalo překlad knihy The Cambridge Companion to Renaissance Philosophy od amerického badatele Jamese Hankinse pod názvem Renesanční filosofie. Anotaci na knihu jsem podával již dříve (na základě anglického originálu) - v tomto příspěvku.


Kniha stojí 538 Kč a má 548 stran. Přeložil ji Martin Pokorný (FF UK, Praha; publikační činnost k r. 2009 zde), který působí mimo jiné jako překladatel filosofické literatury - jen do edice Dějiny filosofie přeložil sv. IV (Filosofie pozdní antiky); sv. V (Středověká filosofie); sv. XII (Filosofie 19. a 20. století II) a nyní tedy již i sv. VII.

16. března 2011

John Buridan and Beyond

V r. 2004 vyšel (ponejvíce) anglicky psaný sborník John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700, který shromažďuje osm příspěvků k tématu jazykových nauk u Jana Buridana a zvláště vlivu jeho filosofie na pozdně středověkou filosofii, myslitele druhé scholastiky a dokonce také na raně novověkou filosofii.
Úvod dánského historika filosofie jazyka a klasického filologa Stena Ebbesena (Kodaňská univerzita) začíná historiografickým přehledem. Nejdříve byla pozornost historiků napnuta směrem k 12. a 13. století, pak se však upřela směrem k Ockhamovi a Buridanovi:
"V druhé polovině dvacátého století odkryl množství zajímavých středověkých diskusí o problémech týkajících se jazyka z jedné či druhé strany; ať už v kontextu gramatiky, logiky, psychologie, metafyziky nebo dokonce theologie. Lví podíl pozornosti získalo nejprve dvanácté a zvláště třinácté století, nicméně zrod kritické edice Ockhamových děl pomohl obrátit zrak mnoha badatelů směrem k ranému čtrnáctému století. Když už byl oživen Ockham a změnilo se jeho standardní vnímání z novoscholastické karikatury narušitele blahodárné filosofie Tomáše Akvinského, dozrál čas pro seriózní studium Jana Buridana, Ockhamova mladšího současníka, který vyučoval filosofii v Paříži od 20. do konce 50. let 14. stol. a který oplýval nesmírným vlivem na mnoho univerzit až do konce 15. stol." (Ebbessen, 2004: 7)
Moderní buridanologická studia začínají v souvislosti s kodaňskou konferencí konanou v r. 1975 a zasvěcenou právě Buridanovi, na níž vystoupil známý dánský historik středověké filosofie jazyka Jan Pinborg s požadavkem věnovat se více Buridanovu dílu a hlavně vytvořit moderní edice jeho spisů.
Pozornost se dále zaměřuje na průzkum vlivu tohoto filosofa (a středověké logiky obecně) v dalších staletích:
"... můžeme říci, že v současnosti badatelé posunuli hranici mezi terra cognita a terra incognita dopředu až do poloviny 14. století. Někteří neohrožení průzkumníci se odvážili do nezmapovaných končin období mezi lety 1350 a 1500, ale bylo jich velmi málo. Stejně jako víme spíše málo o posledním středověkém století a půl, tak také víme velmi málo o tom, do jaké míry pozdně středověké teorie přežily nebo ovlivnily raně novověké myslitele. Mnozí si dnes myslí, že je zde mnohem méně toho, co by rozdělovalo 14. a 17. století, než se dříve věřívalo, ale otázku, zda tradiční obraz dějin myšlení by měl být spíše jemně pozměněn, nebo zcela odmítnut, může zodpovědět pouze budoucí výzkum. (tamže: 8)
Sborník pak obsahuje různé studie - např. jednu, která pojednává o tom, jak se na italských univerzitách v 15. století rozvíjela terministická logika a teorie mentálního jazyka importované z Oxfordu (Maieru; viz také zde), nebo ta, v níž autor pojednává o vlivu Ockhama na teorii mentální reprezentace u některých myslitelů druhé scholastiky (Meier-Oeser).

(Myslitelé tzv. druhé scholastiky, kteří pokračují v tradici středověkého pojímání filosofie a rozvíjejí např. logická témata, jsou také v našem prostředí předmětem soustavného odborného zájmu.)

LITERATURA:
EBBESEN, S. Introduction. In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 7-15.
MAIERU, A. Mental Language and Italian Scholasticism in the Fourteenth and Fifteenth Ccnturies. In: Tamže, s. 33-67.
MEIER-OESER, S. Mental Language and Mental Representation in Late Scholastic Logic. In: Tamže, s. 237–265.

13. března 2011

Ockham v 17. století

V jednom předchozím příspěvku jsem zmínil možnost ovlivnění Johna Locka ockhamovskou sémantikou. Jako možný informační kanál jsem naznačil linii Ockham >>> Řehoř z Rimini (myslitel 2. poloviny 14. stol., který byl dobře seznámený s Ockhamovou filosofií) >>> Martin Smiglecius (polský jezuita z přelomu 16. a 17. stol., který se ve své Logice často opírá právě o Řehoře) >>> Locke, který studoval v Oxfordu (bakalařský gradus zde získal v r. 1656) v době, kdy se Smigleciova kniha používala pro výuku logiky.

Nicméně druhou možností je, že Locke Ockhamovy spisy četl přímo. V r. 1675 totiž vyšla Ockhamova Summa totius logicae tiskem přímo v Oxfordu (vytiskl ji John Crosley; viz Google Books). Locke o rok dříve opustil Shaftesburyho a vrátil se na univerzitu v Oxfordu, kde získal bakalářský titul z medicíny a licenci k provozování lékařské praxe.

Je však třeba zdůraznit, že možnost, že si v této době četl novinku z místního nakladatelství starou 350 let, je pouhou hypotézou. Pouze podrobnější výzkum by ji mohl potvrdit nebo vyvrátit.

LITERATURA
UZGALIS, W. John Locke. In: ZALTA, E. N. (ed.). The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2010 Edition). 2010. [URL]