České knihy o středověké filosofii a spiknutí překladatelů

V první části tohoto příspěvku předestírám několik nepříliš lichotivých poznámek k většině knih o středověké filosofii dostupných v češtině. Po těchto minirecenzích přistupuji ke skandálnímu odhalení stran překladu jisté monografie.

Vždy, když jsem si procházel monografie ke středověké filosofii, které jsou dostupné v češtině, nabyl jsem pocitu, že jsem obětí jakéhosi spiknutí. Většina z nich trpí těmito nešvary: autor se tváří, že po smrti Tomáše Akvinského neexistuje žádná středověká filosofie, která by stála za řeč; 14. století je nahlíženo jako dekadentní doba; autor je orientován na německou interpretační tradici (čili hodně metafyziky, Eckharta, Kusánského) a takřka úplně ignoruje anglosaskou historiografii (čili skoro žádná logika a věda, žádný Roger Bacon či Buridan; Ockham pouze staromódně interpretovaný) a navíc - většinou se vůbec nejedná o dějiny středověké filosofie, nýbrž o dějiny středověké theologie.
K tomuto typu náleží monografie Pieperova, Heinzmannova a Flossova.

Autorem knihy Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie je německý křesťanský filosof Josef Pieper. Německý originál knihy vyšel v r. 1960, do češtiny byl přeložen během 80. let a koncem 80. let vycházel po částech v samizdatových sbornících editovaných Lenkou Karfíkovou. Po revoluci jej pak vydalo nakladatelství Vyšehrad. (Pieper, 1993)
Pieper není příliš nadšený z pařížských averroistů - vzdávají se podle něj "orientace na posvátnou tradici" (s. 98); přeceňuje tzv. pařížská odsouzení z r. 1277 - tvrdí, že v tomto roce prakticky středověká filosofie končí, protože se "plodný dialog" mění v "neplodnou hádku" a tvrdí, že v této době se filosofie zakonzervuje do jednotlivých škol (tomisté, skotisté apod.) a začne mít kanonickou povahu, což právě dialog znemožňuje. (s. 106) [Dnes je jasné, že ke vzniku řádových škol dochází mnohem později, spíše až v 15. či 16. století.] Ockham je "mladý revolucionář", který "výstředností" svého myšlení "vykračuje ze středověku". (s. 114-115)

Publikace Richarda Heinzmanna Středověká filosofie (česky Heinzmann, 2002) začíná už v rané patristice. Do středověké filosofie jsou tedy zařazeni různí antičtí křesťanští myslitelé latinské i řecké provenience. Možná právě proto je středověk ukončen relativně brzy - po Ockhamovi jsou už zařazeni pouze obligátní Eckhart a Kusánský. Výběr postav je omezen na theology nebo náboženské myslitele, je-li referováno o myslitelích, kteří nejsou v historii theologického myšlení příliš zdůrazňováni (např. Abélard či Ockham), jsou theologická témata z jejich děl přesto abstrahována a v Heinzmannově pojednání zdůrazněna. Chybí Jan ze Salisbury, Roger Bacon a zvláště Buridan, který je v současné době považován za nejvlivnějšího filosofa 2. pol. 14. století. (Appendix C, 2010: 902)

Monografie Pavla Flosse Architekti křesťanského středověkého vědění (Floss, 2004) je vlastně jedinou moderní monografií o středověké filosofii, kterou napsal český badatel (když pomineme níže uvedenou Bondyho knihu psanou z pozic neprofesionálního filosofa). Mezi její pozitiva patří především to, že se autor programově snaží relativizovat kánon středověké filosofie - kromě tradičních postav doplňuje tedy několik poznámek o pantheistovi Davidu z Dinantu (s. 182-184), o představitelích atomistické filosofie (s. 179-182), několik stran věnuje oxfordským kalkulátorům a "nové fyzice" 14. století (tedy tématům v české literatuře jinak zcela opomíjeným - s. 304-307) a zprostředkovává mnoho informací o Mikuláši z Autrecourtu (s. 337-372). Naopak zůstává tradicionalistou v hodnocení Anselmova a Akvinského významu v rámci středověké filosofie - o ledasčem napovídá, že z celkových 377 stran vlastního textu je 43 stran (tj. 11, 4 % textu) věnováno Anselmovi (hlavně jeho důkazům Boží existence a jejich následnému vlivu v dějinách filosofie; Anselmova originální sémantika představená především ve spise De grammatico je opomenuta zcela),  a 67 stran (tj. 17,8 %) Akvinskému. Oproti tomu Ockhamovi je věnováno 16 stran (4,2 %), Buridanovi pouhá 1 strana (0,003 %).

Celkem se tedy dá říci, že tyto monografie pracují s úzkou pramennou základnou, příliš se orientují na theologii, metafyziku a myšlení do konce 13. století. Situaci by snad mohl zachránit Stanislav Sousedík, který se programově zabývá opomíjenými scholastiky, není mu cizí analytická filosofie a jeho dílo představuje kvalitní syntézu dvou historiografických tradic (německé "theologizující" i anglosaské "logizující"). Bohužel jeho kardinální monografie Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (Sousedík, 1997) začíná právě tam, kde středověk končí - v 15. století.

Přesto jsou i v češtině dostupné dvě knihy o středověké filosofii, které si zaslouží přízvisko "zajímavé".

Zdálo by se, že tím posledním, od koho můžeme očekávat svěží a adekvátní pohled na středověkou filosofii, je marxista se sklony k maoismu. Egon Bondy přesto ve své knize Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku (Bondy, 1993) předvádí docela zajímavý přístup. Kniha je psána z pozic diletanta - celá řada Poznámky k dějinám filosofie, jíž je kniha součástí, měla za normalizace nahrazovat oficiální výklad dějin filosofie. U Bondyho je sympatický jeho břitký tón, se kterým se odvažuje zaútočit na kanonické postavy křesťanské filosofie. Také uvádí alespoň jména a stručné poznámky k filosofům, o kterých před ním ani po něm až do dnešních dní nevyšlo v českém jazyce takřka nic - např. Richard Billingham, Albert Saský, Mikuláš Oresme.

Poslední monografií v těchto mých lamentujících anotacích je pak Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie Alaina de Libery (Libera, 2001). Tuto knihu nelze hodnotit jinak než kladně. Vyniká především v zachycení toho, co bývá v posledních letech zdůrazňováno jako specifikum středověké filosofie a čím (minimálně při současném stavu výzkumu) nedisponuje ani antická, ani novověká filosofie - totiž v zachycení multikulturality středověké filosofie. Robert Pasnau v úvodu k loni vydanému kompendiu The Cambridge History of Medieval Philosophy k tomuto tématu říká:

Zatímco studia antické a novověké filosofie se povýtce omezují na homogenní kulturní sféru v okruhu nejvýše několika stovek mil, svět středověké filosofie se rozprostírá od Oxfordu k Níšápúru [ve východní Persii], od Fezu [v dnešním Maroku] po Prahu; skrze muslimské, židovské a křesťanské myšlení a v souvislosti s tím v arabských, hebrejských, latinských a řeckých textech (máme-li zmínit pouze ty nejvýznamnější jazyky). (Pasnau, 2010: 1)

Liberovi se povedlo shrnout vše podstatné, co se událo mezi lety 500 a 1500 ve čtyřech hlavních kulturních, geografických a jazykových oblastech - v byzantské, arabské, židovské a latinské středověké filosofii. Tento přístup umožňuje zajímavá srovnání jednotlivých tradic, nacházení překvapivých podobností mezi nimi a vytváření nových interpretačních kontextů. Anselm je tedy dán do souvislosti s muslimským kalámem (s. 292), Abú 'l-Barakát al-Baghdádí je představen jako nominalista ockhamovského typu (s. 134n.), u postavy Filosofa v Dialogu mezi filosofem, Židem a křesťanem Petra Abélarda jsou shledávány kontury myšlení Ibn Bádždžy (s. 324). Navíc nechybí kapitola o středověké terministické logice (s. 382n.), adekvátní zhodnocení nominalismu (s. 424n.), zmínka o proměnách fyziky ve 14. století (s. 437-443), ale např. i seznam překladů arabských filosofických děl do latiny, které vznikly ve 12. století (s. 342n.). Tradicionalistům však v této publikaci bude pravděpodobně chybět větší prostor věnovaný Akvinskému, metafyzice a filosofické theologii. Nebudu však příliš přehánět, když se odvážím tvrdit, že Liberova kniha je v současné době tím nejlepším a nejrelevantnějším, co je v češtině ke středověké filosofii k dispozici.

Po letmém zhodnocení těchto pěti monografií monografii, z nichž jsou tři překladové, se opravdu zdá, že se musí jednat o spiknutí. Studenti filosofie jsou záměrně udržování v nevědomosti o současném stavu výzkumu u zahraničních badatelů a z cizích jazyků jsou překládány pouze jednostranně zaměřené práce (s čestnou výjimkou Libery).

A právě v této paranoidní představě o spiknutí překladatelů jsem se utvrdil o to více ještě dnes. Při četbě A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century historika vědy Edwarda Granta (Grant, 2006) jsem v poznámce pod čarou narazil na odkaz na kapitolu Early Islamic Philosophy, která by měla být v The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy. Jak známo, tato publikace je dostupná v češtině - přeložil ji Martin Pokorný a pod názvem Filosofie pozdní antiky ji vydalo nakladatelství OIKOYMENH v r. 2002. V českém překladu ovšem žádná kapitola o arabské raně středověké filosofii přirozeně není...
V první chvíli jsem podezíral Edwarda Granta - je to přece jen už docela starý pán, patrně si spletl knihu, ze které citoval a daná kapitola se nachází v úplně jiném sborníku. Pak ve mně ovšem začala hlodat pochybnost. Prohlédl jsem si tedy anglický originál, který náhodou mám k dispozici v elektronické verzi (jeho část je také na Google Books) a s hrůzou zjistil, že proti českému překladu obsahuje navíc celých 6 kapitol o raně středověké filosofii! Zatímco anglická monografie má 8 částí a 40 kapitol, český překlad má pouze 6 částí a 34 kapitol.
Pro ilustraci doplňuji, o co české čtenáře překladatel a nakladatelství ochudili:    

PART VII     WESTERN CHRISTIAN THOUGHT FROM BOETHIUS TO ANSELM  (H. Liebeschütz)

Chapter 35     Boethius and the legacy of antiquity
A The last Roman and the medieval tradition of logical studies
B A statesman as lay theologian
C Philosophy as man's guide
D The problem of Boethius' religious allegiance
E Isidore of Seville and philosophical lore at the beginning of the Middle Ages

Chapter 36     Development of thought in the Carolingian Empire
A Frankish criticism of Byzantine theories of sacred art
B Political and theological discussions after Charlemagne's death
C John Eriugena and his cosmological interpretation of Martianus Capella
D A philosopher's reinterpretation of St Augustine

Chapter 37     The debate on philosophical learning during the transition period (900-1080)
A The discussion on the character of Boethius: Platonic or Christian philosopher?
B Dialectical skill as a scholar's showpiece
C Berengar of Tours: an attempt at applying logical analysis to theological doctrine
D Petrus Damiani: conversion from dialectic to ascetic life

Chapter 38     Anselm of Canterbury: the philosophical interpretation of faith
A The impact of the Berengarian controversy
B The meaning and purpose of understanding faith
C The transformation of platonism
D Human speech and theological concepts
E The argument for God's existence
F Defence against Gaunilo and Roscelinus
G The pre-scholastic form of thought

PART VIII     EARLY ISLAMIC PHILOSOPHY  (R. Walzer) 

Chapter 39     Introductory
A Approaches to the study of Islamic philosophy
B Islamic and Greek philosophy: al-Kindí and ar-Rází

Chapter 40     Al-Fárábí and his successors
A Life and writings: political philosophy
B Philosophy and religion
C The world, man and society
D Natural theology
E Greek philosophy and Muslim theology
F The successors of al-Fárábí

Nejznepokojivější je, že nikde v celé knize čtenář nezjistí, že se jedná o překlad ochuzený o několik docela zásadních kapitol. Dokonce i ediční poznámka (tedy místo jako stvořené k tak zásadnímu sdělení) o tom ctnostně mlčí. Jedná se tedy dozajista o spiknutí! ;)

Poznámka: Teď už seriózněji:
Cambridge University Press v 60. letech vydal The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy (ed. A. H. Armstrong), na kterou bezprostředně navázala The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600 (ed. N. Kretzmann, A. Kenny, J. Pinborg, E. Stump; monumentální dílo anglosaské filosofické medievalistiky, o kterém jsem loni napsal článek na českou Wikipedii). Zatímco první svazek pokrýval řeckou filosofii od helénistických akademiků, přes novoplatoniky, řecké i latinské patres až k latinskému a arabskému ranému středověku; druhý svazek byl zaměřený tematicky a pokrýval středověkou filosofii od 12. století až po druhou scholastiku.
Oproti tomu OIKOYMENH do své ediční řady Dějiny filosofie překládá monografie z různých jazyků, především z němčiny. U monografie o středověké filosofii však udělalo výjimku (díkybohu ;) a místo další knihy, mezi jejímiž autory či editory by figuroval Wolfgang Röd (tento německý emeritní profesor, který se narodil v r. 1926 ve slezském Bohumíně, něm. Oderberg, vede v mnichovské nakladatelství C.H.Beck čtrnáctidílnou řadu Geschichte der Philosophie, jejíž patrně měla být česká ediční řada z OIKOYMENH překladem), nechalo přeložit raději knihu francouzského odborníka Alaina de Libery. Ta pojednává o čtyřech hlavních geokulturních okruzích středověké filosofie - byzantském, arabském, židovském a konečně latinském; přičemž latinská část pokrývá dějiny středověké filosofie od Boethia až po některé autory 15. století. Patrně aby se informace příliš nedublovaly, vyšla Filosofie pozdní antiky zkráceny o kapitoly o raném středověku latinském i arabském (obojí je již u Libery).
Podle záložky by pak měl na Liberu navazovat svazek s názvem Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Myslel jsem si, že se bude jednat o výše uvedený sborník The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600, ale pravděpodobnější je, že OIKOYMENH zůstane věrné  německé předloze a přeloží Die Philosophie des Hoch- und Spätmittelalterss (viz Google Books), jejíž autorem není Röd, nýbrž Theo Kobusch (něm. wiki), a která vyšla před nedávnem - v r. 2011. Čili - nechejme se překvapit!

Další poznámka: V souvislosti s tímto příspěvkem zakládám tag "lamentace". V tomto vlákně budu shromažďovat příspěvky, v nichž s notnou dávkou (sebe)ironie (1) hořekuji na současným stavem historiografie středověké filosofie, zvláště v českých zemích. (2) Dále v nich většinou  vyjadřuji své pohoršení nad marginalizací této filosofické tradice jako celku, nebo jednotlivých jejích představitelů, nebo příliš jednostranným výkladem tohoto velmi bohatého a originálního období! :) (3) V těchto příspěvcích se snažím poukázat na mylnost této tendence k marginalizaci a také nové směry výzkumu (které se objevují zvláště v anglosaské tradici bádání o dějinách filosofie). Zapřísáhlým následovníkům Ermolaa Barbara doporučuji takto označené příspěvky rovnou přeskočit. (O tomto podivuhodném italském renesančním filologovi, učenci a zapřísáhlém odpůrci středověké vzdělanosti snad někdy příště. Sám zastávám spíše stanoviska Pica della Mirandolly.)

EDIT (15. 6. 2016):  Krátké zamyšlení nad ediční řadou Dějiny filosofie sepsal Petr Glombíček pro Literární noviny v r. 2004 (tedy v počátcích ediční řady , kdy bylo vydáno pouze 5 svazků).

LITERATURA
Appendix C. Biographies of Medieval Authors. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 2. Cambridge University Press, 2010, s. 833-996.
ARMSTRONG, A. H. (ed.). Filosofie pozdní antiky. Od staré Akademie po Jana Eriugenu. Praha: OIKOYMENH, 2002. Přeložil Martin Pokorný.
BONDY, E. Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů v edici Vokno, 1993.
FLOSS, P. Cesty evropského myšlení 1. Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha: Vyšehrad, 2004.
GRANT, E. A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 2006.
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. Přeložil Břetislav Horyna.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.

PASNAU, R. Introduction. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 1. Cambridge University Press, 2010, s. 1-7.

PIEPER, J. Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie. Praha: Vyšehrad, 1993. Přeložil Ivan Ozarčuk.
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.

Středověká filosofie a její historikové

Významnost filosofa není objektivní fakt, který by byl měřitelný. Proto i kánon dějin filosofie není pevně daný a je víceméně konstruktem. Jedním z úkolů historika filosofie je tento kánon relativizovat a odhalovat jeho podmíněnost.

Právě středověcí filosofové byli dlouhá staletí poněkud přehlíženi; jejich přínos byl zpochybňován. Částečně to bylo kvůli jazyku jejich děl (jejich košatá a někdy až redundantní terminologie byla předmětem opovržení u humanistů), částečně kvůli tomu, že mnohá jejich dílka zůstala v rukopisech a nevyšla tiskem, pročež neměla takřka žádné čtenáře. Tento osud potkal například spis De visione stellarum Mikuláše z Oresme - tento filosof a vědec 14. stol. ve svém spise objevil a popsal atmosférický lom světla, tedy problematiku, kterou se později zabývali až Hooke a Newton a došli - nezávisle na Oresmovi - ke stejným závěrům. (Burton, 2008)
Od počátku 20. století se však pohled historiků filosofie na středověk začíná pomalu proměňovat - začínají vznikat moderní edice středověkých spisů a vzrůstá počet učenců, kteří k nim přistupují bez předsudků. Jeden ze zásadních medievalistů je francouzský tomista Étienne Gilson (1884-1978). Jeho dílo odkrývá nové možnosti přístupu ke středověké filosofii, ačkoliv je do jisté míry tendenční - Gilson za největšího středověkého filosofa považuje Tomáše Akvinského, pročež dějiny před ním líčí jako cestu k Tomášovi, filosofové po něm jsou pak strůjci úpadku.
Filosofie 14. stol. v Gilsonově pohledu znamená dekadentní dobu, v níž bují epistemologická skepse, kterou Gilson chápe jako negativní fenomén, a její představitelé jsou zvláště úpadkoví františkáni Jan Duns Scotus a Vilém Ockham.
Střízlivější pohled na toto období dějin filosofie a rehabilitaci Ockhamova díla pak přináši Philotheus Boehner, o němž bude další příspěvek...

LITERATURA:
BURTON, D. E. (ed. et trans.). Nicole Oresme’s On Seeing the Stars (De visione stellarum): A Critical Edition of Oresme’s Treatise on Optics and Atmospheric Refraction, with an Introduction, Commentary, and English Translation. Leiden: Brill, 2008.

Giambattista Vico jako čtenář středověkých sum logiky

Vliv středověké filosofie na tu novověkou se většinou naprosto pomíjí a vztah myslitelů obou epoch se redukuje na bezvýjimečné odmítnutí prvních druhými. Je samozřejmě pravda, že novověcí filosofové zdědili po italských humanistech hobby kritizovat údajné středověké tmářství, nicméně málokdy se zmiňuje, že některé tradice středověké filosofie, např. nominalistickou, chovali novověcí filosofové v úctě.
V běžných přehledech novověké filosofie se toto většinou jen velmi povšechně zmíní na okraji. Např. v obřím kompendiu Wolfganga Röda Novověká filosofie (2 sv.) o tomto najdeme drobnou zmínku u Hobbese a Locka. Co se týče Hobbese...

Stejně jako Descartes, ani Hobbes se neřídil tehdejší universitní filosofií, i když na jeho myšlení mohla mít vliv nominalistická pozdní scholastika, která v té době vládla v Oxfordu. (Röd, 2001: 228)

U Locka je Röd ještě méně sdílný...

Stejně rozmanité jako filosofické obory, jimiž se Locke zabýval, byly i vlivy, které na něho působily. Znal důkladně nominalistickou scholastiku, ... (Röd, 2004: 36)

Tyto zmínky jsou pouze zmínkami a drtivá většina interpretů je nikterak nerozvíjí.
Přitom nelze tvrdit, že středověký způsob filosofických úvah a samotná středověká filosofie někdy během 14.-15. stol. zkostnatěly a úplně zanikly. Za prvé je třeba zdůraznit, že scholastická filosofie bez hiátu přešla do druhé scholastiky, za druhé nelze opomíjet, že někteří středověcí autoři byli vydávání tiskem (např. spisy oxfordského kalkulátora Viléma Heytesbury, znamenitého logika a fyzika, vyšly tiskem v r. 1494) a byli čteni i novověkými filosofy.
Tyto vlivy na poli jazykových disciplín (logika, sémantika, gramatika a filosofie jazyka obecně) zkoumá nedávný sborník John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700 (eds. Russell L. Friedman, Sten Ebbesen). V jedné studii (Maierù, 2004), která zkoumá vliv právě Viléma Heytesburyho na poli teorie mentálního jazyka mezi italskými filosofy 14. a 15. stol. autor mimochodem píše o Giambattistovi Vicovi (1668-1744), který se ve své autobiografii projevuje jako (nepříliš úspěšný) čtenář středověkých sum logiky:

Ve své autobiografii Vico detailně popisuje, jakými studii se zabýval ve svém mládí. Když přečetl De institutione grammatica od Manuela Alvareze [portugalský jezuita z 16. stol.], jejíž první edice vyšla v Lisabonu v r.1572, přešel Vico ke studiu logiky a předsevzal si, že přečte Summulae Petra Španělského [jeden z centrálních textů logiky modernorum ze 13. stol.]. Když mu jeho učitel, jezuita Antonio del Balzo, řekl, že "ze všech autorů sum byl nejsubtilnější Pavel Benátský", Vico začal studovat Pavlovy Summulae (konkrétně spis Logica parva), ale brzy to vzdal, protože jeho schopnosti byly pořád příliš slabé a začal být zmaten (výsledkem bylo, že na rok a půl zanechal studia). (Maierù, 2004: 33-34)

LITERATURA:
MAIERù, A. Mental Language and Italian Scholasticism in the Fourteenth and Fifteenth Centuries . In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 33-67.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: OIKOYMENH, 2004.

A Companion to Walter Burley

Jeden z velmi významných oxfordských filosofů počátku 14. století Walter Burley je v českém prostředí takřka neznámý - kromě občasné zmínky o spise De vita et moribus philosophorum (který se mu však připisuje patrně neprávem) si nejsem vědom žádného textu o něm, o nějaké studii ani nemluvě.

Je to koneckonců osud celé filosofie 14. stol. - kromě povinného Dunse Scota se pouze ti otrlejší odváží k Vilému Ockhamovi; o stovkách pojednání o logické či přírodně filosofické problematice, které v této době vznikly, se většinou cudně mlčí. (Jedinou výjimkou se zdá být nadějný olomoucký doktorand Miroslav Hanke; jeho diplomová práce Nárys epistemologie u Jana Buridana je obsáhlá a informačně bohatá; jejím jediným problémem je, že Buridana usazuje nikoliv do kontextu filosofů a logiků 14. století, kam patří, ale mezi moderní analytické filosofy.)

Avšak zpátky k Burleymu - ve slavném nizozemském nakladatelství Brill by měla letos vyjít monografie o tomto skvělém logikovi a fyzikovi, který vstupoval do diskusí se svým souputníkem Vilémem Ockhamem o logických tématech (především o pojetí dvou důležitých sémantických vztahů - signifikace a supozice) a který je mimo jiné díky svému pojetí přírodní filosofie a fyziky považován za jednoho z předchůdců tzv. oxfordských kalkulátorů.

Tato monografie (jmenuje se jednoduše A Companion to Walter Burley a jejím editorem je Alessandro D. Conti) - je složena ze studií předních odborníků na filosofii 14. stol. A jelikož není nikde k sehnání její obsah, pokusím se jej rekonstruovat zde - měla by tedy obsahovat tyto texty (odkazy u badatelů a badatelek odkazují na seznam textů jimi publikovaných):

• Vittorini Marta - Life and Works 
• Laurent Cesalli - Meaning and Truth
• Laurent Cesalli (?) - Semantic of Terms and Propositions
• Catarina Dutilh Novaes - The Ockham-Burley Dispute
• Fabrizio Amerini- Fourteent-Century Reactions to Burley

Více jsem na internetu zatím nenašel...

Aegidius Romanus mezi filosofií a lékařstvím

Aegidius Romanus (Jiljí Římský či po anglicku Giles of Rome) je myslitel konce 13. stol., který je autorem několika velmi zajímavých spisů. V českých zemích není příliš známý (což se současným sklonem českých akademiků redukovat vrcholnou scholastiku na Tomáše Akvinského není moc udivující). Nicméně i ve světě se právě pracuje na reinterpretaci jeho myslitelského odkazu, což souvisí zvláště s výzkumnou skupinou na jedné italské universitě v Pise (Scuola Normale Superiore), kterou vede Francesco Del Punta a která vytváří kompletní edici Aegidiových spisů.

Shrnující pohled na jeho filosofii podává článek na Stanford Encyclopedia of Philosophy. V něm mne velmi zaujal §5, kde se ukazuje, že Aedigius nebyl jen prašivý theolog, který se podílel na procesu s templáři, ale měl také embryologické záliby. Odpovídající část bych přeložil takto:

"V roce 2008 vydal Romana Martorelli Vico první kritické vydání Aegidiova pojednání "De formatione corporis humani in utero" [tj. O formování lidského těla v děloze]. Touto prací, sepsanou mezi lety 1285 a 1295, zaujal Aegidius postoj ohledně tehdy velmi diskutované otázky jednotlivých rolí muže a ženy při početí. Galénovský pohled (který sahá až k Hippokratovi) říkal, že jak muž, tak žena přispívá spermatem, takže potomci mohou mít rysy obou rodičů. Naopak Aristotelés zastával názor, že pouze muž sám přispívá při početí spermiemi, které obsahují aktivní prvek a formální příčinu, zatímco žena zajišťuje pouze látku plodu.

Aegidius byl dobře obeznámen s těmito odlišnými pozicemi i se snahami sladit odlišné přístupy medicorum a philosophorum, které mohou být zpětně vystopovány až k Avicennovi. Nicméně odmítl, opíraje se o Averroův Colliget,  jakýkoli pokus připsat ženskému spermatu formální roli, i když je pojato jako podřízené mužskému. Naopak tvrdil, že může při početí přispět pouze pasivním způsobem; to, co bylo nazýváno "ženské sperma", tj. vaginální sekrece, má sice prospěšnou a užitečnou funkci, ale v žádném případě není nutné. Pomáhá mužské spermii oplodnit ženskou látku, ale nepřináší nic zásadního nově vzniklé bytosti. Tímto způsobem Aegidius zamýšlel zdůraznit, že v podobných problémech ohledně tradice lékařského učení, přestože se zdá být [určitý postoj] podpořen empirickými důkazy, je nadřazen filosofický, teoretický přístup k problematice (Hewson, 1975; Martorelli Vico, 1988). Empirické důkazy, jako je podobnost dítěte matce, byly např. vysvětlovány jako případ silnější odolnost ženské látky při působení formy (Martorelli Vico, 2002).

Po početí začíná vývoj lidského embrya, který prochází různými fázemi. Porovnáním těchto fází se zárodky různých zvířat zastává Aegidius (stejně jako Tomáš Akvinský) takovou interpretaci vývoje plodu, která bude o mnoho staletí později nazvána jako "rekapitulační teorie" (Hewson, 1975: 99). Avšak Aedigius tvrdí že "tělo plodu nemá být nazýváno jako prase, medvěd, nebo opice, ale je to něco bezprostředně ustanoveného k tomu, aby se stalo člověkem" (Hewson, 1975: 100). Z tohoto postoje zjevně vyplývá, že lidský život nezačíná zcela v okamžiku početí. Ačkoliv tato teze může využita k tomu, aby podložila morální úsudek týkající se potratů, nezdá se, že by Aegidius měl zájem vypořádat se z tohoto úhlu pohledu s problémem, který se stane zásadním pro to, čemu dnes říkáme bioetika."

Dále uvádím seznam literatury, která je v tomto přeloženém úseku citována:

AEGIDIUS ROMANUS. De formatione humani corporis in utero. Firenze, 2008. Editoval R. Martorelli Vico.
HEWSON, M. A. Giles of Rome and the medieval Theory of Conception: a Study of the ‘De formatione corporis humani in utero’. London: Athlone Press, 1975. 
MARTORELLI VICO, R. Il De formatione corporis humani in utero'di Egidio Romano. Indagine intorno alla metodologia scientifica. Medioevo. 1988, roč. XIV, s. 291–313.

MARTORELLI VICO, R. Medicina e filosofia. Per una storia dell'embriologia medievale nel XIII e XIV secolo. Napoli: Guerini e associati, 2002, s. 47–62.


Citace anglického originálu je následující:

LAMBERTINI, R. Giles of Rome. In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition), Edward N. Zalta (ed.).
Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/fall2009/entries/giles/