Giambattista Vico jako čtenář středověkých sum logiky

Vliv středověké filosofie na tu novověkou se většinou naprosto pomíjí a vztah myslitelů obou epoch se redukuje na bezvýjimečné odmítnutí prvních druhými. Je samozřejmě pravda, že novověcí filosofové zdědili po italských humanistech hobby kritizovat údajné středověké tmářství, nicméně málokdy se zmiňuje, že některé tradice středověké filosofie, např. nominalistickou, chovali novověcí filosofové v úctě.
V běžných přehledech novověké filosofie se toto většinou jen velmi povšechně zmíní na okraji. Např. v obřím kompendiu Wolfganga Röda Novověká filosofie (2 sv.) o tomto najdeme drobnou zmínku u Hobbese a Locka. Co se týče Hobbese...

Stejně jako Descartes, ani Hobbes se neřídil tehdejší universitní filosofií, i když na jeho myšlení mohla mít vliv nominalistická pozdní scholastika, která v té době vládla v Oxfordu. (Röd, 2001: 228)

U Locka je Röd ještě méně sdílný...

Stejně rozmanité jako filosofické obory, jimiž se Locke zabýval, byly i vlivy, které na něho působily. Znal důkladně nominalistickou scholastiku, ... (Röd, 2004: 36)

Tyto zmínky jsou pouze zmínkami a drtivá většina interpretů je nikterak nerozvíjí.
Přitom nelze tvrdit, že středověký způsob filosofických úvah a samotná středověká filosofie někdy během 14.-15. stol. zkostnatěly a úplně zanikly. Za prvé je třeba zdůraznit, že scholastická filosofie bez hiátu přešla do druhé scholastiky, za druhé nelze opomíjet, že někteří středověcí autoři byli vydávání tiskem (např. spisy oxfordského kalkulátora Viléma Heytesbury, znamenitého logika a fyzika, vyšly tiskem v r. 1494) a byli čteni i novověkými filosofy.
Tyto vlivy na poli jazykových disciplín (logika, sémantika, gramatika a filosofie jazyka obecně) zkoumá nedávný sborník John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700 (eds. Russell L. Friedman, Sten Ebbesen). V jedné studii (Maierù, 2004), která zkoumá vliv právě Viléma Heytesburyho na poli teorie mentálního jazyka mezi italskými filosofy 14. a 15. stol. autor mimochodem píše o Giambattistovi Vicovi (1668-1744), který se ve své autobiografii projevuje jako (nepříliš úspěšný) čtenář středověkých sum logiky:

Ve své autobiografii Vico detailně popisuje, jakými studii se zabýval ve svém mládí. Když přečetl De institutione grammatica od Manuela Alvareze [portugalský jezuita z 16. stol.], jejíž první edice vyšla v Lisabonu v r.1572, přešel Vico ke studiu logiky a předsevzal si, že přečte Summulae Petra Španělského [jeden z centrálních textů logiky modernorum ze 13. stol.]. Když mu jeho učitel, jezuita Antonio del Balzo, řekl, že "ze všech autorů sum byl nejsubtilnější Pavel Benátský", Vico začal studovat Pavlovy Summulae (konkrétně spis Logica parva), ale brzy to vzdal, protože jeho schopnosti byly pořád příliš slabé a začal být zmaten (výsledkem bylo, že na rok a půl zanechal studia). (Maierù, 2004: 33-34)

LITERATURA:
MAIERù, A. Mental Language and Italian Scholasticism in the Fourteenth and Fifteenth Centuries . In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 33-67.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: OIKOYMENH, 2004.