Ockham a stoikové podruhé - tentokrát s Gassendim

V tomto příspěvku jsem poukázal na jednom z důsledků "nominalismu" v metafyzice (tj. teze, že reálně existují pouze jednotliviny) v logice. Jelikož se metoda převodu soudů z kategorických na hypotetické objevuje jak u stoiků, tak u Ockhama, naznačil jsem poněkud nepravděpodobnou možnost ovlivnění.

To, že by byl Ockham ovlivněn stoickou logikou (skrze četbu Sexta Empeirika) se mi ovšem jeví spíše nepravdivé.

Někteří badatelé (např. Sten Ebbesen) přímo zdůrazňují, že vliv stoické logiky na tu středověkou je přinejmenším velmi nejistý. "Stoicismus" jako kategorie v historiografii logiky je problematická - sami totiž máme pouze mlhavé představy o stoické logice, dochovaly se pouze zlomky. Dlouho se předpokládalo, že Augustinův spisek De dialectica stoickou logiku zachycuje věrně, nicméně (1) toto tvrzení bylo samo o sobě problematizováno (jsou v něm rozeznatelné i jiné než stoické vlivy, zvláště peripatetické) a (2) toto pojednání se ve vrcholné scholastice příliš nečetlo (přímo na něj odkazují pouze dva autoři - Roger Bacon a Jindřich z Gentu). (Ebbesen, 2007: 8)

Dále Ebbesen docela pregnantně tvrdí, že ryze stoická logika neměla na tu středověkou žádný vliv – objevují se sice teorie velmi podobné těm stoickým (např. dictum nebo enuntiabile ve 12. stol., které se velmi podobají stoickým lektům); jejich stoický původ ovšem není možno dohledat. Hovoří proto o tzv. „paralelním vývoji“ (pojem z evoluční biologie) – jak stoikové, tak středověcí logikové vycházejí ze stejných východisek (důležité prvky: (1) v myšlení je podstatná opozice signa X significata, tj. signum X res; (2) jak stoikové, tak středověcí myslitelé dbali na soudržnost svých ontologických konceptů) a to vede k velmi podobným výsledkům. (tamtéž: 14-15)

Zdá se tedy, že proklamovaná podobnost mezi jednou myšlenkou Ockhama a jinou stoickou zůstává pouze podobností a o nějakém přímém vlivu nelze hovořit.

Je docela dobře možné, že už ze samotné podstaty nominalismu plynou podobné důsledky. Jeden z novověkých nominalistů, a to Pierre Gassendi, uvažuje vlastně úplně stejně:

"[Gassendi se kloní] ke konceptualismu, tj. přijímá universálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě vztahů podobnosti mezi konkrétními individui, mezi nimiž nikdy nejsou dvě stejná. (...) Podle tohoto konceptualistického pojetí není pojem zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. (...) Domníval se, že tak překonal esencialistickou teorii věčných pravd, zakládajících se na intelektuálním názoru objektivních podstat. Descartes v duchu této teorie tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda torjúhelníky existují či nikoli. Gassendi to popíral, neboť podle něho 'nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují trojúhelníky'. Proto např. věta 'člověk je živočich' platí jen za předpokladu, že existují lidé. Podle Gassendiho bychom to mohli formulovat následovně: 'Existuje-li něco, co je člověkem, pak je to vždy živočichem.' " (Röd, 2001: 136-137)

LITERATURA:

EBBESEN, S. The Traditions of Ancient Logic-cum-Grammar in the Middle Ages —What’s the Problem? In: MARENBON, J. (ed.). The Many Roots of Medieval Logic: The Aristotelian and the Non-Aristotelian Traditions. Leiden: Brill, 2007, s. 6-22.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.