3. října 2015

Vědomí ve středověké filosofii

Nedávno vyšlo nové číslo časopisu Aithér (2014, č. 1). Mimo jiného je v něm soubor příspěvků z kolokvia "Aristotelés dnes", které zkoumá dopady aristotelské tradice na současnou filosofii. Nejvíce mne zaujal článek Tomáše Marvana, který zkoumá roli aristotelského konceptu vědomí v současné filosofii mysli (Marvan, 2014). Článek ve své stručnosti sice nepřekládá nic zásadně objevného, avšak prokazuje velkou službu historikům filosofie tím, že jim nabízí vhled do současného provozu na poli filosofie mysli, a to srozumitelným a zajímavým způsobem (jako rozvíjení, resp. kritiku údajně aristotelské teze).

Problematika vědomí je mezi historiky premoderní (tedy antické a středověké) filosofie oblíbeným tématem. Historicko-systematické bádání o dějinách tohoto pojmu je v současnosti v centru pozornosti především u finských badatelů sdružených na univerzitě v Helsinkách a v Jyväskylä a před několika lety bylo završeno vydáním sborníku Consciousness. From Perception to Reflection in the History of Philosophy (Heinämaa et al., 2007). Následující příspěvek pak představuje některé teze o tom, co bychom mohli nazvat premoderní teorií vědomí. (Je třeba upozornit, že se mi zde jedná pouze o teorii reflexivní aktů; stranou zůstává otázka fenomenálního vědomí apod. Hlavním tématem tedy je, jak premoderní myslitelé vysvětlovali fakt, že když vnímáme nebo na něco myslíme, zároveň "vnímáme" či "víme", že vnímáme či myslíme – tj. že jsme si své kognitivní činnosti vědomi.)

Obecně platí, že premoderní filosofové předpokládali zásadní rozdíl mezi smyslovým vnímáním (sentire) a chápáním jako činností intelektu (intelligere). Na metafyzické rovině byl tento rozdíl vyjadřován tak, že zatímco smyslová složka duše je materiální a tělesná (smyslové schopnosti jsou lokalizovány v tělesných orgánech), intelekt je nemateriální (a proto jej nelze nikde v těle lokalizovat). Tato metafyzická teze měla zajímavý důsledek pro teorii vědomí, tj. teorii reflexivního uchopení naší kognitivní činnosti. Obecně se mělo za to, že zatímco tělesné schopnosti jako smysly nemohou vykonávat svou kognitivní funkci samy na sobě (nemohou poznávat samy sebe, tj. být subjektem i objektem vlastního kognitivního aktu), netělesné schopnosti jako intelekt naopak sebereflexe schopny jsou. Jinými slovy, smyslem nemůžeme vnímat činnost toho samého smyslu (nemůžeme vidět, že vidíme, a to týmž okem), kdežto když něco chápeme intelektem, uchopujeme zároveň, že to chápeme.

Můžeme rozlišit jednoúrovňové teorie vědomí (same-order theories), podle nichž je kognitivní akt vědomý sám o sobě (z toho, že daný kognitivní akt máme, přímo vyplývá, že si uvědomujeme, že jej máme); a naopak teorie vyšších řádů (high-order theories), podle nichž jsme si daného kognitivního aktu vědomi, pokud ho uchopíme jiným aktem. S velkou mírou zjednodušení pak můžeme roztřídit několik premoderních filosofů do následujících skupin. (Při tomto třízení se opírám hlavně o články (Cory, draft); (Heinämaa et al.,2007); (Brower-Toland, 2012), (2013). Téma je v historiografii středověké filosofie relativně nové, a proto si interpretace stále občas protiřečí a danou klasifikaci je třeba brát jako provizorní.)
  • Jednoúrovňové teorie vědomí
    • pro smyslové vnímání: Platón; Suárez (?)
    • pro rozumové chápání: Aristotelés; Petr Olivi, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Walter Chatton
  • Teorie vyšších řádů 
    • pro smyslové vnímání: Aristotelés (?); Avicenna; Petr Olivi; Tomáš Akvinský; Vilém Ockham 
    • pro rozumové chápání: Vilém Ockham 
Jak se zdá, premoderní filosofové se obvykle klonili k jednoúrovňové teorii pro rozumové chápání, kdežto k teorii vyšších řádů pro smyslové vnímání (do jaké míry tato teze platí obecně není jisté, protože zohledňujeme jen malý počet myslitelů, navíc víceméně na základě interpretací, nikoliv pramenů).

Vědomí na úrovni smyslů
Jak vnímáme, že vnímáme? Premoderní myslitelé často pracují s tezí, že nemůžeme vnímat nějaký vnější předmět a týmž smyslem vnímat, že jej vnímáme (viz např. Avicenna, De an. V, 2, 96). Proto je třeba postulovat – vedle pěti smyslů, jimiž získáváme informace o vnějším prostředí – nějaký vnitřní smysl – tj. kognitivní schopnost, která bude soustřeďovat informace získané pěti (vnějšími) smysly a zároveň uchopovat, že jimi vnímáme. V premoderní filosofii byla tato role přisuzována tzv. společnému smyslu (sensus communis). (Společný smysl byl společný smysl v návaznosti na anatomická zkoumání Galéna a Avicenny lokalizován do přední části mozku. K tématu viz např. (Knuuttila, 2008: 11-13).) Když vnímáme, jsem si toho vědomi díky tomu, že kognitivní akty společného smyslu se zaměřují na naši percepční činnosti; což můžeme chápat jako teorii vyššího řádu.

Oporu pro společný smysl jako zdroj vědomého vnímání lze nalézt u Aristotela (De an. III, 2, 425b). Marvan (2014: 77) však Aristotelovi připisuje jednoúrovňovou teorii vědomí i na úrovni smyslů a Suárez poznamenává, že Aristotelés se "zdá v této věci váhat" (in hac re dubius videtur – De an., disp. 6, q. 4, §3); podobně váhal zřejmě i Akvinský: doklady podává (Pasnau 1997: 141-2).

Petr Olivi na jednom místě odhaluje, že příčinou tohoto váhání mezi moderními filosofy by mohla být naše vnitřní zkušenost. Zmiňuje, že k vědomí toho, že vnímáme, dochází skrze soudy společného smyslu (kloní se tedy k teorii vyšších řádů – avšak viz níže). Jak však poznamenává, někdy máme tendenci tuto schopnost připisovat vnějším smyslům samotným. Podle něj je to dáno tím, že vnější smysly jsou společnému smyslu velmi blízké a vzájemně spjaté, a proto nám někdy z hlediska první osoby jejich akty splývají. Např. když hmatem něco pocítíme na noze či jiné části těla, okamžitě společným smyslem vnímáme, že vnímáme; tj. jak akt vnímání (hmat v noze), tak akt vědomí (akt, že vnímáme) ve společném smyslu je vytvořen v téže chvíli. (Viz Olivi, Sent. II, q. 73, III, 71-72; q. 26, I, 452.)

Jednoúrovňová teorie vědomí pro vnímání se objevuje u premoderních myslitelů spíše výjimečně. Francisco Suárez zmiňuje, že je možné říkat, že při aktu vidění zakouším, že vidím (experior quasi actualiter me videre) – nikoliv skrze nějaký reflexivní akt (společného smyslu), ale čistě skrze to, že se v mém smyslu odehrává kognitivní a vitální činnost vnímání. Vědomí by pak bylo vnitřní součástí kognitivního aktu samotného. Přesto se mu však takový přístup nezdá příliš vhodný. (Viz Suárez, De an., disp. 6, q. 4, §2; na místo upozornila dr. Schierbaumová.) Jeden z mála myslitelů, kteří na úrovni smyslů odmítají teorii vyšších řádů – ve prospěch jednoúrovňové teorie? – je tak Platón (viz Charmidés 167c-8a).

Vědomí na úrovni intelektu
Naopak na úrovni rozumového chápání je jednoúrovňová teorie vědomí mnohem běžnější. Podle (Cory, draft) Albert Veliký i Tomáš Akvinský zastávali tezi, že sktruktura rozumového aktu je taková, že když se tento akt odehrává, jsme si toho automaticky vědomi.

Výrazným zastáncem této teorie byl Petr Olivi, podle nějž intelekt zakouší sám sebe a své akty, jako by je cítil hmatem (per modum sensus experimentalis et quasi tactualis). Už díky samotné přítomnosti aktu v intelektu jej zakoušíme jako vědomý. (Viz Olivi, Sent. II, q. 76, III, 146; zajímavé je, že na daném místě se Olivi zdá takto chápat i percepční vědomí. Jako zastánce jednoúrovňové teorie vědomí Oliviho interpretuje (Brower-Toland, 2013); opačnou interpretaci předkládá (Rode, 2010).)

Vědomí: od premoderní k moderní teorii
Jak se zdá, zásadní změnou v průběhu přechodu od premoderních k moderním teoriím vědomí bylo Descartovo tvrzení předložené v jeho odpovědi na druhou sadu námitek k jeho Meditacím (AT VII, 160 viz také jeho Principy filosofie I, §9, AT VIIIa, 7). Tvrzení můžeme rozdělit do dvou tezí:
  • (a) Rozumové a smyslové akty jsou analogické a tudíž termínem "myšlenka" můžeme zastřešit chápání, chtění, představování si i vnímání (omnes voluntatis, intellectus, imaginationis et sensuum operationes sunt cogitationes).
  • (b) Takto široce pojaté myšlenky jsou pak definovány jako "všechno to, co se nachází v nás takovým způsobem, že jsme si toho bezprostředně vědomi" (omne quod sic in nobis est, ut ejus immediate conscii simus).
Na úsvitu novověké filosofické tradice tak Descartes tezí (a) ruší průrvu mezi smysly a intelektem a tezí (b) se pak Descartes zřejmě hlásí k jednoúrovňové teorii vědomí.

(Lze poznamenat, že v tomto kroku má Descartes zřejmě svého předchůdce už u Oliviho, který podobně jako on tvrdí, že člověk bezprostředně a "neomylně vnímá, že existuje a žije a myslí a chce a vidí a slyší a hýbe tělem" a je si vědom, že "je počátkem a podkladem/subjektem" těchto aktů (viz ibid., 146), čím se Olivi zdá rušit mezeru mezi smysly a intelektem: všechny tyto typy aktů zakoušíme stejným způsobem. Není však jasné, zda to Oliviho vedlo k jednoúrovňové teorii vědomí i na poli smyslů.) 

LITERATURA
  • AVICENNA. Liber de anima seu sextus de naturalibus. Ed. S. van Riet. 2 sv. Leiden: Brill, 1968-1972. [= De an.]
  • DESCARTES, R. Œuvres de Descartes. Ed. C. Adam; P. Tannery. 11 sv. Paris 1964-76. [= AT]
  • FRANCISCO SUÁREZ. De anima. Commentaria una cum quaestionibus in libros Aristotelis De Anima. Ed. S. Castellote. 3 sv. Madrid, 1992. Dostupné z WWW.
  • PETR OLIVI. Quaestiones in secundum librum Sententiarum. Ed. B. Jansen. 3 sv. Quaracchi: Collegium S. Bonaventurae, 1922–26. [= Sent. II]
  • BROWER-TOLAND, S. Medieval Approaches to Consciousness: Ockham and Chatton. Philosophers' Imprint. 2012, roč. 12, s. 1-29.
  • BROWER-TOLAND, S. Olivi on Consciousness and Self-Knowledge. In: PASNAU, R. (ed.). Oxford Studies in Medieval Philosophy, vol. 1. Oxford University Press, 2013, s. 136-171.
  • CORY, T. S. Medieval Theories of Consciousness. Nepublikovaný článek. [Draft na Academia.edu]
  • HEINÄMAA, S.; LÄHTEENMÄKI, V.; REMES, P. (eds.). Consciousness. From Perception to Reflection in the History of Philosophy. Dordrecht: Springer, 2007, s. 1-26.
  • KNUUTTILA, S. Aristotle’s Theory of Perception and Medieval Aristotelianism. In: KNUUTTILA, S.; KÄRKKÄINEN, P. (eds.). Theories of Perception in Medieval and Early Modern Philosophy. Dordrecht: Springer, 2008, s. 1-22.
  • MARVAN, T. Aristotelská koncepce vědomí v minulosti a dnes. Aithér. 2014, roč. 6, č. 11, s. 76-83.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.

Žádné komentáře:

Okomentovat