10. ledna 2015

Pokrok vědy podle středověkého chirurga

Jak jsem se zmínil dříve, na novohradské konferenci o pluralitě tradic ve středověkém myšlení počátkem prosince zazněl příspěvek Daniela Špeldy o metaforách, kterými byla od počátku novověku vyjadřována představa, že v dějinách vědy dochází k pokroku. Ačkoliv je idea pokroku obvykle spojována až s novověkem, resp. přímo osvícenstvím, určitou představu o kumulativnosti poznání měli i myslitelé v premoderní době. (O kumulativnosti – tedy představě, že v průběhu času celková suma našich znalostí narůstá – jako tezi typické pro pozitivistickou historiografii vědy pojednává např. Špelda,  2009: 46-49).

Dnes se mi konečně podařilo dohledat jedno místo, na které jsem si vzpomněl bezprostředně při tomto příspěvku. Jedná se o pasáž ze středověkého chirurgického pojednání, v níž se docela explicitně manifestuje představa, že poznání je kumulativní proces. Dokonce se objevuje i metafora trpaslíků na ramenou obrů; pro představu kumulativnosti příznačná.

Henri de Mondeville vyučuje...
(Zdroj: Look and Learn.)

Řečeným textem je Cyrurgia Jindřicha z Mondeville (Henri de Mondeville, asi 1260 - 1316). Jindřich sloužil jako vojenský chirurg u slavného francouzského krále Filipa IV. Sličného (v českém kontextu asi nejvíce známého tím, že rozpoutal procesy s templáři, které vedly až ke zrušení tohoto řádu). Jindřich z Mondeville chirurgii studoval na univerzitách v Montpellier a v Paříži, na obou univerzitách ji pak během své kariéry učil. Jeden z cílů jeho rozsáhlého pojednání o chirurgii je dodat této disciplíně patřičnou vážnost. (Jak známo, chirurgie nepatřila ve středověkém lékařství zrovna vznešené disciplíny. Existoval rozdíl mezi učeným lékařem a chirurgem, který byl spíše praktikem a "řemeslníkem" – většinou se specializoval na jeden konkrétní chirurgický úkon. Chirurgie byla proto chápána spíše jako řemeslo – nelze se ji naučit z knih, nýbrž ze zkušenosti od útlého věku; proto se také chirurgická praxe dědila z otce na syna. Viz např. Talbot, 1978: 410-411.) Jindřich z Mondeville se tedy (stejně jako jeho učitel Lanfrank z Milána) snažil dodat chirurgii patřičnou prestiž – přesvědčit na jedné straně akademické lékaře, že chirurgie je racionální a vědecká disciplína, na druhé straně řemeslné chirurgy, že studium teoretických základů této disciplíny může zvýšit jejich úspěšnost v praxi. (Wallis, 2010: 292)

Zmíněná pasáž o pokroku ve vědeckém poznání se nachází na počátku 5. knihy Jindřichovy Chirurgie, která je věnována farmakologické problematice. V první kapitole tohoto "antidotáře" (antidotarius) se Jindřich snaží ospravedlnit své důvody, proč sepisovat nový farmakologický text. Koneckonců, ve středověku již kolovalo několik farmakologických pojednání – nejslavnější byly spis Circa instans pojednávají o jednoduchých lécích (tzv. simplicia, tj. léky skládající se z jedné suroviny) a Antidotarium Nicholai pro léky složené (tzv. composita), které vznikly někdy během 12. stol. v kontextu salernské lékařské školy.

Jindřich z Mondeville uvádí 7 argumentů na zdůvodnění svého přesvědčení, že sepisovat nový antidotář má smysl (Cyrurgia V, 1, ed. Pagel, 507-8; na dané místo upozorňuje a předkládá jej Wallis, 2010: 220-222). Jindřich zdůrazňuje, že je možné, že byly objeveny nové složené léky, které nebyly známé antickým lékařům, a to zkušeností novodobých (dosl. "moderních") praktiků (inventae per experientiam modernorum) [3. arg.].

Z hlediska ideje pokroku vědy jsou však nejzajímavější 6. a 7. argument, které zde proto přeložím:

Zašesté, je absurdní a skoro heretické věřit, že Bůh ve své slávě a vznešenosti dal Galénovi nadání (ingenium) tak veliké a takovým způsobem, že by nikdo po něm nemohl nic nového objevit! […] Cožpak Bůh nemohl komukoliv z nás dát vlastní přirozené nadání tak jako Galénovi? Naše nadání by však bylo ubohé, kdybychom pořád jen užívali to, co již bylo objeveno. Dnešní učenci (moderni) jsou v porovnání s těmi antickými jako trpaslík na ramenou obra, který vidí [nejen] to, co vidí obr, ale také něco dalšího. Proto je nám dovoleno vědět něco, o čem se nevědělo za časů Galéna, a je nutné o tom psát.

[…] sexta: absurdum et quasi haereticum videtur, credere quod Deus gloriosus et sublimis dedisset ita sublime ingenium Galeno et sub tali pacto, quod nullus post ipsum posset aliquod novum invenire […] Nonne Deus cuilibet nostrum sicut Galeno dedit proprium ingenium naturale? Miserum autem esset ingenium nostrum, si semper uteremur inventis, et iterum moderni sunt respectu antiquorum sicut nanus super humeros gigantis qui videt, quicquid videt gigas, et ulterius videt quidquam, quare licitum est nobis scire aliqua quae non erant scita tempore Galeni et necessarium est ea scribi […]
V tomto argumentu Jindřich z Mondeville upozorňuje, že je neopodstatněné domnívat se, že výjimečný učenec se v jednom oboru objevil někdy před tisícem let – jako Galénos v případě lékařství – a že se podobný duch nemůže objevit v současnosti nebo budoucnosti. 

Zároveň se zde objevuje velmi slavná metafora trpaslíků na ramenou obrů. Metafora byla dříve připisována Isaacu Newtonovi a chápala se jako výraz moderní víry v pokrok vědy a představu o kumulativnosti lidského poznání. Historikové však ukázali, že metafora je mnohem staršího data a poprvé se zřejmě vyskytla už ve 12. stol. v kontextu školy v Chartres. Jan ze Salisbury ji připisuje Bernardovi ze Chartres. (K dějinám této metafory: základní prameny shrnují Sarton, 1935 a Klibanski, 1936. V češtině lze několik poznámek nalézt ve studii Karfíková, 2000: 20, 30-31.) Jak se však správně poukazuje, užití této metafory nebylo v chartreské škole výrazem víry v pokrok, nýbrž mělo zřejmě význam spíše opačný – bylo výrazem pokorné úcty k tradici, která se rozvíjí intelektuálním úsilím dalších generací. Důkazem je samotný text Jana ze Salisbury – ten ve svém Metalogiconu (Met. III, 4, CCCM 98, lin. 44-50) Bernardův výrok užívá jako ilustraci teze, že "náš věk" (tedy 12. stol.) užívá výdobytků předchozích generací a často ví více nikoliv díky vlastnímu nadání, ale spíše díky znalostem, které přináší tradice (non suo ... ingenio, sed innitens uiribus alienis et opulenta doctrina patrum). Bernardova metafora má tedy pravdu, že sice dohlédneme dále a víme toho více než naši předkové, nikoliv však proto, že by náš zrak byl bystřejší nebo naše tělo dokonalejší, nýbrž proto, že sedíme na mohutných plecích obrů – a čerpáme tedy ze znalostí minulých generací.

Je však třeba poznamenat, že užití této metafory sledované u Jindřicha z Mondeville se poněkud proměnilo. Chirurg Jindřich již nezdůrazňuje pokornou návaznost na tradici, ale naopak metaforu užívá v "modernějším" vyznění:

  • (1) Určitě toho víme více, než lidé v antice, jednoduše díky kumulativnímu charakteru poznání: "sedíme na ramenou obrů". Toto je shodné s Bernardem ze Chartres, Jindřich však tezi doplňuje:
  • (2) Navíc můžeme být stejně dobří a bystří jako dávní učenci. Není žádný důvod domnívat se, že v současnosti nemůže být někdo, kdo by měl takové intelektuální schopnosti jako Galénos.
V Jindřichově užití metafory se tedy vytrácí Bernardova pokora a úcta k tradici – jako by na ramenou obra již neseděli trpaslíci, ale obři noví. Ještě jasněji zaznívá představa pokroku v sedmém a posledním Jindřichově argumentu:
Zasedmé, pokud něco platí na nižší [úrovni], platí to i na vyšší [úrovni]. Avšak [na úrovni] mechanických umění – jako např. ve stavitelství – vidíme, že kdyby ten, který byl za Galénových časů nejlepší ve stavbě chrámů a paláců, vstal z mrtvých za dnešních dní, nebyl by hoden ani pomáhat dnešnímu (moderno) staviteli. Vidíme navíc, jak jsou staré paláce a chrámy strhávány, aby byly přebudovány na lepší. Proto podobně, ba mnohem spíše [na úrovni] svobodných věd mohou být staří [učenci] opravováni: je nutné, některé věci přidat a napsat nové. 
[…] septima: si istud, quod minus videtur inesse, inest et istud quod magis; sed videmus in artibus mechanicis ut in lathomia, quodsi ille, qui fuit excellentissimus tempore Galeni in ecclesiis et palatiis fabricandis resurgeret a mortuis his diebus non esset dignus moderno sufficienti deservire lathomo, et quod plus est, videmus quod antiqua palatia et ecclesiae destruuntur ut in melius reformentur: ergo similiter, immo multo fortius in scientiis liberalibus possunt antiqua corrigi et necessarium est aliqua superaddi et scribi nova.

Jindřich zde srovnává antické a středověké stavitelství a domnívá se, že středověký stavitel je schopnější než ten antický – a analogickou situaci vidí i v medicíně. Starověké učence je třeba "strhnout" či alespoň "přestavět" – podobně jako antické paláce. Moderní víra v pokrok již není daleko...

(Množství dalších výpisků k vývoji představy o pokroku z antických a středověkých autorů shrnuje Prioreschi, 2002.)

LITERATURA

  • JAN ZE SALISBURY. Metalogicon. Eds. J. B. Hall; K. S. B. Keats-Rohan. Turnhout: Brepols, 1991. (Corpus Christianorum Continuatio Mediaevalis 98)
  • JINDŘICH Z MONDEVILLE. Cyrurgia. In: Die Chirurgie des Heinrich von Mondeville. Ed. J. L. Pagel. Berlin : August Hirschwald, 1892. [BIUM]
  • KARFÍKOVÁ, L. Thierryho traktát "O stvoření světa" jako představitel chartreské školy. In: THIERRY ZE CHARTRES. Tractatus de sex dierum operibus. O stvoření světa. Praha: OIKOYMENH, 2000, s. 7-55.
  • KLIBANSKY, R. Standing on the shoulders of giants. Isis. 1936, roč. 26, č. 1, s. 147-149. [JSTOR]
  • PRIORESCHI, P. The idea of scientific progress in Antiquity and in the Middle Ages. Vesalius. 2002, roč. 8, č. 1, s. 34-44. [PDF]
  • SARTON, G. Standing on the shoulders of giants. Isis. 1935, roč. 24, č. 1, s. 107-109. [JSTOR]
    • ŠPELDA, D. Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia, 2009.
    • TALBOT, C. H. Medicine. In: LINDBERG, D. C. (ed.). Science in the Middle Ages. University of Chicago Press, 1978. s. 391-428.
    • WALLIS, F. Medieval Medicine. A Reader. Toronto: University of Toronto Press, 2010.

    1 komentář: