3. září 2014

Boží ideje a introspekce

V pondělí 1. září se na ostravské KFI konala aristotelská konference mezinárodní konference Λογος και Θεος (viz sborník abstraktů). Na konferenci jsem vystoupil s příspěvkem Boží ideje a aristotelská nauka o duši: Jan Duns Scotus a Petr Auriol. O obsahu příspěvku napoví abstrakt:
Na přelomu 13. a 14. stol. ve výkladu poznání převládal aristotelský přístup, podle nějž rozumové poznání předpokládá přítomnost smyslů – ty poskytují informace o vnějším světě, z nichž je abstrakcí získána intelligibilní vrstva reality. Tento přístup se však jevil jako ne zcela vhodný v případě bytostí jako jsou Bůh či andělé, o nichž doboví myslitelé předpokládali, že jsou schopni rozumového poznání, ale že zároveň nemají tělo a tudíž nedisponují smyslovými mohutnostmi poskytujícími materiál pro abstrakci.
Pro popis poznání u takových bytostí se tedy hledaly nové explanační a terminologické přístupy. V první části příspěvku proto načrtnu výklad Božích idejí podle Dunse Scota (1265/66 – 1308), který je vlivným příspěvkem k této problematice. Ve druhé části příspěvku se zaměřím na františkána o generaci mladšího – Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Auriolův přínos spočívá v tom, že (stejně jako Scotus) výklad přenesl i na lidské poznání, avšak nejen to rozumové, nýbrž dokonce i smyslové. Jak se ukáže, tato strategie přináší zajímavé důsledky pro aristotelskou nauku o duši – konkrétně v otázce, co je předmětem jednotlivých kognitivních mohutností, a dále v otázce, v čem se tyto mohutnosti navzájem odlišují.
V příspěvku jsem představil historickou tezi, že některé teze typické pro moderní přístup k otázce vědomí – např. teze o aktivitě / produktivitě / spontaneitě našich kognitivních mohutností, nebo teze o introspekci jako vhodném a informativním přístupu v psychologických otázkách – jsou aristotelskému přístupu cizí a mají svůj původ zřejmě ve středověkých úvahách o tom, jakým typem poznání disponuje Bůh. (Dr. Petr Dvořák tuto tezi lapidárně shrnul jako "cestu od Aristotela ke Kantovi".)

Podle středověkých theologů (v příspěvku jsem shrnul Scotovu nauku o Božích idejích) je Boží intelekt ve svém poznávání produktivní (vytváří Boží ideje) a zároveň introspektivní – veškeré Boží poznání věcí odlišných od něj je jeho sebe-poznáním (Lectura I, d. 35, q. un., §33, ed. Vat. XVII, 456; Ord. I, d. 35, q. un., §32, ed. Vat. VI, 258). (U některých mladších skotistů – konkrétně u Petra Thomae – byla oblíbená "rortyovská" metafora o Boží mysli jako zrcadle, v němž se zobrazují všechny Bohem poznávané věci – Bůh tedy primárně poznává vlastní esenci, sekundárně věci od sebe odlišné, které se v ní zrcadlí.)


Sekundárně byly tyto úvahy přeneseny i na lidské kognitivní schopnosti. Jeden ze zajímavých důsledků tohoto přenosu představuje Scotův mladší františkánský spolubratr Petr Auriol. Podle Auriola se naše kognitivní mohutnosti (smysly, představivost, intelekt) neliší na základě svých předmětů (což by tvrdil Aristotelés – viz např. De anima II, 4, 415a16-23 nebo středověkou tezi potentiae distinguuntur per actus, actus vero per obiecta). Auriol tvrdí, že předmět kognitivních aktů různých mohutností je stále týž, liší se pouze ve způsobu, jakým se jeví (modus apparendi). Auriol proto soudí, že rozdíl mezi mohutnostmi je dán introspektivně, z hlediska první osoby (Scriptum I, d. 35, p. 1, a. 1) – tedy něco velmi podobného tomu, co o více než tři staletí později bude tvrdit Descartes na počátku 6. Meditace.


Podrobněji tyto Auriolovy teze rozebírám v článku připravovaném do sborníku z konference o důstojnosti člověka (zvl. oddíl 2; koncept článku zde). Otázkou zůstává, co je Auriolův modus apparendi a zda se jedná o mentální reprezentace. Domnívám se, že nikoliv – pracovní uchopení této problematiky podávám v 
článku, který vyjde ve 4. letošním čísle Filosofického časopisu (Lička, 2014).

LITERATURA

  • JAN DUNS SCOTUS. Lectura. Opera omnia, tom. XVI-XXI. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1960-2004.
  • JAN DUNS SCOTUS. Ordinatio. Opera omnia, tom. I-XIV. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1950-2011.
  • PETR AURIOL. Electronic Scriptum. Ed. R. L. Friedman; L. O. Nielsen; C. Schabel. Dostupné z WWW.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.

2 komentáře:

  1. "teze o introspekci jako vhodném a informativním přístupu v psychologických otázkách – jsou aristotelskému přístupu cizí "

    A jaký přístup v psychologických otázkách byl tedy u aristotela vhodný?

    OdpovědětVymazat
  2. Já měl za to, že u Aristotela je běžný popis z hlediska třetí osoby – vznik poznání je popisován jako recepce species v příslušné kognitivní mohutnosti, tedy fyzikální terminologií. (Jedná se o zvláštní případ přijetí formy nějakou věcí, což je způsob, kterým se popisuje jakákoli změna v přírodě.)

    OdpovědětVymazat