29. ledna 2014

O těch, kteří odsuzují dějiny filosofie

Občas se setkávám s lidmi, kteří prohlašují zkoumání dějin filosofie za smysluprázdnou činnost. Jejich tvrzení je na první pohled plausibilní - proč se ostatně zabývat názory dávno mrtvých filosofů, které se navíc dnes ukazují jako nepravdivé?

Domnívám se, že ti, kteří zpochybňují smysluplnost studia dějin filosofie často zastávají (ať už vědomě, nebo nevědomě) následující přesvědčení:
  • (1) Většinou zaujímají přesvědčení, že filosofie je přirozený druh (a že tedy lze podat její esenciální charakteristiky; ba dokonce, že oni sami je znají).
  • (2) Domnívají se, že každé pojednání o dějinách filosofie je proto doxografické.
Jelikož (1) filosofii chápou jako přirozený druh (spíše než třeba jako soubor praktik spjatých rodinnou podobností), domnívají se, že filosofové minulosti se zabývali zhruba tím, čím se zabývají oni samotní. Zjevně však minulí filosofové nebyli tak úspěšní jako ti současní; už jen proto, že jejich postoje se nám dnes ukazují jako nepravdivé. Jelikož jsou tedy dějiny filosofie podáváním horších či lepších odpovědí na stále tytéž otázky, (2) studium dějin filosofie není ničím jiným než doxografií - tedy vypisováním mínění jednotlivých myslitelů v dané otázce.

Domnívám se, že tato přesvědčení nejsou oprávněná, protože filosofie zjevně není přirozeným druhem - svědčí o tom už jen prostý fakt (který mimochodem odhaluje právě studium jejích dějin), že v průběhu dějin se zásadním způsobem mění představy o úkolech a kompetencích této disciplíny. Navíc ne každé zkoumání dějin filosofie musí být nutně doxografií - může se jednat také o racionální rekonstrukci (přístup, kdy se interpret snaží o pokud možno věrný konceptuální překlad myšlenek starého filosofa do jazyka současné filosofie a posuzuje validitu jeho argumentů) nebo o snahu o historické porozumění (přístup, kdy se interpret snaží porozumět starému filosofovi tak, jak si rozuměl on sám, a uvědomuje si zároveň historickou distanci mezi jím a sebou).

6 komentářů:

  1. Díky za text, z velké části souhlasím. Nevím, se kterými protagonisty těchto názorů jste se setkal vy (jednalo se o nějaké profesionální filosofy z akademického prostředí, nebo spíše studenty?), já mám tuhle zkušenost s malou skupinkou "Jiří Fuchs a spol.", kde je ten odpor vůču dějinám filosofie opravdu silný

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U studentů to vnímám vyhroceněji, pokud dějiny filosofie odmítají profesionální filosofové, jsou při tom zpravidla kulantnější (alespoň ti, se kterými jsem se setkal).

      Vymazat
  2. Nepatřím k lidem, kteří odsuzují dějiny filozofie en bloc, ale přesto se mi zdá, že my filozofové jsme vedeni do těchto dějin hledět poněkud příliš. Tak dochází k tomu, že máme odborníky, kteří dokáží dokonale zrekonstruovat např. Descartovo pojetí vášní, ale nevědí zhola nic o vývoji v současné afektivní neurovědě. To pokládám za nezdravé. Větší smysl mi dává to, jak s dějinami svých oborů zacházejí historikové vědy. Tam se většinou vychází ze suverénní znalosti současného stavu poznání, a od něj se podnikají výlety do minulosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co přesně pokládáte za nezdravé? Že mezi filosofy je obecně hodně odborníků na Descarta a málo znalců neurovědy; nebo že konkrétní historik filosofie zpravidla nemívá znalosti neurovědce? S tím prvním bych klidně souhlasil; u toho druhého si nejsem jistý, v jakém ohledu to je nezdravé.

      Co se týče dějin vědy, opravdu je suverénní znalost současného stavu poznání v dané vědě nutnou podmínkou pro studium jejích dějin? Já mám naopak při četbě textů o dějinách vědy pocit, že čím lepší má autor znalosti současného stavu, tím více má sklon k whigismu.

      (Omlouvám se za pozdní odpověď, měl jsem teď trochu napilno.)

      Vymazat
    2. Vezměme to konkrétně. Vy, jak jsem vyrozumněl, se zabýváte starými teoriemi optiky. Vývoj v této oblasti bádání se ale od středověku obrovským způsobem posunul kupředu. Středověcí teoretikové, zejména někteří z nich, byli sice velmi důvtipní a inspirovali pozdější vývoj, ale na druhé straně prostě neměli dostatek dat, ani vhodné teoretické rámce na to, aby jejich teorie byly z dnešního hlediska relevantní/akceptovatelné. Buď nás tedy zajímá, jaký byl stav bádání v optice ve středověku, nebo nás zajímá, jak optické mechanismy skutečně fungují. Tou "nezdravostí" jsem mínil to, že jsme jako filozofové vedeni k tomu věnovat veškerou energii té první otázce, a vesměs žádnou energii té druhé. A to mi, speciálně u takto empirických témat, přijde nepochopitelné. Velcí filozofové minulosti využívali všech dat, která měli ve své době k dispozici. Nikdo z nich neříkal: "Já se budu zabývat jen stavem poznání 400 let před mým narozením, další vývoj mě nezajímá." To, že to dnes jsme ochotní dělat, je pro spíš znakem úpadku naší disciplíny než její ctností.
      Mám ovšem zkušenost, že s historiky filozofie se nejsem schopný dohodnout téměř na ničem. Takže další debata asi stejně bude bezpředmětná...

      Vymazat
  3. Dějiny nejsou něčím, co bylo a už není, dějiny začínají dnes (indexicky) a vyvíjejí se do minulosti.

    OdpovědětVymazat