Ockham a stoikové podruhé - tentokrát s Gassendim

V tomto příspěvku jsem poukázal na jednom z důsledků "nominalismu" v metafyzice (tj. teze, že reálně existují pouze jednotliviny) v logice. Jelikož se metoda převodu soudů z kategorických na hypotetické objevuje jak u stoiků, tak u Ockhama, naznačil jsem poněkud nepravděpodobnou možnost ovlivnění.

To, že by byl Ockham ovlivněn stoickou logikou (skrze četbu Sexta Empeirika) se mi ovšem jeví spíše nepravdivé.

Někteří badatelé (např. Sten Ebbesen) přímo zdůrazňují, že vliv stoické logiky na tu středověkou je přinejmenším velmi nejistý. "Stoicismus" jako kategorie v historiografii logiky je problematická - sami totiž máme pouze mlhavé představy o stoické logice, dochovaly se pouze zlomky. Dlouho se předpokládalo, že Augustinův spisek De dialectica stoickou logiku zachycuje věrně, nicméně (1) toto tvrzení bylo samo o sobě problematizováno (jsou v něm rozeznatelné i jiné než stoické vlivy, zvláště peripatetické) a (2) toto pojednání se ve vrcholné scholastice příliš nečetlo (přímo na něj odkazují pouze dva autoři - Roger Bacon a Jindřich z Gentu). (Ebbesen, 2007: 8)

Dále Ebbesen docela pregnantně tvrdí, že ryze stoická logika neměla na tu středověkou žádný vliv – objevují se sice teorie velmi podobné těm stoickým (např. dictum nebo enuntiabile ve 12. stol., které se velmi podobají stoickým lektům); jejich stoický původ ovšem není možno dohledat. Hovoří proto o tzv. „paralelním vývoji“ (pojem z evoluční biologie) – jak stoikové, tak středověcí logikové vycházejí ze stejných východisek (důležité prvky: (1) v myšlení je podstatná opozice signa X significata, tj. signum X res; (2) jak stoikové, tak středověcí myslitelé dbali na soudržnost svých ontologických konceptů) a to vede k velmi podobným výsledkům. (tamtéž: 14-15)

Zdá se tedy, že proklamovaná podobnost mezi jednou myšlenkou Ockhama a jinou stoickou zůstává pouze podobností a o nějakém přímém vlivu nelze hovořit.

Je docela dobře možné, že už ze samotné podstaty nominalismu plynou podobné důsledky. Jeden z novověkých nominalistů, a to Pierre Gassendi, uvažuje vlastně úplně stejně:

"[Gassendi se kloní] ke konceptualismu, tj. přijímá universálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě vztahů podobnosti mezi konkrétními individui, mezi nimiž nikdy nejsou dvě stejná. (...) Podle tohoto konceptualistického pojetí není pojem zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. (...) Domníval se, že tak překonal esencialistickou teorii věčných pravd, zakládajících se na intelektuálním názoru objektivních podstat. Descartes v duchu této teorie tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda torjúhelníky existují či nikoli. Gassendi to popíral, neboť podle něho 'nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují trojúhelníky'. Proto např. věta 'člověk je živočich' platí jen za předpokladu, že existují lidé. Podle Gassendiho bychom to mohli formulovat následovně: 'Existuje-li něco, co je člověkem, pak je to vždy živočichem.' " (Röd, 2001: 136-137)

LITERATURA:

EBBESEN, S. The Traditions of Ancient Logic-cum-Grammar in the Middle Ages —What’s the Problem? In: MARENBON, J. (ed.). The Many Roots of Medieval Logic: The Aristotelian and the Non-Aristotelian Traditions. Leiden: Brill, 2007, s. 6-22.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Invaze "britských barbarů" do Itálie

Je známo, že kolem r. 1350 začala oxfordská logika, až do této doby překotně se rozvíjející, poněkud stagnovat. Je to doba konsolidování - vznikají propracované, ale ne již zvlášt originální práce. Výrazným trendem je tvorba manuálů a universitních příruček logiky, které jsou kompilacemi starších doktrín s malými inovacemi. (Spade, 1998: 404)

V 90. letech 14. stol. zde několik let studovat Ital Pavel Benátský. Ten pak po svém návratu do rodné země vyučoval na universitě v Padově a jako jeden z hlavních zprostředkoval výdobytky britské logiky italské filosofii 15. století. (tamže, 405)

Italové však měli jisté povědomí o britské logice už během 14. stol. a suché britské subtilnosti jim očividně příliš nevoněly:

 "S negativním ohlasem se setkával vliv anglických logiků mezi Italy čtrnáctého století, kteří speciálně Brity vyčleňovali jako původce nebezpečného typu učení, které kazí Evropu. Hovořili o tzv. barbari britanni, jejichž jména zněla italskému uchu stejně barbarsky jako jejich filosofické koncepce: jsou to oxfordští logikové jako Ockham, Heytesbury a Swyneshed, u nichž již 'zvuk jejich jmen je ohavný'. Tyto nářky zaznívají v italské literatuře po dvě staletí." (Fletcher, 1984: 394)

LITERATURA:

FLETCHER, J. M. The Faculty of Arts. In: CATTO, J. I. ; EVANS, R. (ed.). The Early Oxford Schools. The History of the University of Oxford. Sv. 1. Oxford: Oxford University Press, 1984, s. 369-399.

SPADE, P. V.  Late Medieval Logic. In: MARENBON, J. (ed.). Medieval Philosophy. The Routledge History of  Philosophy. Sv. 3. London: Routledge, 1998, s. 402-425.

Aristotelés vrací úder. V 15. století ještě ano.

Během 15. stol. se stále více začíná zpochybňovat postavení Aristotela jako "Filosofa" a zdůrazňovat hodnota Platónova intelektuálního odkazu. Souvisí to s přílivem řeckých učenců ze zanikající byzantské říše na západ, především do Itálie. Jako řečtinářům je jim Platónovo dílo přirozeně mnohem dostupnější než latiníkům, kteří oproti kompletní korpusu aristotelských (i pseudo-aristotelských) děl mají z Platóna do latiny přeloženo jen několik dialogů (to se ovšem právě během 15. století změní).

Jeden ze sporů mezi aristoteliky a platoniky, které proběhly v 15. stol. popisuje František Novotný (O Platónovi IV. Druhý život, Praha 1970, s. 465):

"Císař Jan Palaeologus na svých cestách po Peloponnesu r. 1428 se s ním [tj. s Gemistem Plethonem, byzantským učencem a významným platonikem] radil o velmi naléhavé tehdy věci, o spojení církve východní a západní, žádoucím z příčin netoliko náboženských, nýbrž i politických: byzantské císařství potřebovalo spojenců k odražení nebezpečí valícího se ze strany Turků. Na žádost císařovu byl svolán za papeže Eugena IV. r. 1438 generální koncil do Ferrary, jenž byl pak r. 1439 pro mor přenesen do Florencie. Na tomto koncilu se střetl Východ se Západem nejen ve věcech dogmatických, ale i ve vyznávání filosofické víry. Řekové tu vystupovali jako platónovci a Latinové již z odporu proti nim hájili Aristotela. Jak vypravuje Aeneas Sylvius, Historia de Europa kap. 53, byl uspořádán již ve Ferraře jakýsi disputační turnaj, v němž se zápasilo o přednost jednoho nebo druhého z těchto filosofů. Hugo Benzi ze Sieny, proslulý lékař a obratný dialektik, pozval vynikající představitele obou směrů na hostinu, při které pak vyzval Řeky - a byli to mužové velmi učení - k řečnickému zápasu o Platóna a Aristotela; svou znalostí a výmluvností prý jednoho po druhém umlčel a Latinové zvítězili."

To, že jeden lékař přeargumentoval filosofy (neboť podle Galéna má být každý dobrý lékař zároveň filosofem), však nebylo nikterak překážkou pronikání Platóna do západní Evropy. Plethon pobýval ve Florencii, kde přednášel platónskou filosofii jistému Cosimovi Medicejskému (tamtéž, s. 466), jehož žák Marsilio Ficino během 60. let 15. stol. přeloží kompletní dílo Platónovo, který se díky tomuto pro renesanční filosofii stává filosofickou autoritou rovnocennou s Aristotelem či Averroem.

Od 17. stol. se pak pomalu stává módou na Aristotela nadávat jako na scholastický přežitek...

Aegidius Romanus mezi filosofií a lékařstvím

Aegidius Romanus (Jiljí Římský či po anglicku Giles of Rome) je myslitel konce 13. stol., který je autorem několika velmi zajímavých spisů. V českých zemích není příliš známý (což se současným sklonem českých akademiků redukovat vrcholnou scholastiku na Tomáše Akvinského není moc udivující). Nicméně i ve světě se právě pracuje na reinterpretaci jeho myslitelského odkazu, což souvisí zvláště s výzkumnou skupinou na jedné italské universitě v Pise (Scuola Normale Superiore), kterou vede Francesco Del Punta a která vytváří kompletní edici Aegidiových spisů.

Shrnující pohled na jeho filosofii podává článek na Stanford Encyclopedia of Philosophy. V něm mne velmi zaujal §5, kde se ukazuje, že Aedigius nebyl jen prašivý theolog, který se podílel na procesu s templáři, ale měl také embryologické záliby. Odpovídající část bych přeložil takto:

"V roce 2008 vydal Romana Martorelli Vico první kritické vydání Aegidiova pojednání "De formatione corporis humani in utero" [tj. O formování lidského těla v děloze]. Touto prací, sepsanou mezi lety 1285 a 1295, zaujal Aegidius postoj ohledně tehdy velmi diskutované otázky jednotlivých rolí muže a ženy při početí. Galénovský pohled (který sahá až k Hippokratovi) říkal, že jak muž, tak žena přispívá spermatem, takže potomci mohou mít rysy obou rodičů. Naopak Aristotelés zastával názor, že pouze muž sám přispívá při početí spermiemi, které obsahují aktivní prvek a formální příčinu, zatímco žena zajišťuje pouze látku plodu.

Aegidius byl dobře obeznámen s těmito odlišnými pozicemi i se snahami sladit odlišné přístupy medicorum a philosophorum, které mohou být zpětně vystopovány až k Avicennovi. Nicméně odmítl, opíraje se o Averroův Colliget,  jakýkoli pokus připsat ženskému spermatu formální roli, i když je pojato jako podřízené mužskému. Naopak tvrdil, že může při početí přispět pouze pasivním způsobem; to, co bylo nazýváno "ženské sperma", tj. vaginální sekrece, má sice prospěšnou a užitečnou funkci, ale v žádném případě není nutné. Pomáhá mužské spermii oplodnit ženskou látku, ale nepřináší nic zásadního nově vzniklé bytosti. Tímto způsobem Aegidius zamýšlel zdůraznit, že v podobných problémech ohledně tradice lékařského učení, přestože se zdá být [určitý postoj] podpořen empirickými důkazy, je nadřazen filosofický, teoretický přístup k problematice (Hewson, 1975; Martorelli Vico, 1988). Empirické důkazy, jako je podobnost dítěte matce, byly např. vysvětlovány jako případ silnější odolnost ženské látky při působení formy (Martorelli Vico, 2002).

Po početí začíná vývoj lidského embrya, který prochází různými fázemi. Porovnáním těchto fází se zárodky různých zvířat zastává Aegidius (stejně jako Tomáš Akvinský) takovou interpretaci vývoje plodu, která bude o mnoho staletí později nazvána jako "rekapitulační teorie" (Hewson, 1975: 99). Avšak Aedigius tvrdí že "tělo plodu nemá být nazýváno jako prase, medvěd, nebo opice, ale je to něco bezprostředně ustanoveného k tomu, aby se stalo člověkem" (Hewson, 1975: 100). Z tohoto postoje zjevně vyplývá, že lidský život nezačíná zcela v okamžiku početí. Ačkoliv tato teze může využita k tomu, aby podložila morální úsudek týkající se potratů, nezdá se, že by Aegidius měl zájem vypořádat se z tohoto úhlu pohledu s problémem, který se stane zásadním pro to, čemu dnes říkáme bioetika."

Dále uvádím seznam literatury, která je v tomto přeloženém úseku citována:

AEGIDIUS ROMANUS. De formatione humani corporis in utero. Firenze, 2008. Editoval R. Martorelli Vico.
HEWSON, M. A. Giles of Rome and the medieval Theory of Conception: a Study of the ‘De formatione corporis humani in utero’. London: Athlone Press, 1975. 
MARTORELLI VICO, R. Il De formatione corporis humani in utero'di Egidio Romano. Indagine intorno alla metodologia scientifica. Medioevo. 1988, roč. XIV, s. 291–313.

MARTORELLI VICO, R. Medicina e filosofia. Per una storia dell'embriologia medievale nel XIII e XIV secolo. Napoli: Guerini e associati, 2002, s. 47–62.


Citace anglického originálu je následující:

LAMBERTINI, R. Giles of Rome. In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition), Edward N. Zalta (ed.).
Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/fall2009/entries/giles/

 

Konference o univerzáliích

České historiky filosofie to pořád ještě nepřešlo a znovu chtějí interpretovat scholastické myšlení pod prizmatem problematiky tzv. univerzálií - v Českých Budějovicích se v prosinci 2010 bude konat celá konference na toto téma (pozvánka).


EDIT (5.12.2010): Program konference je přístupný zde.

Tragelafos aneb Mytologická zvířata v logice

"Tragelafové mají řecké jméno; i když se podobají jelenům, mají chlupaté plece jako kozlové a brady zježené splývavými vousy; nevyskytují se jinde než v okolí Fasidy."

(Isidor ze Sevilly, Etym. XII, 1, 20)

Antická a návazně na ni středověká zoologie je plná zvláštních tvorů, které vlastně nikdo nikdy pořádně neviděl, ale přesto se o nich tradují celé příběhy. Jedním z mnoha takových je kozlojelen - řecky tragelafos.

Uvedený úryvek z Isidora poučuje, jak tragelafa poznat, kdybychom ho náhodou potkali. Tragelafos se dokonce objevuje i v Septuagintě, řeckém překladu Bible - v Dt 14, 5 je uveden mezi zvířaty, které Izraelité mohou jíst (v českém překladu je to přeloženo jako kozoroh). Órigenés, významný patristický myslitel a filolog, jako správný vykladač uvádí toto místo v podrobném výčtu nesmyslných míst z Bible (z recenze na  Órigenovu knihu O svobodě volby; úvodní studie, překlad a komentář Martin Navrátil, kt. se nedávno objevila ve Filosofickém časopise, ale nevím, kde přesně - neporadíte? :).

Tragelafos se ale objevuje i v logických pojednáních - už u Aristotela:

"Příkladem toho je, že 'kozlojelen' něco značí, ale ještě v tom není nic pravdivého nebo nepravdivého, nepřidá-li se k tomu 'jest' nebo 'není'."

(Aristotelés, De interpr. 1, 16a)

Berka s Křížem v poznámce k danému místu podotýkají, že tragelafos není zrovna vhodný příklad pro rozlišení pojmu od soudu (o čemž dané místo pojednává), ale spíše příklad prázdného pojmu. Vzápětí uvádějí blitiri, čímž se dostáváme k jádru této poznámky.

V zásadě můžeme rozlišovat 2 druhy slov, která neznačí nic reálného - (1) slova, která neznačí vůbec nic, jsou pouze zvukem a(2) slova, která označují nějakou myšlenku, představu.

Ad (1) - typickým příkladem takovýchto "výdechů hlasu" (flatus vocis) je třeba slovo blitiri. To prý používají už stoikové (Diogenés Laertios, Vitae VII, 57), podle nich to používá Boëthius:

"Jsou také jisté zvuky složené z písmen a slabik, které nic neznačí, jako např. 'blitiri'. (Sunt quoque quaedam voces litteris syllabisque compositae, quae nullam habent significationem, ut est blitiri.)"

(Boëthius 2In De int., 420B)

(Poznamenejme jen zcela na okraj, že o slově Blitiri uvažoval Umberto Eco jako o jednom z možných názvů pro to, co dnes známe jako Jméno růže [Eco, 2004: 124].)

Scholastičtí logikové (např. Petr Španělský, Summulae logicales I, 2-3) za příklad takovýchto nic neoznačujících zvuků používali zvuk "buba". V pozdně středověké latině toto ovšem získalo význam - označovaly se tím dýměje, tj. charakteristické záněty mízních uzlin, které byly symptomem dýmějové, tj. bubonické verze moru. Proto začali logikové používat zaručeně nic neoznačující zvuk "bu ba blitrix". (Spade, 2007: 343)

Ad (2) - jako příklad slova, které neznačí nic v realitě, ale přesto je podřízeno určitému pojmu, představě, kterou nosíme v mysli (podle středověké terminologie v duši), se často používala právě označení z mytologické zoologie. Tak to činili středověcí logikové; není ale pochyb o tom, že mnozí jiní, třeba autoři bestiářů, o ontologickém statutu denotátů takovýchto pojmů neuvažovali - pro ně jednorožec prostě existoval.

Aristotelští komentátoři východní tradice se spokojili s tragelafem, latiníci používali jiná zvířata. Boethius používá jako příklad slovo gargulus a vysvětluje, že ačkoliv gramatikové mohou tvrdit, že toto je jméno (z jejich hlediska tomu nic nebrání), filosof to ovšem musí odmítnout. "Jméno musí být jménem něčeho, což v případě chiméry neplatí, neboť neodkazuje k ničemu reálnému ani přirozenému, není tedy jménem a nemůže být takto nazýváno." (Otisk, 2008: 85)
Ve scholastice byla právě chiméra docela oblíbená při ilustraci různých logických pravidel. Např. Vilém Ockham uvádí, že záporné kategorické výroky jsou pravdivé, pokud je buď subjekt, nebo predikát prázdným termínem. Jako příklad uvádí výrok "Chiméra není člověk." (Ockham, SL II, 12; naopak výrok "Chiméra je ne-člověk." je nepravdivý - viz také [Broadie, 1993: 58])

Poznamenejme ještě na závěr, že Sten Ebbessen, slavný dánský historik filosofie jazyka, motivován právě těmito rozličnými zmínkami o mytologických tvorech sepsal výbornou studii na toto téma, která je stylizována jako Deník chiméry, k němuž on jen sepsal několik poznámek... (Ebbesen: 2008)

Moderní analytičtí filosofové s jednorožci, vílami a čerty jsou vlastně pokračovatelé prastaré logické tradice.


LITERATURA: 
ARISTOTELÉS. O vyjadřování. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959. Přeložil Antonín Kříž. 
BOËTHIUS. In librum Aristotelis de interpretatione libri sex (=editio secunda). In:  PL 64, c. 393-640. 
ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie XII. Praha: OIKOYMENH, 2004. Přeložila Jana Fuksová.

BROADIE, A. Introduction to Medieval Logic. Oxford: Oxford University Press, 1993.
EBBESEN, S. The Chimera's Diary - edited by Sten Ebbessen. In: Greek-Latin Philosophical Interaction. Collected Essays of Sten Ebbesen. Sv. 1. Hampshire: Ashgate Publishing, Ltd., 2008, s. 35-57.
ECO, U. O literatuře. Praha: Argo, 2004.
OTISK, M. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Ostrava: Montanex, 2008.
SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007.  

Zajímavé české rukopisy ze 14. a 15. stol.

Manuscriptorium (digitalizované kopie manuskriptů jsou dostupné bez omezení přes LAP) ukazuje, že v českých zemích v pozdním středověku kolovalo mnoho velmi zajímavých rukopisů. (Sem píšu povšechné poznámky, aby se mi příště lépe hledalo.) Následuje seznam autorů, kteří byli v uvedené době dostupní, roztříděný podle oborů:

LOGIKA:

• Albert Saský (Albertus de Saxonia)
• Jan Buridan (Johannes Buridanus)
• Jan Holandský (Johannes Hollandrinus)
• Marsilius z Inghenu (Marsilius de Inghen)
• Richard Billingham 
• Richard Ferrybridge
  

V českých zemích byla tedy známa i anglická logika (to na východoevropských universitách nebylo vůbec běžné), přirozeně nominalismus (ne Ockhamův, ale Buridanův - kopie jeho obří Summulae de Dialectica byla v pořízena někdy mezi lety 1380-1400 v cisterciáckém klášteře v Oseku).

ASTRONOMIE:

• Al-Súfi - Catalogus stellarum fixarum (obsažen v nádherně iluminovaném rukopise, nákresy souhvězdí apod.)
• Hyginus - Poeticon astronomicon (= De astronomia, kterak je v CLCLT-7)
• Jan z Holywoodu (Johannes de Sacro Bosco) - Sphaera mundi

Etymologie jako cesta k poznávání věcí

V současné lingvistice je etymologie chápána jako relativně samostatná lexikologická nauka, která zkoumá "původ slov, tj. jejich vznik a vývoj jak po stránce tvarové, tak po stránce významové". (Slovník: 128)

Ačkoliv je tedy dnes etymologie chápána jako lingvistická disciplína a jejím předmětem je jazykový materiál, nebylo tomu tak vždy. V antice, v klasickém období, někteří krajní hérakleitovci, např. Kratylos, měli za to, že jména přímo zachycují přirozenost (fysis) věcí (kaskády etymologií jsou pak zachyceny v Platónově dialogu Kratylos). Filosofové nicméně upozorňovali na to, že slovo je znakem arbitrární povahy, čili že nevyrůstá z povahy věci, ale je dáno lidskou konvencí (= nomos; Platón nad tím v Kratylu poněkud váhá, Aristotelés to v De int. vyjadřuje pregnantně).

Naopak stoikové byli k přístupu "fysis" mnohem benevolentnější - podle nich existují určité "prvotní zvuky", kt. napodobují věci.  Žádný seznam těchto "prvotních zvuků" se nedochoval, nicméně v Augustinově De dialectica jsou etymologické teorie ovlivněné stoiky. (Long: 169-170)

Jak říká Šubrt (83), "právě stoická jazykověda měla na římské prostředí největší vliv. V Římě se etymologická zkoumání pojila s antikvárními zájmy, protože jazyk fungoval jako hlavní a jediný prostředek k dešifrování starých legend a bájí. (...) Proto zde byly v takové oblibě aitiologické etymologie, tedy historky vysvětlující vznik jednotlivých slov, především jmen. (...) Antická etymologie ovšem nestála na stejných kritických základech jako její moderní obdoba, takže etymologické výklady byly často bizarní a vykonstruované, jak to výmluvně dokládá Varronova praxe. Římský učenec obvykle sáhne po nejbližším podobném výrazu a utvoří k němu nějaký umělý vztah. Například slovo pater (otec) spojuje se slovem paterfacere (otevírat, odkrývat), neboť otec při početí odkrývá, vypouští semeno (paterfecit semen)."

Obliba etymologizování se opět objevuje v pozdní antice, např. u Isidora ze Sevilly. (Šubrt: 84) Ten celou obsáhlou encyklopedii všeho vědění - Etymologiae - buduje právě na etymologickém principu - "u co největšího počtu užitých odborných termínů se snaží určit původ (origo) a původní nezkreslený význam (etymon). (...) Významní medievistí a znalci Isidorova díla i středověkého způsobu myšlení znovu a znovu usuzují, že pro Isidora nebylo zkoumání etymologií pouze nástrojem pedagogickým, nýbrž i gnoseologickým, že 'pro Isidora není etymologie pouze postupem lingvistickým, nevyčerpává se ve sledování dějin slova až k jeho původu. Naopak, usiluje o to, aby odhalením základního významu slova odkryla zároveň smysl skutečnosti, kterou slovo označuje. Pro toho, kdo uvažuje tímto způsobem, má jazyk a jeho slova gnoseologickou funkci. Toto pojetí spočívá v prastaré víře v tajemné spojení slova s předmětem, který označuje.' " (Kalivoda: 29-30)

Ačkoliv se zdá, že takový způsob spojování slov a věcí patří do doby polyhistorů, přesto se objevuje v určité modifikaci i v moderní době. V etymologii se ve 20. stol. někdy používá tzv. metoda Wörter und Sachen, "při níž se spolu se slovy zkoumají i věci jimi označené. (...) [Na poč. 20. stol. se rozšiřuje] etymologické bádání opírající se o výsledky archeologie, kulturní historie, etnografie, etnologie, přírodních věd aj. Např. spojování č. plot se slovesem plést odráží starou techniku zhotovování plotů, známou u všech Slovanů: mezi kůly vraženými do země se proplétalo proutí. Podobně se o znalost staré reálie opírá spojení č. adj. červený se subs. červ: červené barvivo se původně získáválo z určitých druhů červů." (Slovník: 262-263)

Vidíme, že v dnešní době je stará etymologie obrácena naruby - zatímco Isidor zkoumal jazyk, aby tím dosáhl poznání světa, moderní etymolog se uvolí zkoumat svět, aby získal lepší poznání jazyka...

KALIVODA, J. Isidor ze Sevilly a jeho pravda slov. In: ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie I-III. Praha: OIKOYMENH, 2000, s. 11-33.
KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002.

LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 
ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005. 

Svět jednotlivin, stoikové a Ockham

V dějinách filosofie se občas objeví premisy, které často bývají nazývány poněkud nepřesně nominalismem a vedou k podobným závěrům:

(1) Reálnou existenci mají pouze jednotliviny. Vše, co má charakter obecného, existuje pouze v myšlení nebo v jazyce.

(2) Chceme-li pěstovat vědu, musí se zakládat na tom, co je nutné. Věda tedy nemůže být o věcech (ty jsou pouze jednotlivé a tudíž nahodilé), ale pouze o termínech a výrocích. (To je Ockham - tzv. propozicionalizace vědy.)

(3) Logický důsledek: chceme-li zkoumat obecný výrok, který popisuje realitu, musíme jej z kategorického převést na hypotetický. Příklad: kategorický výrok "Člověk je rozumová bytost." nemůže být předmětem vědy, protože mu v realitě nic neodpovídá. Musíme jej převést na hypotetický výrok (implikaci) "Jestliže existuje člověk, pak je to rozumová bytost." Pravdivost implikaci nezávisí na pravdivosti výroku v antecedentu a výrok již nemluví i nahodilém.

Zajímavé je, že naprosto shodně uvažovali jako stoikové (Long: 177-178), tak Ockham (Heinzmann: 265). Bylo by záhodno vyzkoumat, jedná-li se o prostou náhodnou analogii, nebo o přímé či nepřímé ovlivnění. (Pro drouhou možnost by hovořilo to, že Long se v této pasáži opíra o Sexta Empeirika, a ten byl přeložen do latiny ve 13. stol. Jestli ho ale Ockham četl, nevím.)

LITERATURA:
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000.

LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 


AKTUALIZACE: Další poznámky jsou v tomto příspěvku.

Oslovská sofismata

"Existuje malé pojednání, připisované Vilému Heytesburymu, nazývané Oslovská sofismata (Sophismata asinina), které začíná tvrzením, že ty jsi osel. Právě do takových věcí s radostí rýpali renesanční humanisté. (Poznamenejme, že název díla má jak v češtině, tak v latině dvojí význam. Může to znamenat "Velmi hloupá sofismata", ale také - docela neutrálně - "Sofismata o oslech"; právě o tomto spis je.) Objevily se jisté pochybnosti o autenticitě tohoto díla, nicméně Fabienne Pironet, která se tímto zabývala, došla k závěru, že dílo je opravdu od Heytesburyho."

SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007,  s. 58, p. 33.