V dějinách filosofie se občas objeví premisy, které často bývají nazývány poněkud nepřesně nominalismem a vedou k podobným závěrům:
(1) Reálnou existenci mají pouze jednotliviny. Vše, co má charakter obecného, existuje pouze v myšlení nebo v jazyce.
(2) Chceme-li pěstovat vědu, musí se zakládat na tom, co je nutné. Věda tedy nemůže být o věcech (ty jsou pouze jednotlivé a tudíž nahodilé), ale pouze o termínech a výrocích. (To je Ockham - tzv. propozicionalizace vědy.)
(3) Logický důsledek: chceme-li zkoumat obecný výrok, který popisuje realitu, musíme jej z kategorického převést na hypotetický. Příklad: kategorický výrok "Člověk je rozumová bytost." nemůže být předmětem vědy, protože mu v realitě nic neodpovídá. Musíme jej převést na hypotetický výrok (implikaci) "Jestliže existuje člověk, pak je to rozumová bytost." Pravdivost implikaci nezávisí na pravdivosti výroku v antecedentu a výrok již nemluví i nahodilém.
Zajímavé je, že naprosto shodně uvažovali jako stoikové (Long: 177-178), tak Ockham (Heinzmann: 265). Bylo by záhodno vyzkoumat, jedná-li se o prostou náhodnou analogii, nebo o přímé či nepřímé ovlivnění. (Pro drouhou možnost by hovořilo to, že Long se v této pasáži opíra o Sexta Empeirika, a ten byl přeložen do latiny ve 13. stol. Jestli ho ale Ockham četl, nevím.)
LITERATURA:
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000.
LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003.
AKTUALIZACE: Další poznámky jsou v tomto příspěvku.
AKTUALIZACE: Další poznámky jsou v tomto příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat