V současné lingvistice je etymologie chápána jako relativně samostatná lexikologická nauka, která zkoumá "původ slov, tj. jejich vznik a vývoj jak po stránce tvarové, tak po stránce významové". (Slovník: 128)
Ačkoliv je tedy dnes etymologie chápána jako lingvistická disciplína a jejím předmětem je jazykový materiál, nebylo tomu tak vždy. V antice, v klasickém období, někteří krajní hérakleitovci, např. Kratylos, měli za to, že jména přímo zachycují přirozenost (fysis) věcí (kaskády etymologií jsou pak zachyceny v Platónově dialogu Kratylos). Filosofové nicméně upozorňovali na to, že slovo je znakem arbitrární povahy, čili že nevyrůstá z povahy věci, ale je dáno lidskou konvencí (= nomos; Platón nad tím v Kratylu poněkud váhá, Aristotelés to v De int. vyjadřuje pregnantně).
Ačkoliv je tedy dnes etymologie chápána jako lingvistická disciplína a jejím předmětem je jazykový materiál, nebylo tomu tak vždy. V antice, v klasickém období, někteří krajní hérakleitovci, např. Kratylos, měli za to, že jména přímo zachycují přirozenost (fysis) věcí (kaskády etymologií jsou pak zachyceny v Platónově dialogu Kratylos). Filosofové nicméně upozorňovali na to, že slovo je znakem arbitrární povahy, čili že nevyrůstá z povahy věci, ale je dáno lidskou konvencí (= nomos; Platón nad tím v Kratylu poněkud váhá, Aristotelés to v De int. vyjadřuje pregnantně).
Naopak stoikové byli k přístupu "fysis" mnohem benevolentnější - podle nich existují určité "prvotní zvuky", kt. napodobují věci. Žádný seznam těchto "prvotních zvuků" se nedochoval, nicméně v Augustinově De dialectica jsou etymologické teorie ovlivněné stoiky. (Long: 169-170)
Jak říká Šubrt (83), "právě stoická jazykověda měla na římské prostředí největší vliv. V Římě se etymologická zkoumání pojila s antikvárními zájmy, protože jazyk fungoval jako hlavní a jediný prostředek k dešifrování starých legend a bájí. (...) Proto zde byly v takové oblibě aitiologické etymologie, tedy historky vysvětlující vznik jednotlivých slov, především jmen. (...) Antická etymologie ovšem nestála na stejných kritických základech jako její moderní obdoba, takže etymologické výklady byly často bizarní a vykonstruované, jak to výmluvně dokládá Varronova praxe. Římský učenec obvykle sáhne po nejbližším podobném výrazu a utvoří k němu nějaký umělý vztah. Například slovo pater (otec) spojuje se slovem paterfacere (otevírat, odkrývat), neboť otec při početí odkrývá, vypouští semeno (paterfecit semen)."
Obliba etymologizování se opět objevuje v pozdní antice, např. u Isidora ze Sevilly. (Šubrt: 84) Ten celou obsáhlou encyklopedii všeho vědění - Etymologiae - buduje právě na etymologickém principu - "u co největšího počtu užitých odborných termínů se snaží určit původ (origo) a původní nezkreslený význam (etymon). (...) Významní medievistí a znalci Isidorova díla i středověkého způsobu myšlení znovu a znovu usuzují, že pro Isidora nebylo zkoumání etymologií pouze nástrojem pedagogickým, nýbrž i gnoseologickým, že 'pro Isidora není etymologie pouze postupem lingvistickým, nevyčerpává se ve sledování dějin slova až k jeho původu. Naopak, usiluje o to, aby odhalením základního významu slova odkryla zároveň smysl skutečnosti, kterou slovo označuje. Pro toho, kdo uvažuje tímto způsobem, má jazyk a jeho slova gnoseologickou funkci. Toto pojetí spočívá v prastaré víře v tajemné spojení slova s předmětem, který označuje.' " (Kalivoda: 29-30)
Ačkoliv se zdá, že takový způsob spojování slov a věcí patří do doby polyhistorů, přesto se objevuje v určité modifikaci i v moderní době. V etymologii se ve 20. stol. někdy používá tzv. metoda Wörter und Sachen, "při níž se spolu se slovy zkoumají i věci jimi označené. (...) [Na poč. 20. stol. se rozšiřuje] etymologické bádání opírající se o výsledky archeologie, kulturní historie, etnografie, etnologie, přírodních věd aj. Např. spojování č. plot se slovesem plést odráží starou techniku zhotovování plotů, známou u všech Slovanů: mezi kůly vraženými do země se proplétalo proutí. Podobně se o znalost staré reálie opírá spojení č. adj. červený se subs. červ: červené barvivo se původně získáválo z určitých druhů červů." (Slovník: 262-263)
Vidíme, že v dnešní době je stará etymologie obrácena naruby - zatímco Isidor zkoumal jazyk, aby tím dosáhl poznání světa, moderní etymolog se uvolí zkoumat svět, aby získal lepší poznání jazyka...
KALIVODA, J. Isidor ze Sevilly a jeho pravda slov. In: ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie I-III. Praha: OIKOYMENH, 2000, s. 11-33.
KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002.
ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005.
Žádné komentáře:
Okomentovat