26. září 2013

Scholastické kořeny moderní filosofie (Schmutz)

Více než před rokem jsem na tomto blogu ohlašoval brzké vydání sborníku The Oxford Handbook of Medieval Philosophy (viz 28.5.2012, kde je uveden i obsah knihy). Kniha se mi konečně dostala do rukou; na první pohled se jedná o sborník velmi přínosný; zřejmě však ne ve všech svých částech do té míry, jak jsem očekával. V tomto příspěvku se zaměřím pouze na jednu ze studií obsažených v uvedeném sborníku, a to v jeho první, historické části. Studie se nazývá Medieval Philosophy after the Middle Ages a jejím autorem je Jacob Schmutz, francouzský odborník na druhou scholastiku a autor stránek Scholasticon.fr.

Ve své studii Schmutz hodlá hájit vcelku odvážnou historiografickou tezi: mnoho důležitých rysů moderní filosofie lze osvětlit studiem raně novověké scholastické filosofie. Mezi tyto důležité rysy řadí rozdílnost doktrinálních přístupů (např. opozici mezi realismem a idealismem), ale také např. jejich geografickou distribuci (slavná distinkce mezi myšlením analytickým a kontinentálním). Schmutz se zaměřuje především na to, jak se ve scholastických učebnicích filosofie v průběhu novověku měnila disciplinární matice a jak v souvislosti s tím pomalu docházelo k proměně jednotlivých filosofických disciplín.

Možnou výtku, že není opodstatněné vykládat novověkou filosofii podle scholastiky, protože ta byla po konci středověku jen dožívajícím výhonkem zkostnatělého myšlení, lze jednoduše vyvrátit. Během novověku působilo na školách ohromné množství scholasticky orientovaných myslitelů - sám Schmutz na svém Scholasticonu přináší medailony celkem 2242 scholastických učenců působících mezi lety 1500 a 1800. Geograficky navíc tato skupina není omezena na francouzsko-britsko-pruskou část Evropy (jak je tomu u zhruba dvacítky novověkých filosofů, podle nichž se dodnes v učebnicích teleologicky konstruuje "novověká filosofie"). Jak uvádí Schmutz (2012: 248-249), scholastická filosofie ať už ve své katolické nebo protestantské podobě měla důležitá centra ve Španělsku, v německých zemích, v Čechách, vyučovala se také ve východní a jižní Evropě (Polsko, Litva, Uhersko, Ukrajina, Řecko, Arménie), v Severní Americe (zvl. Mexiko) i v Jižní Americe (Brazílie, Peru); část filosofického kompendia coimberských jezuitů (tzv. Conimbricenses) byla dokonce v 17. století přeložena do čínštiny (péči portugalského jezuity Francisca Furtada). Proto se francouzský badatel odvažuje nazvat ji "globálním" fenoménem. Zjevně se tedy jedná o tradici nezanedbatelnou, ačkoliv dosud silně zanedbávanou (což je podle Schmutze důsledek antiklerikálního nádechu pozitivismu 19. století).

Typy scholastických učebnic filosofie v novověku
V novověkách školách a na universitách se filosofie vyučovala podle učebnic, které shrnovaly základní filosofické problémy strukturované podle jednotlivých filosofických disciplín (tradičně měly tyto učebnice název Cursus philosophicus). Schmutz rozlišuje tři typy těchto kurzů na základě toho, jak jsou v nich seřazeny jednotlivé filosofické disciplíny (ibid.: 249-250):
  • Typ I (klasický) - odráží klasifikaci věd typickou pro středověkou filosofii: začíná se logikou, pokračuje se fyzikou (a jejími specializovanými disciplínami - věda o nebi, o vzniku a zániku apod.) a naukou o duši ("psychologií") a kurikulum vrcholí v metafyzice (etika je někdy přidávána za metafyziku, někdy před ni). Logika je chápána jako propedeutická disciplína; ostatní vědy odrážejí řád světa od nejméně ušlechtilých, protože látkových jsoucen (fyzika) až po jsoucna uvažovaná abstrahovaně od látky (metafyzika). Tento typ naprosto převládá na evropských universitách mezi lety 1350 a 1500, v 16. a 17. stol. se jej drží učebnice vytvářené v prostředí náboženských řádů - u jezuitů např. Hurtado de Mendoza (1615), Arriaga (1632), Oviedo (1640); u dominikánů Poinsot (1631-34).
  • Typ II (moderní) - tento typ mění umístění etiky, která se nově v kurikulu dostává na druhé místo přímo za logiku. Seřazení disciplín je zde tedy následující: logika - etika - fyzika - metafyzika. Stejně jako u typu I však zůstává nezměněna teze, že fyzika a metafyzika se zabývají předměty existujícími per se a nezávisle na mysli. Logika a etika se naopak zabývají lidskými mentálními a fyzikálními akty. Tento typ se objevuje u některých francouzských katolíků, např. Abra de Raconis (1617) nebo Eustach ze Sv. Pavla (1609) (kterého si vzal za vzor Descartes, když chtěl vytvořit učebnici filosofie pro výuku na školách, a jehož Summu v dopise Mersennovi chválí jako "nejlepší knihu tohoto druhu, která kdy byla napsána" - viz AT III, 232); a u mnoha protestantských autorů, např. Michael Piccart (1655).
  • Typ III (moderní) - tento typ mění celé kurikulum výraznějším způsobem. Metafyzika, do níž je zahrnuta psychologie, je traktována spolu s logikou. Fyzice se dostává samostatného postavení na konci kurzu. O etice je většinou pojednáno velmi stručně a často před fyzikou. Seřazení je tedy následující: logika - metafyzika (s psychologií) - [etika] - fyzika. Tento způsob je běžný ve Francii po Descartovi - např. Frassen (1657); mezi středoevropskými jezuity v 18. století - např. Mangold (1755); z protestantských autorů sem patří např. Walch (1730).
Proměny jednotlivých filosofických disciplín
Proměna toho, jak jsou seřazeny disciplíny ve školských učebnicích filosofie, může být na první pohled nahodilá záležitost. Jak však ukazuje Schmutz (2012: 249-253), je proměna kurikula manifestací faktu, že během novověku byly tyto disciplíny různě redefinovány a že v nich došlo k zásadním proměnám. Schmutz se zaměřuje na čtyři z nich:
  • Fyzika - v této disciplíně došlo k proměnám největším. Zatímco středověká aristotelská fyzika je jedna z teoretických (spekulativních) disciplín (společně s matematikou a metafyzikou) a jejím předmětem je jsoucno látkové a v pohybu, během novověku se postupně konstituuje experimentální podoba fyziky. Distinkce mezi konzervativní a moderní podobou fyziky však neodpovídá rozdílu mezi církevními a sekulárními mysliteli, jak se obvykle líčí. I když je třeba zdůraznit, že k cenzurním zásahům docházelo (především kvůli theologickým dopadům některých aspektů nové fyziky), i církevní představitelé se zabývali experimentováním - jak uvádí Schmutz, laboratoře pro měření trajektorie dělových koulí nebo tlaku vzduchu vznikaly i na těch nejodlehlejších školách v Andách. I ve fyzikách na prvních pohled konzervativně poplatných Aristotelovi došlo k redefinování některých základních pojmů - látka byla často chápána atomisticky, místo bylo chápáno jako prostor o třech rozměrech. Z těchto důvodů se fyzika časem osamostatnila ze svého sepětí s metafyzikou a své podřízenosti vůči ní a dostala se na závěr kurzu (viz typ III).
  • Nauka o duši / psychologie - proměna v této disciplíně byla neméně zásadní. Zatímco u naturalistických aristoteliků byla psychologie jen částí biologie jakožto části fyziky, už během středověku začalo její postupné oddělování od fyziky. V katolické tradici byl důležitý 5. lateránský koncil (1513), na němž se součástí dogmatu stala nauka o nesmrtelnosti lidské duše a filosofové byli vyzvání k tomu, aby argumentovali v její prospěch. (K této výzvě se výslovně přihlásil sám Descartes svými Meditacemi - je-li jeho úvodní Dopis Sorbonně psán upřímně - viz AT  VIII, 2-3, čes. str. 11; viz také 17.9.2011.) Důležité na tomto je, že nauka o duši nyní přešla do domény metafyziky (viz typ III).
  • Metafyzika - zatímco ve středověku se jednalo o nejvýznamnější spekulativní disciplínu a vrchol výuky filosofie, postupem času se dostává za logiku na počátek kurzu (v typu III). Ve středověku měla metafyzika dvě hlavní podoby - buď byla chápána jako věda o jsoucnu jakožto jsoucnu (Avicenna), nebo jako věda o nejvyšším jsoucnu, tedy o Bohu (Averroes) (viz např. Otisk, 2006). Tuto podvojnost vyřešili novověcí scholastikové (např. Perera, Suárez nebo Goclenius) následujícím způsobem: metafyzika je nejabstraktnější věda; abstrakci lze vnímat dvěma způsoby. Buď metafyzika provádí nejabstraktnější zkoumání všeho, co je - a potom je to věda o základních pojmech naší duše (např. transcendentáliích, kategoriích atp.). Nebo se abstrakce připisuje předmětům myšlení - a potom se jedná o vědu o Bohu, andělech a duši, chápaných jako abstraktní entity. Prvnímu pojetí se dostane názvu metaphysica generalis (nebo Gocleniovým termínem ontologia), druhému metaphysica specialis.
  • Etika - problematický byl i status etiky. O morálce se psalo "sekulárně" a v tom případě se navazovalo hlavně na platonismus a renesanční literaturu, nebo "theologicky", kdy se navazovalo hlavně na středověké autory a postupně se konstituovala etika jako součást theologie - tzv. theologia moralis. (Druhá scholastika byla významná především v oblasti ekonomické teorie a mezinárodního práva.) Stále živá byla otázka ohledně povahy dobra (v návaznosti na středověké autory, např. Dunse Scota nebo Řehoře z Rimini) - je něco dobré, protože tomu Bůh tak chce; nebo Bůh něco chce proto, že je to dobré o sobě? Druhou pozici můžeme považovat za variantu moderního morálního realismu. Někteří autoři však oprášili augustinovskou distinkci mezi natura a voluntas a zastávali tezi, že morální principy nemohou být odvozeny z reality nebo přírody (např. Scotus a skotisté obecně, z druhých scholastiků např. Caramuel). Tato podvojnost přechází do idealistického myšlení a v novokantovské filosofii je obnovena v rámci distinkce mezi Naturwissenschaft (studující příčiny) a Kulturwissenschaft (studující pravidla a normy neredukovatelné na kauzalitu) - a jako taková je živá dodnes...
Scholastické kořeny moderní filosofie
Schmutz uzavírá, že různé problémy moderní filosofie pak navazují na to, jak druhá scholastika přetvořila dědictví filosofie středověké. Tvrdí, že uvedené proměny, jichž doznalo během novověku kurikulum, odrážejí způsob, jakým filosofie nahlíží na svět. Učebnice typu I a typu II podle Schmutze přijímají starou aristotelskou tezi, že rozdělení věd odráží řád světa. Logika je v nich disciplínou o druhých intencích, kdežto fyzika a metafyzika zkoumá reálné a na vědomí nezávislé vnější entity. V pokarteziánské době se však rozšiřují učebnice typu III, v nichž se metafyzika připojuje k logice a manifestuje tak tezi, že obě tyto disciplíny (nikoli pouze logika) pojednávají o mysli a jejích úkonech. Logika neanalyzuje formální aspekty jazyka, nýbrž kognitivní schopnosti lidské mysli. Metafyzika se nezabývá věcmi o sobě, ale spíše našimi idejemi těchto věcí. V Anglii je tato proměna manifestována slavnou "way of ideas", ve Francii bují v návaznosti na Descarta a logiku z Port-Royal. V katolických německy mluvících zemích (tj. ve střední Evropě ovládané Habsburky) docházelo k recepci Descarta velmi pomalu - tím se vysvětluje, proč se používají tradiční učebnice až do pol. 18. stol., kdy jsou vytlačeny typem III. Naopak v protestantských německých zemích (tj. hlavně v Prusku) je integrace logiky a metafyziky rychlejší a běžnější.

Představiv tento materiál, předkládá Schmutz (ibid.: 254) schéma doktrinálních podob novověké filosofie. Podle něj vykrystalizovaly dva hlavní proudy - silnější (1) idealistický a slabší, ale nezanedbatelný proud (2) realistický. Co do své nauky se liší následujícím způsobem:
  • V (1) idealistickém myšlení se logika zabývá aktivitou lidského vědomí; formální pravdivost je závislá na vědomí a kognitivních schopnostech. V (2) realistickém myšlení se logika zabývá předměty a strukturami na mysli nezávislými - propozicemi a pravdami, jakož i formální stránkou usuzování.
  • Metafyzika se podle (1) idealistů zabývá na mysli závislými pojmy a idejemi; podle (2) realistů naopak na lidské i Boží mysli nezávislými předměty a stavy věcí (status rerum).
  • V (1) idealistické filosofii hraje Bůh důležitou roli jako garant teoretických i morálních pravd. Etika je neredukovatelná na přírodní zákony. Naopak v (2) realistické filosofii se Bůh pro garanci teoretických i morálních pravd stává irelevantním.
Co se týče geografického rozmístění, hlavních představitelů a dědiců obou proudů, Schmutz předkládá následující skicu:
  • (1) Idealistický proud má svá hlavní centra ve Francii, protestantském Německu (Leibniz + Wolff), Holandsku, Británii a v dalších oblastech ovlivněných Descartem (např. italský idealismus). Hlavními dědici tohoto proudu jsou Kant a představitelé německého a britského idealismu.
  • (2) Realistický proud má své hlavní centrum ve střední Evropě a zahrnuje různé myslitele z českých zemí, Polska, Bavorska, Rakouska, Maďarska etc. Další centra jsou kolem významných katolických škol (např. v Římě nebo v Madridu). Hlavními dědici tohoto proudu jsou BolzanoFrege a neoaristotelští myslitelé.
Schmutzem představená historiografická teze vypadá minimálně zajímavě. Jak se zdá, neodporuje historickým faktům, naopak elegantně vysvětluje jejich souvislosti. Zda ovšem opravdu bude přehodnocen obraz novověké filosofie způsobem, který by zdůrazňoval vliv scholastického živlu, ukáže až budoucí bádání.

Několik dalších poznámek a úvah
Na Schmutzově schématu je signifikantní především zvýraznění realistické tradice novověku, která v běžných přehledech novověké filosofie bývá většinou marginalizována. Zajímavé jsou také důsledky tohoto zvýraznění - rehabilitace středoevropského regionu jako relevantního pro novověkou filosofickou tradici nebo zařazení Fregeho jako dědice realistů.

V souvislosti s tím se nabízí otázka, jak by vypadala podobná genealogie pro tradici analytické filosofie. A vyskytovaly by se v této genealogii nějaké scholastické prvky? K tomu jen několik nesoustavných poznámek. Domnívám se, že takový projekt by nemusel být úplně scestný:
  • Analytická tradice se sama definuje nikoliv doktrinálně (nesdílí univerzálně jeden filosofický postoj, např. nominalismus), ani metodologicky (neshodne se na jedné metodě, např. na jazykové analýze nebo na naturalistickém převzetí metodologie přírodních věd), nýbrž často historiograficky (což je poněkud ironické s ohledem na její proklamovanou ahistoričnost) jako proud navazující na činnost Fregeho. Historická reflexe kořenů této tradici tedy podle mého názoru je obhajitelná.
  • Většina jejích představitelů se více či méně kloní k realismu - jak o tom ostatně svědčí nedávno provedený průzkum, který z větší části zahrnoval profesionální filosofy z anglosaského prostředí: v otázce stran vnějšího světa se ukázala drtivá převaha realismu (81,6 %) nad idealismem (4,3 %) - viz (Bourget - Chalmers, 2013); o průzkumu informoval také Filip Tvrdý, 16. 12. 2009. Navíc v době zrodu analytické filosofie v britském prostředí na přelomu 19. a 20. stol. se objevovala snaha vyrovnat se s etablovaným britským idealismem - např. Moore oživil skotskou filosofii common-sensu jako výpad proti idealistům této doby (např. Bradley), sám Russell "zpočátku koketoval s hegelovským idealismem" atp. (Peregrin, 2005: 70-71)
Mohla raná analytická filosofie navazovat na nějaké domácí realistické dědictví scholastické tradice? Těžko říci, minimálně za současného stavu našeho poznání. Takže jen dvě drobnosti:
  • Nabízí se Thomas Reid a okruh jemu blízkých filosofů. O určitém vlivu scholastické tradice by mohl svědčit William Hamilton, vydavatel Reidových děl, který k druhému svazku Reidových Works připojil obsáhlé pramenné studie k problémům řešeným Reidem. V těchto studiích, které často obsahují zajímavé Begriffsgeschichte, Hamilton překvapivě často cituje z autorů scholastické tradice - viz (Hamilton, 1863). Zdá se, že určitá znalost těchto autorů existovala u britských myslitelů ještě v 19. stol.
  • O vliv renesančních scholastiků na formování britského empirismus se zajímal Marco Sgarbi (o němž jsem psal 11. 4. 2013) - viz (Sgarbi, 2013).

LITERATURA
  • DESCARTES, R. Œuvres de Descartes. Ed. C. Adam; P. Tannery. 11 sv. Paris 1964-76. [= AT]
  • DESCARTES, R. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přel. P. Glombíček a T. Marvan.
  • BOURGET, D.; CHALMERS, D. J. What Do Philosophers Believe? Online. 2013. [PDF]
  • HAMILTON, W. Editor's Supplementary Disserations. In: REID, T. The Works of Thomas Reid, D.D. 2 sv. Ed. William Hamilton. Edinburgh: Maclachlan and Stewart. Sv. 2, s. 741-988.
  • OTISK, M. Metafyzika jako věda: Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Praha: Filosofia, 2006.
  • PEREGRIN, J. Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia, 2005.
  • SGARBI, M. The Aristotelian Tradition and the Rise of British Empiricism. Logic and Epistemology in the British Isles, 1570–1689. Springer, 2013.
  • SCHMUTZ, J. Medieval Philosophy after the Middle Ages. In: MARENBON, J. (ed.). The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 245-266.

2 komentáře:

  1. Zajímavé, díky. Akorát v tomto:

    " v (2) realistické filosofii se Bůh pro garanci teoretických i morálních pravd stává irelevantním."

    se mi použití slova "irelevantní" zdá možná trochu moc silným.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jistě, má to své vady - jako každé zobecnění. Nechápal bych to tak, že v realismu je Bůh irelevantní nutně. Podle mě je to spíše než esenciální charakteristika realismu popis tendence hlavního proudu realistické filosofie; proto sem přirozeně nelze zahrnout některé konzervativnější myslitele (např. novoscholastiku).

      Vymazat