"Tragelafové mají řecké jméno; i když se podobají jelenům, mají chlupaté plece jako kozlové a brady zježené splývavými vousy; nevyskytují se jinde než v okolí Fasidy."
(Isidor ze Sevilly, Etym. XII, 1, 20)
Antická a návazně na ni středověká zoologie je plná zvláštních tvorů, které vlastně nikdo nikdy pořádně neviděl, ale přesto se o nich tradují celé příběhy. Jedním z mnoha takových je kozlojelen - řecky tragelafos.
Uvedený úryvek z Isidora poučuje, jak tragelafa poznat, kdybychom ho náhodou potkali. Tragelafos se dokonce objevuje i v Septuagintě, řeckém překladu Bible - v Dt 14, 5 je uveden mezi zvířaty, které Izraelité mohou jíst (v českém překladu je to přeloženo jako kozoroh). Órigenés, významný patristický myslitel a filolog, jako správný vykladač uvádí toto místo v podrobném výčtu nesmyslných míst z Bible (z recenze na Órigenovu knihu O svobodě volby; úvodní studie, překlad a komentář Martin Navrátil, kt. se nedávno objevila ve Filosofickém časopise, ale nevím, kde přesně - neporadíte? :).
Tragelafos se ale objevuje i v logických pojednáních - už u Aristotela:
"Příkladem toho je, že 'kozlojelen' něco značí, ale ještě v tom není nic pravdivého nebo nepravdivého, nepřidá-li se k tomu 'jest' nebo 'není'."
Berka s Křížem v poznámce k danému místu podotýkají, že tragelafos není zrovna vhodný příklad pro rozlišení pojmu od soudu (o čemž dané místo pojednává), ale spíše příklad prázdného pojmu. Vzápětí uvádějí blitiri, čímž se dostáváme k jádru této poznámky.
V zásadě můžeme rozlišovat 2 druhy slov, která neznačí nic reálného - (1) slova, která neznačí vůbec nic, jsou pouze zvukem a(2) slova, která označují nějakou myšlenku, představu.
Ad (1) - typickým příkladem takovýchto "výdechů hlasu" (flatus vocis) je třeba slovo blitiri. To prý používají už stoikové (Diogenés Laertios, Vitae VII, 57), podle nich to používá Boëthius:
"Jsou také jisté zvuky složené z písmen a slabik, které nic neznačí, jako např. 'blitiri'. (Sunt quoque quaedam voces litteris syllabisque compositae, quae nullam habent significationem, ut est blitiri.)"
Tragelafos se ale objevuje i v logických pojednáních - už u Aristotela:
"Příkladem toho je, že 'kozlojelen' něco značí, ale ještě v tom není nic pravdivého nebo nepravdivého, nepřidá-li se k tomu 'jest' nebo 'není'."
(Aristotelés, De interpr. 1, 16a)
Berka s Křížem v poznámce k danému místu podotýkají, že tragelafos není zrovna vhodný příklad pro rozlišení pojmu od soudu (o čemž dané místo pojednává), ale spíše příklad prázdného pojmu. Vzápětí uvádějí blitiri, čímž se dostáváme k jádru této poznámky.
V zásadě můžeme rozlišovat 2 druhy slov, která neznačí nic reálného - (1) slova, která neznačí vůbec nic, jsou pouze zvukem a(2) slova, která označují nějakou myšlenku, představu.
Ad (1) - typickým příkladem takovýchto "výdechů hlasu" (flatus vocis) je třeba slovo blitiri. To prý používají už stoikové (Diogenés Laertios, Vitae VII, 57), podle nich to používá Boëthius:
"Jsou také jisté zvuky složené z písmen a slabik, které nic neznačí, jako např. 'blitiri'. (Sunt quoque quaedam voces litteris syllabisque compositae, quae nullam habent significationem, ut est blitiri.)"
(Boëthius 2In De int., 420B)
(Poznamenejme jen zcela na okraj, že o slově Blitiri uvažoval Umberto Eco jako o jednom z možných názvů pro to, co dnes známe jako Jméno růže [Eco, 2004: 124].)
Scholastičtí logikové (např. Petr Španělský, Summulae logicales I, 2-3) za příklad takovýchto nic neoznačujících zvuků používali zvuk "buba". V pozdně středověké latině toto ovšem získalo význam - označovaly se tím dýměje, tj. charakteristické záněty mízních uzlin, které byly symptomem dýmějové, tj. bubonické verze moru. Proto začali logikové používat zaručeně nic neoznačující zvuk "bu ba blitrix". (Spade, 2007: 343)
Ad (2) - jako příklad slova, které neznačí nic v realitě, ale přesto je podřízeno určitému pojmu, představě, kterou nosíme v mysli (podle středověké terminologie v duši), se často používala právě označení z mytologické zoologie. Tak to činili středověcí logikové; není ale pochyb o tom, že mnozí jiní, třeba autoři bestiářů, o ontologickém statutu denotátů takovýchto pojmů neuvažovali - pro ně jednorožec prostě existoval.
Aristotelští komentátoři východní tradice se spokojili s tragelafem, latiníci používali jiná zvířata. Boethius používá jako příklad slovo gargulus a vysvětluje, že ačkoliv gramatikové mohou tvrdit, že toto je jméno (z jejich hlediska tomu nic nebrání), filosof to ovšem musí odmítnout. "Jméno musí být jménem něčeho, což v případě chiméry neplatí, neboť neodkazuje k ničemu reálnému ani přirozenému, není tedy jménem a nemůže být takto nazýváno." (Otisk, 2008: 85)
Ve scholastice byla právě chiméra docela oblíbená při ilustraci různých logických pravidel. Např. Vilém Ockham uvádí, že záporné kategorické výroky jsou pravdivé, pokud je buď subjekt, nebo predikát prázdným termínem. Jako příklad uvádí výrok "Chiméra není člověk." (Ockham, SL II, 12; naopak výrok "Chiméra je ne-člověk." je nepravdivý - viz také [Broadie, 1993: 58])
Aristotelští komentátoři východní tradice se spokojili s tragelafem, latiníci používali jiná zvířata. Boethius používá jako příklad slovo gargulus a vysvětluje, že ačkoliv gramatikové mohou tvrdit, že toto je jméno (z jejich hlediska tomu nic nebrání), filosof to ovšem musí odmítnout. "Jméno musí být jménem něčeho, což v případě chiméry neplatí, neboť neodkazuje k ničemu reálnému ani přirozenému, není tedy jménem a nemůže být takto nazýváno." (Otisk, 2008: 85)
Ve scholastice byla právě chiméra docela oblíbená při ilustraci různých logických pravidel. Např. Vilém Ockham uvádí, že záporné kategorické výroky jsou pravdivé, pokud je buď subjekt, nebo predikát prázdným termínem. Jako příklad uvádí výrok "Chiméra není člověk." (Ockham, SL II, 12; naopak výrok "Chiméra je ne-člověk." je nepravdivý - viz také [Broadie, 1993: 58])
Poznamenejme ještě na závěr, že Sten Ebbessen, slavný dánský historik filosofie jazyka, motivován právě těmito rozličnými zmínkami o mytologických tvorech sepsal výbornou studii na toto téma, která je stylizována jako Deník chiméry, k němuž on jen sepsal několik poznámek... (Ebbesen: 2008)
Moderní analytičtí filosofové s jednorožci, vílami a čerty jsou vlastně pokračovatelé prastaré logické tradice.
LITERATURA:
ARISTOTELÉS. O vyjadřování. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959. Přeložil Antonín Kříž.
BOËTHIUS. In librum Aristotelis de interpretatione libri sex (=editio secunda). In: PL 64, c. 393-640.
ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie XII. Praha: OIKOYMENH, 2004. Přeložila Jana Fuksová.
BROADIE, A. Introduction to Medieval Logic. Oxford: Oxford University Press, 1993.
EBBESEN, S. The Chimera's Diary - edited by Sten Ebbessen. In: Greek-Latin Philosophical Interaction. Collected Essays of Sten Ebbesen. Sv. 1. Hampshire: Ashgate Publishing, Ltd., 2008, s. 35-57.
ECO, U. O literatuře. Praha: Argo, 2004.
OTISK, M. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Ostrava: Montanex, 2008.
SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007.
Žádné komentáře:
Okomentovat