Aegidius Romanus mezi filosofií a lékařstvím

Aegidius Romanus (Jiljí Římský či po anglicku Giles of Rome) je myslitel konce 13. stol., který je autorem několika velmi zajímavých spisů. V českých zemích není příliš známý (což se současným sklonem českých akademiků redukovat vrcholnou scholastiku na Tomáše Akvinského není moc udivující). Nicméně i ve světě se právě pracuje na reinterpretaci jeho myslitelského odkazu, což souvisí zvláště s výzkumnou skupinou na jedné italské universitě v Pise (Scuola Normale Superiore), kterou vede Francesco Del Punta a která vytváří kompletní edici Aegidiových spisů.

Shrnující pohled na jeho filosofii podává článek na Stanford Encyclopedia of Philosophy. V něm mne velmi zaujal §5, kde se ukazuje, že Aedigius nebyl jen prašivý theolog, který se podílel na procesu s templáři, ale měl také embryologické záliby. Odpovídající část bych přeložil takto:

"V roce 2008 vydal Romana Martorelli Vico první kritické vydání Aegidiova pojednání "De formatione corporis humani in utero" [tj. O formování lidského těla v děloze]. Touto prací, sepsanou mezi lety 1285 a 1295, zaujal Aegidius postoj ohledně tehdy velmi diskutované otázky jednotlivých rolí muže a ženy při početí. Galénovský pohled (který sahá až k Hippokratovi) říkal, že jak muž, tak žena přispívá spermatem, takže potomci mohou mít rysy obou rodičů. Naopak Aristotelés zastával názor, že pouze muž sám přispívá při početí spermiemi, které obsahují aktivní prvek a formální příčinu, zatímco žena zajišťuje pouze látku plodu.

Aegidius byl dobře obeznámen s těmito odlišnými pozicemi i se snahami sladit odlišné přístupy medicorum a philosophorum, které mohou být zpětně vystopovány až k Avicennovi. Nicméně odmítl, opíraje se o Averroův Colliget,  jakýkoli pokus připsat ženskému spermatu formální roli, i když je pojato jako podřízené mužskému. Naopak tvrdil, že může při početí přispět pouze pasivním způsobem; to, co bylo nazýváno "ženské sperma", tj. vaginální sekrece, má sice prospěšnou a užitečnou funkci, ale v žádném případě není nutné. Pomáhá mužské spermii oplodnit ženskou látku, ale nepřináší nic zásadního nově vzniklé bytosti. Tímto způsobem Aegidius zamýšlel zdůraznit, že v podobných problémech ohledně tradice lékařského učení, přestože se zdá být [určitý postoj] podpořen empirickými důkazy, je nadřazen filosofický, teoretický přístup k problematice (Hewson, 1975; Martorelli Vico, 1988). Empirické důkazy, jako je podobnost dítěte matce, byly např. vysvětlovány jako případ silnější odolnost ženské látky při působení formy (Martorelli Vico, 2002).

Po početí začíná vývoj lidského embrya, který prochází různými fázemi. Porovnáním těchto fází se zárodky různých zvířat zastává Aegidius (stejně jako Tomáš Akvinský) takovou interpretaci vývoje plodu, která bude o mnoho staletí později nazvána jako "rekapitulační teorie" (Hewson, 1975: 99). Avšak Aedigius tvrdí že "tělo plodu nemá být nazýváno jako prase, medvěd, nebo opice, ale je to něco bezprostředně ustanoveného k tomu, aby se stalo člověkem" (Hewson, 1975: 100). Z tohoto postoje zjevně vyplývá, že lidský život nezačíná zcela v okamžiku početí. Ačkoliv tato teze může využita k tomu, aby podložila morální úsudek týkající se potratů, nezdá se, že by Aegidius měl zájem vypořádat se z tohoto úhlu pohledu s problémem, který se stane zásadním pro to, čemu dnes říkáme bioetika."

Dále uvádím seznam literatury, která je v tomto přeloženém úseku citována:

AEGIDIUS ROMANUS. De formatione humani corporis in utero. Firenze, 2008. Editoval R. Martorelli Vico.
HEWSON, M. A. Giles of Rome and the medieval Theory of Conception: a Study of the ‘De formatione corporis humani in utero’. London: Athlone Press, 1975. 
MARTORELLI VICO, R. Il De formatione corporis humani in utero'di Egidio Romano. Indagine intorno alla metodologia scientifica. Medioevo. 1988, roč. XIV, s. 291–313.

MARTORELLI VICO, R. Medicina e filosofia. Per una storia dell'embriologia medievale nel XIII e XIV secolo. Napoli: Guerini e associati, 2002, s. 47–62.


Citace anglického originálu je následující:

LAMBERTINI, R. Giles of Rome. In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition), Edward N. Zalta (ed.).
Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/fall2009/entries/giles/

 

Konference o univerzáliích

České historiky filosofie to pořád ještě nepřešlo a znovu chtějí interpretovat scholastické myšlení pod prizmatem problematiky tzv. univerzálií - v Českých Budějovicích se v prosinci 2010 bude konat celá konference na toto téma (pozvánka).


EDIT (5.12.2010): Program konference je přístupný zde.

Tragelafos aneb Mytologická zvířata v logice

"Tragelafové mají řecké jméno; i když se podobají jelenům, mají chlupaté plece jako kozlové a brady zježené splývavými vousy; nevyskytují se jinde než v okolí Fasidy."

(Isidor ze Sevilly, Etym. XII, 1, 20)

Antická a návazně na ni středověká zoologie je plná zvláštních tvorů, které vlastně nikdo nikdy pořádně neviděl, ale přesto se o nich tradují celé příběhy. Jedním z mnoha takových je kozlojelen - řecky tragelafos.

Uvedený úryvek z Isidora poučuje, jak tragelafa poznat, kdybychom ho náhodou potkali. Tragelafos se dokonce objevuje i v Septuagintě, řeckém překladu Bible - v Dt 14, 5 je uveden mezi zvířaty, které Izraelité mohou jíst (v českém překladu je to přeloženo jako kozoroh). Órigenés, významný patristický myslitel a filolog, jako správný vykladač uvádí toto místo v podrobném výčtu nesmyslných míst z Bible (z recenze na  Órigenovu knihu O svobodě volby; úvodní studie, překlad a komentář Martin Navrátil, kt. se nedávno objevila ve Filosofickém časopise, ale nevím, kde přesně - neporadíte? :).

Tragelafos se ale objevuje i v logických pojednáních - už u Aristotela:

"Příkladem toho je, že 'kozlojelen' něco značí, ale ještě v tom není nic pravdivého nebo nepravdivého, nepřidá-li se k tomu 'jest' nebo 'není'."

(Aristotelés, De interpr. 1, 16a)

Berka s Křížem v poznámce k danému místu podotýkají, že tragelafos není zrovna vhodný příklad pro rozlišení pojmu od soudu (o čemž dané místo pojednává), ale spíše příklad prázdného pojmu. Vzápětí uvádějí blitiri, čímž se dostáváme k jádru této poznámky.

V zásadě můžeme rozlišovat 2 druhy slov, která neznačí nic reálného - (1) slova, která neznačí vůbec nic, jsou pouze zvukem a(2) slova, která označují nějakou myšlenku, představu.

Ad (1) - typickým příkladem takovýchto "výdechů hlasu" (flatus vocis) je třeba slovo blitiri. To prý používají už stoikové (Diogenés Laertios, Vitae VII, 57), podle nich to používá Boëthius:

"Jsou také jisté zvuky složené z písmen a slabik, které nic neznačí, jako např. 'blitiri'. (Sunt quoque quaedam voces litteris syllabisque compositae, quae nullam habent significationem, ut est blitiri.)"

(Boëthius 2In De int., 420B)

(Poznamenejme jen zcela na okraj, že o slově Blitiri uvažoval Umberto Eco jako o jednom z možných názvů pro to, co dnes známe jako Jméno růže [Eco, 2004: 124].)

Scholastičtí logikové (např. Petr Španělský, Summulae logicales I, 2-3) za příklad takovýchto nic neoznačujících zvuků používali zvuk "buba". V pozdně středověké latině toto ovšem získalo význam - označovaly se tím dýměje, tj. charakteristické záněty mízních uzlin, které byly symptomem dýmějové, tj. bubonické verze moru. Proto začali logikové používat zaručeně nic neoznačující zvuk "bu ba blitrix". (Spade, 2007: 343)

Ad (2) - jako příklad slova, které neznačí nic v realitě, ale přesto je podřízeno určitému pojmu, představě, kterou nosíme v mysli (podle středověké terminologie v duši), se často používala právě označení z mytologické zoologie. Tak to činili středověcí logikové; není ale pochyb o tom, že mnozí jiní, třeba autoři bestiářů, o ontologickém statutu denotátů takovýchto pojmů neuvažovali - pro ně jednorožec prostě existoval.

Aristotelští komentátoři východní tradice se spokojili s tragelafem, latiníci používali jiná zvířata. Boethius používá jako příklad slovo gargulus a vysvětluje, že ačkoliv gramatikové mohou tvrdit, že toto je jméno (z jejich hlediska tomu nic nebrání), filosof to ovšem musí odmítnout. "Jméno musí být jménem něčeho, což v případě chiméry neplatí, neboť neodkazuje k ničemu reálnému ani přirozenému, není tedy jménem a nemůže být takto nazýváno." (Otisk, 2008: 85)
Ve scholastice byla právě chiméra docela oblíbená při ilustraci různých logických pravidel. Např. Vilém Ockham uvádí, že záporné kategorické výroky jsou pravdivé, pokud je buď subjekt, nebo predikát prázdným termínem. Jako příklad uvádí výrok "Chiméra není člověk." (Ockham, SL II, 12; naopak výrok "Chiméra je ne-člověk." je nepravdivý - viz také [Broadie, 1993: 58])

Poznamenejme ještě na závěr, že Sten Ebbessen, slavný dánský historik filosofie jazyka, motivován právě těmito rozličnými zmínkami o mytologických tvorech sepsal výbornou studii na toto téma, která je stylizována jako Deník chiméry, k němuž on jen sepsal několik poznámek... (Ebbesen: 2008)

Moderní analytičtí filosofové s jednorožci, vílami a čerty jsou vlastně pokračovatelé prastaré logické tradice.


LITERATURA: 
ARISTOTELÉS. O vyjadřování. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959. Přeložil Antonín Kříž. 
BOËTHIUS. In librum Aristotelis de interpretatione libri sex (=editio secunda). In:  PL 64, c. 393-640. 
ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie XII. Praha: OIKOYMENH, 2004. Přeložila Jana Fuksová.

BROADIE, A. Introduction to Medieval Logic. Oxford: Oxford University Press, 1993.
EBBESEN, S. The Chimera's Diary - edited by Sten Ebbessen. In: Greek-Latin Philosophical Interaction. Collected Essays of Sten Ebbesen. Sv. 1. Hampshire: Ashgate Publishing, Ltd., 2008, s. 35-57.
ECO, U. O literatuře. Praha: Argo, 2004.
OTISK, M. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Ostrava: Montanex, 2008.
SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007.  

Zajímavé české rukopisy ze 14. a 15. stol.

Manuscriptorium (digitalizované kopie manuskriptů jsou dostupné bez omezení přes LAP) ukazuje, že v českých zemích v pozdním středověku kolovalo mnoho velmi zajímavých rukopisů. (Sem píšu povšechné poznámky, aby se mi příště lépe hledalo.) Následuje seznam autorů, kteří byli v uvedené době dostupní, roztříděný podle oborů:

LOGIKA:

• Albert Saský (Albertus de Saxonia)
• Jan Buridan (Johannes Buridanus)
• Jan Holandský (Johannes Hollandrinus)
• Marsilius z Inghenu (Marsilius de Inghen)
• Richard Billingham 
• Richard Ferrybridge
  

V českých zemích byla tedy známa i anglická logika (to na východoevropských universitách nebylo vůbec běžné), přirozeně nominalismus (ne Ockhamův, ale Buridanův - kopie jeho obří Summulae de Dialectica byla v pořízena někdy mezi lety 1380-1400 v cisterciáckém klášteře v Oseku).

ASTRONOMIE:

• Al-Súfi - Catalogus stellarum fixarum (obsažen v nádherně iluminovaném rukopise, nákresy souhvězdí apod.)
• Hyginus - Poeticon astronomicon (= De astronomia, kterak je v CLCLT-7)
• Jan z Holywoodu (Johannes de Sacro Bosco) - Sphaera mundi

Etymologie jako cesta k poznávání věcí

V současné lingvistice je etymologie chápána jako relativně samostatná lexikologická nauka, která zkoumá "původ slov, tj. jejich vznik a vývoj jak po stránce tvarové, tak po stránce významové". (Slovník: 128)

Ačkoliv je tedy dnes etymologie chápána jako lingvistická disciplína a jejím předmětem je jazykový materiál, nebylo tomu tak vždy. V antice, v klasickém období, někteří krajní hérakleitovci, např. Kratylos, měli za to, že jména přímo zachycují přirozenost (fysis) věcí (kaskády etymologií jsou pak zachyceny v Platónově dialogu Kratylos). Filosofové nicméně upozorňovali na to, že slovo je znakem arbitrární povahy, čili že nevyrůstá z povahy věci, ale je dáno lidskou konvencí (= nomos; Platón nad tím v Kratylu poněkud váhá, Aristotelés to v De int. vyjadřuje pregnantně).

Naopak stoikové byli k přístupu "fysis" mnohem benevolentnější - podle nich existují určité "prvotní zvuky", kt. napodobují věci.  Žádný seznam těchto "prvotních zvuků" se nedochoval, nicméně v Augustinově De dialectica jsou etymologické teorie ovlivněné stoiky. (Long: 169-170)

Jak říká Šubrt (83), "právě stoická jazykověda měla na římské prostředí největší vliv. V Římě se etymologická zkoumání pojila s antikvárními zájmy, protože jazyk fungoval jako hlavní a jediný prostředek k dešifrování starých legend a bájí. (...) Proto zde byly v takové oblibě aitiologické etymologie, tedy historky vysvětlující vznik jednotlivých slov, především jmen. (...) Antická etymologie ovšem nestála na stejných kritických základech jako její moderní obdoba, takže etymologické výklady byly často bizarní a vykonstruované, jak to výmluvně dokládá Varronova praxe. Římský učenec obvykle sáhne po nejbližším podobném výrazu a utvoří k němu nějaký umělý vztah. Například slovo pater (otec) spojuje se slovem paterfacere (otevírat, odkrývat), neboť otec při početí odkrývá, vypouští semeno (paterfecit semen)."

Obliba etymologizování se opět objevuje v pozdní antice, např. u Isidora ze Sevilly. (Šubrt: 84) Ten celou obsáhlou encyklopedii všeho vědění - Etymologiae - buduje právě na etymologickém principu - "u co největšího počtu užitých odborných termínů se snaží určit původ (origo) a původní nezkreslený význam (etymon). (...) Významní medievistí a znalci Isidorova díla i středověkého způsobu myšlení znovu a znovu usuzují, že pro Isidora nebylo zkoumání etymologií pouze nástrojem pedagogickým, nýbrž i gnoseologickým, že 'pro Isidora není etymologie pouze postupem lingvistickým, nevyčerpává se ve sledování dějin slova až k jeho původu. Naopak, usiluje o to, aby odhalením základního významu slova odkryla zároveň smysl skutečnosti, kterou slovo označuje. Pro toho, kdo uvažuje tímto způsobem, má jazyk a jeho slova gnoseologickou funkci. Toto pojetí spočívá v prastaré víře v tajemné spojení slova s předmětem, který označuje.' " (Kalivoda: 29-30)

Ačkoliv se zdá, že takový způsob spojování slov a věcí patří do doby polyhistorů, přesto se objevuje v určité modifikaci i v moderní době. V etymologii se ve 20. stol. někdy používá tzv. metoda Wörter und Sachen, "při níž se spolu se slovy zkoumají i věci jimi označené. (...) [Na poč. 20. stol. se rozšiřuje] etymologické bádání opírající se o výsledky archeologie, kulturní historie, etnografie, etnologie, přírodních věd aj. Např. spojování č. plot se slovesem plést odráží starou techniku zhotovování plotů, známou u všech Slovanů: mezi kůly vraženými do země se proplétalo proutí. Podobně se o znalost staré reálie opírá spojení č. adj. červený se subs. červ: červené barvivo se původně získáválo z určitých druhů červů." (Slovník: 262-263)

Vidíme, že v dnešní době je stará etymologie obrácena naruby - zatímco Isidor zkoumal jazyk, aby tím dosáhl poznání světa, moderní etymolog se uvolí zkoumat svět, aby získal lepší poznání jazyka...

KALIVODA, J. Isidor ze Sevilly a jeho pravda slov. In: ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie I-III. Praha: OIKOYMENH, 2000, s. 11-33.
KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002.

LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 
ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005. 

Svět jednotlivin, stoikové a Ockham

V dějinách filosofie se občas objeví premisy, které často bývají nazývány poněkud nepřesně nominalismem a vedou k podobným závěrům:

(1) Reálnou existenci mají pouze jednotliviny. Vše, co má charakter obecného, existuje pouze v myšlení nebo v jazyce.

(2) Chceme-li pěstovat vědu, musí se zakládat na tom, co je nutné. Věda tedy nemůže být o věcech (ty jsou pouze jednotlivé a tudíž nahodilé), ale pouze o termínech a výrocích. (To je Ockham - tzv. propozicionalizace vědy.)

(3) Logický důsledek: chceme-li zkoumat obecný výrok, který popisuje realitu, musíme jej z kategorického převést na hypotetický. Příklad: kategorický výrok "Člověk je rozumová bytost." nemůže být předmětem vědy, protože mu v realitě nic neodpovídá. Musíme jej převést na hypotetický výrok (implikaci) "Jestliže existuje člověk, pak je to rozumová bytost." Pravdivost implikaci nezávisí na pravdivosti výroku v antecedentu a výrok již nemluví i nahodilém.

Zajímavé je, že naprosto shodně uvažovali jako stoikové (Long: 177-178), tak Ockham (Heinzmann: 265). Bylo by záhodno vyzkoumat, jedná-li se o prostou náhodnou analogii, nebo o přímé či nepřímé ovlivnění. (Pro drouhou možnost by hovořilo to, že Long se v této pasáži opíra o Sexta Empeirika, a ten byl přeložen do latiny ve 13. stol. Jestli ho ale Ockham četl, nevím.)

LITERATURA:
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000.

LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 


AKTUALIZACE: Další poznámky jsou v tomto příspěvku.

Oslovská sofismata

"Existuje malé pojednání, připisované Vilému Heytesburymu, nazývané Oslovská sofismata (Sophismata asinina), které začíná tvrzením, že ty jsi osel. Právě do takových věcí s radostí rýpali renesanční humanisté. (Poznamenejme, že název díla má jak v češtině, tak v latině dvojí význam. Může to znamenat "Velmi hloupá sofismata", ale také - docela neutrálně - "Sofismata o oslech"; právě o tomto spis je.) Objevily se jisté pochybnosti o autenticitě tohoto díla, nicméně Fabienne Pironet, která se tímto zabývala, došla k závěru, že dílo je opravdu od Heytesburyho."

SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007,  s. 58, p. 33.

Argumentum operis

Tento blog jsem si vytvořil pro svou vlastní potřebu, budu sem občas zaznamenávat nějaké poznámky týkající se věcí, které mě zajímají, ale které jsem ještě nestihl dát na své vlastní stránky. Často se bude jednat o výpisky z knih, které právě čtu.
Případný čtenář by tedy zde měl nalézt něco ke středověké filosofii, středověké logice, sémiotice či dějinám věd. Časem.
Název blogu jsem si vypůjčil ze středověké logiky. Insolubilia jsou jedním z témat pozdně scholastické logiky, v jehož rámci se řeší otázka paradoxů.