V novém čísle časopisu Aithér (které popisuji v předchozím příspěvku) vyšly mimo jiné dvě studie o politické filosofii ve 14. století. Obě napsali dva renomovaní badatelé a členové Filosofického ústavu Akademie věd. Pavel Blažek se věnoval Bartoloměji z Brugg, Vilém Herold popisuje myšlení Jenka Václavova z Prahy. Oba tito myslitelé působili na univerzitách (Bartoloměj v Paříži, Jenek v Praze) jako profesoři a komentátoři Aristotela. (O povaze středověkých komentářů Aristotela psal Blažek již dříve ve stejném časopise - viz Blažek, 2009.) Pro oba dále platí, že nejsou příliš známí a současnou literaturou příliš reflektovaní. (Robert Pasnau na svých stránkách Provisionalia uvádí pouze Bartoloměje.) Dosud nevyšla edice spisů ani jednoho z nich (jedná se především o aristotelské komentáře, v případě Bartoloměje docela vlivné).
V tomto příspěvku uvedu několik citací ze zmíněných studií.
Bartoloměj z Brugg je nejdříve představen:
V galerii středověkých filosofů patří Bartoloměj z Brugg – poněkud neprávem – spíše k auctores minores. Působil na pařížské artistické fakultě v prvním desetiletí 14. století jako magister artium. Byl to typický reprezentant onoho nového typu profesionálního filosofa, který se zrodil ve 2. polovině 13. století právě zde, na pařížské facultas artium – v procesu její institucionální emancipace od fakulty teologické –, a který se vyznačoval tím, že chápal svoji filosofickou profesi jako svébytnou a odlišnou od profese teologa. Proslul zejména jako autor drobných logickofilosofických pojednání – tzv. sophismat – a komentářů k méně známým aristotelským a pseudo-aristotelským spisům, z nichž dosud jen část vyšla tiskem. Vedle jediného dochovaného středověkého komentáře k Aristotelovu spisku De inundatione Nili, zabývajícího se důvody každoročních záplav Nilu, napsal například rovněž jediný středověký komentář k Aristotelově Poetice, či spíše k její averroovské parafrázi.
Pro nás je důležité především to, že byl jedním z nejvýznamnějších reprezentantů středověké, aristotelsky orientované „praktické“ či morální filosofie (philosophia practica vel moralis), tak jak byla od svého vzniku (či spíše obnovení) ve 13. století pěstována především na středověkých artistických fakultách. (…) Tyto tři disciplíny [tj. etika, ekonomika a politika] byly od 30 let. 13. století vyučovány a pěstovány prostřednictvím komentářů ke třem nově objeveným aristotelským spisům, které byly postupně těmto třem disciplínám přiřazeny jako jejich základní texty: k Etice Nikomachově, k pseudo-aristotelské Ekonomice a k Aristotelově Politice. (Blažek 2010: 181-2)
Bartoloměj je významný především jako komentátor pseudo-Aristotelovy Ekonomiky, kterou pojímá nikoliv jako pouhé ars, nýbrž (v rozporu s textem, který komentuje) jako plnohodnotnou vědu (scientia) v aristotelském smyslu:
Bartoloměj z Brugg je autorem nejvlivnějšího a nejobsáhlejšího středověkého komentáře k pseudo-aristotelské Ekonomice, a tím jednoho z nejvýznamnějších středověkých spisů ke středověké prakticko-filosofické nauce o domácnosti. Komentář vznikl v roce 1309 a jeho význam spočívá jak v jeho vlivu – téměř všechny pozdější středověké komentáře k Ekonomice z něj vycházejí –, tak v jeho filosofickém obsahu. Bartoloměj v něm totiž nepodává pouhý výklad pseudo-aristotelského textu, ale snaží se o jeho hlubší filosofickou reflexi a o filosofickou aktualizaci v něm obsažených myšlenek a jejich aplikaci na různé sociální otázky problémy své doby. Tak se například jako první pokouší prokázat – v rozporu s dosavadní tradicí a v rozporu s literou své pseudo-aristotelské předlohy –, že ekonomika není pouhou praktickou dovedností, ars, ale že je aristotelskou „vědou“, scientia, v plném slova smyslu. Mezi sociálněfilosofické problémy, kterými se zabývá, patří například problém vztahu a postavení muže a ženy v manželství i ve společnosti, otázky týkající se správy domácnosti, ale také obecnější otázky vztahu domácnosti a obce. Navzdory svému vlivu i filosofické zajímavosti nebyl Bartolomějův komentář dosud kriticky vydán a je zatím dostupný pouze ve středověkých rukopisech. (Blažek 2010: 181-2)
Jenek Václavův z Prahy byl pražským univerzitním mistrem působícím na artistické fakultě v druhé polovině 14. století. Dosud nebyl příliš studován, pozornost mu věnovali pouze sám Herold a Milan Mráz (Herold 2010: 187-188). Spisy připisované pražskému filosofu jsou v kodexu Národní knihovny se signaturou VII G 30. Kodex obsahuje Jenkovy komentáře k Aristotelovým spisům De caelo et mundo, De generatione et corruptione, De anima a Politica. Jeho obsah si lze prohlédnout na portále Manuscriptorium (je zde popis kodexu, ba dokonce i jeho faksimile). Do češtiny bylo přeloženo několik stran z počátku jeho komentáře ke spisu O duši (viz Jenek z Prahy 1957).
Jak uvádí Herold, Politiku ve středověku komentovalo mnoho filosofů:
Recepce a interpretace tohoto spisu následovala v Evropě bezprostředně po jeho překladu do latiny. Řadu jeho středověkých komentátorů zahajuje Albert Veliký a Tomáš Akvinský v 60. a 70. letech 13. století. Neúplný komentář Tomášův, končící uprostřed III. knihy Aristotelova spisu, dokončil jeho žák Petrus de Alvernia, který napsal sám další komentář k témuž dílu. Další dva komentáře k Politice, pocházející ještě ze 13. století, Jiljího Římského [Aegidius Romanus] a Sigera z Brabantu, se nedochovaly a komentářem anglického filosofa Waltera Burleye (Gualterus Burlaeus) se dostáváme již do století čtrnáctého. (Herold 2010: 190-1)
Zvlášť komentář Waltera Burleye, který byl znám i v Praze, je velmi důležitý - Jenek jej při psaní vlastního používal. Oba komentáře zůstaly nevydány - což je jedním z víceméně náhodných důvodů, proč se ani jeden z myslitelů nedostal do přehledů středověkého myšlení. (A jen další potvrzení toho, že kánon filosofů je tvořen víceméně náhodně podle dostupnosti jejich spisů...) Herold k tomuto uvádí následující:
Anglický filosof Walter Burley byl přitom v Praze velmi populární. Předpokládalo se zatím, že to je zásluhou jeho po Evropě velmi rozšířené a populární sbírky De vita et moribus philosophorum, která je dodnes v českých knihovnách a archivech uchována v 36 středověkých rukopisech a která se již v druhé polovině 14. století dočkala i staročeského překladu.iv Nově se prokazuje, že se spojitost s naším kulturním prostředím mohla týkat i přímo Burleyova Komentáře k Aristotelově Politice. Burley totiž v době svého pařížského působení v letech 1310-1327 poslouchal na tamní univerzitě mj. i přednášky Pierra Rosiers (Petrus Rogerii), kterému později, když se tento muž stal papežem Klimentem VI., věnoval druhou redakci tohoto svého Komentáře. Víme přitom o přátelských vztazích Karla IV. k tomuto jeho „vychovateli“, tedy pozdějšímu Klimentovi VI., a tak, i kdyby nebylo zmínky u Beneše Krabice z Weitmíle o Karlových studiích na pařížské univerzitě, spadajících do stejné doby, nemusíme snad vylučovat ani možnost, že se jmenované Burleyovo dílo mohlo dostat do Čech přímo určitým zprostředkováním Karla IV. nebo někoho z jeho doprovodu a tak se i ocitlo v knihovně jím založené koleje pražské univerzity, nesoucí jeho jméno, jejímž členem se v roce 1366 stal Jenek. (Herold 2010: 192-3)
Je nesporné, že sám Burleyův Komentář k Aristotelově Politice, který se snad z podnětu Karla IV. dostal do Prahy, je pozoruhodným dílem politického myšlení a politické filosofie své doby, která byla takto v pražském kulturním a univerzitním prostředí relativně záhy představena v plné šíři své problematiky. Je zde třeba důrazně připomenout, že je to jen shoda okolností, že ve své době právě toto tak populární a rozšířené dílo nebylo vydáno – a to ani v počátcích knihtisku ani později. To vedlo k tomu, že Burleyův Komentář unikl pozornosti pozdějších historiků politického myšlení. Počet dochovaných středověkých rukopisů Burleyova Komentáře v počtu 36 převyšuje přitom počet středověkých rukopisů spisu Defensor pacis, Marsilia z Padovy! Počty dobových opisů ale vždy vypovídají o soudobém vlivu toho kterého středověkého díla. Kdybychom chtěli tuto tezi ještě vyhrotit, mohli bychom říci, že v moderním bádání o dějinách středověkého politického myšlení tak byla větší pozornost paradoxně věnována politickému myšlení na dvoře Karlova oponenta Ludvíka Bavora v Mnichově, než politickému myšlení v okruhu přeci jen daleko významnějšího pražského panovnického dvora. Bylo to přitom do značné míry jen proto, že Marsiliův Defensor byl vydán dokonce souběžně ve dvou moderních kritických edicích (1928, 1932) a tedy dobře znám, takže se jím zabývá velmi důkladně každá příručka dějin středověké politické filosofie, zatímco Burleyův a Jenkův Komentář zůstal „zaklet v rukopisech“ a tomuto bádání tedy nepřístupný. (Herold 2010: 200-1)
Herold dále ve studii zkoumá další aspekty Jenkova díla a některé jeho myšlenky, především na pozadí Burleye. Jako velmi zajímavá se jeví jeho hypotéza o možném ovlivnění Karla IV. těmito aristotelskými komentáři, kterou v závěru studie formuluje jako jeden z kontextů, kterými by se mohl zabývat další výzkum:
... poukázat blíže na možnou iniciační roli Karla IV. a zabývat se eventualitou, zda a jakou stopu mohla zanechat, asi i francouzskými zkušenostmi iniciovaná znalost Aristotelovy Politiky (a komentářů k ní), pokud ji na základě všeho řečeného snad můžeme předpokládat, v politickém programu, zákonodárném úsilí a případně i praktické politice tohoto českého krále a římského císaře. (Herold 2010: 204)
Už brzy se také můžeme těšit na monografii o středověkém politickém myšlení, kterou má v edičním plánu nakladatelství OIKOYMENH a na které se Vilém Herold podílí.
BLAŽEK, P. Bartoloměj z Brugg o relevanci praktické filosofie. Aithér. 2010, roč. 2, č. 3, s. 181-185. [PDF]
BLAŽEK, P. Jak interpretovat středověké aristotelské komentáře? Aithér. 2009, roč. 1, č. 2, s. 214-222. [PDF]
HEROLD, V. Na okraj Komentáře Jenka Václavova z Prahy k Aristotelově Politice z roku 1375. Aithér. 2010, roč. 2, č. 3, s. 186-205. [PDF]
JENEK Z PRAHY. Výklad na Aristotelovu knihu O duši. In: HAVRÁNEK, B.; HRABÁK, J. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1957. [PDF]
