Středověká a současná filosofie? (anotace The Oxford Handbook of Medieval Philosophy)

Více než před rokem jsem zde upozorňoval na to, že by vbrzku měla vyjít nová příručka o středověké filosofii - The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Na Amazonu udávají jako datum vydání 30. květen, čili příští středu.

Oproti mnoha jiným monografiím o středověké filosofii (nad těmi českými jsem lamentoval zde) by tato měla být výjimečná svou programově formulovanou snahou napsat dějiny středověké filosofie tak, aby byly čtivé pro současné filosofy, a ukázat, že středověká filosofie byla nejen obeznámena s tématy, které se ve filosofii probírají i dnes, ale že také byla schopna se s nimi kompetentně vypořádat. Výsledkem by měla být monografie reprezentující anglosaský historiografický přístup k dějinám filosofie, který před filologicky pečlivým zkoumáním historickým dává přednost problémovému přístupu k historické látce.

Zde je obsah publikace:

Introduction, John Marenbon

Part I. A Survey of Medieval Philosophy

1. The Late Ancient Background to Medieval Philosophy, John Marenbon
2. Greek philosophy, Börje Bydén and Katerina Ierodiakonou
3. Arabic Philosophy and Theology before Avicenna, Peter Adamson
4. Avicenna and Afterwards, Nadja Germann
5. Averroes and Philosophy in Islamic Spain, Matteo Di Giovanni
6. Medieval Jewish Philosophy in Arabic, Charles Manekin
7. Jewish Philosophy in Hebrew, Steven Harvey
8. Latin Philosophy to 1200, Christophe Erismann
9. Latin Philosophy, 1200-1350, Russell Friedman
10. Latin philosophy, 1350-1550, John Marenbon
11. Medieval philosophy after the Middle Ages, Jacob Schmutz 

Part II. Issues in Medieval Philosophy

Logic and Philosophy of Language
12. Logical Form, Paul Thom
13. Logical Consequence, Christopher J. Martin
14. Modality, Simo Knuuttila
15. Meaning: Foundational and Semantic Theories, Margaret Cameron
16. Mental Language, Martin Lenz 

Metaphysics and Epistemology
17. Universals, Claude Panaccio
18. Being, Gyula Klima
19. States of Affairs, Laurent Cesalli
20. Parts, Wholes, and Identity, Andrew Arlig
21. Material Substance, Henrik Lagerlund
22. Mind and Hylomorphism, Robert Pasnau
23. Body and Soul, Peter King
24. Eternity, Taneli Kukkonen
25. Skepticism and Metaphysics, Dominik Perler 

Moral Psychology, Ethics, Political Philosophy and Aesthetics
26. Freedom of the Will, Thomas Pink
27. Moral Intention, Ian Wilks
28. Virtue and Law, Terence Irwin
29. Natural Law, Anthony Lisska
30. Rights, Cary Nederman
31. Aesthetics, Andreas Speer 

Philosophy of Religion
32. Arguments for the Existence of God, Graham Oppy
33. Philosophy and the Trinity, Richard Cross

Jádro knihy (2. část) je tedy tvořeno studiemi, které se zabývají jednotlivými tématy (např. teorií významu, logické formy, logického vyplývání, univerzáliemi, problémem vztahu těla a mysli, ale i estetikou, etikou či filosofií práva) - důraz je zde kladen na to, aby vynikly spojnice mezi středověkou filosofií a současnou filosofií analytickou.

Poněkud zarážející je, že kniha i navzdory proklamovanému problémovému zaměření obsahuje také historický přehled. Podle anotace se však jedná o přehled, který přehledně shrnuje nejaktuálnější historický výzkum. Osobně oceňuji, že se do této monografie dostaly kapitoly 10 a 11, které se zabývají renesanční a barokní scholastikou - toto období dějin latinské filosofie je doposud velmi málo prozkoumáno a anglosasští historikové jej mají často tendenci přehlížet (viz zde). Kapitolu o scholastice v 17. století musel napsat francouzský badatel - Jacob Schmutz, autor známého internetového biografického slovníku Scholasticon. Že je toto bádání na vzestupu i v anglosaském světě však dosvědčuje v březnu vydaný sborník věnovaný Franciscu Suárezovi - The Philosophy of Francisco Suárez (eds. Hill; Lagerlund).

Z anotované monografie mě nejvíce zajímají tyto kapitoly:

• Kap. 15 o teorii významu. Ve středověké logice se rozlišovaly dvě základní sémantické funkce - significatio a suppositio. V moderní literatuře panují neshody ohledně toho,   jaké moderní sémantické funkce tyto středověké zachycují. Supozice obvykle bývá ztotožňována s referencí, avšak jak v nedávné monografii přesvědčivě vyložila Dutilh Novaesová (2007: 8-30), středověká supozice se vzpírá srovnání s moderní referencí. Domnívám se, že kdybychom nutně hledali ve středověké filosofii referenci, našli bychom ji spíše v teorii signifikace, ovšem pouze v té podobě, jak ji podal Ockham. Ockhamovská signifikace je vztahem mezi jazykovým výrazem (nebo mentálním termínem neboli pojmem - viz zde) a jednotlivinami, které jsou jím označeny, tedy jeho extenzí. U jiných autorů (např. u Waltera Burleyho) je však signifikace vztahem mezi výrazem a reálně existující obecninou. (Některé aspekty Ockhamovy sémantiky jsem popsal ve studii, která by měla vyjít v letošním českém čísle Studií Neoaristotelica.)
• Kap. 17 o univerzáliích. Claude Panaccio je nejen historikem filosofie a jedním z předních současných znalců Ockhamova díla, ale patrně by také zastával nějakou variantu ockhamismu v sémantice, ontologii a filosofii mysli. V této kapitole možná svůj projekt představuje.
• Kap. 22 o hylomorfické koncepci vztahu těla a mysli. V současnosti se mezi některými filosofy objevují snahy oprašovat starý předkarteziánský dualismus a představovat jej jako možnou variantu řešení současného filosofického problému vztahu těla a mysli (většinou se jedná o theology nebo teistické filosofy, takže lze tušit i jiné než čistě filosofické motivy tohoto jednání :) ). Zajímalo by mě, jestli se jedná o udržitelnou koncepci. Na hylomorfické odpovědi na psychofyzický problém by mohlo být zajímavé to, že aristotelský rámec se zdá být indiferentní vůči tomu, zda je duše chápána jako materiální nebo imateriální. Zatímco scholastičtí theologové jako Tomáš Akvinský nebo Duns Scotus vypracovali hylomorfické řešení počítající s imateriální duší, v dějinách aristotelské filosofie existují i materialistické přístupy (v antice Alexandr z Afrodisiady, ve středověku Blasius z Parmy; Jan Buridan možná zastával teorii emergence).

LITERATURA

• DUTILH NOVAES, C. Formalizing Medieval Logical Theories. Suppositio, Consequentiae and Obligationes. Leiden: Springer, 2007.
• MARENBON, J. (ed.). The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2012.

Rádl a scholastikové jako hraví tenisté

Číst Útěchu z filosofie Emanuela Rádla není žádná slast. Ne že by se snad jednalo o čtení nadmíru složité - ba naopak! Autor v ní předkládá verzi jakéhosi platonismu v oblasti morálky - nad tímto světem existuje určitý morální řád, který není konstruován, nýbrž odkrýván; přírodu chápe po aristotelsku teleologicky; kde může, laje moderní vědě. Problém však není v jeho postoji samém, ale spíše ve způsobu, jakým jej prezentuje. Jeho Útěcha je totiž nevšední srostlinou gymnaziálních znalostí dějin filosofie a velmi chabé argumentace.

Např. proti Humovu naturalismu argumentuje zhruba takto (s. 15): (i) Hume je vlastně takový skeptik. (ii) Proti skeptikům brojil již Sókratés. Ano, to je celý argument!

Ještě horší jsou ovšem jeho znalosti z dějin filosofie. Renesance podle něj pohrdala křesťanstvím (s. 66; a co Petrarca nebo tridentský koncil?!), o Ockhamovi poví, že zničil středověk, ale že nebude vykládat jeho důvtipnosti, nýbrž poví raději něco o Kierkegaardovi, který se mu prý podobá. Následně odcituje jakousi buddhistickou báseň o nosorožcích, přirovná Ockhama s Kierkegaardem k nosorožcům (kteří se prý v 19. století v Evropě hojně rozplemenili - s. 57) a následně vypráví, jak za jeho chlapeckých let všichni chodívali do kostela. (s. 52-58)

I přes Rádlův platonismus, absenci argumentů a poněkud svévolnou reflexi historie se v jeho knize občas objeví zajímavé formulace - i když ne zcela pravdivé, přesto alespoň roztomilé. Zvlášť mě zaujalo jeho hodnocení středověké filosofie, ve kterém scholastiky přirovnává k - tenistům!

Scholastika, proti které renesance rozvinula huronský pokřik, jehož ozvěnu je slyšet ještě dnes,  bylo hnutí založené na dialektice, kterou zavedl Sokrates a Plato, na přesvědčení, že možnost jistoty má každý člověk sám, ale je třeba ho k ní přivést obratným vyptáváním. Že scholastika byla filosofií málo plodnou, nepřinášejíc nových objevů přírodovědných ani filosofických, je pravda, ale ona neměla takového programu: Ideálem scholastiků bylo závodění vytrenovaných mužů před společností, závodění intelektuální, jinak však podobné turnajům nebo hře v tennis. Dnešní doba je ovšem "praktičtější", vypočítavější, pozemštější, scholastikové byli bezstarostnější, společenštější, hravější. Nedovedu si vysvětlit, proč renesance nepochopila tento obsah scholastiky; mám dojem, že Italie v té době (po křižáckých válkách) ztratila smysl pro rytířství a v souvislosti s tím i smysl pro sestru rytířství, pro scholastiku. (s. 68-69)

Jsem poněkud na rozpacích, jestli uvedenou knihu považovat za filosofické dílo sensu stricto, nebo spíše za upřímnou zpověď člověka pomalu umírajícího uprostřed války na vleklou chorobu. Zdá se mi také, že z Rádlova díla budou zajímavější přírodovědná zkoumání (o nervovém systému, o fototropismu nižších organismů apod.), které se částečně a s poněkud spekulativním vyzněním objeví i na konci Útěchy (s. 86-88), kde autor popisuje tři "smysly" společné lidem i živočichům (zrak - "gravitačnost" - hmat), které se nějak projevují i u rostlin (otáčení se za světlem - růst kořeny směrem dolů - přilnavost k předmětu, který rostlina obtáčí), které by měly mít paralelu i ve světě (světlo - gravitace - "hmota").

LITERATURA
RÁDL, E. Útěcha z filosofie. Praha: ČIN, 1947³.

Fingere, fictum a fikce

Dr. Novotný na svém blogu dnes píše o fikci. Slovem fikce označujeme v běžném jazyce většinou smyšlenku, výmysl; v anglosaském prostředí se tento termín užívá také pro označení románů a obecně beletrie.

Je zajímavé sledovat proměny významů už v klasické latině (viz Pražák a kol.). Sloveso fingo, ere, finxi, fictum původně znamenalo "dávat tvar hmotě, hlíně", "vytvářet", "modelovat" - a používalo se pro označení činnosti bohů, řemeslníků i umělců. Posléze se metaforicky přeneslo na činnost psychickou - tj. znamená také "vytvářet si něco v mysli" ve smyslu "představovat si". A konečně získalo význam "přetvářet něco", "předstírat", "vymýšlet si". V odvozeném adjektivu fictus, a, um je pak zachován především tento poslední význam - znamená "strojený", "vymyšlený", "nepravdivý".

Z hlediska filosofie jsem se zabýval tímto termínem v kontextu Ockhamovy rané teorie pojmu, ve které je obecný pojem považován právě za fictum. Našel jsem dva zdroje této nauky:

• (1) Augustin, který v De Trinitate používá sloveso fingere pro označení mentálního úkonu představy, kterou si vytvoříme v mysli, aby sloužila jako význam výrazu, jehož denotát neznáme na základě obeznámenosti. Augustin dává příklad s Alexandrií, ve které nikdy nebyl; ale když se s ním někdo o tomto městě baví, vytvoří si [fingit] v mysli představu nějakého velkého města.
• (2) Jindřich z Harclay, který rozlišuje dvojí figmentum - básnické a filosofické. První je označení básnického výmyslu, který je většinou nepravdivý, druhé je něco, co bychom dnes nazvali "vědecký konstrukt", tedy určitý model, který vytváří vědci (Harclay uvádí příklad geometrů a astronomů), aby jej aplikovali na realitu z instrumentálních důvodů (geometr konstruuje - fingit - ve svých úvahách přímku bez rozlehlosti a astronom epicykly a excentry, aniž by někdo z nich tvrdil, že takové konstrukty opravdu v přírodě existují; jsou to pouze nástroje, které slouží k lepšímu popisování a poznávání reality). (Podrobnější popis tématu včetně citací si musím z časových důvodů nechat na jindy.)

Ve scholastické filosofii se téma fikce dále týká především diskusí o tzv. pomyslných jsoucnech (entia rationis). Jedná se o intencionální objekty, které v sobě obsahují nějaký spor, kvůli kterému nemohou existovat nejen reálně, ale ani potenciálně - příkladem může být např. kulatý čtverec. Myslitelé (především druhé) scholastiky si však povšimli, že nějaký způsob existence je jim přece jen třeba přiznat - vždyť na ně můžeme myslet, můžeme o nich mluvit apod. Tématem se zabýval také Brentanův žák Alexius Meinong, který říkal, že entity jako kulaté čtverce nebo dryády neexistují - nemají existenci, ale pouze subsistují - mají subsistenci (drobně Grayling, 2007: 30-31). O pomyslných jsoucnech v druhé scholastice vyjde v nakladatelství Fordham v lednu příštího roku monografie právě dr. Novotnému, kterému bych rád k tomuto velkému badatelskému úspěchu pogratuloval.

LITERATURA
AURELIUS AUGUSTINUS. De Trinitate. Eds. W. J. Mountain; F. Glorie. Corpus christianorum, series Latina, sv. 50. Turnhout: Brepols, 1968.
HENRICUS DE HARCLAY. Quaestio de significato conceptus universalis. Ed. G. Gál. Franciscan Studies. 1971, roč. 31, s. 178–234.

GRAYLING, A. C. Wittgenstein. Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. Přel. Petr Glombíček.

PRAŽÁK, J.; NOVOTNÝ, F.; SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: Česká grafická unie, 1948¹⁶.

Studentská filosofická konference v Ostravě, 2012

Jak jsem avizoval minulý týden, proběhla včera (28.3.2012) na ostravské katedře filosofie studentská konference. Účast sice nebyla tak hojná jako loni (z Ostravy se zúčastnilo 6 studentů, z Brna 2, z Olomouce nedorazil nikdo), o to vyšší ovšem byla kvalita jednotlivých příspěvků.

Většina příspěvků byla laděna analyticky, resp. naturalisticky; pouze dva přispěvatelé (Jakub Varga a já) se pustili do dějin filosofie - v obou případech se však jednalo spíše o systematizující než o historizující přístup.

Pořadatelé příspěvky seřadili takto:

• Lukáš Lička (FF OU; G+, Academia.edu) - Duše jako zrcadlo přírody? Povaha mentální reprezentace u raného Viléma Ockhama
• Jakub Varga (FF OU; G+) - Realistická sémantika Waltera Burleyho a jeho útok na Viléma Ockhama
• Monika Krzoková (FF OU) - Filozofie pro děti
• Jan Horský (FF MU; G+) - EMOPES: čivava nebo pit bull? (prezentace)
• Ondřej Kormaník  (FF OU; G+) - Pravda, význam a struktura jazykové kompetence
• Lukáš Likavčan (FF MU; G+, blog, Academia.edu) - Pragmatická presupozícia a pravdivosť v prirodzenom jazyku
• Vojtěch Zachník (FF OU; G+, blog, Academia.edu) - Konvence zjednodušené, konvence naturalizované
• Václav Lacina (FF OU) - Hodnota protagonismů ve struktuře jednání

Přepisuji sem několik poznámek k obsahu příspěvků (nakolik si jej pamatuji), zajímavé postřehy přispěvatelů i subjektivní dojmy. Sleduji pořadí, v němž příspěvky zazněly:

Ilustrace Cicero z knihy Stone is not coldod Miroslava Šaška,
kterou včlenil do své znamenité prezentace
Vojtěch Zachník

• Ve svém příspěvku jsem se pokusil vyložit Ockhamovy rané názory na povahu pojmu pomocí terminologie současné filosofie mysli - mysl dokáže reprezentovat (u Ockhama vysvětleno pomocí konceptu fictum) a zároveň reprezentace kombinovat (tento fakt lze převést na Ockhamovy úvahy o povaze mentálních synkategoremat).
• Příspěvek Jakuba Vargy byl patrně prvním konferenčním příspěvkem o Walteru Burleym, který kdy zazněl na konferenci pořádané v ČR. Jakub nejprve vyložil Burleyho pojetí signifikace a supozice a posléze poukázal na diskusi o tom, co signifikují obecné termíny typu "bílý", kterou vedl Burley spolu s Ockhamem.
• Monika Krzoková představila relativně nový trend v pedagogice známý pod názvem "filozofie pro děti" nebo atraktivnější zkratkou P4C (Philosophy for Children). V ČR lze tento postup studovat v rámci stejnojmenného modulu, který poskytuje Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (viz tyto stránky).
• Jan Horský přednášel o současných výzkumech na poli naturalizované teorie rozhodování. Shrnul, co bylo v této problematice vyzkoumáno za posledních deset let od vydání přelomového článku The Emotional Dog and its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment od Jonathana Haidta (PDF; v tomto článku autor dokazuje, že etické systémy bývaly dosud vystavěny povětšinou na racionalistickém modelu, nicméně empirická šetření v posledních letech dokazují, že na rozhodování se podílejí i jiné faktory než rozum). Autor příspěvku měl v diskusi zajímavou poznámku: je pravděpodobné, že autoři příliš racionalistických etických systémů měli potlačené některé stránky své osobnosti (např. emocionální) - Kant ku příkladu možná trpěl Aspergerovým syndromem. Václav Lacina tuto poznámku shrnul do lapidárního aforismu: etika je morální protetika.
• Ondřej Kormaník shrnul Davidsonovy názory na otázku pravdivosti a otázku významu.
• Lukáš Likavčan představil část své přednášky, kterou prezentoval počátkem měsíce ve Vídni na konferenci Nothing but the Truth. Oproti staršímu Strawsonovu pojetí presupozice propracoval Stalnakerovo pojetí pragmatických presupozic.
• Vojtěch Zachník se zaměřil na problematiku konvencí. Poněkud vágní termín "konvence" se pokusil definovat David Lewis pomocí 6 charakteristik. Vojtěch každou charakteristiku pečlivě prozkoumal a podal příklady konvencí nebo konvenčního chování, které tuto charakteristiku vyvrací. Následně představil pojetí konvencí u Ruth Millikanové, které má dvojí výhodu: je jednodušší než Lewisovo a lze jej naturalizovat.
• Konečně Václav Lacina ve svém příspěvku představil osobitou teorii jednání, pracující s terminologií odvozenou z aristotelské teorie čtyř příčin. Během příspěvku jsem získal pocit, že by se navrhovaný projekt dal aplikovat na analýzu literárních děl, resp. obecně všech narativů (tedy uměleckých či kvazi-uměleckých artefaktů, které mají strukturu vyprávění a v nichž se vyskytují jednající postavy, tj. literatury, filmů, ale např. i počítačových her).

Konference bylo zakončena posezením v restauračním zařízení a celkově se velmi vydařila. Velký dík samozřejmě patří pořadatelům, zvláště Janě Horákové, která se skvěle starala o zdárný průběh celé akce.

Konference měla také jeden dílčí důsledek: uvědomili jsem si, že - slovy Jana Horského - "PowerPoint je nudný". Polovina prezentací totiž byla vytvořena v cloudové aplikaci Prezi.

EDIT (30.3.): Jakub Varga upozornil na to, že na stránkách ostravské katedry filosofie je oficiální zpráva včetně oceněných, opatřená fotkami z akce.

Studentská vědecká konference KFI FF OU, Ostrava

Vstupte na palubu Lodi bláznů!

Příští týden ve středu (28. března 2012) se bude na ostravské katedře filosofie konat studentská vědecká konference - letos již potřetí bude otevřena kromě studentů KFI FF OU také studentům filosofie z ostatních kateder.

Jak vypadala minulá léta? V roce 2010 se konference zúčastnilo sedm studentů, z toho čtyři z Ostravy a tři z Brna (brněnští studenti podali zprávu o konferenci v časopise Pro-Fil, který také uveřejnil jejich příspěvky). Loni to bylo již jedenáct zúčastněných, z toho pět z Ostravy, tři z Brna a tři z Olomouce (program je na stránkách FF OU).

Příspěvek letos - stejně jako v předchozích letech - není nijak tematicky omezen, lze zvolit systematický i historický přístup. Zúčastnit se může jakýkoliv student či studentka filosofie; nepřiměřený ostych tedy není rozhodně namístě!

Případní zájemci mají možnost podat přihlášku až do neděle 25. 3., a to prostřednictvím mailu Mgr. Janě Horákové, doktorandce KFI FF OU, která konferenci organizuje.

Abélard, Augustin a jazykové normy

Mezi intelektuály se občas objeví lidé, kteří přehnaně dbají na pravopisné normy a pravidla gramatiky - a osočení z neznalosti jazykových pravidel používají v diskusích jako vysoce subtilní variantu argumentu ad hominem (na Twitteru se pro takové lidi používá hashtag #grammarnazi). Koneckonců i bohemisté se na toto téma čas od čas vzrušeně diskutují - jedna z posledních odborných diskusí proběhla na stránkách Slova a slovesnosti mezi lety 2005 a 2007.

Můj pohled na tuto problematiku je spíše liberální - jazyková pravidla nepokládám za přírodní zákony a považuji za nesmyslné nekompromisně je vyžadovat jinde než v oficiálních promluvách či textech (v nichž přece jen nespisovnost, resp. - jak se v dnešní bohemistice občas říká - nestandardnost, může působit poněkud rušivě).

Docela mne však překvapilo, že na tento "pragmatický" přístup k jazykovým normám jsem narazil ve středověkém díle, konkrétně u Petra Abélarda, který cituje z pozdně antické Augustinovy De doctrina christiana. (Petr Abélard, rytíř dialektiky, jehož jeho žák Jan ze Salisbury nazývá "dvorním aristotelikem" [Peripateticus Palatinus], je znám především svým pohnutým životem, o němž nás informuje nejlépe on sám ve vlastním životopise Historia calamitatum, přeloženém i do češtiny. Píše kultivovaně a se zápalem - ať už s vášní milence či vášní bojovníka v disputacích. Je mým nejoblíbenějším kastrátem v dějinách filosofie [Órigenés mi nepřijde ani z desetiny tak zajímavý jako on!], už nějakou dobu přemítám nad tím, zda nepřeložit či alespoň lépe neprozkoumat jeho poslední a podle všeho velmi originální Dialog mezi filosofem, Židem a křesťanem.] K Augustinově pojetí mluvy, která má jak po stránce lexikální, tak gramatické vyhovovat nikoliv ideálu spisovnosti, nýbrž zvyklostem a znalostech lidí, ke kterým mluvíme, se Abélard hlásí hned v úvodu ke svému slavnému spisu Sic et non:

Nejednou je také zapotřebí měnit slova podle toho, k jakým lidem mluvíme; často se totiž stává, že někteří nevědí, co vlastně určitá slova znamenají, nebo jsou pro ně méně běžná. Chceme-li k nim tedy mluvit, abychom je jak třeba poučili, musíme hledět spíš na jejich zvyklosti než na vlastnosti řeči, jak hlásá i sám kníže gramatiky a učitel rétoriky Priscianus. [...] Augustin píše: "Dobří učitelé ať učí tak pečlivě, že když nějaké slovo nemůže být v latině správné, aby zároveň nebylo nejasné nebo dvojznačné, zatímco lidově se užívá tak, že jeho dvojznačnost a nejasnost odpadá, ať se užívá ne tak, jak to činí učení, nýbrž spíš jak je obvykle užívají neučení. Když našim překladatelům nevadilo říct de sanguinibus (Ž 15,4), protože měli pocit, že se hodí, aby toto slovo, které se v latině užívá jen v singuláru, bylo na tomto místě užito v plurálu, proč by mělo vadit učiteli zbožnosti, který mluví k nevzdělaným, říkat spíš ossum než os, aby se výraz os nespojoval s ora, ale s ossa? [Os, oris = ústa; os, ossis = kost.] K čemu je bezchybná řeč, když ji posluchač nepochopí? Není přece vůbec žádný důvod mluvit, jestliže ti, k nimž mluvíme s cílem, abychom byli chápáni, to, co mluvíme, nechápou! [...] Je známkou význačného ducha milovat ve slovech pravdu, nikoliv slova sama. K čemu je dobrý zlatý klíč, když nedokáže otevřít to, co chceme? A co je špatného na klíči dřevěném, když to dokáže, jde-li nám jen o to, aby bylo přístupné, co bylo zavřeno?“ (Abélard, 2008: 137-138)

LITERATURA
PETR ABÉLARD. Sic et non. Praha: Vyšehrad, 2008. Přeložila Irena Zachová.

Soudní lékařství v barokní Praze

Tradičními příručkami pro české studenty medicíny jsou knihy z nakladatelství Avicenum, které se jmenuje po jednom slavném středověkém lékaři a filosofovi. Pokud je mi známo, v posledních letech toto nakladatelství přešlo pod Grada Publishing. Knihy z této řady jsou snadno k poznání - jsou to většinou úctyhodné svazky znepokojivé ceny; jejich střízlivý bílý obal vkusně doplňuje horní modrý pruh. V úvodech těchto monografií je většinou několik stran věnováno dějinám lékařství. Tyto historické přehledy nebývají psány historiky vědy, ale samotnými lékaři, takže neslouží jako pojednání historické, ale spíše jako rétorická ozdoba, která má dokázat starobylost a úctyhodnost traktované disciplíny (koneckonců, takto tomu bývalo vždy - Isidor Sevillský [7. stol.] ve čtvrté knize svých Etymologií věnované lékařství či Jindřich z Mondeville [přelom 13. a 14. stol.] ve své Chirurgii pojednají nejdříve o starobylosti oboru a jeho antických kořenech, než se dostanou k vlastnímu tématu).

Nedávno se mi z řečené ediční řady do rukou dostala kolektivní monografie o Soudním lékařství (Praha, 1999) a jelikož jsem pouhým laikem, prohlédl jsem si alespoň úvodní kapitolu - a narazil zde na zmínku o velmi zajímavém novověkém spisu z pera jistého pražského lékaře - Jan František Löw z Erlsfeldu (1648-1720), mj. současník Newtona nebo Leibnize, je dnes ještě méně známý než jeho předchůdce na pražské lékařské fakultě, filosof a přírodovědec Jan Marek Marci z Kronlandu (Sousedík, 1997: 162-184), ačkoliv byl několikrát rektorem celé univerzity (1699, 1703, 1712, 1717). A jak se zmíněný Löw z Erlsfeldu zapsal do dějin lékařství?
Autoři zmiňované monografie píšou toto:

Jan František Löw z Erlsfeldu (1648 až 1720) napsal první učebnici soudního lékařství nejen v naší zemi, ale i ve střední Evropě. Tato učebnice Theatrum medicoiuridicum vyšla až po smrti autora v Norimberku v roce 1725. V té době šlo o velmi pokrokové dílo. Pojednávalo o otázkách porodnických a paternitních, o abortech, příčetnosti, ranách a násilné smrti. Podrobně byly napsány kapitoly o narození člověka, sexuálních anomáliích, zrůdách, cizoložství, jedech, simulaci chorob, panenství, smilstvu a zázracích. Löw z Erlsfeldu se zúčastnil i zkoumání pozůstatků Jana Nepomuckého a prohlásil, že jeho jazyk mohl být v neporušeném stavu uchován jen nadpřirozeným způsobem (později prof. František Hájek usoudil, že šlo pravděpodobně o adipocire). (Vorel, 1999: 15)

Když jsem si přečetl seznam tak obskurních témat, probudila se ve mně curiositas (Špelda, 2005) a jal jsem se pátrati po tom, zda spis lze nalézt na internetu. Jistěže - a není to ani příliš pracné - knihu Theatrum medico-iuridicium (mimochodem s reklamním podtitulem "dílo užitečné a nutné pro postižené, teoretické i praktické lékaře, studenty, chirurgy a všechny ostatní" [opus ictis, physicis, practicis, studiosis, chirurgis, aliisque utile et necessarium]) lze nalézt na Google Books. Tak příjemné počtení!


LITERATURA
LÖW Z ERLSFELDU, J. F. Theatrum medico-iuridicium. Norimberk, 1725. [GB]
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.
ŠPELDA, D. Baconovo pojetí problému teoretické zvědavosti. In: SPFFBU B 52, Brno: Masarykova univerzita 2005, s. 41-55. [PDF]
VOREL, F. a kol. Soudní lékařství. Praha: Grada Publishing, 1999.

Nové texty v databázi Library of Latin Texts - Series B (2011)

Ani k jednomu z příspěvků, o nichž jsem nedávno bědoval na Twitteru, se dnes nedostanu. Zaujala mne totiž jiná novinka...

Kromě toho, že před nedávnem vyšlo nové číslo časopisu Aithér, celé zasvěcené památce doc. Milana Mráze (wiki), které obsahuje několik studií k Aristotelovi, jemuž Mráz zasvětil velké část své odborné činnosti, příspěvky z kolokvia o metafyzice a rozhovor s doc. Vilémem Heroldem a dr. Pavlem Baranem o tomto znamenitém badateli; všiml jsem si dnes čirou náhodou, že v databázi LLT-B přibyly nové filosofické texty.

Nakladatelství Brepols Publishers začalo svou činnost r. 1795, kdy se lovaňský tiskař Pieter Corbeels spolu se svým pomocníkem Philippem Jacobem Brepolsem přestěhovali do Turnhoutu v Belgii, kde toto slavné nakladatelství sídlí dodnes (viz wiki). Kromě mnoho jiného vydává také latinské edice různých děl ze všech období latinské literatury. V posledních letech také založili placenou databázi Brepolis, v níž uveřejňují latinské edice. Jednou z edic je Library of Latin Texts (LLT). Po úspěšné řadě A byla v r. 2009 také vydána řada B, která je postupně doplňována o nové texty. (Celá databáze Brepolis a mnoho dalších zdrojů pro klasickou i medievistickou filologii je v Česku dostupná skrze stránky Litterae ante portas, které spravuje FF MU v Brně za spoluúčasti dalších institucí; podrobněji píšu o různých internetových knihovnách latinských textů v Miscellaneích.)

V r. 2011 byly do této databáze doplněny některé významné filosofické texty středověké i novověké, které až dosud nebyly např. v České republice snadno k dostání. Jak uvádí PDF návod k této elektronické knihovně (s. 10 a 11), byly doplněny následující texty ze středověké filosofie:

• Komentář Bonaventury (viz SEP) k 1. a 2. knize Sentencí (3. a 4. kniha bude následovat v dalších rozšířeních databáze);
• soubor kvestií k 2. knize Sentencí, jehož autorem je Petr Jan Olivi (SEP; tento výstřední františkán, kacíř a patrně jeden z Ockhamových nepřiznaných zdrojů je v současné sekundární literatuře vnímán jako jeden z důležitých středověkých teoretiků v oblasti epistemologie a filosofie mysli - viz např. studie Roberta Pasnaua);
• do třetice přibyl také komentář k 1. a 2. knize Sentencí Waltera Chattona (SEP; Ockhamův kolega z dob jeho působení v úloze lektora ve františkánském konventu v Londýně a jeho sžíravý kritik);
• také mnoho opusculí, jejichž autorem je enfant terrible filosofie 14. století, Raymondus Lullus
• a také část spisu Sententiae, jehož autorem je Robert z Melunu (v odkazovaném PDF na s. 11 chybně uveden jako Petr z Melunu; tento žák Hugona ze Sv. Viktora a možná i Petra Abélarda se proslavil především tím, že v Paříži založil jednu ze slavných dialektických škol 12. století - tzv. Melidunenses neboli Robertini; tento spis je však Robertovou systematizací theologie).
• Dále bylo doplněno 5 spisů, které se dlouho připisovaly Tomáši Akvinskému, jedná se však o díla jiných autorů. Čtyři z nich jsou biblické komentáře (ke knize Genesis, Daniel, k sedmi tzv. Epistulae canonicae [viz wiki] a k Apokalypse), pátý je jakési pojednání o lásce k Bohu a bližnímu.

Z novověké latinské filosofie byly doplněny také edice některých slavných filosofických textů:

• Byla doplněna dvě latinská díla Thomase Hobbese - tři části spisu Elementa philosophiae (De corpore, De homine a De cive) a latinský překlad legendárního Leviathana, který představuje druhé, rozšířené vydání díla původně publikovaného anglicky;
• také dva dopisy komentující Hobbessovo pojednání De cive od Petra Gassendiho a Marina Mersenna;
• dále některé dopisy Erasma Rotterdamského.

Domnívám se, že je třeba vyjádřit pochvalu spojenému úsilí FF MU, FF UK, FÚ AV ČR a NK ČR, díky kterému jsou edice těchto těžko dostupných textů k dispozici českým badatelům a studentům.

Arcibiskupova ručička

Žádný masakr, nebojte...

Daryl Green je knihovníkem v oddělení vzácných knih univerzitní knihovny University of St. Andrews - nejstarší skotské university, založené sedm let před smrtí Petra z Ailly. Na blogu této knihovny před několika hodinami uveřejnil pěknou drobnost - fotografii útlé ruky nakreslené na okraji jednoho kodexu a upozorňující na dané místo v textu:

Tzv. manicula ("ručička") je paleografický termín pro iluminaci, která je umístěna in margine rukopisu nebo kodexu a kterou zde nakreslil čtenář textu, aby upozornil na důležité místo. (O tomto tématu by měl pojednávat Sherman, 2008.) Tato manikula se vyskytuje na okraji textu De duodecim periculis quae superveniunt peccatoribus in ultimo fine Bernardina ze Sieny (1380-1444), františkánského kazatele a světce. Kodex, jehož je traktát součástí, vyšel v Antverpách někdy mezi lety 1487 a 1490 a byl součástí sbírky inkunábulí Williama Schevese, arcibiskupa ze St. Andrews. Je možné, že místo v textu označil touto precizně provedenou iluminací sám arcibiskup.

Sama ručička je vyvedena detailně včetně nařaseného rukávu. Až absurdně dlouhý a hubený ukazovák člověku připomene Postílka z románu Gargantua a Pantagruel známého renesančního výtečníka Francoise Rabelaise (asi 1494 - 1553). Vystudovaný lékař Rabelais se při popisu této epizodní postavy vyřádil - s precizností anatoma a obrazotvorností Salvadora Dalího popisuje na několik stranách tohoto zbožného hubeňoura, který se tak rád postil, kaskádou metafor, z nichž některé vybírám:

"(...) co se týče vnitřních částí (alespoň za mých časů), měl mozek co do velikosti, barvy, podstaty a síly podobný levé kulce samečka klíštěte. (...)
Žaludek jako závěsník. (...)
Pohrudnici jako zobec berly. (...)
Bránici jako čapku s kokardou. (...)
Střeva jako rybářskou síť. (...)
Lačník jako pelikán.
Slepé střevo jako náprstník.
Tračník jako číši.
Konečník jako mnišskou čutoru. (...)
Buňky semenné jako koláč z loupavého těsta.
Žlázu předstojnou jako hrnec na peří.
Měchýř močový jako kulomet. (...)
Paměť měl jako řešeto.
Zdravý rozum jako čmelák.
Obraznost jako hlahol zvonů.
Myšlenky jako hejno špačků. (...)
Rozvažování jako pytel ječmene. (...)
Rozum jako roztrhaný breviář. (...)
Vůli jako tři ořechy v jedné skořápce.

(...) co se týče vnějších částí, byl poněkud lépe úměrný, až na sedm žeber, která přesahovala obecný tvar lidský. (...)
Prsty jako kláštěrní kozlík.
Zápěstí jako pár chůd.
Vřetenové kosti jako srpy.
Lokte jako past na myši. (...)
Ohryzek jako sud, na němž viselo dvojí
bronzové vole, velmi krásné a harmonické, ve tvaru
přesýpacích hodin. (...)
Bradu jako hřib. (...)
Nozdry jako roušky jeptišek.
Obočí jako pekáč.
Nad levým obočím měl znaménko ve tvaru a veli-
kosti nočníku. (...)
Jazyk jako harfu. (...)
Ústa jako čabraku.
Obličej zpotvořený jako mezčí sedlo.
Halvu zakřivenou jako křivuli. (...)

Jestliže se potil, byly z toho tresky na čerstvém másle. (...)
Jestliže hvízdal, byly z toho plné nůše zelených opis. (...)
Jestliže mumlal, byly z toho hry cechu písařského. (...)  (kn. IV, kap. 30-32)

LITERATURA
RABELAIS, F. Gargantua a Pantagruel. Sv. I-II. Praha:  SNKLU, 1962. Přeložila Jihočeská Theléma.
SHERMAN, W. H. Used Books. Marking Readers in Renaissance England. University of Pennsylvania Press, 2008.

Listopadová melancholie

Sotva mi v září začal další semestr, překvapeně jsem zjistil, že nemám ani dost času na spánek; natož abych ještě něco psal na blog. Mám sice připraveno několik příspěvků, které jsem načrtl koncem léta - např. příspěvek o tom, jak špatní byli někteří barokní scholastikové na poli historiografie filosofie, povídání o duši/mysli u scholastiků a Descarta a samozřejmě nádherný a dokonce iluminovaný slibovaný příspěvek o moči a očích (který tímto opět odkládám) - ovšem z absolutního nedostatku času jim patrně ještě dlouho nedám finální podobu.

Souhrou okolností mám však tento týden trochu více času - a také si mi nakupilo několik témat, o kterých bych chtěl psát.

Podzimní počasí (?) někdy vyvolává podivné Weltschmerzen. Čirou náhodou minulý týden Heinrich C. Kuhn, mnichovský badatel na poli renesanční filosofie a myšlení (jehož profil na Google+ nebo na Twitteru rozhodně stojí za to sledovat, protože často uveřejňuje odkazy na zajímavé texty a staré tisky), uveřejnil odkazy na dva renesanční texty o melancholii.

Albrecht Dürer - Melancholia (1514)

Melancholie byla už od antiky považována za nemoc učenců. Jako jeden z prvních popisuje příznaky melancholie Aristotelés, resp. autor spisu Problémata, který byl v pozdější tradici Aristotelovi přisuzován. Autor tohoto spisu se ptá (Probl. XXX, 1, 953a) - proč byli všichni významní muži - filosofové, státníci, či básníci - zjevně melancholiky? A usuzuje, že inspirace je vždy nějak spojena s přítomností černé žluči v těle (čímž odkazuje na humorální teorii, která se poprvé objevuje už v Corpusu Hippocraticum, ale jejíž popularita neslábne ještě ani v renesanci). (Zajímavé je, že melancholii dává do souvislosti s pitím vína...)

Pro středověké učence patřila Problémata ke korpusu Aristotelových textů, znali je a komentovali. Komentáře k nim psali zvláště lékaři - např. Petr z Abana, jehož Expositio Problematum Aristotelis bylo dokončeno v r. 1310 v Padově (blíže viz Siraisi, 1970).

Téma melancholie rapidně nabývá na popularitě během renesance. Vychází mnoho textů, jejichž autory jsou lékaři nebo (přírodní) filosofové - a stává se i tématem uměleckých děl (za všechny lze zmínit Melancholii Albrechta Dürera). Locus classicus všech renesančních debat o melancholii je spis De vita, jehož autorem je Marsilio Ficino. V předmluvě této knihy Ficino označuje melancholii za nemoc učenců a představuje sám sebe jako lékaře (cituji podle překladu Radka Chlupa, 2008: 128):

Jelikož mám soucit s náročným údělem těch, kdož se ubírají po obtížné cestě Minervině, jež svrašťuje šlachy, budu první, kdo hodlá coby lékař pečovat o zesláblé a nemocné učence. Však kéž by má schopnost k tomu byla tak důkladná, jako je má vůle oddaná! Povstaňte tedy vy, ... kdož jste ještě čilými adolescenty! Povstaňte mladí i staří, kdož jste zesláblí svým příliš prudkým studiem Minerviným! Přistupte ochotně k lékaři, který vám s Božím zjevením a pomocí poskytne léčebné rady a prostředky k dovršení vašeho záměru!

 De vita se skládá ze tří knih, v prvních dvou se popisuje melancholie v běžném dobovém duchu, ve třetí knize Ficino podává osvědčený lék - a jelikož se jedná o novoplatonika, nepřekvapí, že  jde o astrální magii a theurgii. :)
Spisy, na které na Google+ upozornil Heinrich Kuhn, jsou méně známé. Jde o:

• Georg Laurea - Disputatio de febribus melancholicis (Basilej, 1596) - digitalizovala basilejská Universitätsbibliothek
• Cosmus Borneman - Propositiones de melancholia (Basilej, 1594) - tamže

Nelze také nezmínit slavnou Anatomy of Melancholy (1621) anglického gentlemana Roberta Burtona, která se dokonce dočkala i částečného překladu do češtiny. (Burton, 2006)

Celé dějiny melancholie (a to jak v linie lékařsko-terapeutické, tak v linie umělecko-učenecké) shrnuje kniha The Nature of Melancholy (Radden, 2002), která je sborníkem komentovaných úryvků z děl lékařů, filosofů, učenců i umělců od Aristotela přes Galéna, Avicennu, Ficina, Burtona, Goetheho, Kanta, Keatse, Baudelaira, Freuda až po Kristevu.

LITERATURA
[PSEUDO-]ARISTOTELÉS. Problems II: Books XXII-XXXVIII; with an english translation by W. S. Hett. Rhetorica ad Alexandrum .... Harvard University Press, 1957.
BURTON, R. Anatomie melancholie. Praha: Prostor, 2006.
CHLUP, R. Novoplatónská magie. In: ZAJÍČEK, S. (ed.). Magie dnes. Praha: Malvern, 2008, s. 113-136.
RADDEN, J. The Nature of Melancholy. From Aristotle to Kristeva. Oxford University Press, 2002.
SIRAISI, N. G. The Expositio Problematum Aristotelis of Peter of Abano. Isis. 1970, roč. 61, č. 3, s. 321-339.