Sallustiův pravopis a Caesar jako filolog

Sallustiovo Spiknutí Catilinovo (Coniuratio Catilinae nebo Bellum Catilinae) se otevírá otázkou takřka scholastickou - zda vojenství je ku prospěchu více tělesná síla, nebo duševní zdatnost (... certamen fuit, vine corporis an virtute animi res militaris magis procederet ... - § 1). V autobiografickém úvodu si historik Sallustius dále stěžuje, že psát o minulosti a činech předků je nejen obtížné a nesnadné (... mihi ... arduum videtur res gestas scribere ... - § 3), ale navíc člověk, který tyto činy popisuje jen stěží dojde srovnatelné slávy s tím, kdo tyto činy koná (... haudquaquam par gloria sequitur scriptorem et auctorem rerum ... - ibid.). (Což může být pocit blízký i historikovi filosofie.)

Nejvíce však překvapí Sallustiův pravopis - oproti mladším autorům Ciceronovy doby zachovává v některých případech podobu obvyklou ve starších dobách (editoři si s tím poradí různě - někteří pravopis zcela klasicizují, jiní ponechávají původní). Jedním z rysů tohoto staršího pravopisu je to, že místo obvyklého i se v některých slovech objevuje hláska u - tj. v textu narazíme na maxume (místo maxime) či lubido (místo libido).

Čirou náhodou jsem dnes u Quintiliana narazil na zajímavou poznámku k této pravopisné změně. V sedmé kapitole první knihy svých Základů rétoriky (která je celá věnována otázkám pravopisným) tento učitel rétoriky tvrdí, že jako první prý začal v těchto případech psát i sám Julius Caesar (I, 7, 21, čes. s. 63). Jeho pravopisná varianta se dostala do běžného užívání a imperátor tak uplatnil svou moc i v dějinách vývoje latinského jazyka.

Ačkoliv se jedná o méně známý fakt, kromě toho, že byl slavným vojevůdcem, zabýval se Caesar také gramatikou - v r. 54 při přechodu Alp (!) sepsal spisek De analogia, v němž vstoupil do sporu mezi analogií a anomálií, který se vznikl mezi helénskými gramatiky ve 2. stol. př. Kr. Zatímco anomalisté (mezi nimi i někteří gramatikové sympatizující se stoicismem) se domnívali, že jazyk je iracionální a spontánní médium, je plný výjimek a právě v jeho rozkolísanosti a rozmanitosti je spatřován pravý půvab, analogisté považovali jazyk za rozumový systém, zdůrazňovali symetrii a pravidelnost a snažili se potlačovat různé odchylky. Caesar se - jak vidno - v tomto nedochovaném spisku zjevně hájil analogii. (Šubrt, 2005: 80-82)

LITERATURA

• QUINTILIANUS. Základy rétoriky. Praha: Odeon, 1985. Přel. V. Bahník.
• SALLUSTIUS. Bellum Catilinae. Online: The Latin Library (neznámá edice), Bibliotheca Augustana (ed. Schöne, Eisenhut - archaický pravopis), Gutenberg (ed. Schmitz, Zumpt- klasicizující pravopis).
• ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005.

Čtrnáct svazků o středověké metafyzice (anotace ediční řady On What There Was: Conceptions of Being 500-1650)

I v anglicky psané literatuře dochází středověká metafyzika v poslední době svého ocenění, což je patrně zapříčiněno tím, že v rámci samotné analytické filosofie se v posledních desetiletích stále častěji objevuje snaha rehabilitovat metafyziku jako plnohodnotný filosofický obor. Ze současných analytických metafyziků lze uvést např. Petera Strawsona, Petera van Inwagena, Michaela J. Louxe, E. J. Loweho atp. (Přehledově viz Novotný, 2011). Jen za poslední rok vyšly minimálně dvě významné monografie zkoumající problematiku středověké metafyziky:

Sborník Later Medieval Metaphysics: Ontology, Language, and Logic (eds. Ch. Bolyard, R. Keele; Fordham, 2013) je zaměřen spíše historicky a zkoumá metafyzické teze latinských autorů zvláště ze 14. stol. V několika oddílech pojednává o esenci a existenci, formě a látce, univerzáliích a vztahu jazyka a logiky k metafyzice.

Zaměření sborníku Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic (eds. L. Novák, D. D. Novotný, P. Sousedík, D. Svoboda; Ontos Verlag, 2012; obsah), který editovali známí čeští metafyzikové aristotelsko-scholastického ražení, je spíše systematické a zkoumá témata tradiční aristotelské a scholastické metafyziky, která jsou nosná i v současné analytické filosofii. Ve prospěch zásadnosti tohoto sborníku hovoří také to, že již během prvního půlroku od publikování sborníku vyšly tři recenze - ve Studiích Neoaristotelica, v Organonu F a dokonce v Notre Dame Philosophical Reviews.

Na následující roky je však naplánováno dílo o středověké metafyzice, které je svým rozsahem, tematickým i historickým záběrem dosud nevídané. Jedná se o ediční řadu pojmenovanou (podle slavného Quineova eseje) jednoduše On What There Was: Conceptions of Being 500–1650 (viz stránky projektu). Patronát nad touto ediční řadou převzala univerzita ve Freiburgu, hlavními editory jsou Laurent Cesalli (Lille / Ženeva) a Nadja Germann (Freiburg), publikaci jednotlivých svazků bude mít na starosti prestižní nakladatelství Brepols Publishers (viz 29.1.2012).

Jednotlivé sborníky této ediční řady by měly pokrývat tvorbu hlavních kulturních okruhů středověké filosofie - filosofii arabskou (muslimskou), hebrejskou (židovskou) i latinskou (křesťanskou). Časově je zahrnuto velmi dlouhé období od konce antiky až po polovinu 17. století; lze se tedy domnívat, že bude zohledněna i druhá scholastika, snad i posuárezovská.

Ediční řada by měla čítat celkem 14 svazků (!), jejichž obsah je vymezen tematicky - jsou zařazeny svazky, které pokrývají všechny hlavní oblasti tradiční metafyziky (podrobněji v tomto seznamu; osobně se samozřejmě nejvíce těším na svazek 10. - Mental Being and Intentionality). V současnosti jsou blízko dokončení svazky 1 (Being) a 9 (Facts and States of Affairs - do něj patří i studie Martina Lenze o povaze propozic u Burleyho a Chattona, jejíž koncept je zde). V přípravě jsou dále svazky 3 (Relation), 4 (Time and Space), 6 (Essence and Thingness) a 8 (Parts and Wholes).

LITERATURA

• NOVOTNÝ, D. D. Metafyzika mezi Aristotelem a Analytikou: Zpráva s otazníkem. Aithér. 2011, roč. 3, č. 5, s. 303-325. [PDF]

Sgarbi v Olomouci (přednáška Benedetto Varchi's Psychology)

Centrum pro práci s renesančními texty při olomoucké katedře filosofie už třetí semestr pořádá cyklus přednášek o renesanční filosofii a příbuzných tématech. V rámci těchto cyklů do Olomouce zavítají často i přední světoví odborníci na danou problematiku, což je v českých zemích jevem stále ještě poněkud zřídkavým.

Toto úterý (9.4.2013) zavítal v rámci zmíněného přednáškového cyklu dr. Marco Sgarbi (CV, www, wiki; v současnosti působí ve Florencii na Villa I Tatti). Sgarbi se zabývá renesanční filosofií (mj. vernakulární tradicí italské logiky v 16. století - viz připravovaná monografie The Italian Mind. Vernacular Logic in Renaissance Italy, 1540-1551), ale také vlivem aristotelské tradice na novověkou neuniverzitní filosofii. V tomto ohledu propracoval zvl. problematiku vlivu aristotelismu na vznik a formování britského empirismu (viz jeho čerstvě publikovaná kniha The Aristotelian Tradition and the Rise of British Empiricism. Logic and Epistemology in the British Isles, 1570–1689 (Springer, 2013); náhled zde). Široce se zabývá také velmi zajímavou otázkou, do jaké míry se aristotelské a scholastické motivy objevují ve filosofii Immanuela Kanta (disertace Kant and Aristotle. The Critique of Pure Reason within the Tradition of Aristotelian Logic).

Ve své olomoucké přednášce Benedetto Varchi's Psychology se Sgarbi zaměřil na méně známého italského myslitele 16. století - Benedetta Varchiho (1503 - 1565). Tento myslitel bývá v současnosti chápán především jako literát - zkoumají se většinou jeho zájmy na poli poetiky či historie. Jak zdůraznil Sgarbi, nikdo se zatím příliš nesnažil vyložit Varchiho jako filosofa. Je to způsobeno zvláště tím, že jeho filosofické texty (psané italsky) nevyšly v renesanci tiskem a jsou tudíž dosud pouze v rukopisech (které dnes chová florentská Biblioteca Nazionale Centrale). Sgarbi v přednášce zohlednil právě tento dlouho přehlížený rukopisný materiál a zaměřil se na rekonstrukci Varchiho postojů na poli psychologie.

Varchi tvrdí, že ve skutečnosti (reálně) jako lidé disponujeme pouze jednou duší. Tuto duši ovšem lze "virtuálně" - tedy podle jednotlivých schopností, jichž je tato duše schopna - rozdělit na tři tradiční aristotelské složky - složku vegetativní, smyslovou i rozumovou (Varchi je jednotlivé složky popořadě lokalizuje do jater, srdce a mozku). Vzájemný poměr mezi jednotlivými složkami duše je pak podle Varchiho dán tím, že vyšší mohutnost v sobě obsahuje všechny nižší - rozumová duše tedy v sobě obsahuje vegetativní i smyslovou složku. (Vztahy mezi jednotlivými částmi pak odpovídají vztahu mezi potencí a aktem - např. představivost v uskutečnění je podle Varchiho totožná s trpným intelektem). V tomto přístupu je podle Sgarbiho znát vliv pozdně antického aristotelského komentátora Themistia.

Činný intelekt je v určitém smyslu sám o sobě jediný a společný všem lidem (např. kvůli tomu, abychom si navzájem rozuměli, musíme sdílet pojmy - a doménou pojmů je právě činný intelekt). Individuálnost duše zajišťují nástroje, kterými získávají informace o vnějším světě - tedy vnější a vnitřní smysly a trpný intelekt. Mezi činným a trpným intelektem pak podle Varchiho není reálná distinkce, naopak jsou jednou rozumovou duší. Je mezi nimi podobný vztah jako mezi formou a látkou - jak uvedl Sgarbi, toto tvrzení je opět blízké Themistiovi.

Varchi někdy bývá vykládán jako averroista (především kvůli silně aristotelskému přístupu k nauce o duši), jak však bylo ukázáno, Varchi nezastával tradiční averroistický postoj - jednotu aktivního intelektu a jeho oddělitelnost. Jeho pozice je naopak blízká Themistiovi (ten v psychologických otázkách aristotelský základ obohacoval platónskými prvky).

V následné diskusi, kterou moderoval prof. Paul Richard Blum (wiki) z Baltimoru, který také působí v Olomouci v rámci Centra, zaznělo několikrát upozornění na určitou podobnost mezi Varchiho psychologií a Avicennovým pojetím téhož tématu.

Po roce v Ostravě (studentská konference KFI OU, 2013)

Po roce tu máme další, tentokrát už čtvrtý ročník studentské filosofické konference na ostravské katedře filosofie. Koná se příští týden ve středu (27. března 2013) a jako v předchozích letech je otevřena i studentům a studentkám z ostatních kateder (podle zkušeností z minulých ročníků lze asi očekávat převážně moravskou účast).

Příspěvek ani letos není tematicky omezen. Konferenci letos organizuje doktorand KFI FF OU Mgr. Ondřej Kormaník, kterému můžete poslat svou přihlášku až do 25. března.

Iluminace z Avicennova Kánonu lékařství
(Besançon, BM ms. 0457, fol. 51; viz Wikimedia).
S konferencí tato iluminace nijak nesouvisí
- leda svým terapeuticko-kulinářským poselstvím!

Po zkušenosti z předchozích ročníků této studentské konference (2012 či starší) nebo parádním brněnském FILEXu v listopadu 2012 (viz zde, viz také shrnutí organizátorů v Pro-Filu či stručné shrnutí v Listech FF OU, s. 7 od Vojty Zachníka a mě) bych se opovážil očekávat, že to opět bude povedená akce.

Tak přijďte, ukuchtíme si nějakou výživnou filosofickou stravu!

A pozor - možná přijdou i antikáři!

"Příští papež bude poslední!" (O jednom starém proroctví)

Zprávou dnešního dne je bezpochyby to, že Joseph Ratzinger se rozhodl, že přestane být Benediktem XVI. Je to zároveň ideální příležitost, jak oprášit jednu kuriozitu z latinské literatury 16. století, která mi dnes padla do oka na Twitteru.

Řečenou kuriozitou je text nadepsaný Proroctví svatého arcibiskupa Malachiáše o papežích (Prophetia S. Malachiae Archiepiscopi, de Summis Pontificibus). Text zabírá pouhých 5 stran v knize Lignum Vitae, kterou v roce 1595 v Benátkách publikoval benediktinský historik a editor Arnold de Wyon. Autor knihy text připisuje svatému Malachiášovi (irskému arcibiskupovi z 12. století).

Samotný text obsahuje 112 přízvisek papežů. Arnold, který se tváří, že se pracuje s originálním seznamem z 12. století, doplňuje jména jednotlivých papežů až do své doby, při čemž prvního s přízviskem Ex castro Tiberis ("z hradu na Tiberu") identifikuje jako Malachiášova současníka Celestýna II. (zemřel 1144, mimochodem žák Petra Abélarda). Ve skutečnosti však jde patrně o padělek z konce 16. století.

A co je na tomto textu tak kuriózní? Když jednotlivým přízviskům v seznamu přiřadíme jména papežů podle jejich posloupnosti, zjistíme, že předposlednímu přízvisku Gloria olivae ("sláva olivy") odpovídá současný papež Benedikt XVI.[*] Po něm následuje poslední jméno v posloupnosti papežů - Petrus Romanus (Petr z Říma). Proroctví o něm praví (s. 311):

Petr z Říma, který bude pást ovce v mnohých souženích, které když budou dokonány, město na sedmi pahorcích padne a strašlivý[**] soudce bude soudit svůj lid.

Zkrátka proroctví, jak má být. Včetně strašidelného závěru.

EDIT: Je zajímavé, že to, díky čemu byla prorocká literatura v každé době živá - totiž vykládání nejasných poukazů v textu proroctví podle dobových událostí - není o nic méně živé ani dnes, jak se lze snadno přesvědčit zde.

[*] Přehlednou tabulku, v níž se jednotlivým přízviskům přiřazují papežové, lze nalézt na anglické Wikipedii.
[**] Dosl. ten, před kterým je třeba se třást, tremendus.

LITERATURA

• ARNOLD DE WION. Lignum Vitae. Benátky, 1595. [facsimile na stránkách Bayerische StaatsBibliothek; proroctví je na s. 307–311; další kopie na Google Books]

Petr Auriol a fyziologické projevy emocí

Těch několik badatelů, kteří se dosud zabývalo dílem středověkého filosofa a theologa Petra Auriola, by se patrně shodlo na tom, že Auriol se zaměřuje více než bylo mezi středověkými scholastiky běžné na psychologické aspekty. V současnosti k tématům prozkoumaným alespoň základním způsobem patří především Auriolova kognitivní psychologie (je známý především zajímavou reflexí zkušenosti smyslových klamů) a jeho psychologický model Boží Trojice (Auriol v trinitární theologii navazuje na augustinovskou představu, že lidská duše je obrazem Trojice). (Sám se zabývám Auriolovou teorií percepce.)

Auriol však také provádí určitou psychologickou analýzu emocí, resp. - v dobové terminologii - aktů volní složky duše (jeho zajímavý výklad lásky rozebírá Davenport, 2006). V uvedené studii mě zaujalo místo, kde se odkazuje na Auriolův popis toho, jak emoce jako duševní pochody způsobují změny v tělesné oblasti. Auriol tyto fyziologické projevy emocí popisuje takto:

Tak jako hnutí duše existují intencionálně, tělesné změny, které tato hnutí duše následují, existují reálně. Strach je totiž jakýsi duchovní[*] útěk duše a provází jej útěk krve směrem k srdci, hněv je vzepětí k pomstě a provází jej vzkypění krve okolo srdce. Hnutí lásky vyskytující se v mysli naopak provází vylévání krevnaté šťávy mimo srdce. Rozlévá se totiž a srdce milujícího s ohledem na milovaného vypouští kapalinu, což je provázeno vyrážením povzdechů a pootevřením úst, střetne-li se s milovaným objektem.

Transmutationes corporeae, sequentes motus animae, tales sunt realiter, quales motus animae sunt intentionaliter, unde quia timor est quaedam fuga spiritualis animae concomitatur ipsum talis fuga sanguinis ad cor, et quia ira est insurrectio ad vindictam, concomitatur ipsam ebullitio sanguinis circa cor, sed motum amoris existentis in mente concomitatur effusio humoris sanguinei extra cor. Liquescit enim, et liquorem emittit cor amantis in ordine ad amatum, et concomitatur visibilis emissio suspirii, et hyatus versus rem amatam. (Scriptum I, d. 10, a. 3, ed. Roma, fol. 343bC-D)

[*] Pozn.: Duchovní (spiritualis) v tomto kontextu nemusí nutně znamenat nemateriální (immaterialis). Ve středověkém lékařství byla živá představa, že tělesné hnutí jsou zapříčiněna něčím, co lékaři nazývali spiritus - jakýmisi duchovními částečkami, které ovšem nebyly chápany jako nemateriální, nýbrž naopak jako skládající se z velmi jemné látky (viz Costa ben Luca, De differentia animae et spiritus 1, ed. Barach, s. 121: "Spiritus est quoddam corpus subtile [...]")). Tato představa je odvozena z Galéna (u nějž je v tomto vysledovatelný vliv stoické nauky o tzv. pneumatu) a byla živá dlouho do novověku - zcela vážně ji zastával i Descartes - viz Röd, 2001: 110-111.

Strach ve středověku - nahý muž je vystrašen wyvernou
(nebo wyverna nahým mužem; to vyjde nastejno).
Iluminace z lotrinského rukopisu (14. stol.), který obsahuje kopii
díla Bestiář lásky (Bestiaire d’Amour) Richarda de Fournival.
(Bodleian Library, MS. Douce 308, fol. 89v; h/t: Discarding images)

Jak vidno, Auriol ovládal dobovou lékařskou terminologii (dalším dokladem může být místo, kde Auriol zmiňuje při definice pravdy jako transcendentální vlastnosti takové věci jako čistotu farmaceutických surovin nebo vývoj plodu v děloze matky - o tom však zase někdy jindy).

Ačkoliv jeho styl je mnohdy těžký a plný metafyzických subtilností podobně jako styl Dunse Scota, přesto mu v neotřelosti metafor a originálnosti příkladů vyrovná málokterý scholastický suchar.

LITERATURA

• COSTA BEN LUCA. De differentia animae et spiritus. In: BARACH, C. S. Excerpta e libro Alfredi Anglici De motu cordis, item, Costa-ben-Lucae De differentia animae et spiritus liber translatus a Johanne Hispalensi. Innsbruck, 1878, s. 115-139.
• PETR AURIOL. Commentariorum in primum librum Sententiarum pars prima et secunda. Roma: Vaticana, 1596. [= Scriptum]

• DAVENPORT, A. Esse Egressus and Esse Apparens in Peter Auriol’s Theory of Intentional Being. Mediaevalia Philosophica Polonorum. 2006, roč. 35, s. 60-84.
• RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Roger Bacon a fachidioti

Rogera Bacona nadchlo kdeco - od optiky po hebraistiku, od farmakologie po geografii, od alchymie po racionální dekonstrukci řecké mytologie. O to více ho iritovalo, že většina jeho současníků jeho výstřední zvědavost (curiositas) vůbec nesdílela. Dokládá to následující Baconův povzdech z Opus tertium:

Když se v naší době filosofům řekne, že by měli znát optiku, geometrii nebo cizí jazyky a mnoho jiného, posměšně opáčí: "A jakou to má cenu?", čímž tvrdí, že jsou to zbytečnosti. Nechtějí ani slyšet řeč o užitečnosti těchto nauk - a proto opomíjejí a zavrhují vědy, které neznají. 

Nam philosophantes his diebus, quando dicitur eis quod sciant perspectivam, aut geometriam, aut linguas, et alia multa, quaerunt cum derisione, "Quid valent haec?" asserentes quod inutilia sunt. Nec volunt audire sermonem de utilitate; et ideo negligunt et contemnunt scientias quas ignorant. (Opus tertium, cap. 6, ed. Brewer, s. 20)

V současné době se zabývám (kromě epistemologie u Petra Auriola a Viléma Ockhama) také dalším středověkým myslitelem, a to právě tímto slavným Rogerem Baconem. Nezajímají mě ovšem typická loci communes pozitivistické literatury o Baconovi, např. že je prvním světlem vědy v temných dobách středověku úpících pod církevním útlakem, že je prvním milníkem na cestě pokroku k experimentální moderní vědě apod. (O těchto historiografických lapsech poutavě pojednává Daniel Špelda, 2009: 38-70.) Také opomíjím starší (zvl. renesanční) tradici, která z Bacona udělala mága ovládajícího skryté síly přírody a schopného sestrojit umělé mluvící hlavy, či zázračná zrcadla, s pomocí nichž lze zapalovat svíčku v kteroukoliv denní nebo noční dobu nebo pozorovat, co zrovna dělá kdokoli v kterékoli části světa. (Molland, 1974)

Mé zájmy jsou mnohem skromnější - pracuji na překladu a výkladu Baconova drobného a pozapomenutého spisku De erroribus medicorum (O omylech lékařů). Bacon zde s nevšední vášní kritizuje soudobé lékaře, kteří si prý ani neumějí připravit patřičné léky a proto se musí spoléhat na služby hamižných a podvodných apotékářů, planě diskutují místo toho, aby získávali praktické zkušenosti, a absolutně ignorují blahodárné poklady, které může lékařství přinést studium přírodní filosofie, alchymie, astronomie i -logie, "agrikultury" (tím Bacon myslí něco mezi botanikou, zeměměřičstvím a praktickou znalostí běžného sedláka), matematiky a přirozeně také filologie. Spisek je - jak vidno - především zprávou o intelektuálním i sociálním ovzduší 13. století na latinském západě.

LITERATURA

• ROGER BACON. De erroribus medicorum. In: ROGER BACON. De retardatione accidentium senectutis cum aliis opusculis de rebus medicinalibus. Eds. A. G. Little; E. Withington. Oxford, 1928, s. 150-179. 
• ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
• MOLLAND, A. G. Roger Bacon as Magician. Traditio. 1974, roč. 50, s. 445-460.
• ŠPELDA, D. Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia, 2009.

Pico della Mirandola na obzoru

Loni jsem zde lamentoval nad tím, jak špatné (čti: jednostranné) publikace o středověké filosofii se českému zájemci většinou nabízejí - a na závěr příspěvku jsem bez hlubší souvislosti zmínil diskusi Pica della Mirandoly a Ermolaa Barbara. Dnes možná přišel čas na to, abych tuto enigmatickou poznámku několik větami rozvedl.

Barbaro jako humanista klade důraz na to, že filosof se má vyjadřovat elegantně a uhlazeně, a proto hodnotí velmi záporně středověké filosofy (jejichž styl opravdu často bývá docela toporný). Pico se vůči tomu v dopise De genere dicendi philosophorum ohrazuje a říká, že v první řadě jde vždy o myšlenky, nikoli o rétoriku. (Aktuálnost polemiky spočívá v tom, že styl filosofických textů bývá tématem i dnes - viz diktum analytické filosofie, že je nutné psát jasně, odpor mnohých k temnosnubné pochmurnosti Heideggerova slohu atp.)

Danou polemiku zmiňuji dnes proto, že jsem se před nějakou dobou nepřímo dozvěděl, že pod ediční taktovkou dr. Jana Herůfka (od nedávna FF OU) vznikl sborník věnovaný významnějšímu z účastníků této polemiky. V knize s názvem Pico della Mirandola, kníže svornosti či sváru by se čtenáři už možná příští rok mělo dostat několika studií předních českých znalců renesančního myšlení a dále překlady několika Picových spisů, najmě právě dopisu Ermolau Barbarovi De genere dicendi philosophorum (O literárním stylu filosofů, z pera Davida Sanetrníka) a patrně také Picovy Apologie (v překladu Jana Herůfka). Sborník by měl také obsahovat Picův životopis sepsaný jeho synovcem Gianfrancescem, a to v překladu, který pořídil Lubor Kysučan - a další studie o myšlení Knížete svornosti.

Abstrakt mého příspěvku na FILEX 2012

Brněnské konference FILEX 2012 se budu účastnit s příspěvkem Teorie percepce u Petra Auriola, který byl zařazen do bloku dějin filosofie. Pokud si dobře vzpomínám, o tomto mysliteli jsem zde ještě nepsal, ačkoliv se jím v poslední době docela zabývám.

Abstrakt mého příspěvku je následující:

Ačkoli byl Petr Auriol (asi 1280 - 1322) ve své době velmi vlivný, dnes se řadí spíše k méně známým a málo probádaným středověkým filosofům. Poslední výzkumy však ukazují, že se jedná o originálního a zajímavého myslitele. 

Ve svém příspěvku se zaměřím na Auriolovu teorii percepce. V první části představím dva aspekty, v nichž se vymyká dobovým filosofickým a vědeckým pojetím percepce (tedy k pojetím založeným na aristotelském základě nebo na středověké optické teorii, zvané perspectiva) - Auriol (a) argumentuje ve prospěch aktivity našich poznávacích schopností a (b) připisuje ve svém zkoumání zásadní roli smyslovým klamům. V druhé části příspěvku se pokusím přiřadit Auriolovu teorii k některé pozici v rámci současné teorie percepce.

Příspěvek už mám minimálně promyšlen (je tedy hotov minimálně intencionálně, jak by řekli někteří dědicové Dunse Scota), avšak narazil jsem na znepokojivou drobnost - nikde na internetu jsem nebyl schopen nalézt nějaké Auriolovo vyobrazení. Zatímco grobiánská tvář sv. Tomáše se zjevuje v bezpočtu variací a Ockham se dokonce stává předmětem karikatur, Auriol je doslova faceless man. (Rytinka, která se tváří, že je jeho vyobrazením, zpodobňuje ve skutečnosti Mistra Eckharta.)

FILEX 2012 (Brno) - upozornění na studentskou konferenci

Po několika ročnících ostravské studentské filosofické konference, která je otevřena také studentům jiných fakult a které se účastnili studenti z Brna a Olomouce, se na sklonku letošního podzimu koná mnohem ambicióznější projekt. Několik brněnských studentů brněnské KFI se rozhodlo zorganizovat studentskou konferenci, na níž by se mohli setkat studenti nejen z Moravy, ale i z Čech, či ze Slovenska (správnou intuicí jistě je, že Brno je pro konání takové takřka mezinárodní akce mnohem lépe zeměpisně situováno). A tak vznikl FILEX 2012, neboli "FILOSOFICKÉ EXPO", které má sloužit k prezentaci studentů a studentek jednotlivých českých a slovenských kateder filosofie.

Akce se bude konat od 23. do 25. listopadu, podrobnější informace jsou k nalezení na facebookových stránkách této události. K dipozici je již také program konference, který obsahuje i anotace jednotlivých příspěvku.

Můj osobní dojem z této akce je zatím velmi dobrý, především je třeba ocenit nesmírnou pečlivost a pracovitost organizátorů celé akce, k nimž patří Jan Horský, Monika Bystroňová, Tomáš Helmich a Lukáš Likavčan.