"Příští papež bude poslední!" (O jednom starém proroctví)

Zprávou dnešního dne je bezpochyby to, že Joseph Ratzinger se rozhodl, že přestane být Benediktem XVI. Je to zároveň ideální příležitost, jak oprášit jednu kuriozitu z latinské literatury 16. století, která mi dnes padla do oka na Twitteru.

Řečenou kuriozitou je text nadepsaný Proroctví svatého arcibiskupa Malachiáše o papežích (Prophetia S. Malachiae Archiepiscopi, de Summis Pontificibus). Text zabírá pouhých 5 stran v knize Lignum Vitae, kterou v roce 1595 v Benátkách publikoval benediktinský historik a editor Arnold de Wyon. Autor knihy text připisuje svatému Malachiášovi (irskému arcibiskupovi z 12. století).

Samotný text obsahuje 112 přízvisek papežů. Arnold, který se tváří, že se pracuje s originálním seznamem z 12. století, doplňuje jména jednotlivých papežů až do své doby, při čemž prvního s přízviskem Ex castro Tiberis ("z hradu na Tiberu") identifikuje jako Malachiášova současníka Celestýna II. (zemřel 1144, mimochodem žák Petra Abélarda). Ve skutečnosti však jde patrně o padělek z konce 16. století.

A co je na tomto textu tak kuriózní? Když jednotlivým přízviskům v seznamu přiřadíme jména papežů podle jejich posloupnosti, zjistíme, že předposlednímu přízvisku Gloria olivae ("sláva olivy") odpovídá současný papež Benedikt XVI.[*] Po něm následuje poslední jméno v posloupnosti papežů - Petrus Romanus (Petr z Říma). Proroctví o něm praví (s. 311):

Petr z Říma, který bude pást ovce v mnohých souženích, které když budou dokonány, město na sedmi pahorcích padne a strašlivý[**] soudce bude soudit svůj lid.

Zkrátka proroctví, jak má být. Včetně strašidelného závěru.

EDIT: Je zajímavé, že to, díky čemu byla prorocká literatura v každé době živá - totiž vykládání nejasných poukazů v textu proroctví podle dobových událostí - není o nic méně živé ani dnes, jak se lze snadno přesvědčit zde.

[*] Přehlednou tabulku, v níž se jednotlivým přízviskům přiřazují papežové, lze nalézt na anglické Wikipedii.
[**] Dosl. ten, před kterým je třeba se třást, tremendus.

LITERATURA

• ARNOLD DE WION. Lignum Vitae. Benátky, 1595. [facsimile na stránkách Bayerische StaatsBibliothek; proroctví je na s. 307–311; další kopie na Google Books]

Petr Auriol a fyziologické projevy emocí

Těch několik badatelů, kteří se dosud zabývalo dílem středověkého filosofa a theologa Petra Auriola, by se patrně shodlo na tom, že Auriol se zaměřuje více než bylo mezi středověkými scholastiky běžné na psychologické aspekty. V současnosti k tématům prozkoumaným alespoň základním způsobem patří především Auriolova kognitivní psychologie (je známý především zajímavou reflexí zkušenosti smyslových klamů) a jeho psychologický model Boží Trojice (Auriol v trinitární theologii navazuje na augustinovskou představu, že lidská duše je obrazem Trojice). (Sám se zabývám Auriolovou teorií percepce.)

Auriol však také provádí určitou psychologickou analýzu emocí, resp. - v dobové terminologii - aktů volní složky duše (jeho zajímavý výklad lásky rozebírá Davenport, 2006). V uvedené studii mě zaujalo místo, kde se odkazuje na Auriolův popis toho, jak emoce jako duševní pochody způsobují změny v tělesné oblasti. Auriol tyto fyziologické projevy emocí popisuje takto:

Tak jako hnutí duše existují intencionálně, tělesné změny, které tato hnutí duše následují, existují reálně. Strach je totiž jakýsi duchovní[*] útěk duše a provází jej útěk krve směrem k srdci, hněv je vzepětí k pomstě a provází jej vzkypění krve okolo srdce. Hnutí lásky vyskytující se v mysli naopak provází vylévání krevnaté šťávy mimo srdce. Rozlévá se totiž a srdce milujícího s ohledem na milovaného vypouští kapalinu, což je provázeno vyrážením povzdechů a pootevřením úst, střetne-li se s milovaným objektem.

Transmutationes corporeae, sequentes motus animae, tales sunt realiter, quales motus animae sunt intentionaliter, unde quia timor est quaedam fuga spiritualis animae concomitatur ipsum talis fuga sanguinis ad cor, et quia ira est insurrectio ad vindictam, concomitatur ipsam ebullitio sanguinis circa cor, sed motum amoris existentis in mente concomitatur effusio humoris sanguinei extra cor. Liquescit enim, et liquorem emittit cor amantis in ordine ad amatum, et concomitatur visibilis emissio suspirii, et hyatus versus rem amatam. (Scriptum I, d. 10, a. 3, ed. Roma, fol. 343bC-D)

[*] Pozn.: Duchovní (spiritualis) v tomto kontextu nemusí nutně znamenat nemateriální (immaterialis). Ve středověkém lékařství byla živá představa, že tělesné hnutí jsou zapříčiněna něčím, co lékaři nazývali spiritus - jakýmisi duchovními částečkami, které ovšem nebyly chápany jako nemateriální, nýbrž naopak jako skládající se z velmi jemné látky (viz Costa ben Luca, De differentia animae et spiritus 1, ed. Barach, s. 121: "Spiritus est quoddam corpus subtile [...]")). Tato představa je odvozena z Galéna (u nějž je v tomto vysledovatelný vliv stoické nauky o tzv. pneumatu) a byla živá dlouho do novověku - zcela vážně ji zastával i Descartes - viz Röd, 2001: 110-111.

Strach ve středověku - nahý muž je vystrašen wyvernou
(nebo wyverna nahým mužem; to vyjde nastejno).
Iluminace z lotrinského rukopisu (14. stol.), který obsahuje kopii
díla Bestiář lásky (Bestiaire d’Amour) Richarda de Fournival.
(Bodleian Library, MS. Douce 308, fol. 89v; h/t: Discarding images)

Jak vidno, Auriol ovládal dobovou lékařskou terminologii (dalším dokladem může být místo, kde Auriol zmiňuje při definice pravdy jako transcendentální vlastnosti takové věci jako čistotu farmaceutických surovin nebo vývoj plodu v děloze matky - o tom však zase někdy jindy).

Ačkoliv jeho styl je mnohdy těžký a plný metafyzických subtilností podobně jako styl Dunse Scota, přesto mu v neotřelosti metafor a originálnosti příkladů vyrovná málokterý scholastický suchar.

LITERATURA

• COSTA BEN LUCA. De differentia animae et spiritus. In: BARACH, C. S. Excerpta e libro Alfredi Anglici De motu cordis, item, Costa-ben-Lucae De differentia animae et spiritus liber translatus a Johanne Hispalensi. Innsbruck, 1878, s. 115-139.
• PETR AURIOL. Commentariorum in primum librum Sententiarum pars prima et secunda. Roma: Vaticana, 1596. [= Scriptum]

• DAVENPORT, A. Esse Egressus and Esse Apparens in Peter Auriol’s Theory of Intentional Being. Mediaevalia Philosophica Polonorum. 2006, roč. 35, s. 60-84.
• RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Roger Bacon a fachidioti

Rogera Bacona nadchlo kdeco - od optiky po hebraistiku, od farmakologie po geografii, od alchymie po racionální dekonstrukci řecké mytologie. O to více ho iritovalo, že většina jeho současníků jeho výstřední zvědavost (curiositas) vůbec nesdílela. Dokládá to následující Baconův povzdech z Opus tertium:

Když se v naší době filosofům řekne, že by měli znát optiku, geometrii nebo cizí jazyky a mnoho jiného, posměšně opáčí: "A jakou to má cenu?", čímž tvrdí, že jsou to zbytečnosti. Nechtějí ani slyšet řeč o užitečnosti těchto nauk - a proto opomíjejí a zavrhují vědy, které neznají. 

Nam philosophantes his diebus, quando dicitur eis quod sciant perspectivam, aut geometriam, aut linguas, et alia multa, quaerunt cum derisione, "Quid valent haec?" asserentes quod inutilia sunt. Nec volunt audire sermonem de utilitate; et ideo negligunt et contemnunt scientias quas ignorant. (Opus tertium, cap. 6, ed. Brewer, s. 20)

V současné době se zabývám (kromě epistemologie u Petra Auriola a Viléma Ockhama) také dalším středověkým myslitelem, a to právě tímto slavným Rogerem Baconem. Nezajímají mě ovšem typická loci communes pozitivistické literatury o Baconovi, např. že je prvním světlem vědy v temných dobách středověku úpících pod církevním útlakem, že je prvním milníkem na cestě pokroku k experimentální moderní vědě apod. (O těchto historiografických lapsech poutavě pojednává Daniel Špelda, 2009: 38-70.) Také opomíjím starší (zvl. renesanční) tradici, která z Bacona udělala mága ovládajícího skryté síly přírody a schopného sestrojit umělé mluvící hlavy, či zázračná zrcadla, s pomocí nichž lze zapalovat svíčku v kteroukoliv denní nebo noční dobu nebo pozorovat, co zrovna dělá kdokoli v kterékoli části světa. (Molland, 1974)

Mé zájmy jsou mnohem skromnější - pracuji na překladu a výkladu Baconova drobného a pozapomenutého spisku De erroribus medicorum (O omylech lékařů). Bacon zde s nevšední vášní kritizuje soudobé lékaře, kteří si prý ani neumějí připravit patřičné léky a proto se musí spoléhat na služby hamižných a podvodných apotékářů, planě diskutují místo toho, aby získávali praktické zkušenosti, a absolutně ignorují blahodárné poklady, které může lékařství přinést studium přírodní filosofie, alchymie, astronomie i -logie, "agrikultury" (tím Bacon myslí něco mezi botanikou, zeměměřičstvím a praktickou znalostí běžného sedláka), matematiky a přirozeně také filologie. Spisek je - jak vidno - především zprávou o intelektuálním i sociálním ovzduší 13. století na latinském západě.

LITERATURA

• ROGER BACON. De erroribus medicorum. In: ROGER BACON. De retardatione accidentium senectutis cum aliis opusculis de rebus medicinalibus. Eds. A. G. Little; E. Withington. Oxford, 1928, s. 150-179. 
• ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
• MOLLAND, A. G. Roger Bacon as Magician. Traditio. 1974, roč. 50, s. 445-460.
• ŠPELDA, D. Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia, 2009.

Pico della Mirandola na obzoru

Loni jsem zde lamentoval nad tím, jak špatné (čti: jednostranné) publikace o středověké filosofii se českému zájemci většinou nabízejí - a na závěr příspěvku jsem bez hlubší souvislosti zmínil diskusi Pica della Mirandoly a Ermolaa Barbara. Dnes možná přišel čas na to, abych tuto enigmatickou poznámku několik větami rozvedl.

Barbaro jako humanista klade důraz na to, že filosof se má vyjadřovat elegantně a uhlazeně, a proto hodnotí velmi záporně středověké filosofy (jejichž styl opravdu často bývá docela toporný). Pico se vůči tomu v dopise De genere dicendi philosophorum ohrazuje a říká, že v první řadě jde vždy o myšlenky, nikoli o rétoriku. (Aktuálnost polemiky spočívá v tom, že styl filosofických textů bývá tématem i dnes - viz diktum analytické filosofie, že je nutné psát jasně, odpor mnohých k temnosnubné pochmurnosti Heideggerova slohu atp.)

Danou polemiku zmiňuji dnes proto, že jsem se před nějakou dobou nepřímo dozvěděl, že pod ediční taktovkou dr. Jana Herůfka (od nedávna FF OU) vznikl sborník věnovaný významnějšímu z účastníků této polemiky. V knize s názvem Pico della Mirandola, kníže svornosti či sváru by se čtenáři už možná příští rok mělo dostat několika studií předních českých znalců renesančního myšlení a dále překlady několika Picových spisů, najmě právě dopisu Ermolau Barbarovi De genere dicendi philosophorum (O literárním stylu filosofů, z pera Davida Sanetrníka) a patrně také Picovy Apologie (v překladu Jana Herůfka). Sborník by měl také obsahovat Picův životopis sepsaný jeho synovcem Gianfrancescem, a to v překladu, který pořídil Lubor Kysučan - a další studie o myšlení Knížete svornosti.

Abstrakt mého příspěvku na FILEX 2012

Brněnské konference FILEX 2012 se budu účastnit s příspěvkem Teorie percepce u Petra Auriola, který byl zařazen do bloku dějin filosofie. Pokud si dobře vzpomínám, o tomto mysliteli jsem zde ještě nepsal, ačkoliv se jím v poslední době docela zabývám.

Abstrakt mého příspěvku je následující:

Ačkoli byl Petr Auriol (asi 1280 - 1322) ve své době velmi vlivný, dnes se řadí spíše k méně známým a málo probádaným středověkým filosofům. Poslední výzkumy však ukazují, že se jedná o originálního a zajímavého myslitele. 

Ve svém příspěvku se zaměřím na Auriolovu teorii percepce. V první části představím dva aspekty, v nichž se vymyká dobovým filosofickým a vědeckým pojetím percepce (tedy k pojetím založeným na aristotelském základě nebo na středověké optické teorii, zvané perspectiva) - Auriol (a) argumentuje ve prospěch aktivity našich poznávacích schopností a (b) připisuje ve svém zkoumání zásadní roli smyslovým klamům. V druhé části příspěvku se pokusím přiřadit Auriolovu teorii k některé pozici v rámci současné teorie percepce.

Příspěvek už mám minimálně promyšlen (je tedy hotov minimálně intencionálně, jak by řekli někteří dědicové Dunse Scota), avšak narazil jsem na znepokojivou drobnost - nikde na internetu jsem nebyl schopen nalézt nějaké Auriolovo vyobrazení. Zatímco grobiánská tvář sv. Tomáše se zjevuje v bezpočtu variací a Ockham se dokonce stává předmětem karikatur, Auriol je doslova faceless man. (Rytinka, která se tváří, že je jeho vyobrazením, zpodobňuje ve skutečnosti Mistra Eckharta.)

FILEX 2012 (Brno) - upozornění na studentskou konferenci

Po několika ročnících ostravské studentské filosofické konference, která je otevřena také studentům jiných fakult a které se účastnili studenti z Brna a Olomouce, se na sklonku letošního podzimu koná mnohem ambicióznější projekt. Několik brněnských studentů brněnské KFI se rozhodlo zorganizovat studentskou konferenci, na níž by se mohli setkat studenti nejen z Moravy, ale i z Čech, či ze Slovenska (správnou intuicí jistě je, že Brno je pro konání takové takřka mezinárodní akce mnohem lépe zeměpisně situováno). A tak vznikl FILEX 2012, neboli "FILOSOFICKÉ EXPO", které má sloužit k prezentaci studentů a studentek jednotlivých českých a slovenských kateder filosofie.

Akce se bude konat od 23. do 25. listopadu, podrobnější informace jsou k nalezení na facebookových stránkách této události. K dipozici je již také program konference, který obsahuje i anotace jednotlivých příspěvku.

Můj osobní dojem z této akce je zatím velmi dobrý, především je třeba ocenit nesmírnou pečlivost a pracovitost organizátorů celé akce, k nimž patří Jan Horský, Monika Bystroňová, Tomáš Helmich a Lukáš Likavčan.

Několik poznámek o Stanislavovi ze Znojma

Tento příspěvek volně navazuje na předchozí příspěvek o Vilému Heroldovi.

Stanislav ze Znojma (asi 1351-1414) je dnes znám především jako učitel Jana Husa a jeden z myslitelů, na nichž se dokládá silný Wyclifův vliv v pražském prostředí na přelomu 14. a 15. stol. Poněkud stranou dosud stojí Stanislavův traktát De vero et falso, který již před čtyřiceti lety editoval Vilém Herold.

Stanislav v tomto traktátu především pečlivě probírá otázku pravdy; v úvodu rozlišuje různé významy, které termínu "verum" připisují gramatikové, logikové a metafyzikové, a následně se zabývá především otázkou ontologické pravdy. Domnívám se, že tento traktát by mohl přinést zajímavé poznatky ohledně středověké teorie propozic. Stanislav patrně zastával realismus ohledně propozičních obsahů, tj. postoj tvrdící, že v realitě existují určité komplexy, které vyjadřujeme větami. Podobný propoziční realismus zastávali ve 14. stol. např. Walter Chatton, Walter Burley či Vilém Crathorn. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak by se Stanislav vypořádal s jedním důsledkem této teorie - totiž že musí existovat nějaké "negativní fakty" jako signifikáty záporných tvrzení. (Tj. vedle reálně existujících komplexů jako Caesar-překročil-Rubikon by nějak musely být přítomny i negativní fakty typu Caesar-nezabil-Pompeia, resp. negativní fakty zahrnující fikční entity typu Caesar-se-setkal-s-doktorem-Who. Poněkud triviální námitka proti propozičnímu realismu, k němuž svádí obrazová teorie významu propozic, ale stejně by mě zajímala Stanislavova odpověď. De vero et falso je naštěstí docela dostupný i v českých knihovnách, pročež nevylučuji, že se k tomuto textu někdy dostanu blíže.)

V souvislosti s otázkou teorie propozic je vhodné také připomenout to, že Stanislav je autorem spisku řadícímu se k žánru tzv. insolubilií, tedy traktátů zkoumajících autoreferenční paradoxy. Spisek se dochoval pod názvem Modus solvendi insolubilia secundum M. Iohannem Wyclif v rukopise, který je součástí kodexu uloženého v Národní knihovně pod signaturou IV.H.9. Nevím, zda se tento text už dočkal edice, je však možná totožný se spisem Insolubilia pulchra, který byl vydán jako dílo Wyclifovo. Problematikou insolubilií se v českém prostředí od nedávné doby plodně zabývá dr. Miroslav Hanke, FÚ AV ČR.

Po bližším prozkoumání Stanislavova díla by možná české středověké myšlení bylo obohaceno o pořádného metafyzika a logika a nebylo by již tak napěchované sociálními inženýry, jak se dosud často může zdát.

Vilém Herold (1933-2012)

Byl bych nerad, kdyby se můj blog proměnil na sbírku nekrologů, ovšem osobnost formátu Viléma Herolda si alespoň krátké připomenutí zaslouží.

Doc. Vilém Herold (1933-2012) byl historikem filosofie s výrazným přesahem zvláště k historii. Do jeho tematického zaměření spadá především česká filosofie (resp. myšlení obecně) předhusitské a husitské doby, vliv Wyclifa na české prostředí a další. Významná je jeho činnost editorská - vydal spis De vero et falso Stanislava ze Znojma a dále či tři synodní řeči (spolu s Milanem Mrázem). V posledních letech se podílel na projektu, který má zmapovat dějiny politického myšlení a jehož výsledky by měly vyjít v nakladatelství OIKOYMENH v rámci ediční řady Dějiny politického myšlení (dva svazky pojednávající o středověkém politickém myšlení, na nichž se Herold zvláště podílel, vyšly nedávno). Oficiální nekrolog na stránkách Akademie věd zdůrazňuje také Heroldův význam na poli organizace vědy v porevolučním období. Vilém Herold zesnul před dvěma měsíci, 10. září 2012.

Domnívám se, že pro českou medievistiku odkryl tento výjimečný badatel několik zajímavých témat, která by si do budoucna zasloužila většího rozpracování. Osobně mne napadají minimálně dvě:

• De vero et falso Stanislava ze Znojma (jednoho z Husových učitelů) - Herold tento traktát editoval, neprovedl však jeho podrobnější filosofickou analýzu (jeho úvod k této edici je dostupný zde). Několik povšechných poznámek o tomto zajímavém mysliteli jsem přesunul do samostatného příspěvku.
• Postava Jenka Václavova z Prahy - Herold zkoumal především Jenkův komentář k Aristotelově Politice (z příslušné studie v Aithéru jsem pořídil několik poznámek v tomto příspěvku). Lepší prozkoumání Jenkova díla by patrně nejen přidalo na plasticitě obrazu středověké filosofie v českých zemích, ale přispělo by také k hlubšímu poznání intelektuálního ovzduší dvora Karla IV.

Ohlédnutí za Lambertem De Rijkem (1924-2012)

Qui satus ex homine est, et moriturus erit.

Venantius Fortunatus, Carmina IX, 2.40, ed. Leo, s. 206

Jedním z nejstarších literárních žánrů je tzv. útěšná literatura, tedy poezie i próza psaná za účelem zmírnit žal někoho, kdo truchlí po ztrátě milované osoby. (Nechutová, 1995) V antické i středověké latinské literatuře pak lze vysledovat jistá topoi, ustálené slovní obraty, které se v tomto typu literatury objevují napříč staletími. (Curtius, 1998: 92-94) Uvedený pentametr "kdo je zplozen z člověka, podlehne smrti" z básně Ad Chilpericum et Fredegundem reginam (Chilperichovi a královně Fredegundě) prvního středověkého básníka Venantia Fortunata patří mezi taková topoi.

Jak jsem se dnes dozvěděl z tohoto příspěvku Catariny Dutilh Novaes, v nedávné době umřel Lambertus Marie de Rijk (1924-2012), holandský filolog a historik antické a středověké filosofie, jehož význam pro historiografii středověké filosofie jde jen stěží přecenit. Tohoto významného badatele jsem zde již jednou zmiňoval. Je to jeden z prvních historiků středověké filosofie (spolu s Philotheem Boehnerem), kteří se zhruba v 60. letech začali zabývat tzv. logikou modernorum a naprosto zásadně tak ovlivnili obraz středověké filosofie (bohužel je nutno poznamenat, že tento nový obraz středověké filosofie začal do české historiografie nesměle pronikat teprve nedávno - bezmála po půl století). De Rijk připravil kritické edice mnoho spisů především z oblasti logické literatury (namátkou lze zmínit Abélardovu Dialektiku, Dialektiku Garlanda Compotisty, Logické sumule a  Synkategoremata Petra Španělského, část Sumulí Jana Buridana, korespondenci Mikuláše z Autrecourtu s Bernardem z Arezza, sebrané filosofické spisy Giralda Odona či lecturu z prvních čtyř knih Aristotelovy Metafyziky od Jana Buridana; posledním De Rijkovým počinem je edice spisu De quattuor materiis sive Determinationes contra magistrum Henricum de Gandavo, jehož autorem je Hervaeus Natalis). Je také autorem zásadní monografie o vzniku středověké terministické logiky Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic (De Rijk, 1962-67) a gargantuovského množství časopiseckých studií. Jeho posledním větším dílem je edice spisu De intentionibus od Giralda Odona, kterou De Rijk opatřil velice obsáhlou více než třísetstránkovou předmluvou monograficky zpracovávající středověké pojetí intencionality. (Giraldus Odonis, 2005)

Kompletní bibliografie tohoto badatele je dostupná na ontology.co; medailonek De Rijka a náčrt jeho přístupu ke středověké filosofii podává (Vos, 2006: 558-563).

V čem je De Rijkův přínos inspirativní i dnes? Především v tom, že se na středověkou filosofii dokázal dívat bez předsudků - středověká filosofie není jen temná proluka v dějinách filosofie mezi antikou a Descartem zamořená nekončícími smysluprázdnými disputacemi, kterýžto obraz se traduje nejpozději od osvícenství od historiků typu Johanna Jacoba Bruckera; ani (v lepším případě) bezduché opakování antiky; ani poslušná služka a nástroj theologie a zkoumání křesťanské nauky vrcholící v Tomáši Akvinském, jak by si přáli někteří novotomisté - podle De Rijka je to období, jemuž nechybí originalita a myšlenková preciznost projevující se (nejen) v logických pojednáních. Dále je na jeho příkladu dobře vidět, že k historii středověké filosofie je ne-li nezbytná, pak přinejmenším velmi prospěšná dobrá filologická průprava.

LITERATURA

• CURTIUS, E. R. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998.
• DE RIJK, L. M. Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic. 2 sv. Assen: Van Gorcun, 1962-1967.
• GIRALDUS ODONIS O.F.M. Opera philosophica, vol. 2: De intentionibus. Critical Edition with a Study on the Medieval Intentionality Debate up to ca. 1350 by L. M. De Rijk. Leiden - Boston: Brill, 2005.
• NECHUTOVÁ, J. Úděl a útěcha. Heršpice: EMAN, 1995.
• VENANTIUS FORTUNATUS. Opera poetica. Ed. F. Leo. MGH, Auct. ant. 4,1. Berlín, 1881. [online]
• VOS, A. The Philosophy of John Duns Scotus. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2006.

Termín propositio ve středověké logice

Ve středověké terministické logice (tato tradice se datuje zhruba od 12. století od dob Abélarda a pařížských dialektických škol a ve scholastické filosofii přetrvává až hluboko do novověku, až do barokní scholastiky) termín propositio většinou odpovídá tomu, co dnes nazýváme výrokem (je to tedy nějaká jazyková jednotka charakterizovaná pravdivostní hodnotou).

Pro většinu logiků je propositio jednotlivým výskytem výroku (jeho tokenem, nikoliv tedy typem výroku) - výrok "Karel se bojí mantichory", který pronáším v této chvíli, se liší od výroku " Karel se bojí mantichory", který jsem pronesl včera. (Mám tušení, že fakt, že výrok je chápán spíše jako typ než jako token se patrně promítne do středověké teorie autoreferenčních vět - např. lhářského paradoxu, kteréžto téma se řešilo v žánru zvaném insolubilia.) Středověká propositio tedy není ekvivalentem dnešní propozice a podle mého názoru není ani vhodné takto tento termín překládat. V současnosti termín "propozice" označuje význam oznamovací věty a je chápána jako typ. Ve středověké logice je nejblíže tomuto významu to, čemu Abélard říká dictum, nebo to, co někteří logikové 14. stol. (např. Ockhamův kolega Adam Wodeham nebo Řehoř z Rimini, oblíbený ve druhé scholastice) nazývají jako "komplexně označitelné" (complexe significabile), což je jistá entita (o jejímž přesném ontologickém statutu se v té době vedly spory), která je signifikátem výroků. (Marenbon, 1998: 482, 477)

Např. Vilém Ockham definuje propositio jako něco složeného (obvykle ze subjektu, predikátu a kopuly, při čemž na místě subjektu i predikátu mohou stát prakticky jakékoli jazykové jednotky nižší nebo rovné výroku) a charakterizované pravdivostní hodnotou. Výrok může být psaný, mluvený nebo mentální (tedy myšlený, složený z pojmů). Doplní-li se k mentálnímu výroku souhlas (assentio) nebo nesouhlas (dissentio), vzniká soud (iudicio), což je mentální stav, který je druhem propozičního postoje. (Podrobněji viz Panaccio, 2004: 31-36 a Brower-Toland, 2007: 67-68)

Takto se termín propositio běžně ve středověké logice používá. Když jsem však loni v létě překládal Anselmovo De grammatico (tento spisek pochází z 11. století, tedy z doby před vznikem terministické logiky, z období tzv. logiky vetus), nabyl jsem dojmu, že výraz propositio se používá také v kontextech, které poukazují na mnohem užší význam. Po zralé úvaze jsem usoudil, že by se v kontextu tohoto Anselmova dílka měl termín propositio překládat prostě jako "premisa" (ze dvou premis - zde propositiones - pak vyplývá závěr - conclusio). Potvrdilo se mi to nejen v anglickém překladu dílka (jehož autorem jsou Hopkins a Richardson - viz toto PDF), ale i zcela náhodou při prohlížení jistého zpola zapomenutého textu.

Tímto zpola zapomenutým textem je anonymní Summa logicae z druhé poloviny 13. století, jejíž autorství bylo tradičně připisováno Tomáši Akvinskému. Díky tomu si získalo velkou popularitu a běžně z něj čerpají ještě autoři v období druhé scholastiky, např. Jean Poinsot (čili Jan ze Sv. Tomáše; více o tomto barokním scholastikovi na stránkách Raula Corazzona). Ještě v 19. století bývala Summa logicae řazena k dílům Tomáše - v r. 1864 vyšla v Parmě jako součást Tomášových opuscula philosophica. Ve 20. století býval (jak uvádí Edward Buckner) za autora textu považován Hervaeus Natalis. Hervaeus byl dominikán z první generace po Tomášovi, který se mj. zasloužil o jeho kanonizování. Dnešní filosofové se o Hervaea zajímají především díky jeho hlubokém zájmu o intencionalitu - je mimochodem prvním filosofem v dějinách, který napsal samostatné - a notně obsáhlé! - pojednání zasvěcené výhradně tématu intencionality; je také patrně prvním filosofem, který použil termín intentionalitas jako abstraktní substantivum (v jeho traktátu De secundis intentionibus se tento termín vyskytuje 235krát); ostatní scholastikové většinou používali pouze termín "intence" (intentio) jako synonymum k pojmu (viz Doyle, 2011).
A co Hervaeus Natalis říká o propozicích? V první kapitole šestého traktátu své Sumy logické Hervaeus rozlišuje dva významy termínu propositio. V širokém významu je propositio synonymem termínu enunciatio (tedy zhruba [mluvená/vyslovená] věta). V úzkém významu naopak propositio označuje pouze premisy sylogismu.

Tento traktát se nazývá "o větě neboli o propositio", [chápeme-li] propositio široce. Pokud by totiž byla pojímána úzce, byla by věta jejím rodem: propositio se totiž vypovídá pouze o premisách samotného sylogismu, avšak "věta" se vypovídá o premisách stejně jako o závěru.

"Et dicitur tractatus iste de enunciatione seu propositione, large sumpta propositione. Si enim stricte sumeretur, tunc enunciatio esset genus ejus: propositio enim solum dicitur de praemissis ipsius syllogismi; sed enunciatio dicitur tam de praemissis quam de conclusione." (Summa totius logicae Aristotelis VI, 1)

(Původně jsem chtěl termín propositio překládat jako výrok, překlad ale nedával úplně dobrý smysl. Tradiční logika také operuje s termínem "soud", tento termín bych ale raději vyhradil pro iudicio, resp. tzv. judikativní akt mysli [actus iudicativus], což je - jak bylo výše - ekvivalentem moderního termínu "propoziční postoj".) 

Ke středověkým teoriím propozic se určitě ještě někdy vrátím; zajímal by mě především spor o povahu propositio, který spolu vedli Vilém Ockham a Walter Burley - tento spor se totiž podobá podobnému sporu, který o stejném tématu vedli Gottlob Frege a Bertrand Russell. Zatímco pro Ockhama byli propositiones buď věty v jazyce nebo - v případě tzv. propositiones mentales určité složené mentální reprezentace, Burley chápal propositiones jako reálné složené entity, které fungují jako signifikáty pravdivých vět.

EDIT (19. 7. 2017): Autorem Summy totius logicae pravděpodobně není Hervaeus; nejnověji je za jejího autora považován italský dominikán Gratiadeus z Ascoli. (S touto hypotézou přichází D'Ors, 2001: 238.)

LITERATURA

• BROWER-TOLAND, S. Ockham on Judgment, Concepts, and the Problem of Intentionality. Canadian journal of philosophy. 2007, roč. 37, č. 1, s. 67-110. [PDF]
• DOYLE, J. P. Hervaeus Natalis. In: LAGERLUND, H. (ed.). Encyclopedia of Medieval Philosophy. Philosophy between 500 and 1600. Dordrecht: Springer, 2011, s. 472-473.
• MARENBON, J. (ed.). Routledge History of Philosophy: Vol. III - Medieval Philosophy. London - New York: Routledge, 1998.
• D'ORS, A. Petrus Hispanus O.P., Auctor Summularum (II): Further documents and problems. Vivarium. 2001, roč. 39, č. 2, s. 209-254.
• PANACCIO, C. Ockham on concepts. Hampshire - Burlington: Ashgate Publishing Company, 2004.