Ockham a Locke: několik poznámek

Nedávno jsem zde citoval Röda, který tvrdí, že Locke skvěle znal nominalistickou scholastiku. K tématu ovlivnění Locka nominalistickou (zvláště ockhamovskou) logikou a sémantikou jsem se náhodou dostal i dnes a rád bych k němu učinil několik poznámek.

1.     Vilém Ockham, významný filosof a logik pozdního středověku, rozvinul určité impulsy aristotelské a středověké logiky a vytvořil to, čemu se v anglických studiích říká mental language (pro termín zatím neexistuje odpovídající ekvivalent v češtině; používám pracovní variantu mentální jazyk) - stručně lze říci, že pojmy (conceptus) abstrahované z věcí, které má člověk v mysli, fungují stejně jako mluvená slova a jsou tedy mentálními termíny (termini mentales) jazykové povahy. Podléhají také skládání a tvoří složené mentální akty, tj. mentální výroky (propositiones mentales), které jsou koreláty svých mluvených protějšků. Lidské myšlení má tedy jazykovou povahu. (Viz např. Lenz, 2008. Podrobnější rozbor Ockhamova pojetí mentálního jazyka podává Normore, 1990.)

2.     Téma mentálního jazyka je široce diskutováno nejen ve filosofii 14. stol. (Buridan, Řehoř z Rimini atd.), ale i v dalších staletích. (Především u myslitelů druhé scholastiky, která pokračuje v tradici rozvinuté středověké logiky; na rozdíl od představitelů novověké filosofie, kteří mají potřebu spíše se vůči ní vymezovat.) Způsob, jakým se s mentálním jazykem (zvláště s otázkou struktury mentálního výroku) vyrovnávali různí myslitelé pozdní scholastiky, popisuje Meier-Oeser, 2004 - a srovnává je s Ockhamem.

3.     Jedním z novověkých scholastiků, který se mentálním jazykem zabývá, je i polský jezuita Martin Smiglecius (c. 1564 – 1618), autor spisu Logica, který byl vytištěn jezuitskou kolejí v Ingolstadtu v r. 1618 a mj. se používal v 17. století jako učebnice logiky v Oxfordu. (Autorovo jméno se objevuje v satirické básni na adresu logiků The Logicians Refuted, jejíž autorství se připisuje Jonathanu Swiftovi.) Spis silně spočívá na Řehoři z Rimini a pojednává mimo jiné o mentálních výrocích. (Viz angl. wiki.)

4.     Je pravděpodobné, že Locke se s tímto textem setkal. Také byl seznámen s ockhamovskou sémantikou (a to díky tomuto textu nebo kvůli diskusím se soudobými scholastiky). Na paralely mezi Ockhamovou a Lockovou filosofií upozornil už v r. 1915 Édouard Krakowski, který Locka nazývá přímým dědicem Ockhamovým. V r. 1953 pak velmi významný americký historik středověké filosofie a logiky Norman Kretzmann shledává, že centrální pojem Lockovy filosofie - idea - navazuje v nepřetržené linii na mentální termíny středověkých logiků. (Panaccio, 2003; tato studie také analyzuje podobnosti a rozdíly mezi Ockhamovou a Lockovou filosofií.)

5.     Dalším textem o Lockovi, ve kterém se občas vyskytují citace z Ockhama, je Dawsonová, 2007. Studii o diskusích, které vedl sám Locke se svými scholastickými současníky, podává Ashworthová, 1981.

Toto jsou pouze zběžné poznámky; většinu textů ještě nemám načtených. Nicméně téma je zajímavé (a v českých kruzích podle všeho neprobádané) a rád bych se mu někdy věnoval podrobněji.

EDIT (13.3.2011): Další poznámka je zde.

LITERATURA:

ASHWORTH, E. J. „Do Words Signify Ideas or Things?“ The Scholastic Sources of Locke's Theory of Language. Journal of the History of Philosophy. 1981, roč. 19, č. 3, s. 299-326.

DAWSON, M. Locke, Language and Early-Modern Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2007.

LENZ, M. Why Is Thought Linguistic? Ockham's Two Conceptions of the Intellect. Vivarium. 2008, roč. 46, č. 3, s. 302-317.

MEIER-OESER, S. Mental Language and Mental Representation in Late Scholastic Logic. In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 237–265.

NORMORE, C. G. Ockham on Mental Language. In: SMITH, J.-C. (ed.). Historical Foundations of Cognitive Science. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1990, s. 53–70.

PANACCIO, C. Ockham and Locke on Mental Language. In: FRIEDMAN, R. L.; NIELSEN, L. O. (eds.). The medieval heritage in early modern metaphysics and modal theory, 1400-1700. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 2003, s. 37–52.

Konference o dějinách a filosofii medicíny

Dne 5. listopadu letošního roku se bude na Fakultě humanitních studií University Karlovy konat konference s názvem "Medicína jakožto mathesis singularisa mathesis universalis – Od Hippokrata po současnost" (pozvánka zde). Výsledkem konference by měl být sborník, který vyjde v roce 2011.


Konferenci pořádají dva badatelé - Sylva Fischerová (ÚŘLS FF UK) a Hynek Bartoš (FHS UK) - kteří se orientují především na dějiny antické medicíny a připravují (spolu s dalšími autory, např. Jaroslavem Danešem [FF UHK; FÚ AV ČR]) také překlady základních spisů antického Corpus hippocraticum (ty by měly vyjít jako jeden svazek v nakladatelství OIKOYMENH v r. 2011). Na interdisciplinární zkoumání hippokratovské medicíny také udělila Grantová agentura 2 granty: Corpus Hippocraticum a jeho význam pro dnešní vědy o člověku (GAČR 401/06/0647; 2006-2008; hl. řešitel S. Fischerová) a Corpus Hippocraticum ve světle současných věd o člověku (GAČR 401/09/0767; 2009-2012; hl. řešitel H. Bartoš), při čemž výsledkem druhého by měl být druhý svazek překladů hippokratovských spisků.


EDIT (28.1.2011): Stručné seznámení se záměrem a obsahem konference a seznam příspěvků na ní uvedených je zde.

Konference apod.

Brněnský filosof Marek Picha kromě svého vlastního blogu spravuje mimoto také posterous s názvem Filozofie - pozvánky, fotografie, texty, odkazy, kde lze nalézt především praktické odkazy - na informace k aktuálně konaným konferencím, upozornění na nově vyšlá čísla filosofických periodik a jako bonus občas nějaký ten filosofický vtip. Prostě kvalita. :)

Giambattista Vico jako čtenář středověkých sum logiky

Vliv středověké filosofie na tu novověkou se většinou naprosto pomíjí a vztah myslitelů obou epoch se redukuje na bezvýjimečné odmítnutí prvních druhými. Je samozřejmě pravda, že novověcí filosofové zdědili po italských humanistech hobby kritizovat údajné středověké tmářství, nicméně málokdy se zmiňuje, že některé tradice středověké filosofie, např. nominalistickou, chovali novověcí filosofové v úctě.
V běžných přehledech novověké filosofie se toto většinou jen velmi povšechně zmíní na okraji. Např. v obřím kompendiu Wolfganga Röda Novověká filosofie (2 sv.) o tomto najdeme drobnou zmínku u Hobbese a Locka. Co se týče Hobbese...

Stejně jako Descartes, ani Hobbes se neřídil tehdejší universitní filosofií, i když na jeho myšlení mohla mít vliv nominalistická pozdní scholastika, která v té době vládla v Oxfordu. (Röd, 2001: 228)

U Locka je Röd ještě méně sdílný...

Stejně rozmanité jako filosofické obory, jimiž se Locke zabýval, byly i vlivy, které na něho působily. Znal důkladně nominalistickou scholastiku, ... (Röd, 2004: 36)

Tyto zmínky jsou pouze zmínkami a drtivá většina interpretů je nikterak nerozvíjí.
Přitom nelze tvrdit, že středověký způsob filosofických úvah a samotná středověká filosofie někdy během 14.-15. stol. zkostnatěly a úplně zanikly. Za prvé je třeba zdůraznit, že scholastická filosofie bez hiátu přešla do druhé scholastiky, za druhé nelze opomíjet, že někteří středověcí autoři byli vydávání tiskem (např. spisy oxfordského kalkulátora Viléma Heytesbury, znamenitého logika a fyzika, vyšly tiskem v r. 1494) a byli čteni i novověkými filosofy.
Tyto vlivy na poli jazykových disciplín (logika, sémantika, gramatika a filosofie jazyka obecně) zkoumá nedávný sborník John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700 (eds. Russell L. Friedman, Sten Ebbesen). V jedné studii (Maierù, 2004), která zkoumá vliv právě Viléma Heytesburyho na poli teorie mentálního jazyka mezi italskými filosofy 14. a 15. stol. autor mimochodem píše o Giambattistovi Vicovi (1668-1744), který se ve své autobiografii projevuje jako (nepříliš úspěšný) čtenář středověkých sum logiky:

Ve své autobiografii Vico detailně popisuje, jakými studii se zabýval ve svém mládí. Když přečetl De institutione grammatica od Manuela Alvareze [portugalský jezuita z 16. stol.], jejíž první edice vyšla v Lisabonu v r.1572, přešel Vico ke studiu logiky a předsevzal si, že přečte Summulae Petra Španělského [jeden z centrálních textů logiky modernorum ze 13. stol.]. Když mu jeho učitel, jezuita Antonio del Balzo, řekl, že "ze všech autorů sum byl nejsubtilnější Pavel Benátský", Vico začal studovat Pavlovy Summulae (konkrétně spis Logica parva), ale brzy to vzdal, protože jeho schopnosti byly pořád příliš slabé a začal být zmaten (výsledkem bylo, že na rok a půl zanechal studia). (Maierù, 2004: 33-34)

LITERATURA:
MAIERù, A. Mental Language and Italian Scholasticism in the Fourteenth and Fifteenth Centuries . In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 33-67.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: OIKOYMENH, 2004.

A Companion to Walter Burley

Jeden z velmi významných oxfordských filosofů počátku 14. století Walter Burley je v českém prostředí takřka neznámý - kromě občasné zmínky o spise De vita et moribus philosophorum (který se mu však připisuje patrně neprávem) si nejsem vědom žádného textu o něm, o nějaké studii ani nemluvě.

Je to koneckonců osud celé filosofie 14. stol. - kromě povinného Dunse Scota se pouze ti otrlejší odváží k Vilému Ockhamovi; o stovkách pojednání o logické či přírodně filosofické problematice, které v této době vznikly, se většinou cudně mlčí. (Jedinou výjimkou se zdá být nadějný olomoucký doktorand Miroslav Hanke; jeho diplomová práce Nárys epistemologie u Jana Buridana je obsáhlá a informačně bohatá; jejím jediným problémem je, že Buridana usazuje nikoliv do kontextu filosofů a logiků 14. století, kam patří, ale mezi moderní analytické filosofy.)

Avšak zpátky k Burleymu - ve slavném nizozemském nakladatelství Brill by měla letos vyjít monografie o tomto skvělém logikovi a fyzikovi, který vstupoval do diskusí se svým souputníkem Vilémem Ockhamem o logických tématech (především o pojetí dvou důležitých sémantických vztahů - signifikace a supozice) a který je mimo jiné díky svému pojetí přírodní filosofie a fyziky považován za jednoho z předchůdců tzv. oxfordských kalkulátorů.

Tato monografie (jmenuje se jednoduše A Companion to Walter Burley a jejím editorem je Alessandro D. Conti) - je složena ze studií předních odborníků na filosofii 14. stol. A jelikož není nikde k sehnání její obsah, pokusím se jej rekonstruovat zde - měla by tedy obsahovat tyto texty (odkazy u badatelů a badatelek odkazují na seznam textů jimi publikovaných):

• Vittorini Marta - Life and Works 
• Laurent Cesalli - Meaning and Truth
• Laurent Cesalli (?) - Semantic of Terms and Propositions
• Catarina Dutilh Novaes - The Ockham-Burley Dispute
• Fabrizio Amerini- Fourteent-Century Reactions to Burley

Více jsem na internetu zatím nenašel...

Edituji Wikipedii :)

Ačkoliv mnozí akademikové odsoudili Wikipedii minimálně k blahosklonnému ignorování, přesto jsem se rozhodl, že se vetřu mezi lidi, kteří ji tvoří, a budu do ní občas tak nějak mimochodem zasahovat. Ergo stal jsem se wikipedistou s přezdívkou Scholipeta. Důvodem je mi častý pocit, že zde chybí důležité informace, a také můj obsesivní obdiv k encyklopedismu.

Počítadlo mých editací je zde...

Automaticky generovaný seznam mnou založených článků pak zde (nebo tady i s redirecty).

Do tohoto příspěvku jsem do jisté doby zaznamenával některé své zásadnější příspěvky (i s komentářem). ( ^(N) značí mnou založený článek.)

1. Petr z Ailly (23.1.2010) - přidána poznámka k jeho logice. Na mých stránkách je k němu ale mnohem více informací.  :)
2. Vilém Ockham (24.1.2010) - upraven odstavec s jeho logikou. Další občasné editace mého oblíbeného středověkého logika.
3. Encyklopedie (24.1.2010) - doplněny antické a středověké encyklopedie.
4. ^(N) Boethius z Dácie (28.1.2010)  - založen tento článek.
5. Ibn Chaldún (12.2.2010)  - kompletně přepracován tento článek. K dokonalosti mu ovšem chybí ještě velmi, velmi mnoho.
6. ^(N) Witelo (24.5.2010)  - založen tento článek o jednom z nejvýznamějších optiků 13. stol., který byl původem z Dolního Slezska.
7. Jan Sacrobosco (25.5.2010)  - větší doplnění tohoto článku o středověkém astronomovi. Poněkud mě zarazilo, když jsem v původní verzi narazil na vyjádření "Velký ohlas si získalo dílo Tractatus de sphaere mundi o ploché zemi a jejím vymezení v prostoru." :) V anglické verzi se přitom píše, že Sacroboscovo dílo je naopak jasným důkazem toho, že názor 19. století, že středověcí lidé považovali Zemi za placatou, je chybný.
8. ^(N) Arnold Geulincx (27.5.2010) - založen článek o tomto okasionalistovi a kritikovi tradiční metafyziky ze 17. století. Zatím pouze život, bude třeba doplnit informace o jeho filosofii, časem bych se toho rád zhostil.
9. Fridrich II. Štaufský (2.6.2010) - doplněny informace k císařovu zoologickému spisku De arte venandi cum avibus.
10. Isidor ze Sevilly (2.6.2010) - poopravil jsem informace o jeho dalším vlivu. Bylo by také vhodné napsat více o obsahu Etymologií. Něco k Isidorovi je také na mých stránkách.
11. Petr Damián (11.6.2010)  - větší doplnění - odstavec o jeho theologickým myšlenkách.
12. Marsilio Ficino (12.6.2010)  - doplněna jeho díla.
13. ^(N) Vilém z Moerbeke (13.6.2010)  - založen článek o tomto středověkém překladateli, vypsána díla, která přeložil; především podle The Cambridge History of Medieval Philosophy.
14. Gerard z Cremony (15.6.2010) - doplněny informace k jeho počinům na poli překládání Aristotela do latiny. 
15. ^(N) Alfred ze Sareshelu (18.6.2010) - založen tento článek o středověkém učenci. Bude třeba doplnit další informace, ale těch je ve všech mi dostupných zdrojích docela málo.
16. ^(N) Philotheus Boehner (21.6.2010) - založen článek o františkánském historikovi filosofie a jednom z prvních historiků středověké logiky.
17. ^(N) Schola medica salernitana (24.6.2010) - pokus o přehledovější článek o slavné středověké salernské lékařské škole. Zatím poněkud pahýlovitý. Bude třeba dodělat hromadu článků okolo (o Konstantinu Afričanovi, Trotule ze Salerna, arabských lekařích etc. etc.).
18. Codex gigas (24.6.2010) - když jsem psal výše uvedené heslo, ke svému překvapení jsem vygůglil, že tzv. "Ďáblova bible" obsahuje i nějaké texty salernské školy. Na stránkách švédské Národní knihovny (kde dnes kodex přebývá od doby, kdy si ho Švédové za třicetileté války přivlastnili) je také docela dost pěkně zpracovaných informací o kodexu - úsměvné je, že plnohodnotná anglická verze obsahuje mnoho informací, které jsou českým uživatelům pro jistotu zamlčeny (např. právě to, že text obsahuje lékařské spisy).
19. ^(N) Magister regens (28.6.2010) - překlad článečku z anglické wikipedie; článek o středověkém akademickém titulu.
20. ^(N) Richard Campsall (28.6.2010) - článek o oxfordském theologovi, filosofovi a logikovi 14. stol. Na wikipedii existuje ze všech jazykových variant pouze anglická verze; můj článek je však delší a obsahuje více informací... :) (Možná až příliš na to, že Campsall byl vlastně relativně nevýznamný).
21.  ^(N) The Cambridge History of Later Medieval Philosophy (8.7.2010) - obsáhlejší článek o mé oblíbené monografii o středověké filosofii. Prohledal jsem různé významnější jazykové verze, ale zdá se mi, že tento článek je jedinečný a ani v anglické mutaci Wikipedie nemá obdobu. ;)
22.  ^(N) Milan Mráz (19. 3. 2011) - nový článek po zhruba tři čtvrtě roční odmlce. Před pár dny jsem se dozvěděl, že v prosinci umřel historik Milan Mráz, a usoudil jsem, že by bylo vhodné napsat o něm krátký článek na Wikipedie. Většinu z něj tvoří bibliografie.

Ockham a stoikové podruhé - tentokrát s Gassendim

V tomto příspěvku jsem poukázal na jednom z důsledků "nominalismu" v metafyzice (tj. teze, že reálně existují pouze jednotliviny) v logice. Jelikož se metoda převodu soudů z kategorických na hypotetické objevuje jak u stoiků, tak u Ockhama, naznačil jsem poněkud nepravděpodobnou možnost ovlivnění.

To, že by byl Ockham ovlivněn stoickou logikou (skrze četbu Sexta Empeirika) se mi ovšem jeví spíše nepravdivé.

Někteří badatelé (např. Sten Ebbesen) přímo zdůrazňují, že vliv stoické logiky na tu středověkou je přinejmenším velmi nejistý. "Stoicismus" jako kategorie v historiografii logiky je problematická - sami totiž máme pouze mlhavé představy o stoické logice, dochovaly se pouze zlomky. Dlouho se předpokládalo, že Augustinův spisek De dialectica stoickou logiku zachycuje věrně, nicméně (1) toto tvrzení bylo samo o sobě problematizováno (jsou v něm rozeznatelné i jiné než stoické vlivy, zvláště peripatetické) a (2) toto pojednání se ve vrcholné scholastice příliš nečetlo (přímo na něj odkazují pouze dva autoři - Roger Bacon a Jindřich z Gentu). (Ebbesen, 2007: 8)

Dále Ebbesen docela pregnantně tvrdí, že ryze stoická logika neměla na tu středověkou žádný vliv – objevují se sice teorie velmi podobné těm stoickým (např. dictum nebo enuntiabile ve 12. stol., které se velmi podobají stoickým lektům); jejich stoický původ ovšem není možno dohledat. Hovoří proto o tzv. „paralelním vývoji“ (pojem z evoluční biologie) – jak stoikové, tak středověcí logikové vycházejí ze stejných východisek (důležité prvky: (1) v myšlení je podstatná opozice signa X significata, tj. signum X res; (2) jak stoikové, tak středověcí myslitelé dbali na soudržnost svých ontologických konceptů) a to vede k velmi podobným výsledkům. (tamtéž: 14-15)

Zdá se tedy, že proklamovaná podobnost mezi jednou myšlenkou Ockhama a jinou stoickou zůstává pouze podobností a o nějakém přímém vlivu nelze hovořit.

Je docela dobře možné, že už ze samotné podstaty nominalismu plynou podobné důsledky. Jeden z novověkých nominalistů, a to Pierre Gassendi, uvažuje vlastně úplně stejně:

"[Gassendi se kloní] ke konceptualismu, tj. přijímá universálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě vztahů podobnosti mezi konkrétními individui, mezi nimiž nikdy nejsou dvě stejná. (...) Podle tohoto konceptualistického pojetí není pojem zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. (...) Domníval se, že tak překonal esencialistickou teorii věčných pravd, zakládajících se na intelektuálním názoru objektivních podstat. Descartes v duchu této teorie tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda torjúhelníky existují či nikoli. Gassendi to popíral, neboť podle něho 'nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují trojúhelníky'. Proto např. věta 'člověk je živočich' platí jen za předpokladu, že existují lidé. Podle Gassendiho bychom to mohli formulovat následovně: 'Existuje-li něco, co je člověkem, pak je to vždy živočichem.' " (Röd, 2001: 136-137)

LITERATURA:

EBBESEN, S. The Traditions of Ancient Logic-cum-Grammar in the Middle Ages —What’s the Problem? In: MARENBON, J. (ed.). The Many Roots of Medieval Logic: The Aristotelian and the Non-Aristotelian Traditions. Leiden: Brill, 2007, s. 6-22.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Invaze "britských barbarů" do Itálie

Je známo, že kolem r. 1350 začala oxfordská logika, až do této doby překotně se rozvíjející, poněkud stagnovat. Je to doba konsolidování - vznikají propracované, ale ne již zvlášt originální práce. Výrazným trendem je tvorba manuálů a universitních příruček logiky, které jsou kompilacemi starších doktrín s malými inovacemi. (Spade, 1998: 404)

V 90. letech 14. stol. zde několik let studovat Ital Pavel Benátský. Ten pak po svém návratu do rodné země vyučoval na universitě v Padově a jako jeden z hlavních zprostředkoval výdobytky britské logiky italské filosofii 15. století. (tamže, 405)

Italové však měli jisté povědomí o britské logice už během 14. stol. a suché britské subtilnosti jim očividně příliš nevoněly:

 "S negativním ohlasem se setkával vliv anglických logiků mezi Italy čtrnáctého století, kteří speciálně Brity vyčleňovali jako původce nebezpečného typu učení, které kazí Evropu. Hovořili o tzv. barbari britanni, jejichž jména zněla italskému uchu stejně barbarsky jako jejich filosofické koncepce: jsou to oxfordští logikové jako Ockham, Heytesbury a Swyneshed, u nichž již 'zvuk jejich jmen je ohavný'. Tyto nářky zaznívají v italské literatuře po dvě staletí." (Fletcher, 1984: 394)

LITERATURA:

FLETCHER, J. M. The Faculty of Arts. In: CATTO, J. I. ; EVANS, R. (ed.). The Early Oxford Schools. The History of the University of Oxford. Sv. 1. Oxford: Oxford University Press, 1984, s. 369-399.

SPADE, P. V.  Late Medieval Logic. In: MARENBON, J. (ed.). Medieval Philosophy. The Routledge History of  Philosophy. Sv. 3. London: Routledge, 1998, s. 402-425.

Aristotelés vrací úder. V 15. století ještě ano.

Během 15. stol. se stále více začíná zpochybňovat postavení Aristotela jako "Filosofa" a zdůrazňovat hodnota Platónova intelektuálního odkazu. Souvisí to s přílivem řeckých učenců ze zanikající byzantské říše na západ, především do Itálie. Jako řečtinářům je jim Platónovo dílo přirozeně mnohem dostupnější než latiníkům, kteří oproti kompletní korpusu aristotelských (i pseudo-aristotelských) děl mají z Platóna do latiny přeloženo jen několik dialogů (to se ovšem právě během 15. století změní).

Jeden ze sporů mezi aristoteliky a platoniky, které proběhly v 15. stol. popisuje František Novotný (O Platónovi IV. Druhý život, Praha 1970, s. 465):

"Císař Jan Palaeologus na svých cestách po Peloponnesu r. 1428 se s ním [tj. s Gemistem Plethonem, byzantským učencem a významným platonikem] radil o velmi naléhavé tehdy věci, o spojení církve východní a západní, žádoucím z příčin netoliko náboženských, nýbrž i politických: byzantské císařství potřebovalo spojenců k odražení nebezpečí valícího se ze strany Turků. Na žádost císařovu byl svolán za papeže Eugena IV. r. 1438 generální koncil do Ferrary, jenž byl pak r. 1439 pro mor přenesen do Florencie. Na tomto koncilu se střetl Východ se Západem nejen ve věcech dogmatických, ale i ve vyznávání filosofické víry. Řekové tu vystupovali jako platónovci a Latinové již z odporu proti nim hájili Aristotela. Jak vypravuje Aeneas Sylvius, Historia de Europa kap. 53, byl uspořádán již ve Ferraře jakýsi disputační turnaj, v němž se zápasilo o přednost jednoho nebo druhého z těchto filosofů. Hugo Benzi ze Sieny, proslulý lékař a obratný dialektik, pozval vynikající představitele obou směrů na hostinu, při které pak vyzval Řeky - a byli to mužové velmi učení - k řečnickému zápasu o Platóna a Aristotela; svou znalostí a výmluvností prý jednoho po druhém umlčel a Latinové zvítězili."

To, že jeden lékař přeargumentoval filosofy (neboť podle Galéna má být každý dobrý lékař zároveň filosofem), však nebylo nikterak překážkou pronikání Platóna do západní Evropy. Plethon pobýval ve Florencii, kde přednášel platónskou filosofii jistému Cosimovi Medicejskému (tamtéž, s. 466), jehož žák Marsilio Ficino během 60. let 15. stol. přeloží kompletní dílo Platónovo, který se díky tomuto pro renesanční filosofii stává filosofickou autoritou rovnocennou s Aristotelem či Averroem.

Od 17. stol. se pak pomalu stává módou na Aristotela nadávat jako na scholastický přežitek...

Aegidius Romanus mezi filosofií a lékařstvím

Aegidius Romanus (Jiljí Římský či po anglicku Giles of Rome) je myslitel konce 13. stol., který je autorem několika velmi zajímavých spisů. V českých zemích není příliš známý (což se současným sklonem českých akademiků redukovat vrcholnou scholastiku na Tomáše Akvinského není moc udivující). Nicméně i ve světě se právě pracuje na reinterpretaci jeho myslitelského odkazu, což souvisí zvláště s výzkumnou skupinou na jedné italské universitě v Pise (Scuola Normale Superiore), kterou vede Francesco Del Punta a která vytváří kompletní edici Aegidiových spisů.

Shrnující pohled na jeho filosofii podává článek na Stanford Encyclopedia of Philosophy. V něm mne velmi zaujal §5, kde se ukazuje, že Aedigius nebyl jen prašivý theolog, který se podílel na procesu s templáři, ale měl také embryologické záliby. Odpovídající část bych přeložil takto:

"V roce 2008 vydal Romana Martorelli Vico první kritické vydání Aegidiova pojednání "De formatione corporis humani in utero" [tj. O formování lidského těla v děloze]. Touto prací, sepsanou mezi lety 1285 a 1295, zaujal Aegidius postoj ohledně tehdy velmi diskutované otázky jednotlivých rolí muže a ženy při početí. Galénovský pohled (který sahá až k Hippokratovi) říkal, že jak muž, tak žena přispívá spermatem, takže potomci mohou mít rysy obou rodičů. Naopak Aristotelés zastával názor, že pouze muž sám přispívá při početí spermiemi, které obsahují aktivní prvek a formální příčinu, zatímco žena zajišťuje pouze látku plodu.

Aegidius byl dobře obeznámen s těmito odlišnými pozicemi i se snahami sladit odlišné přístupy medicorum a philosophorum, které mohou být zpětně vystopovány až k Avicennovi. Nicméně odmítl, opíraje se o Averroův Colliget,  jakýkoli pokus připsat ženskému spermatu formální roli, i když je pojato jako podřízené mužskému. Naopak tvrdil, že může při početí přispět pouze pasivním způsobem; to, co bylo nazýváno "ženské sperma", tj. vaginální sekrece, má sice prospěšnou a užitečnou funkci, ale v žádném případě není nutné. Pomáhá mužské spermii oplodnit ženskou látku, ale nepřináší nic zásadního nově vzniklé bytosti. Tímto způsobem Aegidius zamýšlel zdůraznit, že v podobných problémech ohledně tradice lékařského učení, přestože se zdá být [určitý postoj] podpořen empirickými důkazy, je nadřazen filosofický, teoretický přístup k problematice (Hewson, 1975; Martorelli Vico, 1988). Empirické důkazy, jako je podobnost dítěte matce, byly např. vysvětlovány jako případ silnější odolnost ženské látky při působení formy (Martorelli Vico, 2002).

Po početí začíná vývoj lidského embrya, který prochází různými fázemi. Porovnáním těchto fází se zárodky různých zvířat zastává Aegidius (stejně jako Tomáš Akvinský) takovou interpretaci vývoje plodu, která bude o mnoho staletí později nazvána jako "rekapitulační teorie" (Hewson, 1975: 99). Avšak Aedigius tvrdí že "tělo plodu nemá být nazýváno jako prase, medvěd, nebo opice, ale je to něco bezprostředně ustanoveného k tomu, aby se stalo člověkem" (Hewson, 1975: 100). Z tohoto postoje zjevně vyplývá, že lidský život nezačíná zcela v okamžiku početí. Ačkoliv tato teze může využita k tomu, aby podložila morální úsudek týkající se potratů, nezdá se, že by Aegidius měl zájem vypořádat se z tohoto úhlu pohledu s problémem, který se stane zásadním pro to, čemu dnes říkáme bioetika."

Dále uvádím seznam literatury, která je v tomto přeloženém úseku citována:

AEGIDIUS ROMANUS. De formatione humani corporis in utero. Firenze, 2008. Editoval R. Martorelli Vico.
HEWSON, M. A. Giles of Rome and the medieval Theory of Conception: a Study of the ‘De formatione corporis humani in utero’. London: Athlone Press, 1975. 
MARTORELLI VICO, R. Il De formatione corporis humani in utero'di Egidio Romano. Indagine intorno alla metodologia scientifica. Medioevo. 1988, roč. XIV, s. 291–313.

MARTORELLI VICO, R. Medicina e filosofia. Per una storia dell'embriologia medievale nel XIII e XIV secolo. Napoli: Guerini e associati, 2002, s. 47–62.


Citace anglického originálu je následující:

LAMBERTINI, R. Giles of Rome. In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition), Edward N. Zalta (ed.).
Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/fall2009/entries/giles/