Aktivita smyslů, Petr Olivi a Petr Auriol – disertace dokončena

Když se díváme z okna jedoucího vlaku, někdy se nám může zdát, jako by se stromy kolem trati pohybovaly. Máváme-li ve tmě zapálenou prskavkou, můžeme ve vzduchu vytvářet roztodivné ohnivé tvary, které vzápětí zanikají. Pokud se podíváme do zrcadla, vidíme velice zřetelně svou tvář a okolní věci – ovšem na místě, kde určitě nejsou. Díváme-li se do dálky a soustředíme se na nějaký nezřetelný předmět, velice jasně pociťujeme, že musíme „napínat“ zrak a vynaložit určité úsilí, abychom tento předmět neztratili ze zřetele.

Podobné každodenní zkušenosti jsou někdy filosofy předkládány v rámci obhajoby teze, že naše smysly hrají při vnímání v nějakém ohledu aktivní roli. Poslední tři roky jsem docela podrobně zkoumal, jakou podobu měly obhajoby takové teze ve středověké filosofii. Výsledkem je třísetstránková disertační práce s poněkud prozaickým názvem Smyslové vnímání a aktivita smyslů podle Petra Oliviho a Petra Auriola, která je v těchto dnech těsně před odevzdáním. V práci zkoumám dva konkrétní středověké výklady smyslového vnímání založeného na tezi o aktivitě smyslů – výklad Petra Oliviho založený na tezi, že vnímání vždy předchází zaměření pozornosti, a výklad Petra Auriola založený na tezi, že při vnímání smyslová mohutnost vytváří percepční obsah. Oba výklady se pokouším zrekonstruovat jako dvě teorie, které jsou plausibilní v rámci určité intelektuální tradice, a sledovat, nakolik ustojí kritiku vedenou ze strany jejich současníků.

Pokud by někoho zajímalo, jakými způsoby a k čemu v disertaci docházím, může si přečíst autoreferát či anglické summary.

Zde lze rabelaisovsky zmínit, že na přetřes přijdou

• myšlenkový experiment "člověka před stvořením",
• problém mentální kauzality a středověká varianta okazionalismu,
• údajný pátý typ příčiny (vedle tradičních čtyř aristotelských příčin), který je však spíše kontrafaktuální závislostí,
• aristotelské pojetí intencionality a skotistická "revoluce" v této problematice,
• pojem objektivního bytí, co přináší do problematiky struktury kognitivního aktu a co ním provádí Auriol,
• několik návodů, jak kritizovat Tomáše Akvinského,
• otázka, proč není naše zrakové pole rozpadlé do miliónů barevných teček,
• údajná nemorálnost optiky,
• proč je vidění přes zrcadla a skrze čočky tak zvláštní,
• jakou roli má při vnímání vůle a proč se našim smyslům vnější předměty doslova vnucují,
• co vidíme, když vidíme zdánlivé duhové barvy na krku holubice, obrazy v zrcadle, nebo to, že tyč ponořená do vody je zlomená,
• 184 výskytů slova "tradice" a "tradiční" a drobná úvaha o tom, jakou roli tento pojem může mít v historiografii středověké filosofie,
• otázka, proč je naše vědomí selektivní, zda důraz na aktivitu smyslů při vnímání vede k reprezentacionalismu či co udělá s tradičním aristotelským pojmem poznání;
• ovšem také františkánský systém vzdělávání,
• arabská a řecká pojednání o optice, která od 12. století zaplavují latinský Západ,
• ostré výpady vůči Aristotelovi či naopak jeho tvořivé rozvíjení,
• jak kritizovat všechny autority včetně Augustina, ale před komisí se tvářit jakože nic,
• nepozornost středověkých písařů vynechávajících dlouhé části vět, která vyplave na povrch při kolaci rukopisů v rámci přípravy edice připojené k disertaci;
• a samozřejmě dějiny pojmů jako jsou kauzalita, intencionalita, duše, smysl, spirituální, pozornost, vědomí atp.

Manýristická alegorie zraku (Rožmberk)

Bohužel nezbylo místo na:

• ontologii barev,
• systematičtější rozbor středověkých teorií vědomí a vývoj pojmu mysl,
• podrobnější dějiny pojmu intuice,
• tajemnou skupinu optiků, které Albert Veliký nazývá "aspektivisté" (oproti pozdějším perspektivistům jako je Roger Bacon),
• tzv. "činný smysl" latinských averroistů
• a mnoho, mnoho dalšího.