Jedním z oblíbených témat byla klasifikace mohutností. V této snaze o klasifikaci bylo zásadní dvojí rozlišení. Jednak to bylo rozlišení mezi (1) smyslovou částí duše (o níž se většinou předpokládalo, že je tělesná) a (2) rozumovou duší (o níž se naopak předpokládalo, že netělesná). (Výjimky se samozřejmě našly: Olivi a někteří augustinovci předpokládali, že i smyslová duše je netělesná, resp. nerozprostraněná; naopak někteří buridanovci zřejmě měli za to, že rozumová duše je sama o sobě tělesná.) Jednak to byl rozdíl mezi mohutnostmi vedený podle toho, jestli jsou (a) kognitivní neboli aprehenzivní (a tedy uchopují a zpracovávají nějaké informace o světě), nebo (b) apetitivní (a jsou tedy zdrojem jednání a aktivního kontaktu se světem). Spojení těchto dvou kritérií pak vznikají 4 skupiny mohutností:
- (1a) smyslové kognitivní mohutnosti: 5 tradičních vnějších smyslů, tzv. smysly vnitřní (společný smysl spojující informace z jednotlivých vnějších smyslů, představivost, paměť a různé evaluativní smysly – viz především Wolfson, 1935);
- (2a) rozumové kognitivní mohutnosti: tedy intelekt a různé jeho činnosti (vytváření pojmů, jejich spojování do soudů a vytváření úsudků);
- (1b) smyslové apetitivní mohutnostmi: mohutnost vznětlivá a žádostivá (které vytvářejí emoce jako láska či hněv)
- (2b) rozumová apetitivní mohutnost: čili vůle.
 |
| Vilém z Auvergne na vitráži v kostele sv. Godarda v Roenu (Wiki Commons) |
U některých starších františkánů – především u Viléma z Auvergne (1180/90–1249) a později u Waltera z Brugg (ca. 1227–1307) – se však objevila také metafora, která má tuto klasifikaci nějak vizualizovat (ilustrativní příklady přece pomáhají pochopení – viz Auriol, 12. 10. 2013). Tato metafora se pokoušela ilustrovat, že mohutnosti jsou autonomní, avšak zároveň spolu kooperují a rovněž jsou hierarchicky uspořádané. Podle této metafory se dobrá duše podobá dobře fungujícímu království. Struktura lidské duše pak odpovídá struktuře tohoto království a jednotlivým jeho úřadům – každá mohutnost je manifestována nějakým protějškem v sociální struktuře středověké společnosti. Nejvyšší místo patří vůli, která vládne celé duši jako svému království. Rozum pak má roli králova rádce, nižší apetitivní mohutnosti jsou jako úředníci, jejichž rolí je poslouchat a vykonávat královy příkazy. Konečně smysly jsou pak poslové, kteří běhají ven a dovnitř a přinášejí informace o vnějším světě. (Rozbor této metafory podávají např. Teske, 1994 či Stadter, 1968.) Slovy Viléma z Auvergne:
“[…] videlicet quia anima humana similitudinem regni quandam habet bene ordinati et civitatis bene constitutae; quoniam in ea est voluntas tanquam rex et imperator; et vis intellectiva seu ratiocinativa sicut consiliarius illius; virtutes vero inferiores, videlicet irascibilis et concupiscibilis et motivae vires, quod est dicere, quae sunt executivae motus, sicut ministri sunt, quorum officium est jussa exequi voluntatis super eas regnantis et imperantis; sensus vero omnes ministri sunt et discursores foris hac | et illac abeuntes et forinseca quaecunque apprehenderint renuntiantes.” – Vilém z Auvergne, De anima II, 15, 85b-86a.Lze poznamenat, že v této metafoře je implicitně přítomna i jistá pozice v teorii jednání – voluntarismus. Podle této pozice je zdrojem našeho jednání čistě sama vůle, která k tomuto jednání není ničím přinucena (dokonce ani dobrem). Vůle proto může volit i takové jednání, které rozum neshledal jako dobré. (Opakem voluntarismu typickému pro františkány počínaje Olivim a konče Ockhamem je intelektualismus: pokud rozumem poznáme, co je dobré, potom to naše vůle zvolí.) Walter z Brugg později využívá metaforu duše jako království k tomu, aby vyjádřil voluntaristické stanovisko: vůle je stejně jako král autonomní. Stejně jako králi jeho rádce pouze předkládá své rady, ale král jimi není donucen k nějakému jednání, ale musí se rozhodnout sám, tak vůle není nikterak přinucena k rozhodnutí důvody, které jí předkládá intelekt. (Viz Walter z Brugg, Quaes. disp., q. 4, ed. Longpré, 39-40; viz také Kobusch, 2013, s. 374-376.)
(Problém mezi jednotou duše a mnohostí jejích mohutností byl mimochodem jádrem mého příspěvku na olomoucké konferenci Unity and Diversity of Medieval Europe počátkem dubna.)
LITERATURA
- VILÉM Z AUVERGNE. De anima. In: Opera omnia. 2 sv. Ed. F. Hotot. Paris, 1674, sv. II, Suppl., s. 65-228.
- WALTER Z BRUGG. Quaestiones disputatae. Ed. E. Longpré. Louvain: Institut Supérieur de Philosophie de l’Université, 1928. [= Quaes. disp]
- HASSE, D. N. The soul’s faculties. In: PASNAU, R.; VAN DYKE, Ch. (eds.). The Cambridge History of Medieval Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 305-319.
- KING, P. The Inner Cathedral: Mental Architecture in High Scholasticism. In: PERLER, D. (ed.). Transformations of the Soul: Aristotelian Psychology 1250-1650. Leiden – Boston: Brill, 2009, s. 253–274.
- KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.
- LIČKA, L. Co je člověk? Petr Auriol a role kognitivní psychologie ve středověké definici člověka. In: HERŮFEK, J. a kol. Pojetí důstojnosti člověka od antiky po současnost. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015, s. 55–78. [PDF]
- PERLER, D. Faculties in Medieval Philosophy. In: PERLER, D. (ed.). The Faculties: A History. Oxford – New York: Oxford University Press, 2015, s. 97-139.
- STADTER, E. Die Seele als „minor mundus“ und als „regnum“: ein Beitrag zur Psychologie der mittleren Franziskanerschule. In: WILPERT, P. Universalismus und Partikularismus im Mittelalter. Berlin: de Gruyter, 1968, s. 56-72.
- TESKE, R. J. The Will as King over the Powers of the Soul: Uses and Sources of an Image in the Thirteenth Century. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 62-71.
- WOLFSON, H. A. The Internal Senses in Latin, Arabic, and Hebrew Philosophic Texts. Harvard Theological Review. 1935, roč. 28, č. 2, s. 69-133.
Žádné komentáře:
Okomentovat