Ukazuje se, že pražské kvodlibetní disputace, pořádané na artistické fakultě na přelomu 14. a 15. století (resp. příručky kvodlibetářů, kteří tyto disputace pořádali), mohou být v dané problematice cenným pramenem.
Předně je třeba poznamenat, že pražské kvodlibetní disputace se od těch klasických zásadně liší. (Viz např. Kejř, 1971, s. 23-41.):
- Klasický kvodlibet (přelom 13. a 14. stol.) byl theologický: mistr theologie předstoupil před skupinu učenců, ti mu mohli předložit libovolnou otázku (dosl. "cokoliv" – quodlibet), on zaujal stanovisko a hájil jej. V určitém časovém odstupu pak následovala determinatio – daný učenec znovu promyslel všechny otázky a sepsal pečlivější zdůvodnění svého postoje, následně jej pak přednášel. Determinace se pak stala základem literárního zpracování kvodlibetu. (Ke klasickému kvodlibetu viz např. nově Hamesse, 2016.)
- Oproti tomu dochované pražské kvodlibety (přelom 14. a 15. stol.) se konaly na artistické fakultě. Odlišná je rovněž role kvodlibetáře: zatímco v klasickém kvodlibetu je to především on, komu jsou kladeny otázky a kdo má zaujímat stanovisko a hájit jej, při pražských disputacích je to quodlibetarius, kdo klade otázky, a to postupně každému z mistrů artistické fakulty. Když mistr-respondent zaujme nějaké stanovisko a obhájí jej, začne mu jej kvodlibetář zpochybňovat protiargumenty.
- Pražský kvodlibetář tedy musí dopředu nejen vymyslet několik desítek otázek a přiřadit je všem jednotlivým mistrům fakulty (a to tak, aby zohlednil jejich obor a specializaci), ale také mít k dispozici argumenty pro obě možné odpovědi – tj. počítat s jak s tím, že tázaný mistr bude danou kvestii zodpovídat kladně, tak s tím, že zvolí naopak zápornou odpověď. Kvodlibetář si proto musel dopředu připravit velké množství argumentů k problémům z široké škály disciplín – ty obvykle sepsal do příručky, kterou měl při disputaci k dispozici. Je zajímavé, že těchto příruček (resp. jejich opisů) se nám dochovalo nezanedbatelné množství (většina z nich je dnes uložena v Praze, některé v Lipsku a jedna v německém Stralsundu).
Z období mezi r. 1391 (kdy byla novelizována fakultní statutární nařízení ohledně kvodlibetních disputací) a vypuknutím husitských válek, je alespoň jménem známo celkem 14 kvodlibetářů – Jindřich z Ribenic (Henricus de Ribenitz, 1394?), Nicolaus Magni de Jawor (1395), Henricus de Homberg (1396), Matěj z Lehnice (Matthias de Legnitz, 1399?), Henricus de St. Gallen (1398), Johannes Arsen de Langenfeld (1400?), Stephanus de Colonia (1401), Johannes Hübner (1404), Andreas de Broda (1405?), Matěj z Knína (1409), Jan Hus (1411), Michal z Malenic (1412), Šimon z Tišnova (1416) a Prokop z Kladrub (1417). Z těchto 14 případů se pouze od sedmi kvodlibetářů dochovaly jejich kvodlibetní příručky s jednotlivými kvestiemi – jmenovitě: Ribenic, Lehnice, Arsen, Knín, Hus, Tišnov, Kladrub. (Podrobný seznam včetně pramenů a literatury k jednotlivým kvodlibetům přináší Šmahel, 2016, s. 339-342.)
Jelikož v literatuře lze nalézt soupisy jednotlivých kvestií ze všech dochovaný kvodlibetů, není složité odhalit, že takřka na každém kvodlibetu byla mistrům-respondentům předložena alespoň jedna kvestie s optickým tématem. Celkově jsem jich dosud identifikoval 13 optických kvestií:
- kvodlibet Jindřicha z Rybenic
- q. 48: Utrum radius visualis frangatur in occursu medii rarioris seu densioris
- kvodlibet Matěje z Lehnice
- q. 85: Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat extra mittendo vel recipiendo
- kvodlibet Matěje z Knína
- q. 37: Utrum species qualitatum per se sensibilium existat in medio realiter et subiective
- q. 72 (73): Utrum demonstrabile est yridem tantum tricolorem peryferiam circuli apparere
- q. 114 (116): Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat intus suscipiendo vel extramittendo
- q. 137 (140): Utrum multiplicacio luminis per medium uniforme sit uniformiter difformis
- kvodlibet Jana Husa
- q. 28: Utrum oculus, existens luminosus intrinsece, sit coloratus
- q. 52: Utrum necesse est in omni illuminacione naturali lumen multiplicari et radios reflecti
- q. 56: Utrum sensaciones fiunt per extramissiones virtutum ab organis sensitivis
- kvodlibet Šimona z Tišnova
- q. 46: Utrum oculus ex quatuor tunicis et tribus humoribus compositus pro visione sine fallacia exigit remocionem, opposicionem, lucem proporcionalem, quantitatem medii, dyafaneitatem, corporis densitatem, tempus ac sui ipsius sanitatem
- kvodlibet Prokopa z Kladrub
- q. 28 (29): Utrum lumen sit actus dyaphani manens idem in numero per tempus in ipso medio subiective
- q. 36 (37): Utrum forme sive ymagines apparentes in speculis videantur per inpressionem factam in ipsis
- q. 63 (65): Utrum omnem visionem sensualem necesse est partim extramittendo fieri partim autem intus suscipiendo
S výjimkou Husovy příručky jsou všechny kvodlibety dochovány pouze ve středověkých kodexech, takže se poslední týdny prokousávám více či méně čitelnými latinskými rukopisy. Zatím jsem došel k určitým dílčím poznatkům, které zde mohu naznačit a které určitě podrobněji zpracuji v nějakém budoucím textu:
- Jindřich z Ribenic se ve své kvestii (v jejímž názvu je třeba číst "frangatur" a nikoliv "fungatur", jak se domnívá Šmahel, 2016, s. 345 ve svém soupisu kvestií daného kvodlibetu) zabývá problematikou refrakce, k níž dochází při průchodu paprsku mezi prostředími o různé optické hustotě. Jedním z důkazů, že k refrakci dochází, jsou podle něj tzv. halové jevy. Cituje takřka výhradně Peckhama a jeho Perspectivu communis (jejíž zvládnutí mimochodem v Praze patřilo k požadavkům k magisterskému titulu).
- Husova kvestie 56 o extramisi je jedinou z uvedených kvestií, u nichž se dochovala nejen kvodlibetářova příprava, ale i písemné vypracování kvestie, které při kvodlibetních disputacích pronášel mistr-respondent. V tomto případě vytvořil tzv. positio mistr Jan z Borotína – dochovala se v jediném rukopise (navíc nepříliš dobře čitelném) a na její edici rovněž pracuji.
- Zdá se, že ve sporu mezi intromisí a extramisí zastával Borotín typickou perspektivistickou pozici, která rámcově počítá s intromisí species (kauzálního účinku a zároveň podobnosti předmětu) do oka, ale zároveň uchovává určité drobné prvky extramise. Podobně jako Bacon či Peckham i Borotín tvrdil, že aby došlo k vnímání, musí být v oku recipována species vnějšího předmětu; zároveň však z oka vycházejí také species, které "zušlechťují" okolní prostředí a umožňují species předmětu, aby vstoupila do oka. (Na příkladu Bacona viz např. Lička, 2016.)
- Při obhajobě této pozice se Borotín odvolává opět na Peckhama. Obecně ale často cituje také oftalmologické texty (např. De oculis Konstantina Afričana či Galénovo De interioribus), což naznačuje jeho zájem o lékařství, které ostatně později vystudoval.
 |
| Borotín přiznává určitou roli extramisi, inspirován Janem Peckhamem (Praha, Národní knihovna, MS X.H.18, fol. 61r) |
- V přípravě Šimona z Tišnova ke kvestii 46 se prokazuje – minimálně z textů, které jsou dosud prozkoumal – nejvyšší znalost dobové optiky. Nejenže už samotné zadání kvestie shrnuje perspektivistickou nauku o 8 podmínkách, které musejí být naplněny, pokud má být percepční akt věrohodný, ale i citace optických autorit je u Tišnova úctyhodná. Pracovní transkripce přípravy, kterou jsem pořídil, odhaluje, že na ploše necelých 5 rukopisných stran se vyskytuje celkem 31 odkazů na tradiční optické autority (často se jedná o velmi přesné odkazy na konkrétní kapitoly či propozice). Nejčastěji je citován Peckham a Alhacen, objeví se ale i odkaz na Al-Kindího, který se jinak od 13. stol. mezi latinskými učenci objevuje málokdy. Tišnovovy odkazy jsou natolik přesné, že se vnucuje otázky, zda je autorem přípravy opravdu on...
 |
| Tišnov (?) bez zaváhání prokazuje znalost Al-Kindího De aspectibus... Nebo danou pozici zná díky četbě Baconovy Perspectivy? (Praha, Národní knihovna, MS V.C.42, fol. 133r) |
Celkově lze předběžně uzavřít, že optika byla na pražské univerzitě nejen předmětem přednášek pro bakaláře usilující o mistrovský gradus, ale rovněž disciplínou, jejíž znalost byla mezi mistry artes relativně rozšířena. Důkazem je, že jim nečinilo problém o ní veřejně disputovat při výročních kvodlibetech – a často (zřejmě) poučeným, netriviálním způsobem.
Aktualizace: Téma jsem shrnul v rozsáhlé studii, ke které je připojena také edice Borotínovy kvestie a která je dostupná v režimu Open Access:
- LIČKA, L. Studying and Discussing Optics at the Prague Faculty of Arts: Optical Topics and Authorities in Prague Quodlibets and John of Borotín’s Quaestio on Extramission. In: PAVLÍČEK, O. (ed.). Studying the Arts in Late Medieval Bohemia. Turnhout: Brepols, 2021, s. 251–303. (Open Access: https://doi.org/10.1484/M.SA-EB.5.122641)
LITERATURA
- HAMESSE, J. Theological Quaestiones Quodlibetales. In: SCHABEL, Ch. (ed.). Theological Quodlibeta in the Middle Ages. The Thirteenth Century. Leiden – Boston: Brill, 2006, s. 17–48.
- KEJŘ, J. Kvodlibetní disputace na pražské univerzitě. Praha: Universita Karlova, 1971.
- LIČKA, L. Vnímání, kauzalita a pozornost: Roger Bacon a Petr Olivi. Studia Neoaristotelica. 2016, roč. 13 / S. B. 1, č. 1 (v tisku).
- ŠMAHEL, F. Alma mater Pragensis: Studie k počátkům Univerzity Karlovy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat