24. října 2015

Vatikánské rukopisy Auriola

Jak jsem se zmínil již v předchozím příspěvku, tento týden jsem v honbě za rukopisy Auriolova pojednání o světle (Reportatio II, d. 13) strávil ve Vatikánské knihovně.
Dostat se do rukopisného oddělení Vatikánské knihovny vyžaduje určitou přípravu: předně zájemce musí být učitelem nebo doktorandem na vysoké škole, dále je třeba obstarat si doporučující dopis a konečně domluvit si přístup s vedoucím tohoto oddělení. Ani vstup do samotného Vatikánu není zrovna triviální: člověk musí absolvovat postupně tři zastavení u stanovišť švýcarské gardy, projít přes vatikánskou policii, vrátného v knihovně, sekretáře, který vydává kartu a konečně přes turniket. Odměnou je však výborné studijní prostředí a jedna z největších sbírek středověkých rukopisů v Evropě.

Původně jsem měl v plánu připojit k již zhotovené kolaci dvou rukopisů (florentského a padovské), o kterých jsem mluvil v předchozím příspěvku, textové varianty podle dvou vatikánských rukopisů obsahujících 2. knihu Auriolova komentáře: konkrétně se jednalo o rukopisy Borg. lat. 404 a Vat. lat. 942. Že bych objevil dokonalé textové varianty, které osvětlí některá problematická místa textu, jsem ani neočekával – koneckonců, podle Schabelova (Schabel, 2000: 156) "žebříčku" kvality rukopisů 2. knihy tyto dva vatikánské kodexy zaujímají sedmé, resp. desáté místo z celkem 12 zohledněných rukopisů a renesanční edice. (Renesanční edice mimochodem zaujímá až 11. místo.) Spíše jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je vytvářet edici středověkého textu přímo in situ. Průlom však nastal, když jsem si jen tak ze zvědavosti půjčil kodex se signaturou Vat. lat. 6768 a následně objevil, že se zde nachází starší a stručnější verze zkoumané Auriolovy kvestie o povaze světla.

Nyní několik poznámek k jednotlivým kodexům (nejedná se o kodikologický rozbor, pouze o povšechné poznámky a dojmy):

Borg. lat. 404
Jako první jsem si vypůjčil kodex, který je ve Vatikánské knihovně uložen v sekci Borgiano, která obsahuje kodexy, které dříve patřily inkvizici, a zvláště pak bohatou sbírku kardinála Stefana Borgii (18. stol.), po němž je pojmenována. Řečený kodex obsahuje pouze Auriolův komentář ke 2. knize. Už na první pohled je kodex chatrnější, je psán velice drobným písmem, jeho stránky jsou často ušmudlané a zašpiněné; na několika místech dokonce šmouhy brání čitelnosti.
Bohužel i text sám je celkem nespolehlivý (Schabelův ranking: 10. místo z 12). Když jsem prováděl kolaci zde obsaženého textu s textem, který jsem již měl připraven, překvapilo mě především, jak moc byl písař tohoto kodexu nepozorný. Velmi často se totiž dopouští chyby, kterou dnešní paleografové nazývají homoioteleuton. Jedná se jednoduše řečeno o vynechání kousku textu (většinou jednoho řádku) mezi dvěma totožnými slovy nebo frázemi. K této chybě dojde proto, že písař přepisuje, odhlédne od předlohy a když na ní znovu zrakem spočine, přeskočí k témuž slovu na dalším řádku. V tomto rukopise jsem napočítal na prostoru jediné zkoumané kvestie celých 9 vynechávek per homoioteleuton – některé jsou dlouhé jen tři slova, kvůli jiným ale text přišel o 18 slov. Je nabíledni, že to srozumitelnosti textu příliš nepřidá.

Vat. lat. 942
Druhý rukopis, který jsem si vypůjčil, byl vyšší a zdobnější – byl psán úhlednějším a čitelnějším písmem a na prvním foliu se objevila i nějaká ta iluminace. Text nebyl plný vynechávek jako ten předchozí, ale celkově se zjevně nejednalo o tu nejlepší variantu (Schabel jej zařadil na 7. místo z 12). Zajímavé je, že se v dosti textových variantách shoduje s renesanční edicí. Mohlo by to znamenat, že renesanční edice byla vytvořena právě podle tohoto rukopisu – nebo podle rukopisu patřící ke stejné větvi.

Vat. lat. 6768
Zhruba ve středu jsem znovu procházel seznam rukopisů 2. knihy a všiml jsem si, že badatelé občas zmiňují ještě jeden kodex – Vat. lat. 6768. Poznamenávají však, že v něm sice jsou Auriolovy kvestie k 1. a 2. knize, ovšem v nějaké jiné variantě než té "běžné" (tj. té, která je např. v renesanční edici). Kodex zatím zkoumalo jen několik málo badatelů – že v něm obsaženy nějaké Auriolovy kvestie, objevila totiž až v 60. letech minulého století slavná medievistka Anneliese Maier – viz (Nielsen, 2002: 154-155) a (Duba, 2012: 280-282). Jak odhalili uvedení badatelé, rukopis obsahuje na fol. 21ra-49vb celkem 56 kvestií. Tyto kvestie jsou jakýmsi "výborem" z kvestií 1. a 2. knihy – lze je tedy nazvat Quaestiones variae. Jak bylo dokázáno, jedná se o zápisky z Auriolových pařížských přednášek v "syrovém" stavu. To, co se totiž obvykle prohlašuje za "reportatio" (tedy zápisky z přednášek) Auriolova komentáře k 2. knize a je např. vydáno v renesanční edici, je ve skutečnosti Reportatio edita – upravená a rozšířená verze starších zápisků, které Auriol znovu prošel a rozšířil. Když jsem si toto uvědomil, přirozeně jsem si začal klást otázku, zda se do tohoto výboru dostala i zkoumáná kvestie o povaze světla.

Když jsem si tento kodex vypůjčil, dostal jsem masivní a těžkou knihu, ve kterém je svázáno velké množství rozličných textů, většinou filosofického charakteru. Kromě Auriolových kvestií jsou v něm další texty pařížských theologů, ale i soubor textů italských averroistů.

Po delším hledání se má očekávání splnila – na fol. 41va-42va jsem našel kvestii s pořadovým číslem 47 – text začínal prostou otázkou "Utrum lux fuit prima die creata?" Jedná se tedy o zřejmě autentický zápis toho, jak vypadala Auriolova přednáška nad tímto tématem. Ačkoliv je rukopis psán velice úhledným rukopisem, nestihl jsem transkribovat celou kvestii; pouze důležitá místa. Po tomto prvotním zkoumání se zdá, že text obsažený v q. 47 těchto "quaestiones variae" je stručnější předlohou pro to, co se dnes běžně označuje jako Reportatio II, d. 13. Text obsahuje stejné teze, které jsou hájeny pomocí zhruba stejných argumentů. Je zde však méně "literárních" výkladů – např. v Reportatio Auriol na několika odstavcích vykládá teze o barvách podle pseudo-aristotelského spisu De coloribus a tento spisek pečlivě cituje, ve starším textu obsaženém v tomto rukopise stejnou věc vykládá stručněji a bez citací. Zároveň je velmi pravděpodobné, že text kvestie v této starší verzi umožní lépe zrekonstruovat editovaný text – zhruba na dvou místech má starší a stručnější verze jasnější a smysluplnější znění.

Borgh. 329
Když už jsem byl ve Vatikánské knihovně, vypůjčil jsem si i nejslavnější Auriolův rukopis. Dnes je uložený pod siganturou Borgh. 329 – a jednou jsem zde o něm již psal (viz 19. 1. 2014). Jedná se tedy o prezentační kopii Auriolova Scripta (komentáře k 1. knize Sentencí). Auriol si tento luxusní kodex objednal u (zjevně velice schopného) písaře Jana z Fríska a daroval pak jej samotnému papeži Janovi XXII. Ten byl z kodexu zřejmě nadšen, protože následujícího roku osobně napsal dopis kancléři pařížské univerzity list, v němž Auriola doporučil k doktorátu z theologie – a zřejmě v návaznosti na to se Auriol koncem téhož roku stal magistrem regens.

Dnes je rukopis uložen ve sbírce Borghese, jelikož zřejmě byl součástí avignonské papežské knihovny (pontifikát Jana XXII. spadá do období tzv. avignonského zajetí), kterou Vatikánská knihovna zakoupila koncem 19. stol. a kodexy z ní zařadila právě do této sekce.

Podle kolofónu (fol. 519vb) byl tento rukopis dokončen 19. května 1317 – za necelé dva roky tedy bude starý přesně 700 let. Kodex není moc vysoký (asi 30 cm), ale je velice hrubý – celkem má přes 500 folií, tj. více než 1000 stran. Je také velice bohatě zdobený různými iluminacemi, na nichž šlahouny rostlin volně přerůstají v ptačí zobáky nebo jsou požírány zvířecími či lidskými hlavami. Občas se objeví lidská postava (např. čtenář – viz 23. 12. 2014), jindy slon, který se zřejmě rozkmotřil s kohoutem (fol. 20r) či kentauří rytíř s miniaturní tváří (fol. 27v). Iluminace jsou často zdobené zlatem, které dodnes neztratilo nic ze své blyštivosti...

Tolik tedy k některým Auriolovým rukopisům uloženým ve Vatikánské knihovně. Největším objevem je pro mě samozřejmě starší varianta kvestie o povaze světla, která zřejmě dobře poslouží při další práci na edici tohoto Auriolova textu.

LITERATURA

  • PETR AURIOL. Commentariorum in secundum, tertium, et quartum Sententiarum. Roma: Aloysius Zanetti, 1605.
  • DUBA, W. The Legacy of the Bologna studium in Peter Auriol’s Hylomorphism. In: EMERY, K.; COURTENAY, W. J.; METZGER, S. M. (eds.). Philosophy and Theology in the Studia of the Religious Orders and at Papal and Royal Courts. Turnhout: Brepols, 2012, s. 277-302.
  • NIELSEN, L. O. Peter Auriol’s Way with Words: The Genesis of Peter Auriol’s Commentaries on Peter Lombard’s First and Fourth Books of the Sentences. In: EVANS, G. R. (ed.). Mediaeval Commentaries on the Sentences of Peter Lombard: Current Research. Leiden – Boston – Köln: Brill, 2002, s. 149-219.
  • SCHABEL, C. D. Place, Space, and the Physics of Grace in Auriol’s Sentences Commentary. Vivarium. 2000, roč. 38, č. 1, s. 117-161.

Žádné komentáře:

Okomentovat