Berlínský rukopis Auriola

V pátek jsem navštívil rukopisné oddělení berlínské Staatsbibliothek, jejíž kořeny sahají do 2. pol. 17. stol., kdy Fridrich Vilém I. Braniborský nechal katalogizovat své knižní sbírky a posléze je zpřístupnil veřejnosti. Samotné rukopisné oddělení má také úctyhodnou tradici; za zmínku také stojí, že koncem 19. stol. jej vedl aristotelský badatel Valentin Rose.

Mě zajímal rukopis se signaturou Theol. Lat. Fol. 536, který obsahuje reportatio pařížských přednášek Petra Auriola nad první knihou Sentencí.

Nejprve několik poznámek: jeden z úkolů studenta na theologické fakultě středověké university bylo vést přednášky nad theologickou knihou Sentencí Petra Lombardského (velmi brzy se z těchto komentářů vyvinula samostatná pojednání, jejichž autoři se předlohy drželi spíše co do struktury témat a vkládali navíc do textu obsáhlé pasáže obsahující ryze filosofické analýzy - obvykle na témata z metafyziky, epistemologie, filosofické psychologie, ale i přírodní filosofie, např. z optiky či dokonce embryologie). Z těchto úvodních přednášek se většinou dochovaly studentské zápisy - tzv. reportationes. Když se řečený přednášející stal sentenciářem (baccalarius sententiarius), přepracoval většinou první knihu komentáře do ucelenější podoby - tato přepracovaná a většinou rozšířená verze se většinou nazývá Scriptum nebo Ordinatio (jak jednou trefně podotkl Robert Pasnau, Scriptum je předchůdce dnešních disertačních prací).

U Petra Auriola tomu však bylo jinak: tento františkánský myslitel nejdříve vypracoval obsáhlé Scriptum, které dokončil zřejmě koncem r. 1316 (tzn. že komentoval Sentence někdy během let, kdy učil na františkánských řádových učilištích v Toulouse a v Bologni) a jehož bohatě iluminovanou kopii daroval papeži Janovi XXII. (tento kodex je dnes uložen ve vatikánských sbírkách pod signaturou Borghese 329; podle kolofónu kodex vytvořil písař Jan z Fríska a dokončil jej v Cahors, Auriolově rodišti, dne 19. května 1317 - viz editorův úvod ke Scriptu, ed. Buytaert I, xii, tamže i znění kolofónu). Teprve potom byl Auriol rozhodnutím generální kapituly františkánského řádu poslán do Paříže, aby se zde ucházel o doktorát z theologie. V Paříži v letech 1316-1318 vedl tedy Auriol přednášky nad všemi čtyřmi knihami Sentencí, z nichž se dochovaly reportationes. U Auriola došlo tedy k tomu, že jeho Scriptum je mladší a obsahuje starší názory než jeho reportationes, což u středověkých autorů těchto typů textů nebývá příliš obvyklé. (Nielsen, 2002: 151-152)

Berlínský rukopis, do něhož mi bylo umožněno nahlédnout, obsahuje tedy reportatio pařížských přednášek k první knize Sentencí. Popis tohoto rukopisu podává Nielsen, 2002, 153; který také vypisuje seznam několika listů, které v rukopisu chybějí. Samotný kodex má francouzský původ a vznikl někdy během 14. stol., tedy v době, kdy dioptrické brýle stále ještě byly výstřední novotou. Kodex měl foliantový formát, na výšku odhadem přes třicet centimetrů. Mile mě překvapila vůně knihy - čekal jsem sedm století zrající puch a zatím se kolem rozprostřela docela příjemná vůně staré knihy, ne nepodobná vůni mého vydání Rabelaise. Již od prvních folií byly v rukopisu typické drobnosti, jejichž fotografiemi paleografové s neutuchajícím nadšením zásobují Twitter - tu několik dírek od červotočů, tu dírka vzniklá při výrobě rukopisu, kterou písař spořivě obepsal z obou stran, tu nedostatečně upravený pergamen na němž jsou dodnes znatelné pozůstatky srsti zvířete, z jehož kůže byl pergamen vyroben.

Co se týče samotného textu, pikantní na celé záležitosti je, že tato kniha nebyla nikdy editována - kompletní moderní edice Auriolových spisů schází zcela, renesanční edice obsahuje sice reportationes přednášek ke druhé, třetí a čtvrté knize Sentencí, pro první knihu však přináší pouze znění Scripta. Text rukopisu tedy nebylo možno porovnat s jakoukoli edicí; jediné, co jsem věděl, byl fakt, že struktura Reportatio I by měla tematicky odrážet strukturu Scripta. Strany kodexu byly hustě popsané drobnou gotickou kurzívou plnou zkratek, což bývá u těchto typů textů běžné a činí to z četby nadlidský výkon nedosažitelný bez patřičné paleografické průpravy a hodin listování v Cappelliho slovníku zkratek.

Jelikož moje paleografické schopnosti jsou spíše diletantské, jako svůj úkol jsem si vytkl pouze najít v rukopisu paralelu slavného místo ze 3. distinkce Scripta, kde Auriol analyzuje smyslové klamy (viz Scriptum I, d. 3, q. 14, a. 1, ed. Buytaert II, 696-698, §31; filosofické teze na pozadí tohoto výkladu částečně analyzuji v článku, který by měl brzy vyjít ve Filosofickém časopise). Jelikož distinkce v rukopisu nebyly číslovány, musel jsem se orientovat podle lemmat (= úryvku z původního textu Petra Lombardského) - podařilo se mi určit, že

• distinkce 1 (lemma "veteris ac nove legis") začíná na fol. 10rb dole,
• distinkce 2 (lemma "hoc itaque vera") začíná na fol. 14va a konečně
• distinkce 3 (lemma "apostolus namque ait") začíná na fol. 19va (a končí na fol. 25va).

Po nějaké době luštění jsem také zjistil, že distinkce 3 se dělí do dvou částí, přičemž obě části mají shodně po čtyřech kvestiích. Nestřeženým pohybem ruky se mi povedlo vyfotit seznam témat kvestií druhé části (až později jsem se dozvěděl, že fotografování je tu povoleno):

Fol. 23ra, seznam kvestií v Rep. I, d. 3, p. 2.

Nakonec se mi povedlo určit, že paralela ke klasické pasáži o smyslových klamech je obsažena ve 3. kvestii 2. části 3. distinkce - v rukopise na fol. 24ra - 25rb. Na těchto foliích se mi povedlo identifikovat několik slov, která naznačují, že Auriolův seznam smyslových klamů z doby pařížských přednášek se podobá seznamu z doby Scripta:

• na fol. 24rb dole je zmínka o arbores (tedy o stromech, které se zdají být v pohybu člověku plavícímu se na po lodi plující v řece),
• na fol. 24va nahoře je čitelné, že tertia experientia est quam ponat alech. perspectivus (= "třetí zkušenost je ta, kterou představuje optik Alhacen"), kde alech. je třeba číst jako Alachen, což je varianta jména arabského optika Alhacena (tato varianta se vyskytuje také v nestažené formě na fol. 3va nahoře a ve formě alacen na téže straně in margine),
• na tomtéž foliu o kousek dále se také Auriol zmiňuje de coloribus in collo columbe (tj. "o barvách [lesknoucích se] na krku holubice"), což byl již od antiky oblíbený příklad smyslového klamu a Auriol jej také uvádí již ve svém Scriptu.

Celá kvestie se zdá obsahovat zajímavé teze o struktuře kognitivního aktu; zřejmě nic, co by Auriol už nerozebral podrobně a mnohokrát ve svém Scriptu; je ovšem pravděpodobné, že teze v reportatio budou vyostřenější, stručnější a pádnější. V úterý bych měl Handschriftenabteilung navštívit znovu a folia s touto kvestií si nafotit. V rámci práce na své disertaci pak možná i některé části této pasáže transkribuji.

Celkově se ovšem jednalo o velmi nevšední a zajímavý zážitek...

LITERATURA

• PETR AURIOL. Scriptum super primum Sententiarum. Ed. E. M. Buytaert. 2 sv. St. Bonaventure, NY: The Franciscan Institute, 1952-56. [= Scriptum]
• NIELSEN, L. O. Peter Auriol’s Way with Words: The Genesis of Peter Auriol’s Commentaries on Peter Lombard’s First and Fourth Books of the Sentences. In: EVANS, G. R. (ed.). Mediaeval Commentaries on the Sentences of Peter Lombard. Brill, 2002, s. 149-219.