Izquierdo a dobové nauky

Při prohlížení toho, co je na Google Books dostupné z Izquierdova Pharu scientiarum (1659) jsem narazil na zajímavou pasáž, v níž tento španělský jezuita popisuje některé nauky své doby.
V šestém traktátu svého Majáku věd Izquierdo pojednává o různých disciplínách a metodách, které byly mezi jeho současníky (1. pol. 17. stol.) populární - tradičních i moderních, vědeckých i (z dnešního pohledu) pseudovědeckých. Traktát začíná disputací XXIII, která nese název De natura, sive essentia existentiaque et accidentibus Artis universalis sciendi (tj. O povaze, čili esenci, existenci a akcidentech Umění univerzálního vědění). Ve 4. kvestii této disputace, kterou pojmenoval Quid et qualiter censendum sit de Artibus sive Methodis sciendi hactenus traditis et evulgatis, qua in scholis circumferuntur (tj. Co a jak se má soudit o Uměních resp. Metodách vědění dosud předávaných a rozšiřovaných, jak jsou zkoumány ve školách) pak podává výčet nauk:

• logica sive dialectica - tradiční umění logiky vynalezené Aristotelem, které bylo vysvětlováno mnohými vykladači, ale jen málokterými mysliteli bylo rozšířeno (a multis post ipsum expositoribus explicata, sed parum aucta)
• rhetorica - umění založené Ciceronem, Quintilianem a jinými antickými mysliteli a rozšířené těmi moderními
• lullovské umění - magická kombinatorika známého solitéra 14. stol., ve své době zneuznaného, ale o to více obdivovaného v pozdějších staletích 
• Petrus Gregorius Tolosanus - Syntaxes Artis mirabilis (1578) - rozšíření lullovské metody
• Yvo Parisinus - Digestum sapientiae (1648) - text pařížského kapucína a spirituálního autora, který za svého pobytu v Itálii objevil dílo Marsilia Ficina a na jeho podkladě pak vytvořil syntézu lullismu a ficinovského novoplatonismu
• Cornelius Gemma - Ars cyclognomica (1569) - astronom, astrolog a lovaňský profesor medicíny, který ve své spekulativní nauce spojil dohromady antické lékařství Hippokratovo a Galénovo s filosofií Platónovou a Aristotelovou a vše svázal lullismem jako metodickou výbavou
• Francis Bacon - Instauratio magna (1620) - tohoto výtečníka snad není nutno představovat :)

Izquierdo tedy představuje dvě tradiční jazykové nauky, u nichž podotkne, že z nich vzkvétá spíše rétorika - ta je od renesance opravdu oblíbená - narozdíl od logiky, kterou (kromě scholastiků) pěstuje málokdo. Pak ukazuje v raném novověku velmi oblíbené lullovské umění, které vzniklo ve 14. století v hlavě jednoho španělského vizionáře. (O jeho popularitě v novověku svědčí např. i to, že Leibniz psal o jeho nauce svou disertační práci Dissertatio de arte combinatoria).

Následují díla čtyř typických polyhistorů 16. století, kteří vytvořili propracované systémy spekulativní filosofie a bez skrupulí čerpali z různých obskurních nauk. Zvláštní je postavení Bacona, nevystupuje zde na svém tradičním piedestalu zakladatele moderní filosofie a vědy, obhájce induktivní metody a bijce zatuchlých scholastických přežitků, ale jako jeden z manýristických spekulativních filosofů...

Sebastian Izquierdo

Dr. Daniel D. Novotný (www, starý a nový blog) objevil zajímavého myslitele druhé scholastiky - španělského jezuitu Sebastiana Izquierda (1601-1681), kterého lze bez rozpaků zařadit mezi  novověké polyhistory:

Jednalo se o všestranného myslitele, autora děl filosofických, teologických i duchovních. Tak jako u řady dalších barokních autorů, jako byl G.W. Leibniz, Juan Caramuel či Athanasius Kircher, šíře jeho zájmů byla monumentální – vedla od židovské mystiky po matematiku. (Novotný, 28. října 2010)

Novotný na svém blogu dává k dispozici Izquierdovu životopisnou črtu, přehled kapitol jeho hlavního filosofického díla Pharus scientiarum (Maják věd) a latinskou edici jeho předmluvy k tomuto spisu se shrnutími základních myšlenek. K loňské konferenci o univerzáliích si připravil příspěvek o pojetí obecnin u tohoto myslitele a zasvětil mu několik příspěvků na svém starším blogu (viz toto vlákno). Izquirdův přístup shrnuje takto:

Izquierdova teorie obecnin obecnin je v několika ohledech překvapující. Na jednu stranu je Izquierdo blízký novověkému empiricismu díky svému epistemickému rozvrhu a nejasné hranici mezi smyslovým a intelektivním poznáním. Na druhou stranu je ovšem úzce napojen na scholastiku své doby jak co do metodologie, tak co do autorů na něž ve své práci navazuje. Izquierdův projekt lze chápat jako hledání jakési „třetí cesty“ mezi umírněným realismem tomistů a skotistů a nominalismem Hurtada, Arriagy a Ovieda. Izquierdo odmítá jakoukoli extramentální jednotu společné přirozenosti, čímž se vyhraňuje proti umírněnému realismu, na druhou stranu ovšem odmítá i nominalismus tím, že postuluje objektivní pojmy. (...) Izquierdovo odchýlení se od skotisticko-tomistického Aristotelismu je dále vyhroceno jeho representacionalistickou naukou podle níž poznáváme to, co je nepřístupné smyslům, pomocí „náhradních fantasmat“, která nápadně připomínají empiristické ideas. (Novotný, 1. prosince 2010)

Izquierdův Pharus se mi na internetu nepovedlo nalézt celý; na Goggle Books je však jeho druhá část. Při prohlížení jsem narazil na zajímavé místo, kterému věnuji následující příspěvek.