Alhacen, Roger Bacon, Petr Olivi a otázka vztahu mezi viděným předmětem a zrakem

Příští týden se zúčastním konference "Paralely vědy a filozofie" konané v Brně (22. – 23. 5. 2014, viz web konference nebo FB událost). Pracuji na příspěvku s poněkud širším názvem "Arabská optika a středověká filosofie", jehož abstrakt je následující:

Příspěvek představuje vztah středověké vědy a filosofie na konkrétním příkladu arabské optiky a jejího přijetí, resp. odmítnutí dvěma latinskými mysliteli. Nejprve bude představeno několik hlavních tezí Ibn al-Hajthamovy (Alhacenovy) (965 – 1040) teorie a jeho přínos optické tradici, následně dvojí typ reakce, kterého se dostalo arabské optice na latinském západě ve 2. pol. 13. stol. Pozitivního hodnocení se optice dostalo u Rogera Bacona (1214/1220 – 1292), který disciplínu nadšeně přijímá a je fascinován jejími výdobytky. Zároveň ji obohacuje o nové koncepty a vytváří textový podklad pro další rozvoj v latinském prostředí. Naopak Petr Olivi (asi 1248 – 1298) provádí pojmovou analýzu myšlenkových základů optické tradice, pokouší se poukázat na jejich vnitřní rozpornost a v důsledku toho optiku odmítnout jako celek.

Kromě tématu spíše historického (jak přijali/odmítli arabskou optiku dva význační františkánští myslitelé 2. pol. 13. stol.) bych se rád zaměřil na téma spíše systematické: konkrétně problematikou vztahu vnímaného předmětu a zrakového orgánu. V souvislosti s tímto se u premoderních myslitelů objevují obvykle dvě otázky:

• (1) Lze tento vztah chápat čistě kauzálně (tj. chápat jej jako kauzální působení předmětu na zrak)?
• (2) Jestliže ano, jak potom popsat toto kauzální působení (např. jaké entity je třeba pro jeho popis postulovat)?

Myslitelé jako Roger Bacon odpovídali na otázku (1) kladně a pohlíželi tedy na zkoumaný vztah jakožto na vztah fyzikální – předmět kauzálně působí na zrakový orgán a vyvolá v něm nějaký účinek. Bacon pro popis tohoto procesu (2) vypracoval sofistikovanou teorii multiplikace účinků (tzv. multiplicatio specierum), jíž zasvětil celé jedno pojednání.[*]

Naopak myslitelé jako Petr Olivi na otázku (1) odpovídali záporně a zdůrazňovali spíše psychologický rozměr uvedeného vztahu – to, že vidíme, není dáno čistě kauzálním působením předmětu na oko, ale roli zde hraje i aktivita smyslů (např. fenomén pozornosti).

V příspěvku se zaměřím především na to, co se podle zmíněných myslitelů děje v prostředí mezi předmětem a okem – roli Alhacena, který určil tón i terminologii debaty, Bacona, který se zaměřuje především na otázku (2) a detekuje ontologické závazky optického výkladu, a Oliviho, který podrobuje baconovské rozpracování otázky (2) pojmové analýze a pokouší se poukázat na jeho vnitřní nekonzistenci, aby tím na jedné straně odmítl alhacenovskou optiku jako celek a na straně druhé si otevřel možnost negativní odpovědi na otázku (1).

Poznámky:
[*] Je třeba poznamenat, že v premoderní době se kauzalita chápala poněkud robustněji, než jsme zvyklí dnes. Zatímco "humovské" pojetí kauzality nepředpokládá mezi příčinou a následkem žádný složitější vztah než pouhou časovou následnost (a pravidelnost výskytu), "aristotelské" pojetí pracuje s představou, že příčinu svému účinku něco "předává" nebo že jej "vyvádí" do existence.